Ruská zavařenina je vtipně napsaná hra o rozpadu světa

Rozhovor s režisérem Ivanem Rajmontem

 

Jak jste se měl ty dva roky, od premiéry Procesu?
„Hrozně to uteklo, připadá mi, jako by to byl včera. I když jsem mezitím dělal v Národním divadle, v Jihlavě, v Brně, v Liberci…“

Ostatně do Liberce od příští sezóny nastupujete jako šéf činohry. To proto, že je to město vašeho dětství a mládí nebo vás liberecké divadlo zlákalo i něčím jiným?
„Jedno s druhým. Moje mise v Národním divadle skončila. Mám tam sice pořád půl úvazku, ale to divadlo kráčí dál a tak jsem si říkal, když jsem byl Libercem osloven, že je lepší někde začínat než někde končit. Druhá věc je, že to divadlo je dobré a moc mě tam teď bavilo zkoušení Tramvaje do stanice Touha. Má to i hezkou pointu, protože jsem tam kdysi začínal jako kulisák. A také mám v Liberci maminku, o kterou se starám, takže se to všechno propojilo.“

Vaši inscenaci Procesu jste nyní viděl znova z dlouhého odstupu…
„Všechno bezvadně funguje, herci drží téma, i ti noví, kteří v Procesu nebyli od počátku. A zvlášť druhá půlka mě nyní hodně oslovila a uvědomil jsem si, že na to koukám ne jako na svou inscenaci, ale jako skutečný divák, vnímal jsem to jako něco nového. Byl jsem velmi potěšen. Před těmi dvěma lety byla Aréna divadlo plné energie, teď získala, díky cenám a nominacím, i sebevědomí.“

Znal jste před tím, než jste kývl na nabídku dělat Ruskou zavařeninu, dílo Ludmily Ulické?
„Ne, a byla to první věc, kterou jsem od ní vůbec četl. Věděl jsem jen, že napsala román Daniel Stein, překladatel, ale nevěděl jsem, že psala i hry. A teprve po přečtení Ruské zavařeniny jsem užasl, jak je to vtipné a zajímavé. Pak jsem se o Ulickou začal zajímat, a zjistil, že je to pozoruhodná žena.“

Ruská zavařenina je označována jako tzv. after-čechovovská dramatika. Máte s hrami tohoto typu nějaké zkušenosti?
„Já myslím, že žádná after-čechovovská dramatika neexistuje, je to Ulické pracovní název pro tuto hru. A zřejmě ho použila proto, že se v ní sama vyrovnává s tím, jak Čechovovy hry nejprve neměla ráda, a až později pochopila, jak jsou úžasné. Ulická odlišnou dramatickou stavbou, jiným způsobem, zpracovala nejsilnější téma Višňového sadu. Jeden svět skončil a druhý ještě pořádně nezačal. Hodina mezi psem a vlkem. Což je pocit, který tady máme i my. Ale přestože tam jsou Čechovovské figury a citace z jeho her, není to Čechov. Je to Čechovem inspirovaný pohled na současnost.“

Vy jste, kromě Ivanova, inscenoval všechny velké Čechovovy hry, před lety dokonce v ruské Jaroslavli Platonova – neměl jste trochu obavu dělat Čechova v Rusku?
„Já jsem se na to těšil. A dělat Čechova byl můj nápad, chtěl jsem si zkusit, jaké to je, dělat ho v originále. Platonov je hra, u jejíhož inscenování nelze nemluvit o všech ostatních Čechovových hrách. A ty jsem už před tím skoro všechny dělal. A tak jsem ruským hercům vyprávěl o svých inscenacích, přičemž oni na mě koukali jak z jara, co že tam všechno je, co jsem tam všechno našel. Pro ně je Čechov klasika, zatímco my máme k dispozici moderní překlady, do nichž Leoš Suchařípa vnesl názor, který pro byl pro Rusy překvapivý. A tak vidění Čechova mýma resp. Leošovýma očima bylo pro ně nečekané, moderní.“

Přestože jste říkal, že nerad děláte dvakrát stejný titul, je nějaká Čechovova hra, kterou byste případně chtěl udělat znovu?
„Opravdu nevím, jestli budu ještě někdy něco dělat, asi bych se opakoval. Každá generace režisérů k Čechovovi přinesla něco nového. A pak těžce zkousávala to, co přinesla ta další. Kdysi byly hrozně revoluční Tři sestry v režii Otomara Krejči. Když jsem já přišel se svýma Třema sestrama, tak přestože se staly inscenací desetiletí, tak ti, kteří měli rádi Krejčovu inscenaci, tu moji těžko přijímali a považovali ji za „kabaret“. A když jsem já viděl Morávkovy Tři sestry v Hradci Králové, tak jsem považoval za kabaret ty Morávkovy a nebyl schopen je přijmout. Dnes už to zase ovládli další noví režiséři, kteří na to mají opět jiný, mnohdy dost drsný pohled. Ale pokud se ještě někdy k něčemu vrátím, tak k Višňovému sadu… nebo možná k Rackovi.“

Co tedy mohou diváci, kteří Čechova znají, očekávat od Ruské zavařeniny a co naopak čekat nemají?
„Myslím, že by neměli očekávat Čechova nebo nějakého nového Čechova. Ať čekají Ulickou, tedy vtipnou hru o tom, jak se nám rozpadá svět, vrhají se na něj dravci, ať už starého, komunistického ražení nebo ti noví, kapitalističtí a trhají nám život na kusy. Je to hra napsaná s inteligentním židovským humorem, s nesentimentálním odstupem, s průzračným viděním a vtipnými postřehy. A ti, kteří si v Aréně pamatují inscenace Racka nebo Višňového sadu, tak budou vědět, že tahle hra s tímto divadlem určitě souvisí.“