Sezóna v Aréně začíná Koncem hry

Ostrava, 26. 8. 2020

 

V Komorní scéně Aréna uvedeme 5. září slavné drama Samuela Becketta Konec hry. Beckett v Konci hry vytvořil postapokalyptický obraz zdevastovaného světa, ve kterém dožívají poslední lidé. Ideální prostředí pro to, pokládat si otázky o smyslu a plánu lidské existence. A nebyla by to Aréna, kdyby i do takové situace nedokázala dostat také dávku hořkého humoru. Inscenaci režíruje umělecký šéf divadla Ivan Krejčí.

 

Premiéru Konce hry uvádíme v novém termínu, v sobotu 5. září 2020. „Inscenací, kterou měla minulá sezóna končit, budeme paradoxně novou sezónu začínat. Zdá se nám to nanejvýš příhodné pro zavirovaný svět, ve kterém nevíme dne, ani hodiny, natož začátku a konce,“ říká dramaturg Arény Tomáš Vůjtek.

 

Soubor Arény a tvůrčí tým Ivana Krejčího pojal Beckettův Konec hry předně jako absurdní grotesku o konci světa. Pro Ivana Krejčího to není první setkání s touto hrou. „Na Konci hry jsem pracoval už v roce 1997 jako asistent v inscenačním týmu režiséra Josefa Janíka. Tenkrát hráli Nagga a Nell Michal Čapka a Ivana Uhlířová. V naší inscenaci tvoří tento krásný pár starých milenců Stanislav Šárský s Danou Fialkovou,“ říká Ivan Krejčí. V rolích Hamma a Clova uvidíme Marka Cisovského a Vojtěcha Lipinu. Pro herce Stanislava Šárského je to první hostování v Komorní scéně Aréna.

 

Premiéra představení je v sobotu 5. září 2020. Termíny repríz jsou v pondělí 7. září a ve čtvrtek 10. září, ve středu 30. září a v pondělí 12. října.

 

 

Kontakt:

www: divadloarena.cz

fb: facebook.com/arenaostrava/

ig: instagram.com/komorniscenaarena/

adresa: 28. října 2, 701 85 Moravská Ostrava

 

Michaela Davidová

PR & marketing | Komorní scéna Aréna

michaela.davidova@divadloarena.cz

+420 702 211 067

Zločin a trest v Komorní scéně Aréna

Ostrava, 4. 3. 2020

Nová inscenace Komorní scény Aréna Zločin a trest má premiéru v sobotu 20. června 2020. Dostojevského román v jevištní úpravě Andreje Wajdy režíruje André Hübner-Ochodlo. Polský režisér známý svým expresivním rukopisem pro inscenaci navrhl i scénu. Roli Raskolnikova nazkoušel herec Adam Langer, vyšetřovatele Porfirije Petroviče ztvární Šimon Krupa, v inscenaci uvidíme také Viktórii Pejkovou a další členy souboru Komorní scény Aréna.

Komorní dramatizace Andrzeje Wajdy

Slavný příběh evropské literatury – Zločin a trest – uvede Komorní scéna Aréna v dramatizaci Andrzeje Wajdy. „Známý filmový a také divadelní režisér se ve své jevištní adaptaci soustředil především na ‚výslechový duel‘ mezi Raskolnikovem a jeho vyšetřovatelem Porfirijem Petrovičem a vytvořil tak komorní thriller, z něhož místy až mrazí,“ říká o textu dramaturg divadla Tomáš Vůjtek.

Sonda do lidské duše

„Režisér Zločinu a trestu André Hübner-Ochodlo navrhl pro ostravskou inscenaci efektní scénu s až hororovými filmovými projekcemi,“ uvádí ředitel divadla Jakub Tichý práci polského umělce, která bude útočit na všechny smysly. „Bude to šílená jízda do hlubin naší duše, do podvědomí, k našim nejtajnějším přáním, myšlenkám a touhám,“ říká o inscenaci režisér André Hübner-Ochodlo a dodává, že věří, že si diváci užijí především velký a fascinující herecký duel.

„Ač v inscenaci využijeme moderní vyprávěčské prostředky, bude mít ve Zločinu a trestu Komorní scény Aréna prostor hlavně herecké divadlo,“ říká umělecký šéf KSA Ivan Krejčí. „Role Raskolnikova je soustavná časově i psychicky náročná práce,“ popisuje intenzivní přípravy inscenace představitel Raskolnikova Adam Langer. „Fyzický stav postavy odráží břímě viny, které nese a vyjádřit to na jevišti vyžaduje ohromnou koncentraci. V tuto chvíli je pro mě prakticky nemožné si na konci dne říct, že padla a nechat Raskolnikova v divadle. Ta postava se mnou žije a já si největší energii beru z kolegů, které potkávám během zkoušení na jevišti,“ dodává herec Adam Langer.

Premiéra představení je v sobotu 20. června 2020. Termíny repríz jsou v pondělí 22. června a ve čtvrtek 25. června.

Kontakt:

www: divadloarena.cz

fb: facebook.com/arenaostrava/

ig: instagram.com/komorniscenaarena/

adresa: 28. října 2, 701 85 Moravská Ostrava

 

Michaela Davidová

PR & marketing | Komorní scéna Aréna

michaela.davidova@divadloarena.cz

+420 702 211 067

Derniéra Vyrozumění

Josefa Kalužu v roli ředitele úřadu Grose a jeho hlavního protihráče, náměstka ředitele Baláše, ztvárněného Šimonem Krupou a mnoho dalších postav Havlova Vyrozumění uvidíte v Komorní scéně Aréna naposledy. Inscenace Vyrozumění je zatím jediným zpracováním hry Václava Havla uváděná v Komorní scéně Aréna. Derniéra je v pátek 13. března.

Derniéra Chacharije

Inscenace Tomáše Vůjtka a Janusze Klimszi Chacharije má 17. února derniéru. V roli Panačka bude na představení spoluautor a režisér Chacharije Janusz Klimsza. Příběh vrací diváky do jednoho ostravského dne v dubnu 1932 a navazuje na inscenaci Brenpartija. Krom obyvatel Haldy (Brenpartije) jsou v Chacharijji i další „postavičky“ národnostně bohaté Ostravy 30. let. Na repertoáru byla inscenace tři sezóny.

Poslední Smíření v Komorní scéně aréna

Poslední uvedení závěrečné části slavné trilogie Tomáše Vůjtka a Ivana Krejčího.

Triptych inscenací přinesl autorům i Komorní scéně Aréna mnohá ocenění.

 

Inscenaci Smíření (ohlasová hra se zpěvy) čeká v Komorní scéně Aréna poslední uvedení. Do drsné poválečné doby odsunu Němců z pohraničí jsme se vraceli po čtyři sezóny. Tomáš Vůjtek získal za Smíření Cenu divadelní kritiky za nejlepší původní českou hru roku 2017.

Derniéra je v pátek 17. ledna 2020 v 18.30 v sále KSA.

 

Inscenace měla premiéru 2. června 2017 a na repertoáru Komorní scény Aréna byla 4 sezóny. Smíření je závěrečným dílem divadelního cyklu o moderní české historii autora Tomáše Vůjtka a režiséra Ivana Krejčího. Předcházely mu inscenace Slyšení o Adolfu Eichmannovi a S nadějí, i bez ní o Josefě Slánské. Hra Smíření není o jedné historické postavě a o to je v zobrazování Čechů tvrdší. Je inspirována skutečnými událostmi, které se udály na různých místech naší země v létě roku 1945 a představuje je v příběhu Funkcionáře, Partyzána a Vojáka – Otce, Sestry a Bratra – a také ve zpěvech a básních českého sboru.

 

Ostrava, 15. 1. 2020

 

Kontakt

www: www.divadloarena.cz

fb: https://www.facebook.com/arenaostrava/

ig: https://www.instagram.com/komorniscenaarena/

adresa: 28. října 2, 701 85 Moravská Ostrava

 

Michaela Davidová

PR & marketing | Komorní scéna Aréna  

michaela.davidova@divadloarena.cz

+420 702 211 067

 

 

Premiéra inscenace Kočka v oreganu

V sobotu 11. ledna 2020 si diváci Komorní scény Aréna užili druhou premiéru letošní sezóny. Uvedli jsme inscenaci britské hry Kočka v oreganu. Inscenaci režíruje Petr Svojtka v rolích dvou párů hrají Petra Kocmanová, Michal Čapka, Tereza Cisovská a Josef Kaluža. Sobotní první uvedení v Komorní scéně Aréna navštívil také autor hry Torben Betts a autor českého překladu Kočky v oreganu Michal Zahálka.

 

Torben Betts ocenil režii, která velmi dobře vystihla jeho představy a herecké výkony všech čtyř představitelů postav. Podle Torbena Bettse je to zatím nejlepší zahraniční zpracování Kočky v oreganu (Invincible). Těšíme se na reakce diváků.

 

Fotografoval Roman Polášek.

 

Nejbližší reprízy:

St 15. 1. | 18.30 | Kočka v oreganu (vyprodáno)

Čt 13. 2. | 18.30 | Kočka v oreganu BČt

Pá 21. 2. | 18.30 | Kočka v oreganu BPá2

Ne 23. 2. | 18.30 | Kočka v oreganu BNe

Čt  5. 3.  | 18.30 | Kočka v oreganu

Út 24. 3. | 18.30 | Kočka v oreganu

 

 

 

 

 

Rozhovor s Petrem Svojtkou, režisérem inscenace Kočka v oreganu

V Komorní scéně Aréna režírujete inscenaci Kočka v oreganu. Mají čekat návštěvníci divadla komedii?

Myslím si, že přesnější pojmenování bude tragikomedie. Ta hra je vtipná, zábavná, ale není jenom vtipná a jenom zábavná. Má taky určité temnější stránky. Je o něčem, ne jen o té zábavě. Takže doufám, že to bude vtipné, ale taky doufám, že to bude nejen vtipné.

 

Čím vás text hry původně oslovil? Objevil jste v průběhu příprav inscenace nebo u zkoušení nějakou nečekanou novou rovinu nebo význam?

To tak bývá vždycky, že vás práce na textu, který je dobrý, vždycky nějak překvapuje. A čím víc se na něm pracuje s celým inscenačním týmem a pak herci, tím více se odkrývají další roviny. 

Myslím, že ta hra je určitou výpovědí o dnešním světě. Stejně jako je svým způsobem rozdělená britská společnost, je rozdělená i ta naše. A Kočka v oreganu reflektuje odlišné přístupy těchto dvou táborů. V tom je zajímavá a také proto je dobře, že se taková hra napsala a že se uvádí.

Zaujalo mě, jak dobře je hra zkonstruovaná, jak šikovně pracuje s různými tématy, třeba zrcadlením. Co se děje v jednom páru, to zažívá v nějakém odlesku i druhý pár. Bavilo mě rozkrývat různé vrstvy vztahů a postav.

 

Děj inscenace se odehrává v britských reáliích. Kde jste bral při režii inspiraci?

Baví mě britská kultura, divadlo i britské sitkomy, jako jsou Ajťáci a podobně. Smysl pro suchý humor a typicky anglická hra s trapností mě ohromně baví. My tak šikovně hrát s trapností neumíme. Myslím ty momenty, kdy je situace vyšponovaná až na hranu, kdy je to strašně trapné a zároveň strašně vtipné. Zářným příkladem toho je pro mě Ricky Gervais a jeho seriál Kancl, to je úplná esence trapnosti. Baví mě čerpat inspiraci i z filmů a seriálů, kde to Anglií jakoby dejchá.

 

Premiéry se zúčastní i autor hry, britský dramatik Torben Betts. Jaké bude vaše setkání?

Na setkání s Torbenem Bettsem se těším. Zajímá mě jako člověk, protože ta hra mě ohromně baví. Jsem zvědavý na jeho reakce na to, jak jsme s Kočkou v oreganu naložili.

 

Těšil jste se do Ostravy? Je práce se souborem a ostatními divadelníky v Komorní scéně Aréna něčím specifická?

Já jsem se sem hrozně těšil, protože jsem v Ostravě nikdy nerežíroval. V tomhle regionu jsem dělal před 20 lety dvě inscenace v Českém Těšíně a už tehdy mě to tady okouzlilo. Dost jsem kolem cestoval včetně Polska. 

Těšil jsem se taky, protože je Ostrava velké divadelní centrum s výbornými divadly a výbornými herci. A mimo jiné mě zajímala práce v komorním, takřka rodinném prostředí. Já jsem teď 12 let pracoval v Městských divadlech pražských, což je továrna. Tři scény pro skoro 800 lidí, kde vzniká mnoho inscenací a je tam taky veliké množství herců. Proto jsem se těšil na soustředěnou práci v komorní prostředí. Velice mě to těší a nezklamalo mě to, taky proto, že jsou tady všichni velcí profesionálové. 

 Užívám si i jízdy vlakem, ač se říká, že je dojíždění hodně náročné. Ono se toho dá ve vlaku hodně udělat, pro mě je to takový nerušený hájený prostor. Musím říct, že moje zkušenost je zatím veskrze radostná.

 

Připravila Michaela Davidová

 

Kočka v oreganu

Premiéra v Komorní scéně Aréna za účasti Torbena Bettse, britského autora hry

Kočka v oreganu (Invincible) současného britského dramatika Torbena Bettse se stala hned po své londýnské premiéře v roce 2014 diváckým hitem a provázely ji i stejně nadšené recenze. Mnohovrstevnatou a místy docela temnou komedii o dvou manželských párech v Komorní scéně Aréna režíruje Petr Svojtka. Ostravské premiéry inscenace v sobotu 11. ledna 2020 se zúčastní také britský autor hry, Torben Betts, i autor jejího českého překladu, Michal Zahálka.

 

Hvězda současné britské dramatiky v Ostravě

Na premiéře Kočky v oreganu i na její páteční veřejné generálce bude osobně přítomen autor hry, úspěšný britský dramatik, Torben Betts. „V hledišti Komorní scény Aréna snad poprvé přivítáme zahraničního autora uváděné hry,“ říká ředitel Komorní scény Aréna, Jakub Tichý, o návštěvě Torbena Bettse v Ostravě. Hvězdný start zažil Betts se svou prvotinou A Listening Heaven, kterou si do svého repertoáru vybralo divadlo Stephen Joseph Theatre v Scarborough. Jeho hra Invincible už byla uvedena ve slavné londýnské divadelní čtvrti West End.

 

Úspěšná hra o dnešním světě

„Příběh začíná u velkoměstských intelektuálů Emily a Olivera, kteří se právě přestěhovali z Londýna do levnějšího domu na severu Anglie, aby měli blíž ke ‚skutečným lidem‘. Ty ve hře zastupují jejich sousedé Alan a Dawn,“ uvádí nás do děje dramaturg inscenace, Tomáš Vůjtek. Již při prvním setkání se však mezi hrdiny otevřou závažná společenská i osobní témata. „To, co se zprvu maskuje jako klasická bulvární komedie, se brzy odhalí jako bolavá současná tragikomedie, jejíž autor se úspěšně trefuje do třídních rozdílů a rozdělení britské společnosti na bohatý jih a chudý sever,“ shrnuje britské kritiky, které nešetřily chválou, umělecký šéf Komorní scény Aréna, Ivan Krejčí.

 

Režie dává vyniknout mnohovrstevnatému příběhu

Režisér inscenace Petr Svojtka má na svém kontě více než stovku inscenací. Režíroval například v Divadle na Vinohradech, v Divadle pod Palmovkou a hlavně v Městských divadlech pražských, kde působil do roku 2018 jako umělecký šéf. „V Ostravě je Petr Svojtka pracovně poprvé. Jsme moc rádi, že spolupráce našeho souboru s tímto vynikajícím divadelníkem výborně funguje,“ říká Jakub Tichý.

 

Na hře Kočka v oreganu Petr Svojtka oceňuje, jak je zkonstruovaná a jak šikovně pracuje s různými tématy, například zrcadlením. „Co se děje v jednom páru, to zažívá v nějakém odlesku i druhý pár. Bavilo mě rozkrývat různé vrstvy vztahů a postav,“ říká režisér Petr Svojtka a dodává, že je hra také výpovědí o dnešním světě. „Stejně jako je určitým způsobem rozdělená britská společnost, je rozdělená i ta naše. Hra reflektuje odlišné přístupy dvou táborů. V tom je zajímavá a také proto je dobře, že se uvádí,“ uzavírá Svojtka.

 

Anglická komika inspirovaná sitkomy

Ač inscenací prostupují vážná témata, užijí si diváci v podání herců Komorní scény Aréna i klasický suchý anglický humor nebo pro Brity velmi charakteristickou hru s trapností. „Baví mě, když je situace strašně trapná a zároveň strašně vtipná,“ říká Petr Svojtka a dodává, že inspiraci pro komické momenty čerpá třeba u Ricky Gervaise a jeho seriálu Kancl.

 

V rolích dvou manželských párů z různých kulturních prostředí uvidíme Petru Kocmanovou, Michala Čapku, Terezu Cisovskou a Josefa Kalužu. „Překvapilo mě, že je text plný vážných témat a zároveň je napsaný velmi vtipně,“ říká představitelka Dawn, Tereza Cisovská a jedním dechem dodává, že jde zkrátka o veselou hru o smutných věcech, která snad bude diváky bavit. „Určitě je v Kočce v oreganu co hrát, ať jde o překvapivé zápletky nebo množství textu,“ říká herec Michal Čapka, který v inscenaci představuje londýnského intelektuála.

 

Vyprodaná premiéra Kočky v oreganu se odehraje v sobotu 11. ledna 2019.

Nejbližší reprízy jsou v pondělí 13. ledna (vyprodáno), ve středu 15. ledna (vyprodáno), ve čtvrtek 13. února, v pátek 21. února a ve čtvrtek 5. března. Začínáme vždy v 18.30.

 

 

Chcete vědět více?

O inscenaci Kočka v oreganu najdete více informací na stránkách divadla zde. Plakát inscenace je ke stažení zde. Autorem portrétů pro vizuál inscenace je fotograf Roman Polášek, vizuál graficky zpracoval Michal Zych. Video teaser Kočky v oreganu je ke zhlédnutí zde. Fotografie ze zkoušek a první generálky Kočky v oreganu jsou ke stažení zde (do 22. 1.).

Sezóna 2019/2020 Rok rozmarných her bude pokračovat klasickou Wajdovou adaptací Dostojevského románu Zločin a trest a uzavře ho slavný Konec hry Samuela Becketta. Více o sezóně zde.

 

Kontakt

www: www.divadloarena.cz

fb: https://www.facebook.com/arenaostrava/

ig: https://www.instagram.com/komorniscenaarena/

adresa: 28. října 2, 701 85 Moravská Ostrava

 

Michaela Davidová

PR & marketing | Komorní scéna Aréna  

michaela.davidova@divadloarena.cz

+420 702 211 067

Premiéra Kočky v oreganu za účasti autora hry Torbena Bettse

Kočka v oreganu (Invincible) současného britského dramatika Torbena Bettse se stala hned po své londýnské premiéře v roce 2014 diváckým hitem a provázely ji i stejně nadšené recenze. Mnohovrstevnatou a místy docela temnou komedii o dvou manželských párech v Komorní scéně Aréna režíruje Petr Svojtka. Ostravské premiéry inscenace v sobotu 11. ledna 2020 se zúčastní také britský autor hry, Torben Betts, i autor jejího českého překladu, Michal Zahálka. 

 

Torben Betts v Ostravě

Na premiéře Kočky v oreganu i na její páteční veřejné generálce bude osobně přítomen autor hry, úspěšný britský dramatik, Torben Betts. V hledišti Komorní scény Aréna tak na premiéře poprvé přivítáme zahraničního autora uváděné hry. Hvězdný start zažil Betts se svou prvotinou A Listening Heaven, kterou si do svého repertoáru vybralo divadlo Stephen Joseph Theatre v Scarborough. Jeho hra Invincible už byla uvedena ve slavné londýnské divadelní čtvrti West End.

 

Úspěšná hra o dnešním světě

Příběh začíná u velkoměstských intelektuálů Emily a Olivera, kteří se právě přestěhovali z Londýna do levnějšího domu na severu Anglie, aby měli blíž ke ‚skutečným lidem‘. Ty ve hře zastupují jejich sousedé Alan a Dawn. Již při prvním setkání se však mezi hrdiny otevřou závažná společenská i osobní témata. To, co se zprvu maskuje jako klasická bulvární komedie, se brzy odhalí jako bolavá současná tragikomedie, jejíž autor se úspěšně trefuje do třídních rozdílů a rozdělení britské společnosti na bohatý jih a chudý sever.

 

Režie dává vyniknout mnohovrstevnatému příběhu

Režisér inscenace Petr Svojtka má na svém kontě více než stovku inscenací. Režíroval například v Divadle na Vinohradech, v Divadle pod Palmovkou a hlavně v Městských divadlech pražských, kde působil do roku 2018 jako umělecký šéf. V Ostravě Petr Svojtka režíruje poprvé. Na hře Kočka v oreganu Petr Svojtka oceňuje, jak je zkonstruovaná a jak šikovně pracuje s různými tématy, například zrcadlením. Co se děje v jednom páru, to zažívá v nějakém odlesku i druhý pár. Hra je také výpovědí o dnešním světě. „Stejně jako je určitým způsobem rozdělená britská společnost, je rozdělená i ta naše. Hra reflektuje odlišné přístupy dvou táborů. V tom je zajímavá a také proto je dobře, že se uvádí,“ říká režisér Petr Svojtka.

 

Anglická komika inspirovaná sitkomy

Ač inscenací prostupují vážná témata, užijí si diváci v podání herců Komorní scény Aréna i klasický suchý anglický humor nebo pro Brity velmi charakteristickou hru s trapností. Inspiraci pro komické momenty režisér čerpal třeba u Ricky Gervaise a jeho seriálu Kancl. V rolích dvou manželských párů z různých kulturních prostředí uvidíme Petru Kocmanovou, Michala Čapku, Terezu Cisovskou a Josefa Kalužu.

 

https://www.irozhlas.cz/kultura/divadlo/ostrava-komorni-scena-arena-kocka-v-oreganu_2001111842_dok

 

Torben Betts: Kočka v oreganu

veřejná generálka: pátek 10. ledna | 11.00

premiéra: sobota 11. ledna | 18.30

nejbližší reprízy: pondělí 13. ledna, středa 15. ledna, čtvrtek 13. února, pátek 21. února, čtvrtek 5. března | vždy v 18.30

 

 

 

 

Cenu Josefa Balvína 2019 získala Komorní scéna Aréna za inscenaci Zimní slunovrat

Zimní slunovrat autora Rolanda Schimmelpfenniga v Komorní scéně Aréna je nejlepší českou inscenací německy psaného textu v roce 2019. Cenu uděluje Pražský divadelní festival německého jazyka a vítěze vybrala redakce Divadelních novin. Ředitel divadla Jakub Tichý cenu slavnostně převzal v pondělí 25. listopadu v pražské La Fabrice.

 

Drama Zimní slunovrat začíná 23. prosince. Manželský pár Albert a Bettina očekává návštěvu tchyně Corinny. Jejich vztah není ideální a s příjezdem tchyně se to mezi nimi ještě více vyhrocuje. K tomu se u dveří objeví lékař Rudolf, nový známý Corinny, s radikálními politickými názory a nejspíš také nacistickou minulostí. Albert, sociolog píšící o holocaustu, stráví následující hodiny v opojení vínem a pod vlivem prášků proti bolesti, jen tak je totiž schopný ustát jeho přítomnost.

 

Tvorba Rolanda Schimmelpfenniga je charakteristická různými magickými prvky a mysteriózními postavami. „Schimmelpfenning kreativně pracuje s tempem a rytmem textu. Herci tak ve svém projevu přecházejí od pomyslných lyrických básní až k rockovým beatům,“ říká umělecký šéf Komorní scény Aréna Ivan Krejčí. Zajímavé na Zimním slunovratu je i to, že vše, co je v textu hry, zazní i na jevišti. „Herci říkají všechno, a ještě popisují sami děj a komentují své činnosti. Zcela realisticky se popisují detaily, je to skoro jako film a velmi poetické,“ uvádí dramaturg divadla Tomáš Vůjtek.

 

Inscenaci režíruje dvojice Adam Svozil a Kristýna Jankovcová. Účinkují v ní Petra Kocmanová, Alena Sasínová-Polarczyk, Vojtěch Lipina, Vladislav Georgiev a Josef Kaluža. Nejbližší reprízy Zimního slunovratu uvádíme v neděli 1. prosince a v pátek 20. prosince.

 

 FirstStyle magazine:

„Hra vykresluje přesný obraz současného středního proudu společnosti, a přitom ryje do rány z nejhorší kapitoly německé historie. Bonusem jsou skvělé herecké výkony souboru ostravské Komorní scény Aréna.“

 

i-divadlo.cz:

„Zimní slunovrat ukazuje lidi, kteří si uměli pohodlně zařídit život, v podstatě jsou ovšem prázdní, bojují se svým osobním strachem a politickou nevyhraněností a ztroskotávají, kdykoli jde o adekvátní, odpovědný čin. Těšme se i na skvělé herecké výkony souboru ostravské Komorní scény Aréna.“

 

Divadelní noviny:

„Ocenili jsme jednoznačné, ale nikoli plakátově vyslovené připomenutí ‚obyčejného fašismu‘, varování před jakoukoli svůdnou, a přitom hrůznou ideologií. Ocenili jsme poukázání na rozpad hodnot, bez nichž nemůže dobře existovat ani společnost, ani rodina. Ocenili jsme promyšleně strukturované herectví v podobě zdánlivé ‚konverzačky‘. Ocenili jsme politické divadlo bez siláckých gest.“

 

 Chcete vědět více?

Pražský divadelní festival německého jazyka a Cenu Josefa Balvína představují organizátoři přehlídky na svých stránkách zde.

Fotografie z inscenace ke stažení zde.

Video upoutávka inscenace zde.

Články na i-divadlo.cz, ve FirstStyle magazin a v Divadelních novinách.

Krátký report z předávání ceny.

 

 

 

Kontakt:

 

www: www.divadloarena.cz

fb: https://www.facebook.com/arenaostrava/

ig: https://www.instagram.com/komorniscenaarena/

adresa: 28. října 2, 701 85 Moravská Ostrava

 

Michaela Davidová

PR & marketing | Komorní scéna Aréna  

michaela.davidova@divadloarena.cz

+420 702 211 067

Letošní Cena Josefa Balvína je v Ostravě!

Na slavnostním předávání promluvila ředitelka Pražského divadelního festivalu německého jazyka Jitka Jílková. Cenu za porotu složenou z redaktorů Divadelních novin předal její předseda a zároveň šéfredaktor novin Josef Herman. „Cílem poroty je vždy najít inscenaci, která po smyslu i formálně nejvíc odpovídá našim kontaktům s německým divadlem,“ řekl Josef Herman při předávání. Zdůraznil pak, že s porotou ocenili jednoznačné připomenutí ‚obyčejného fašismu‘ v inscenaci, která je vnějškově zdánlivě obyčejnou konverzačkou. Za porotu pak Josef Herman pogratuloval nejenom dvěma režisérům, ale hlavně celému souboru s tím, že je podle poroty inscenace vyrovnaná jak režisérským pojetím, tak hereckými výkony.

 

Za divadlo cenu převzal ředitel Komorní scény Aréna, Jakub Tichý. Ten poděkoval porotě za to, že se nebála ocenit obyčejnou činohru, herecké divadlo, které jde po smyslu textu. „Současná německá dramatika je jednou z našich dramaturgických linií, a proto jsem velice rád, že byl oceněn právě Zimní slunovrat. Děkuji všem, kteří se na inscenaci podíleli, od osvětlovačů přes herce po režiséry,“ gratuloval tvůrčímu týmu Jakub Tichý.

 

Za režiséry promluvil Adam Svozil. Poděkoval divadlu Aréna, především hercům a připomněl zásluhy dramaturga divadla Tomáše Vůjtka na tomto dramaturgickém objevu.

 

Za Komorní scénu Aréna děkujeme také organizátorům PDFNJ a festivalovému publiku.

 

 

Zimní slunovrat získal cenu Josefa Balvína

Zimní slunovrat získal prestižní Cenu Josefa Balvína! Podle kritiků Divadelních novin jde o nejlepší inscenaci vycházející z původně německy psaného textu, která u nás v roce 2019 vznikla.

Za redakci zformuloval zdůvodnění šéfredaktor Josef Herman: Ocenili jsme jednoznačné, ale nikoli plakátově vyslovené připomenutí „obyčejného fašismu“, varování před jakoukoli svůdnou, a přitom hrůznou ideologií. Ocenili jsme poukázání na rozpad hodnot, bez nichž nemůže dobře existovat ani společnost, ani rodina. Ocenili jsem promyšleně strukturované herectví v podobě zdánlivé „konverzačky“. Ocenili jsme politické divadlo bez siláckých gest.

 

více

zde

zde

zde

zde

 

 

Nekonvenční tvorba fotografky Dity Pepe

Sérii výstav současného divadelního plakátu v Komorní scéně Aréna zahájí expozice s výrazným tvůrčím podpisem. Sezóna 2017/2018 Činohry Národního divadla v Praze od fotografky Dity Pepe a grafika Milana Nedvěda

 

Ve foyer Komorní scény Aréna pořádáme pravidelné fotografické výstavy. Ve čtvrtek 7. listopadu uvedeme společně s kurátory Martinem Popelářem a Romanem Poláškem první z nové série výstav mapujících současné trendy v pojetí divadelního plakátu. Od listopadu do února 2020 budeme vystavovat plakáty Činohry Národního Divadla v Praze autorky Dity Pepe. Tato oceňovaná fotografka je známá tím, že do portrétů, které tvoří, sama vstupuje. Jednou se na fotografii stylizuje do role manželky, jindy do kamarádky, která se s fotografovanou zrcadlí. Jde o nekonvenční propojení dokumentu a fikce, které využívá i ve fotografiích pro Národní divadlo.

 

Dita Pepe a její jedinečné a precizně zpracované portréty

 

Fotografka Dita Pepe tvoří od konce 90. let. Ve svých fotografiích experimentuje sama se sebou, i s vlastní identitou, kterou zasazuje do odlišných společenských kontextů. „Z jejích autoportrétů na první pohled možná ani nepoznáme, že je na všech sama přítomna, natolik se mění její vzhled a výraz,“ popisuje její tvorbu český fotograf a historik fotografie profesor Vladimír Birgus. Za pomoci paruk, líčení, ale i šatů, vypůjčených od fotografovaných žen, se sama radikálně proměňuje.

 

Všechny autoportréty Dity Pepe spojuje statická strnulost portrétovaných, dívajících se přímo do objektivu a výrazná barevnost. „V pečlivých barevných kompozicích zachycuje portrétované v nejtypičtějších koutech jejich domovů, odrážejících jejich identitu,“ píše kurátor a teoretik fotografie Pavel Vančát v magazínu Fotograf.

 

„Díky kontaktům s lidmi i třeba z odlišných kultur, jsem získala povědomí o více způsobech, jak na život nahlížet. Uvědomovala jsem si, jak nové poznání formuje moje vnímání sebe sama a jak rozvíjí mou schopnost tolerance a empatie,“ říká o dalším rozměru práce na projektu Autoportréty Dita Pepe, která v současnosti vyučuje na Institutu tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě. V roce 2012 získala cenu odborné veřejnosti Osobnost české fotografie. Společně s Bárou Baronovou získala ocenění Nejlepší fotografická kniha 2014 a v roce 2016 získala za další knižní projekt cenu Magnesia litera.

 

 

Série fotografií pro Národní divadlo v Praze

 

V Činohře Národního divadla si pro svůj vizuál každoročně vybírají nové umělce. „Mezi fotografy, kteří se sami zabývají stylizovaným portrétem, hledáme takové, jejichž tvorba je výjimečná, charakteristická a něčím znepokojivá,“ Vysvětluje šéfdramaturgyně Činohry ND Marta Lujbková.

 

Dita Pepe zvolila pro plakáty Činohry ND charakteristický motiv autoportrétu, dodala tak vizuálu doslova vlastní tvář. „Práce pro národní divadlo vychází z námětu připravovaných her, o kterých jsem se snažila dozvědět co nejvíce, abych pak na základě konkrétních informací stylizovala herce i sebe. Na fotkách mohu ztvárňovat postavu dané divadelní hry, ale i zastupovat diváka, který se při sledování představení do hry vžije,“ říká Dita Pepe o projektu pro Národní divadlo, jehož velkou inspirací byl i interiér Nové scény a estetika 70. a 80. let.

 

Na grafice spolupracovala společně s grafickým studiem Milana Nedvěda. S Milanem Nedvědem už pracovala Dita Pepe na čtyřech knihách, které získaly ocenění v Česku i zahraničí.

 

 

V Komorní scéně Aréna postupně představíme různé přístupy k divadelnímu plakátu

 

Pro interiér divadla tentokrát Martin Popelář a Roman Polášek vybrali výstavu se vskutku přiléhavým tématem. „Záměrem bylo představit současné trendy v tak specifickém žánru, jako je divadelní plakát a při té příležitosti prezentovat nejaktuálnější tvorbu doslova fotografických hvězd,“ uvádí sérii výstav Roman Polášek a dodává, že jsou v tuto chvíli rozjednány další navazující výstavy. „Chystáme se návštěvníkům Komorní scény Aréna postupně ukázat opravdu různorodé přístupy k fotografování divadelního plakátu. Po Ditě Pepe vystaví nejen hotové plakáty, ale třeba i jejich různé varianty a studie talentovaný slovenský fotograf Ľuboš Kotlár,“ říká Roman Polášek.

 

Vernisáž výstavy bude ve čtvrtek 7. listopadu od 17.00.

Na akci vystoupí Dorota Krečmerová, Adéla Dunatová, Gabriela Diasová (flétna) a Vojtěch Kotyz (trombon).

Na výstavu i vernisáž je vstup zdarma. Výstava potrvá do konce února 2020.

 

 

Chcete vědět více?

 

O plakátech Dity Pepe pro Činohru Národního divadla čtěte zde a zde.

 

Jak vznikají fotografie Dity Pepe můžete vidět v reportáži zde

 

O tvorbě Dity Pepe na stránkách Institutu tvůrčí fotografie v Opavě čtěte zde.

 

Profil autorky v magazínu Fotograf zde.

 

Ilustrační fotografie k výstavě v tiskové kvalitě ke stažení zde.

 

Kontakt:

 

www: www.divadloarena.cz

fb: https://www.facebook.com/arenaostrava/

ig: https://www.instagram.com/komorniscenaarena/

adresa: 28. října 2, 701 85 Moravská Ostrava

 

Michaela Davidová

PR & marketing | Komorní scéna Aréna  

michaela.davidova@divadloarena.cz

+420 702 211 067

 

Roman Polášek

Kurátor výstavy

erplus@email.cz

+420 777 537 183

Zlatý osel

Blíží se první premiéra Komorní scény Aréna v sezóně Rok rozmarných her!

 

Komorní scéna Aréna uvádí vlastní dramatizaci jediného v úplnosti dochovaného antického románu, který nás napříč staletími bohužel utvrzuje v poznání, že jsme se jako lidstvo nikam neposunuli a stále tápeme ve stejném bludném kruhu přání a tužeb jako naši vzdálení (a často tak vychvalovaní) antičtí předkové. Román Proměny platónského filosofa Lucia Apuleia z 2. století n. l. líčí neuvěřitelné příhody zámožného mladíka Lucia, který se díky své touze po rozmarných dobrodružstvích proměnil v osla.

 

„Zlatý osel je nový dramatický text Tomáše Vůjtka a Jiřího Pokorného, se kterým jsme v minulé sezóně spolupracovali na inscenaci Zabiják Joe,“ říká o kusu, který uvede sezónu Rok rozmarných her umělecký šéf divadla Ivan Krejčí. „Je to velká příležitost pro naše nové herecké posily Adama Langera a Viktórii Pejkovou. Současně je to i celosouborová záležitost, můžeme tak ukázat souhru, kterou je Komorní scéna Aréna tak pověstná,“ říká Ivan Krejčí.

 

 Antický literární klenot jako předloha

„Apuleiovy Proměny byly ve své době, řečeno dnešním jazykem, bestsellerem. Díky tomu si získaly svůj druhý název Zlatý osel, pod kterým je známe i dnes (zlatý ve významu skvělý, nejlepší, zkrátka literární klenot). Motivy z Apuleiova románu zřetelně rezonují v Boccacciově Dekameronu a dodnes jsou nesmrtelné. Nejspíš proto, že společnost, kterou ve svém románu zobrazil tak kriticky, se od té naší v ničem podstatném neliší. Z tohoto poznání vychází i naše dramatizace,“ říká dramaturg inscenace Tomáš Vůjtek a zdůrazňuje, že jde o dramatizaci velmi volnou, což demonstruje například postavou Marka Oratoria, kterého bychom v románu hledali vskutku marně. „Marcus Oratorius sarkasticky ztělesňuje naše přesvědčení, že lidstvo je nepoučitelné, a proto se stále motá v bludném kruhu svých pošetilých přání a tužeb,“ dodává Tomáš Vůjtek.

V případě Zlatého osla je zásadní životní příběh jeho autora Lucia Aupleia. Z textu je zřejmé, že jde o jeho autobiografii, o vzpomínku na mladická léta muže, který se narodil v zámožné rodině v oblasti dnešního Alžírska, studoval na univerzitě v Kartágu a pak filosofii v Aténách. „Doba, v níž Lucius Apuleius žil, přála mystice, okultismu a nejrozmanitějším pověrám. Po studiích tak Lucius Apuleius cestoval po Řecku a Malé Asii, aby tato tajemná náboženství a kulty poznal. Dlouhou dobu pobýval v Římě, kde také s největší pravděpodobností román Proměny napsal,“ popisuje Tomáš Vůjtek rané období autorova života. Lucius Apuleius byl vynikajícím rétorem. Toto své nadání více než využil, když byl nařčen z čarodějnictví. Závažná obvinění vyvrátil, etabloval se jako vážený občan a do Severní Afriky se vrátil jako slavný muž. V Kartágu byl jmenován hlavním knězem provincie, pečoval o císařský kult a předsedal provinciálnímu sněmu. „Podezření z provozování černé magie na něm však ulpělo po zbytek života. I po smrti se jeho věhlas šířil dál. Legendy ho líčily jako mocného čaroděje. Dokonce byly využívány i ke zmenšování významu samotného Ježíše Krista (Apuleius byl prý dokonce větším divotvůrcem),“ dokresluje obraz Lucia Apuleia dramaturg Tomáš Vůjtek.

 

Zlatý osel v Komorní scéně Aréna

„Chystaná adaptace Zlatého osla je příležitost pro mladého talentovaného režiséra Pavla Gejguše, který profiloval Starou Arénu,“ říká Ivan Krejčí o režisérovi inscenace, který je absolventem brněnské JAMU a v současnosti krom Komorní scény Aréna spolupracuje i s ostravským Studiem G a Divadlem loutek Ostrava. Pavel Gejguš má s režií adaptací literárních děl zkušenosti a za nejdůležitější v tomto případě považuje způsob, jakým byla uchopena dramatizace textu. „U Zlatého osla se hojně pracuje s vypravěčstvím, zůstalo zde tedy hodně původní literatury. A literatura dokáže být velmi rychlá v tom, že jednou větou nás dokáže přenést na jiné místo, rychle přetočit čas, či obratně změnit atmosféru scény. Úskalím, ale zároveň i výjimečným principem, u Zlatého osla tedy je, že pro divadlo není snadné držet s rychlým tokem literatury tempo. Proto je potřeba brát text často jako hlavní „postavu“ a nechat jednání na mluveném slově, naopak se uskromnit v rozehrávání dramatické situace, na kterou jsme zvyklí z klasické činohry,“ říká o pojetí inscenace a dodává, že tmelem je právě slovo a vypravěč, také však mocná hudba i výtvarno a především téma, ke kterému vše směřuje. „Je to průřez lidskou společností, všemi společenskými patry, všemi neřestmi a společenskými nešvary. To, co vidíme, je někdy groteskní, jindy děsivé. Na konci se však rozprostírá katarzní prozření,“ říká o celku díla Pavel Gejguš.

 

Kostýmy pro inscenaci Zlatý osel navrhuje výtvarnice Jana Hauskrechtová. Ta už spolupracovala na více než stovce divadelních inscenacích a pro Komorní scénu Aréna naposledy tvořila v roce 2012 kostýmy inscenace Amigo. „Děj se odehrává v období před pádem Říma. Přijde mi, že je to v podobném stavu dějin, v jakém se nacházíme dnes. I pod tímto dojmem jsme se snažili najít tu pravou míru stylizace, aby to nebylo jen starověké Řecko, nebo jen současnost. Ač i to by šlo, jen by to přece jen přišlo o nějaký humorný odstup,“ říká Jana Hauskrechtová o atmosféře, kterou budou kostýmy dokreslovat. Aktuální inspiraci překvapivě našla i na přehlídkových molech nedávných týdnů módy. „Téma antiky s různými průsvity a rafinovanými překryvy se objevilo v několika kolekcích,“ říká Jana Hauskrechtová a těší ji, že i díky tomu není takový problém sehnat různé vhodné doplňky. „Kostýmy společně s líčením budou procházet celkovým vývojem děje, kde se vše postupně ničí a upadá. Snažili jsme se proto najít jistou kontinuitu i zde a myslím, že se nám to povedlo,“ říká kostýmní výtvarnice.

 

Scénu Zlatého osla navrhuje Milan David, přední český jevištní výtvarník, který spolupracoval na více než pěti stech divadelních a tanečních inscenacích a působí také jako pedagog na pražské Divadelní fakultě AMU. Původní hudbu pro inscenaci skládá Ivan Acher. Ten je známý svou nadžánrovou tvorbu a využíváním netradiční instrumentace a aranží i používáním nehudebních nástrojů. V případě Zlatého osla zvolil použití starověkých řeckých nástrojů v kombinaci s temnou elektronikou. Nástroje jako aulos, salphynx, kithara, lyra, askaulos a tympanon budou probuzeny k životu injekcí granulární syntézy.

 

Na jevišti uvidíme kompletní herecký souboru

„Děj Zlatého osla se skládá z epizodních příběhů včetně báje o Amorovi a Psýché,“ říká ředitel divadla Jakub Tichý a dodává, že budeme mít díky tomuto rozsahu příležitost vidět na jevišti kompletní soubor divadla a mnohé herce i ve více než třech různých rolích. Všemi epizodami inscenace prochází mladík Lucius, hrdina, jež je postupně formován zkušenostmi se světem plným zkaženosti, smyslných pokušení a magických rituálů. „V roli Lucia a posléze osla se představí jeden z nejmladších členů hereckého souboru Komorní scény Aréna Adam Langer,“ uvádí novou posilu divadla Jakub Tichý. Adam Langer popisuje postavu Lucia jako mladého nadějného kluka s velkým osobním kouzlem a s velkou chutí do života. „Ačkoliv je z dobře situované rodiny, přitahuje ho, dá se říci, rizikové chování. Zajímá ho společenská špína, jinakost a nebezpečí, až nakonec dojde za hranu a stane se zvířetem, a jako zvíře se hodně naučí o lidech. I o sobě, i o tom, jaký byl,“ prozrazuje o Luciovi Adam Langer. V roli cynického vypravěče, který komentuje probíhající děj uvidíme Marka Cisovského.

 

 

Vyprodaná premiéra Zlatého osla se odehraje v sobotu 26. října 2019. Nejbližší reprízy jsou v pondělí 28. října, ve čtvrtek 31. října (vyprodáno), v neděli 10. listopadu a ve čtvrtek 14. listopadu.

 

Chcete vědět více?

 

Pavel Gejguš je absolventem režie brněnské JAMU a dřívějším uměleckým šéfem Staré arény. V současnosti spolupracuje se Studiem G nebo Divadlem loutek Ostrava a je dramaturgem nového ostravského divadelního festivalu Offenzíva. Při příležitosti oslav výročí Sametové revoluce režíruje v Národním divadle moravskoslezském scénické čtení Diensbierovy jednoaktovky Příjem.

Pavel Gejguš říká více o inscenaci Zlatý osel zde. Více o Pavlu Gejgušovi například v rozhovoru zde.

 

Tomáš Vůjtek působí v Komorní scéně Aréna jako dramaturg od sezóny 2007/2008, je dvojnásobným laureátem Cen Alfréda Radoka a s Ivanem Krejčím tvoří dvojici v čele uměleckého vedení divadla, díky kterému je Aréna jednou z nejúspěšnějších divadelních scén v Česku. Tomáš Vůjtek je také překladatelem a autorem písňových textů. V současné době spolupracuje s Národním divadlem moravskoslezským a Klicperovým divadlem v Hradci Králové.

 

Milan David je přední český jevištní výtvarník, který spolupracoval na více než pěti stech divadelních a tanečních inscenacích. Pracoval v řadě pražských divadel a pravidelně hostuje v zahraničí (Polsko, Rusko, Španělsko, Argentina). Působí také jako pedagog na pražské Divadelní fakultě AMU. Má za sebou několik fotografických výstav.

 

Jana Hauskrechtová je kostýmní výtvarnice a scénografka, která spolupracovala na více než stovce divadelních inscenacích. Pro Komorní scénu Aréna naposledy tvořila v roce 2012 kostýmy inscenace Amigo. V současné době spolupracuje například s A Studiem Rubín nebo Divadlem X10 nejen jako jevištní výtvarnice, ale také jako performerka. V Ostravě jsme ji mohli vidět na festivalu Offenzíva v představení Člověku nad tím rozum i čůrák zůstává stát v režii Jiřího Pokorného, které se odehrálo v site specific prostorách podzemních garážích Výstaviště Černá louka. Více o inscenaci Zlatý osel říká Jana Hauskrechtová v rozhovoru zde.

 

Ivan Acher je studovaný výtvarník a se štěstím nevystudovaný hudebník a skladatel. Je hráčem a autorem kompozic pro ansámbl soudobé hudby Agon orchestra, jazzový minibigband NUO atd. Hudební autodidakt, jehož tvorba se vyznačuje progresívní mimožánrovostí a překvapivými přístupy k instrumentaci. Součástí jeho tvorby je především hudba pro taneční a divadelní inscenace. Soupis realizací přesahuje 200 titulů u nás a v zahraničí. Byl nominován na cenu České filmové kritiky, Českého lva, Cenu české divadelní kritiky, Cenu Alfreda Radoka, Cenu Dosky…Spolupracoval jako dvorní skladatel zejména s legendárním Pražským komorním divadlem – Divadlem Komedie. Napsal operu Sternenhoch, která byla v roce 2018 s velkým úspěchem uvedena v Národním divadle. 

 

Účinkují Marek Cisovský, Adam Langer v rozhovoru pro Ostravan.cz zde, Viktória Pejková, Jan Chudý, Šimon Krupa, Vladislav Georgiev, Tereza Cisovská, Alena Sasínová-Polarczyk, Milan Cimerák, Josef Kaluža, Michal Čapka a Vojtěch Lipina

 

Vizuál inscenace Zlatý osel

Autorem portrétů pro vizuál inscenace je fotograf Roman Polášek. Video ze zákulisí focení portrétů pro vizuál Zlatého osla je ke zhlédnutí zde.

Fotografie ze zkoušek Zlatého Osla ke stažení zde.

Návrh a grafické zpracování vizuálu Zlatého osla zpracoval Michal Zych. Více o novém vizuálním stylu divadla zde. Plakát inscenace ke stažení zde.

 

Sezóna 2019/2020 Rok rozmarných her bude pokračovat úspěšnou současnou britskou komedií Kočka v oregánu, klasickou Wajdovou adaptací Dostojevského románu Zločin a trest a uzavře ho slavný Konec hry Samuela Becketta. Více o sezóně zde.

 

Michaela Davidová

PR & marketing | Komorní scéna Aréna  

michaela.davidova@divadloarena.cz

+420 702 211 067

 

 

Je super, že jsou tady herci každý jiný typ, to výtvarnému zpracování Zlatého osla krásně nahrává

Kostýmy pro inscenaci Zlatý osel navrhuje výtvarnice Jana Hauskrechtová. Ta už spolupracovala na více než stovce divadelních inscenací a pro Komorní scénu Aréna naposledy tvořila v roce 2012 kostýmy inscenace Amigo. V současné době spolupracuje například s A Studiem Rubín nebo Divadlem X10 nejen jako jevištní výtvarnice, ale také jako performerka. V Ostravě jsme ji mohli vidět na festivalu Offenzíva v představení Člověku nad tím rozum i čůrák zůstává stát v režii Jiřího Pokorného, které se odehrálo v site specific prostorách podzemních garáží Výstaviště Černá louka.

 

V představení Burnout aneb vyhoř! A Studia Rubín, kde hrajete samu sebe se probíráte dlouhými seznamy projektů, na kterých jste ve své kariéře pracovala, je Zlatý osel jediný, čemu se teď po výtvarné stránce věnujete?

Není to jediný projekt na kterém dělám. V říjnu měla v mosteckém Divadle rozmanitostí premiéru pohádky Šípková Růženka a teď v pátek (11. října 2019) máme premiéru Stepního vlka v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Musím říct, že ten trojúhelník Most, Ústí a Ostrava, by člověk jen tak nevymyslel. Vybrala jsem si prostě všechna ta tři nejkrásnější města u nás.

 

 

Děj Zlatého osla se odehrává ve starověkém Řecku, nejde však o klasické antické drama. Jak jste v téhle konstelaci přistupovala k návrhům kostýmů?

Děj se odehrává v období před pádem Říma. Přijde mi, že je to v podobném stavu dějin, v jakém se nacházíme dnes. Tohle historické období se pojí s jistou mírou dekadence, podobně jako současnost. Obě období jsou si tím blízká. I pod tímto dojmem jsme se snažili najít tu pravou míru stylizace, aby to nebylo jen starověké Řecko, nebo jen současnost. Ač i to by šlo, jen by to přece jen přišlo o nějaký humorný odstup.

 

 

Režisér Pavel Gejguš říká, že výtvarné zpracování bude jedním z tmelících prvků inscenace. Budou mít ve Zlatém oslu kostýmy výraznou roli, budou nějak gradovat?

Gradovat ne, spíš naopak. Ze začátku je to takové přepálené a pak se kostýmy i prostředí postupně ničí tím, co se tam děje. Zlatý osel začíná v bohatém městě, kde je vyšší smetánka. Pak se děj postupně přesouvá na venkov a do přírody. To, co se tam odehrává, je čím dál více pudovější a perverznější. Už se tam na nic moc nehraje. Společně s kostýmy se bude postupně vrstvit a ničit i líčení, až budou na konci z hrdinů takové Pasoliniovsko-Felliniovské trosky, které už nevědí, co se sebou. Všechno si užili, vším si prošli, všechno vyzkoušeli a teď co? Snažili jsme se v tom najít jistou kontinuitu, aby to mělo jako celek nějaký vývoj a dávalo to smyl. Věřím, že se nám to podařilo.

 

 

Kde jste hledala pro kostýmy inspiraci?

Aktuální inspirace se dá paradoxně najít i na přehlídkových molech nedávných týdnů módy. Tam se téma antiky s různými průsvity a rafinovanými překryvy objevilo v několika kolekcích. Vlastně je docela zábavné, že si to sedlo i v tomto. Máme štěstí, že se teď móda vrací k antice. Není proto takový problém sehnat různé vhodné doplňky.

 

 

U divadelních kostýmů ale nejde jen o vzhled, musí být asi i poměrně praktické, že?

Ve Zlatém oslovi se prakticky pořád odehrávají různé zhýřilosti, když to řeknu slušně. Na tom se člověk může z jedné strany trošku vyřádit. Z druhé strany opravdu záleží na tom, co s kostýmy udělají herci. Snažili jsme se o to, aby byly spíše rafinované v tom, že se občas něco ukáže, občas zase neukáže. Určitě je třeba myslet na to, aby nebyly úplně opulentní, aby se herci stihli převlékat a aby je nepřebily, protože to by byla škoda.

 

 

Jak se vám vlastně pracuje s hereckým souborem Komorní scény Aréna?

Je super, že jsou tady herci každý jiný typ. To výtvarnému zpracování krásně nahrává a je to tím zábavné. Když se podíváte na Felliniho Satyrikon, který je samozřejmě úchvatný jako celek, tak samozřejmě nejvíc vnímáte, jak tam hraje to, že je tam každý ten člověk nějaký neuvěřitelný typ už sám o sobě. A to strašně funguje. Třeba na Alenu jako čarodějnici se moc těším! A do toho je tam Marek, který hraje vypravěče. Toho jsme stylizovali do Samuela Becketta, našeho miláčka. Je to člověk, co ten příběh vypráví už po tisící pořád dokola a pořád všechny baví tím, jaké se tam dějí věci. Také doufám, že vynikne Adamova proměna z osla, protože on tam na začátku fakt přichází jako taková zlatá mládež, frája, krasavec, ze kterého se má nakonec stát čistý nový člověk.

 

Připravila Michaela Davidová

 

Premiéra Zlatého osla je v sobotu 26. října 2019 (vyprodáno). Nejbližší reprízy jsou v pondělí 28. října, ve čtvrtek 31. října (vyprodáno), v neděli 10. listopadu a ve čtvrtek 14. listopadu.  Vstupenky zde.

 

 

 

Zlatý osel je erotický, hororový, opulentní i mystický a směje se lidské malosti

O chystané adaptaci původně antického románu Zlatý osel, která má premiéru 26. října, jsme si povídali s jejím režisérem Pavlem Gejgušem. Pavel Gejguš je absolventem režie brněnské JAMU, v současnosti spolupracuje se Studiem G nebo Divadlem loutek Ostrava a je také dramaturgem nového ostravského divadelního festivalu Offenzíva. Známe ho jako dřívějšího uměleckého šéfa Staré arény, odkud má také s adaptacemi literárních textů zkušenosti.

 

Co jsou úskalí takového materiálu a co pro režii Zlatého osla funguje?

Adaptace literárních děl na divadle mám rád. Při převodu na jeviště vždy záleží, jakým způsobem byla uchopena dramatizace textu. U Zlatého osla se hojně pracuje s vypravěčstvím, zůstalo zde tedy hodně původní literatury. Literatura dokáže být velmi rychlá v tom, že jednou větou nás dokáže přenést na jiné místo, rychle přetočit čas, či obratně změnit atmosféru scény. Úskalím, ale zároveň i výjimečným principem, u Zlatého osla tedy je, že pro divadlo není snadné držet s rychlým tokem literatury tempo. Proto je potřeba brát text často jako hlavní „postavu“ a nechat jednání na mluveném slově, naopak se uskromnit v rozehrávání dramatické situace, na kterou jsme zvyklí z klasické činohry. 

 

V inscenaci se prolíná mnoho příběhů. Většinu herců postupně uvidíme ve třech i čtyřech rolích. Co je spojující linka a jakými režijními postupy ji udržet?

Tmelem je právě slovo a vypravěč, také však mocná hudba i výtvarno, ale především téma, ke kterému vše směřuje. Je to průřez lidskou společností, všemi společenskými patry, všemi neřestmi a společenskými nešvary. To, co vidíme, je někdy groteskní, jindy děsivé. Na konci se však rozprostírá katarzní prozření.

 

Jde o první inscenaci sezóny, která se jmenuje Rok rozmarných her. Čím je pro vás Zlatý osel rozmarný a kde je v něm ten háček, který obvykle divákům Arény zmrazí úsměv na rtech?

Osel je velmi rozmarný. Je erotický, hororový, opulentní i mystický a směje se lidské malosti. Zmrazení by se na konci dostavit mělo, ale neprozrazujme. Ať se to raději diváci dozvědí na vlastní oči.

 

Komiks v režii Tomáše Dianišky nás baví už rok

Autor, herec a režisér Tomáš Dianiška působí v Divadle Pod Palmovkou, spolupracuje s pražskými alternativními scénami jako MeetFactory nebo A Studio Rubín a je spoluzakladatelem, dvorním dramatikem, režisérem i hercem undergroundového a punkového Divadla F. X. Kalby, které stálo u zrodu Studia PalmOFF. Pro Komorní scénu Aréna přeložil a režíroval trošku bláznivou hru slovenského autora Viliama Klimáčka Komiks.

 

V této ztřeštěné sérii mikrodramat, na které se mohou herci vyřádit a výborně se u ní baví publikum, teď hraje naše nová herecká posila Viktória Pejková. Proto jste dnes v Ostravě?

Je to tak, jen jsem tady tentokrát opravdu na chvilku, ráno na zkoušku a pak zpátky do Prahy, kde dnes večer ještě hraju v divadle. Ale minule, když jsem tady byl na oprašovačce, což bylo někdy v září, jsem zůstal i přes noc. Večer jsme si vyrazili s lidma ze souboru, je to vždycky velmi přátelská návštěva. Těším se, až na Komiks někdy zase zajdu. Teď vypadá, že je v dobré kondici. Je to nazkoušené, herci si to pamatují, ale ne jako stroječek. Ono nejde o nějaký psychologický realismus, jsou to stylizované postavy a herci se na nich můžou vyblbnout. Myslím, že je to bavilo i dneska na zkoušce. Viktorie roli v Komiksu nastudovala z textu i videa a diváka čeká výborně zahrané divadlo, přestože to každá z těch holek hraje nějak jinak. Každá má prostě jiný naturel, tempo, rytmus. S tím se ale v divadle počítá vždycky, každá do toho přinese něco jiného.

 

Říkáte, že se hned vracíte do Prahy, čím tam teď v divadle nejvíc žijete?

V Divadle pod Palmovkou jsme měli v pondělí premiéru hry Bezruký Frantík, hrajeme ji na malé scéně, která je tak pro 80 lidí. Je to skutečný příběh o takovém českém Forestu Gumpovi, který se narodil na začátku minulého století bez rukou. Náš kolega ho hraje po celou dobu představení (dvě hodiny bez pauzy!) se staženýma rukama za zády, na tom neopren, tílko, kostým. Kvůli role se naučil různé fígle jenom nohama. Tak to je náš nejnovější projekt, na kterém jsme pracovali a byla to celkem zábava.

 

V průběhu zkoušky se nedala jen tak přejít zpráva o úmrtí Karla Gotta. Tato výrazná osobnost české kultury je zvěčněná i jako postava v jedné z vašich her.

Postava Karla Gotta je ve hře Pusťte Donu k maturitě, hráli jsme ji tady letos na festivalu Dream Factory. No to musíme vyřešit, jak to uděláme. Postavu na scéně postřelí do krku Brandon Walsh a Karel zjistí, že bude muset do konce života zpívat na playback. Tak to jsem zvědavej, jak to předěláme tu scénu, nebo jestli to někoho neurazí. Až do krve.

 

Připravila Michaela Davidová

Říjnová repríza Komiksu je v pátek 18. 10. v 18.30

vstupenky zde

 

 

 

50. repríza inscenace Obraz!

Tento pátek předvede v už 50. repríze inscenace Obraz trojice herců Marek Cisovský, Albert Čuba a Josef Kaluža, jak velkým zdrojem emocí může být bílá plocha. Text slavné komedie Yasminy Réza o sporu tří přátel o předražený obraz pojali se sebeironií a chacharskou zemitostí jim vlastní. Neobyčejně dynamické režisérské zpracování hry realizoval v Komorní scéně Aréna někdejší ředitel pražského Divadla Komedie Vojtěch Štěpánek.

 

Pojďte si do divadla užít představení s kulatým pořadím. Nahlédnete do specifické dynamiky mužských vztahů, dojde na vytahování kostlivců z dosavadních životů hlavních hrdinů a zaručujeme Vám, že sami sebe poznáte o něco víc.

 

 

Hráči si zahrají naposledy na půdě Komorní scény Aréna

Po šesti letech od svého uvedení v roce 2013 bude mít v pátek 21. června 2019 derniéru inscenace Hráči. Komorní scéna Aréna hru uvedla poprvé 2. února 2013 a v pátek se hra dočká své 100. reprízy.

Na komedii začal Nikolaj Vasiljevič Gogol pracovat již na počátku 30. let 19. století, ale až v roce 1842 vznikla její definitivní verze. Setkání falešných karetních hráčů té nejvyšší třídy končí díky rafinované intrice naprostou katastrofou pro jednoho z nich. Svým způsobem je to anekdota, která je psychologicky věrně rozehrána, a zároveň je to nesmrtelné podobenství o zloději, který byl okraden jiným zlodějem.

V roce svého uvedení se hra objevila na 10. místě v žebříčku v anketě Nejlepší inscenace roku.

Na otázku „Jak se Vám s hrou po šesti letech loučí?“ odpovídá režisér Ivan Krejčí:

„Jsem rád, že hra z našeho repertoáru odchází ve stoje a v plné kondici. Kluci to hrají pořád krásně. Smutnější je, že na aktuálnosti hry se nic nezměnilo. Gogol je prostě světový.“

Stejnou otázku obdržel i dramaturg Tomáš Vůjtek: „Tak asi nebudu sám, komu bude smutno, protože to bylo hezké setkání s krásným textem, který má v Čechách poměrně bohatou inscenační tradici a myslím si, že i herci dostali krásné příležitosti, a hlavně je to jedna z těch inscenací, na které jsme mohli ukázat, že máme sehraný herecký soubor a že dokážeme možná až na koncertní úrovni to divadlo takhle pěkně zahrát. Diváci na to chodili rádi, měli jsme v podstatě neustále vyprodáno, herci to hráli rádi a my se s tím velmi neradi loučíme, ale stovka je krásný počet a je to asi to nejlepší, kdy se můžeme rozloučit, i když neradi.“

 

Komorní scéna Aréna uvádí Zimní slunovrat jako poslední premiéru sezóny

Čtvrtou premiérou, která uzavře sezónu 2018/2019 v Komorní scéně Aréna, je Zimní slunovrat z pera současného německého autora Rolanda Schimmelpfenniga.

Premiéra se uskuteční v sobotu 25. května 2019. Schimmelpfennig hru napsal na zakázku pro Královské činoherní divadlo ve Stockholmu, kde měla hra světovou premiéru 25. ledna 2015. Hra bude uvedena vůbec poprvé v české premiéře.

Drama začíná 23. prosince, kdy k sociologovi – Albertovi a jeho ženě Bettině přijíždí tchyně Corinna. Vztah Alberta a Bettiny není ideální, situace je však s příjezdem tchyně ještě více napjatá a k tomu se u dveří objeví lékař Rudolf, nový známý Corinny, se svými radikálními politickými názory. Albert, zabývající se holocaustem, následující hodiny stráví v opojení vínem a pod vlivem prášků proti bolesti, jen tak je totiž schopný ustát radikální názory Rudolfa, který přiletěl z Paraguaye, která byla po válce útočištěm mnoha nacistů.

Charakteristickým pojítkem Schimmelpfennigových her je téměř básnický jazyk, se kterým pracuje velmi rafinovaně. Existenční zápas člověka konfrontovaného společenskou situací se nachází v centru autorovy pozornosti. Protože však jeho drama nemůže reagovat na právě probíhající změny, obsahují jeho texty univerzálnější témata. Sám autor se netají tím, že jeho tvorba je silně ovlivněna tvorbou klasiků. Ve svých textech se vrací k Shakespearovi, Moliérovi, ale i k antickým kořenům – Euripidovi nebo Sofokleovi.

Dramaturgicky a režijně hru ukočírovalo duo Adam Svozil a Kristýna Kosová, mladí umělci, kteří za svůj režijní debut obdrželi Cenu Marka Ravenhilla.

„Není to postavené na hereckém koncertu, postavy samy sebe spíše komentují, bude to souhra herců. Hra je herecky náročná, jedná se o německé divadlo brechtovského typu. Sám autor říká, že jeho hry jsou ovlivněny magickým realismem, hry jsou literární, autor uvádí, že vše, co se nachází v textu, by mělo zaznít i na jevišti, herci říkají všechno, a ještě popisují sami děj a komentují své činnosti. Zcela realisticky se popisují detaily, je to skoro jako film a velmi poetické“, uvádí dramaturg divadla Tomáš Vůjtek.

Hlavních rolí se zhostí Vojtěch Lipina a jeho manželku ztvární Petra Kocmanová, která se v premiéře objeví poprvé od své mateřské dovolené. Dále se diváci mohou těšit na Alenu Sasínovou-Polarczyk, Vladislava Georgieva a Josefa Kalužu.

Premiéra je již beznadějně vyprodaná, reprízy se odehrají 27. května, 3. června a naposledy v sezóně divadlo titul na svých prknech uvede 14. června 2019.

Vstupenky mohou diváci zakoupit na pokladně divadla, nebo online na termíny 27. 5. 2019, 3. 6. 2019 a 14. 6. 2019

 

Kristýna Lindovská a Jan Rušaj, marketing KSA

 

KOMORNÍ SCÉNA ARÉNA UVÁDÍ ZIMNÍ SLUNOVRAT JAKO POSLEDNÍ PREMIÉRU SEZÓNY

Čtvrtou premiérou, která uzavře sezónu 2018/2019 v Komorní scéně Aréna, je Zimní slunovrat z pera současného německého autora Rolanda Schimmelpfenniga.

Premiéra se uskuteční v sobotu 25. května 2019. Schimmelpfennig hru napsal na zakázku pro Královské činoherní divadlo ve Stockholmu, kde měla hra světovou premiéru 25. ledna 2015. Hra bude uvedena vůbec poprvé v české premiéře.

Drama začíná 23. prosince, kdy k sociologovi – Albertovi a jeho ženě Bettině přijíždí tchyně Corinna. Vztah Alberta a Bettiny není ideální, situace je však s příjezdem tchyně ještě více napjatá a k tomu se u dveří objeví lékař Rudolf, nový známý Corinny, se svými radikálními politickými názory. Albert, zabývající se holocaustem, následující hodiny stráví v opojení vínem a pod vlivem prášků proti bolesti, jen tak je totiž schopný ustát radikální názory Rudolfa, který přiletěl z Paraguaye, která byla po válce útočištěm mnoha nacistů.

Charakteristickým pojítkem Schimmelpfennigových her je téměř básnický jazyk, se kterým pracuje velmi rafinovaně. Existenční zápas člověka konfrontovaného společenskou situací se nachází v centru autorovy pozornosti. Protože však jeho drama nemůže reagovat na právě probíhající změny, obsahují jeho texty univerzálnější témata. Sám autor se netají tím, že jeho tvorba je silně ovlivněna tvorbou klasiků. Ve svých textech se vrací k Shakespearovi, Moliérovi, ale i k antickým kořenům – Euripidovi nebo Sofokleovi.

Dramaturgicky a režijně hru ukočírovalo duo Adam Svozil a Kristýna Kosová, mladí umělci, kteří za svůj režijní debut obdrželi Cenu Marka Ravenhilla.

„Není to postavené na hereckém koncertu, postavy samy sebe spíše komentují, bude to souhra herců. Hra je herecky náročná, jedná se o německé divadlo brechtovského typu. Sám autor říká, že jeho hry jsou ovlivněny magickým realismem, hry jsou literární, autor uvádí, že vše, co se nachází v textu, by mělo zaznít i na jevišti, herci říkají všechno, a ještě popisují sami děj a komentují své činnosti. Zcela realisticky se popisují detaily, je to skoro jako film a velmi poetické“, uvádí dramaturg divadla Tomáš Vůjtek.

Hlavních rolí se zhostí Vojtěch Lipina a jeho manželku ztvární Petra Kocmanová, která se v premiéře objeví poprvé od své mateřské dovolené. Dále se diváci mohou těšit na Alenu Sasínovou-Polarczyk, Vladislava Georgieva a Josefa Kalužu.

Premiéra je již beznadějně vyprodaná, reprízy se odehrají 27. května, 3. června a naposledy v sezóně divadlo titul na svých prknech uvede 14. června 2019.

Vstupenky mohou diváci zakoupit na pokladně divadla, nebo online na termíny 27. 5. 2019, 3. 6. 2019 a 14. 6. 2019

 

Kristýna Lindovská a Jan Rušaj, marketing KSA

 

Aréna je kolektiv, který baví pracovat

 

Jak se stalo, že nyní zkoušíte v Ostravě v Aréně, v Mandragoře?

„Stalo se to tak, že jsem uměleckého šéfa Ivana Krejčího pozval na své absolventské představení. Přišel, zeptal se mě, jakou bych měl představu, a že se do měsíce ozve. To se skutečně stalo a tak tady teď zkouším a za chvíli nás čeká premiéra. Ale je fakt, že to furt ještě rozdýchávám.“

 

Jak vás napadlo oslovit právě Arénu?

„Aréna má opravdu silnou pověst, i v Praze, vlastně všude, kam jsem přišel. No, a když přišla nabídka právě z tohoto divadla, tak jsem moc neváhal.“

 

Vyrůstal jste v Olomouci, studoval v Praze a teď Ostrava. Občas tady příchozí zažívají šok…

„Já úplně ne, jsem zvyklý na Olomouc a Ostrava mi nepřijde tak extrémně odlišná. Větší šok byla kdysi Praha. Potom, co jsem se jakž takž adaptoval na pražské prostředí, jsem si říkal, že už dám v téhle zemi cokoli. V Ostravě jsem zatím měsíc, ale strašně se mi tady líbí, jsem tu v daleko větším klidu než v Praze, kde je všechno moc hektické. Ostrava je specifická, jak tím industriálem, tak bohatým kulturním životem. Pomalu se do něj snažím začínat pronikat a jsem tady zatím hodně spokojený. Slyšel jsem, že jsou tady super lidi, že to tady žije, a že tady všichni mají velmi kladný vztah k alkoholu (smích).“

 

Já se vždycky začínajících herců, především kluků ptám, co je vedlo k tomu, že šli k divadlu?

„Já jsem odmalička věděl, co chci dělat. Jako malému mi totiž pouštěli nahrávky her Divadla Járy Cimrmana a mě bavilo, jak na ty vtipy, kterým jsem ještě ani nemohl rozumět, lidi reagují, jak se smějí. Začal jsem pak psát i vlastní scénáře, pro rodiče jsem hrál představení. Pak i ve škole jsem měl chuť pořád někoho bavit, byl jsem neukázněný. Později jsem tenhle přebytek předváděcí energie usměrnil recitováním nebo účastí v debatních ligách nebo rétorických soutěžích. Takže jsem nepochyboval, že si po gymplu podám přihlášku na JAMU i na DAMU. Ale s čím jsem vůbec nepočítal, bylo, že se na jednu z těch škol dostanu.“

 

Na JAMU vás nevzali, na DAMU ano. Takže v Brně vám řekli, že nemáte talent a v Praze ano?

„Oni přímo neřekli, že bych neměl talent, byli velice korektní. Ročník otvírala Oxana Smilková, kterou, když jsem se představil, zaujalo, že pocházím z Olomouce, protože tam teď bydlí její manžel. A zeptala se, jakou operu jsem naposledy v Olomouci viděl, jaká se mi líbila výstava… Dost jsem tápal, což ji úplně neoslnilo. Potom jsem měl hrát nějakou scénku a už jsem viděl, jak si všichni křížkujou do poznámek… A pak ještě někdo z poroty řekl, ať zazpívám Já do lesa nepojedu, ale mně už bylo jasné, že je rozhodnuto. Tak jsem to ještě zkusil v Praze.“

 

Nebyl jste tam stresovaný tímto prvotním zážitkem?

„Byl, dost. Když jsem v Praze u prvního monologu vztyčil ruku, celá se klepala. Navíc došlo na monolog, který jsem nechtěl dělat. Měl jsem dva docela dobře připravené monology, na které jsem se těšil a furt jsem nemohl najít třetí. Tak jsem si říkal, dám tam Romea a myslel jsem, že ho komise určitě nebude chtít, že je to profláklé. Ale ta se hned zatetelila: Ale, Romea nám ještě dnes nikdo neukázal… Ven jsem pak vyšel zelenej a říkal si – dobrý, tak to zkusím zase za rok. A pak mi přišla zpráva, že jdu do dalšího kola. Byla to taková zvláštnost našeho ročníku, že vlastně všichni, kteří pohořeli na JAMU, se dostali na DAMU a ty, kteří prošli i druhým kolem v Praze, zase vzali na JAMU. Takže jsme se tím pádem všichni znali.“

 

Ve svém životopise uvádíte, že kdysi neuspěl název vaší divadelní skupiny ve znění Adama Langer a komparz. Jste sólista?

„To byla recese, doufám, že to všichni pochopí. Ale je fér říct, že jsem v době svého působení v různých souborech vždycky chtěl stát vepředu. Samozřejmě až časem jsem se naučil tohle usměrňovat a zlepšovat svou práci v kolektivu.“

 

Takže vám už došlo, že divadlo není záležitost jednoho člověka?

„Určitě. Myslím, že asi nejvíc jsem to pochopil na DAMU, kdy jsem se přestal profilovat jako sólista a začal jsem dělat daleko víc pro kolektiv, pro společnou práci. Divadlo je emočně velmi specifické prostředí a jeho kolektiv bývá často uzavřený. A na DAMU nám všem trochu spadl hřebínek. Pocházeli jsme z kolektivů, kde jsme byli třeba vůdčí osobnosti a najednou se tyhle osobnosti musely se sebou poprat a naučit se spolupracovat. A na individuality bylo najednou daleko méně místa. Individualita byla oprávněná, pokud ten projev byl pravdivý, pokud ten výkon za to skutečně stál. Věřím, že jsem se v tomto ohledu spoustu věcí naučil. A učím se dál, samozřejmě.“

 

Nyní, víceméně poprvé, pracujete v profesionálním divadle. Jaký to je rozdíl proti „chráněné dílně“ Disku?

„Zkušeností mám zatím pomálu, ale o to víc mám možnost srovnávat. V Disku jsem v týmu, který čtyři roky velmi intimně znám, a máme pocit, že rozdíly mezi námi se postupně srovnaly, že jsme všichni na stejné úrovni. Tady v Aréně se furt učím, furt jsem trochu ostražitý, na těch lidech je vidět, že mají tzv. nalítané hodiny. A kolikrát mě napadne, co já tady dělám? Zase si ale říkám, že nesmím být na sebe tak přísný… Chce to prostě čas. I naše kmenová režisérka v Disku nám říkala, že už jsme ve fázi, kdy musíme čerpat zkušenosti od starších kolegů. Tak čerpám.“

 

S čím vlastně vstupujete do Arény, do svého profesionálního života? Jaké je teď vaše aktuální nastavení, přání, touhy? Nebo jenom čekáte, co bude přicházet?

„Já jsem si přál, abych od někoho dostal prostor smysluplně pracovat a zároveň načerpat zkušenosti. Takže teď žiju to, co jsem si vysnil.“

 

A máte nějaké vize do budoucna?

„Mám velké sny a plány, ale zároveň mě život učí, že je fajn si občas přiznat, že vždycky bude někdo lepší, talentovanější nebo stejně dobrý, ale třeba s větším štěstím. U divadla se člověk podvědomě porovnává s ostatníma, zvlášť já bych o tom mohl mluvit. Je ale fajn se na věci podívat s odstupem a vnímat především tu cestu, kterou mám za sebou já jako člověk, jako individualita.“

 

Když vás tak poslouchám, tak vidím, že máte věci na svůj věk dost srovnané. Nakolik toto „racionálno“ kloubíte s „emocionálnem“, které je pro to herectví tak důležité?

„Snažím se to skloubit a zatím to jde. A paradoxně mi to vnitřní napětí mezi racionálnem a emocemi pomáhá, tenhle vnitřní konflikt, je něco, co mě strašně dráždí a vlastně nabíjí. Chtěl bych ke všemu přistupovat racionálně a tudíž si neublížit, ale pak to je na houby život… Člověk nikdy nemůže být úplně racionální a emoce jde ovládnout jen do určité míry. Je to něco, na čem lze celý život pracovat a bít se s tím.“

 

A co ve vás aktuálně vítězí? Adam racionální nebo emoční?

„Snažím se je oba držet v rovnováze.“

 

Takže je to 0:0? Plichta?

„Někdy je to 10:10. Občas z té rovnováhy vybočím, bývá to právě v období největšího vypětí, třeba před premiérou, a pak paradoxně dokážu makat asi úplně nejlíp. Kolikrát mě tahle nerovnováha, stres nebo pnutí vybičuje k lepším výkonům.“

 

Člověk ve chvíli, kdy je unavený a pustí ven emoční věci z hlubin, tak se většinou nejvíc sám o sobě dozví.

„Právě v tom mě taky divadlo strašně oslovuje. Ono je někdy to ´sebe studium´ strašně bolestivé. Člověk se o sobě dozví strašně moc třeba ve chvíli, když sleze z jeviště. Tam představuje postavu, kterou v tu chvíli vypne, a když se ´vrací do sebe´, tak často pozná, kým vlastně je. To je taky jedna z věcí, se kterou se člověk musí vyrovnat. Podle mě je dobrý, když k tomu dojde v raném životě, protože pak už to bolí o to víc. Je strašně jednoduché vidět sám sebe jako hrdinu svého příběhu, svého filmu, ale podívat se na to najednou z druhé stránky a vidět třeba sám sebe jako záporáka, to je docela kopačka.“

 

Jak těžké je udržet krok s herci Arény? Je to přeci jen dost sehraná parta.

„Jsou skutečně ohromně sehraní, v každém představení, co jsem tady viděl, jsou strašně přesní, má to tempo, a i když se něco třeba o půl vteřiny nevyvede, tak já to zaregistruju právě proto, že to ostatní strašně šlape. Je vidět, že ty lidi spolu hrají dlouho, mají za tu dobu vybudovanou energii, takže je jasný, že za nějaký měsíc se nemám šanci do toho dostat. A lidsky na mě působí všichni strašně vstřícně. Vlastně mě překvapilo, že se tady cítím tak domácky oproti Praze a kolektivu ve škole. A jsem rád, že moje role je menší a mám tak čas chytit dech a zorientovat se, naskočit na vlak, který je už dost rozjetý. Ale snažím se pracovat, jak nejlíp umím a zatím to vždycky stačilo. Tak snad to bude stačit i tentokrát.“

 

Jak byste charakterizoval herectví Arény?

„Cítím rady velkou lehkost, svěžest. Žádné to představení není unylé. Vždycky mě to zcela vtáhlo, je to divadlo, které má komentář. Které má potenciál lidem nastavovat tvář, promlouvat k nim, což je přesně to, co jsem chtěl dělat. Strašně mě teď oslovilo Smíření, protože to je moje milovaná tematika, historie pohraničí, to jsem úplně slintal. Cítím v Aréně apel a už se těším, až budu stát na té straně, která apeluje.“

 

Jaké nejčastější připomínky vám režisér dává?

„Že zbytečně maluju slovy, že obehrávám repliky. Že mám být přesnější, být v situaci, a na nějakém prvotním postoji odehrát celou scénu. Já s textem pracuju velmi rád, takže mám sklony k tomu, abych věci vymluvil hlasem.“

 

Už jste měl při zkoušení nějakou krizi?

„Ne, zatím dobrý. Jsou teď před námi generálky, a je vidět, že všichni v souboru se už na to těší. Mám pocit, že je to kolektiv, který těší pracovat. A to je něco, co mě strašně nabíjí. Takže zatím vlastně k žádné krizi nedošlo. Ale uvidíme třeba za pár měsíců…“

 

Koho vlastně v Mandragoře hrajete?

„Hraju sluhu hlavní postavy, jsem mu pravou i levou rukou, který si ale o něm myslí svoje. Takový ten sluha, který je chytřejší než jeho pán. A o co tam jde? Je to taková fraštička o tom, že všichni jsou nepoctiví a všichni jsou do všeho namočení a nikdo není morálně na koni. Jenom někdo v tom umí chodit líp a někdo hůř.“

 

Baví vás Mandragora?

„Jo, baví, protože s klasickými texty mám zkušenosti už od střední školy, jedna z prvních studentských her, ve který jsem hrál, byla Romeo a Julie, na DAMU jsme dělali třeba Cida. Když jsem si Mandragoru četl, tak jazyk hry ke mně na první dobrou nepromlouval. Ale už na čtených jsem si říkal, že ten jazyk nám vlastně pomáhá. Je to kód a kolikrát třeba to, jak Josef Kaluža řekne ´setsaprlote´, vyzní tisíckrát vtipněji, než kdyby řekl třeba ´kurva´.“

 

Proč by měli diváci Mandragoru vidět?

„Protože to bude dobrý. Teďka se mě někdo na Arénu ptal, a říkal – tam je všechno takový strašně těžký. Tak jsem mu řekl, přijď na Mandragoru, bude to sranda. A bude to chytrá sranda.“

 

Ptala se Alice Taussiková

 

 

 

 

 

 

 

 

Ještě jsem si nezahrál hajzlíka

Před pár dny jsem tě podruhé viděla ve Vyrozumění a byla jsem opět uchvácena silou tvé energie, kdy na jevišti řádíš coby učitel ptydepe Perina. Kde se v tom jinak nenápadném muži bere tolik energie?

„Na věci, které mě baví, mám energie dost. Na muziku, na hraní v kapele i na jevišti. Možná jsou to ty bulharské kořeny. Taťka má osmdesát pět a je pořád čilý, jezdí na koloběžce, tak to mám asi po něm. Když mě něco baví, tak do toho dávám úplně všechno, jedu naplno. A divadlo miluju.“

 

A co tě dokáže takhle rozvášnit v reálném životě?

„Myslím, že to tak mám i ve vztazích s lidmi, i třeba v manželství. Je to doma trošku Itálie, je to někdy divoké, ale je to super. A pak vášnivě rád dělám na svém domečku. Rekonstruuju starý německý statek, dávám ho do kupy už několik let a baví mě to čím dál víc.“

 

Jak zvládáš všechny ty řemeslnické profese?

„Když jsem byl mladší, tak jsem hodně pomáhal, třeba strejdovi, a pozoroval, jak co lidi dělají. A teď to aplikuju na své chalupě. Takže dělám to, co jsem nikdy předtím nedělal. Nikdy jsem třeba neomítal, ale omítl jsem si celý barák, i vnitřní omítky jsem si udělal. Měnil jsem trámy na střeše, podlahy, udělal jsem dřevěné stropy. Nikdo mě to předtím neučil, dělám to intuitivně a zatím nic nespadlo. Ale je fakt, že se vždycky nejdřív s někým, kdo se v tom vyzná, poradím. Nepouštím se do věcí po hlavě, protože barák není legrace.“

 

Jsi vášnivý stavař, hudebník, manžel a samozřejmě herec. Je hezké, že ti to tak dlouho vydrželo, přece jenom jsi v divadle už nějakých 40 let…

„Divadlo je to činnost, kterou jsem kdysi objevil, a pořád mě táhne, pořád mě zajímá. Pořád jsem zvědavý, co dalšího budeme zkoušet a jak to budeme dělat… Když přijde nějaký mně neznámý režisér, tak jsem zvědavý, co nového přinese, jak s námi bude pracovat…“

 

Jak je těžké najít znova tu vášeň a energii na další zkoušení, na to neustálé začínání zase od začátku?

„Pro mě to těžké není, jen někdy řeším fyzickou únavu. Ale pořád jsem nastartovaný a jdu do nových věcí po hlavě a naplno. Byly sezóny, kdy jsem hrál ve všech inscenacích, a to už pak bylo hodně náročné. Energii musíš někde dobíjet, a právě proto jezdím na chalupu, kde pracuju hlavně rukama, kopu na zahradě, stříhám stromky anebo sbírám ovoce. Tím si úplně vyčistím hlavu a pak zase v pondělí nastoupím a v pohodě zkouším.“

 

Stalo se ti někdy, že se ti nechtělo jít do nové inscenace, že se ti nechtěla zkoušet?

„Tohle se mi to stalo asi dvakrát za celou dobu, co jsem u divadla. Postavy, které jsem měl tehdy hrát, mi neseděly, kroutil jsem se u toho jak habešská tanečnice a nemohl najít tu správnou cestu. A myslím, že to pak bylo na těch inscenacích i trošku vidět. Což samozřejmě není dobré, protože můj výkon je součástí práce dalších lidí, takže v tu chvíli tomu celku, bohužel, škodíš.“

 

Jaké příběhy tě baví na jevišti vyprávět?

„Já miluju extrémy. Buď úplné komedie, nebo úplně drsné věci. Něco mezi, ty, i v dobrém slova smyslu, obyčejné věci, ty mě nelákají. Baví mě role, které jsou jasně vyhraněné ať už jakýkoliv směrem. Třeba ve Smíření scény se Štěpánem Kozubem, ty extrémně vyhrocené situace, v níž lidi stojí proti sobě a jde tam o život, to je moje.“

 

A co tě baví jako diváka, na co rád chodíš do divadla?

„Pravda je, že nemám tolik času, ale moje žena chodí na všechny premiéry, ona to miluje. Takže občas musím s ní. Třeba včera jsme byli na derniéře inscenace Oskar a růžová paní v Divadle loutek. Já jsem viděl premiéru a teď derniéru. A viděl jsem ten obrovský posun, který představitel Oskara, Robin Ferro, který to nazkoušel ještě jako student, udělal. Prožil jsem si to celé znova, jako kdyby to viděl poprvé, poplakal jsem si. Já se rád nechám dojímat, u filmů, v divadle. Vždycky si říkám – to není možné, chlap, padesát šest let a brečíš jak malé děcko. Ale taky se rád zasměju, třeba naši inscenaci Obraz jsem viděl snad třikrát a neskutečně mě baví, jak si kluci s tím hrají. Řežu se smíchy a vůbec mi nevadí, že to jsou mí kolegové, pokaždé se dostanu do příběhu a prožívám to jako každý jiný divák, který to vidí poprvé.“

 

V tuhle chvíli jsi v Aréně druhým nejstarším hercem souboru – cítíš se nějak státotvorně?

„Ne, vůbec. Nic takového neřeším. Znám celý vývoj toho divadla, hodně jsem tady zažil, ale přesto se nechám neustále překvapovat věcmi tak, jako úplně na začátku, když jsem do divadla přišel. A snažím se si v sobě uchovat pocit, aby to bylo pořád jako poprvé.“

 

Ale to je dost těžké, uchovat si stále tuhle čerstvost či nadšení po všech těch letech…

„Je, ale já jsem herectví nevystudoval a pořád ho beru tak, že je to dar, který jsem dostal a užívám si ho.“

 

Takže ty jsi vlastně tak trošku pořád v kroužku keramiky…

„(Smích, dlouhý smích) Tak to jsi mě teď dostala, ale jo, jsem pořád v kroužku… (smích) Už nejsem na první lekci, už mám zkušenosti, ale přesto se pořád rád nechám usměrnit. Když mi někdo něco říká, tak nad tím přemýšlím, tedy snažím se, protože někdy ta chlapská ješitnost vystrčí růžky, ale i s tím člověk musí bojovat. Pár let zpátky, někdy kolem padesátky, nastala chvíle, kdy jsem věci, které jsem do té doby neustále dokola řešil, trápil se jimi, tak jsem je ukončil. Pustil jsem to a strašně se mi ulevilo a teď jdu tou cestou trošku svobodněji.“

 

Snažíš se být stále svěží, ale přeci jen, máš kolem sebe samé mladší kolegy, teď zkoušíš se studentem DAMU – jak vnímáš rozdíl generací?

„I když jsem člověk, který si myslí, že má pořád energie dost, tak v nich je ta mladá energie, a to je rozdíl. Ta mladistvá energie je super, ten švih a jiskra, se kterými do věcí vstupují. Občas si z nich nenápadně cucnu (smích).“

 

A necháš se ovlivnit jejich názory nebo názory tvých nejmladších dětí, které se obě věnují uměleckým profesím? Říkají ti třeba připomínky, když se na tebe přijdou podívat?

„Jo a já se třeba syna Kuby (student herectví Janáčkovy konzervatoře, pozn.) po představení vždycky ptám, co se mu líbilo a nelíbilo, bavíme se o tom, rozebíráme. A nejen moje inscenace. Vždycky jsme si věci doma říkali otevřeně.“

 

A je to někdy „au“?

„Je to někdy au. Třeba nedávno jsem si o jedné roli myslel, jak to není dobré a on mi řekl, že vůbec nepochopil, proč to tak hraju. Já jsem pak nad tím dost přemýšlel, protože nebyl jediný. Nakonec jsem do toho znova vstoupil a změnil to.“

 

Máš pocit, že tě nějaká role minula?

„Ještě jsem si nezahrál úplného hajzlíka, takovou tu totální svini. A to by mě bavilo, to je výzva. Úplně mi to kroutí nohama, když o tom mluvím (smích). Víš, co je pro mě nejhorší? Když vidím některé herce, kteří hrají pořád stejně. Bojím se, aby se mi to nestalo, a proto vždycky přemýšlím, jak tu svoji roli něčím opepřit, ozvláštnit, dát tomu nějakou jiskru. Pořád hledám. A záporáka bych hledal rád.“

 

Tenhle proces hledání, to je to, co tě na divadle nejvíc baví? Nebo která fáze inscenace je tvou oblíbenou?

„Zkouším rád, ale nerad čtu, protože to je moje trošku slabá stránka. Já nejprve potřebuju text dostat do hlavy a až pak nabydu plné svobody v té roli a můžu na ní začít pracovat. Proto nemám rád čtení, ale na druhou stranu se tam člověk od režiséra dozví strašně moc věcí, na které pak, když už se zkouší na jevišti, není tolik času. A i samotné hraní před publikem beru, jako bych pořád dál zkoušel, i během repríz na tom dál dělám. Nenarušuju věci, které tam režisér chtěl, ale snažím se roli pořád někam posouvat, protože dva měsíce zkoušení není zas tak dlouhá doba, aby člověk tu postavu stoprocentně chytil.“

 

Byla nějaká role, kterou jsi takto dovedl k dokonalosti? Kterou jsi nerad pohřbíval?

„Byla spousta rolí a inscenací, které jsem nechtěl pohřbívat, ale pohřbít se musely. A že je někdy moc těžké, se s určitými postavami rozloučit.“

 

S kým ses nerad loučil?

„Já jsem miloval Chlív/Páternoster, ještě ve staré Aréně Jak jsem obsluhoval anglického krále, rád jsem hrál Proroka Ilju, Panočku, Sen noci svatojánské, bylo toho víc.“

 

Jak dlouho ti trvá, než se s odchodem svých oblíbených postav vyrovnáš?

„Třeba s panem Kovačičem z Lidumoru nejsem smířený dodnes. Derniéra téhle věci mi byla hodně líto. A repliky z Proroka Ilji si doteď říkáme v hospodě. Jako kdyby ty věci v nás nikdy neumřely, je to kus života, který zůstává navždy.“

 

Je něco, co bys na jevišti neudělal, co je pro tebe za hranou?

„S ničím takovým jsem se zatím nesetkal. Kdysi, ještě ve staré Aréně, jsme hráli Goldoniho a já jsem byl na jevišti úplně nahý, zakrýval mě jen cylindr. Někdy ta nahota na jevišti smysl má, ale když se díváš na nahého herce, tak začneš řešit jeho a odvede tě to od věci samotné. Asi bych to znova udělal, ale že bych se do toho hrnul, to teda ne.“

 

Nyní zkoušíš Mandragoru, v jaké fázi zkoušení jsi – v té, která tě baví?

„Teď mě baví, protože už jsme na jevišti. Hraju tam roli frátera, kněze, který ale není úplně čistý. Protože je dost na peníze, nechá se uplatit, ale přitom si uvědomuje, že to, co dělá, není úplně ideální. Ovšem peníze nad jeho svědomím zvítězí a ideály jdou stranou.“

 

O čem je Mandragora?

„Je to příběh o chlapíkovi, kterému se zalíbí cizí manželka, chce ji dostat do postele a udělá všechno proto, aby se mu to povedlo. S pomocí dalších postav oklame jejího manžela, který tím, že je trošku hloupý, nakonec participuje na svém vlastním podvedení. Je to komedie o věcech běžných i v dnešním světě, který je plný podobných vykuků, kteří kličkují a hledají různé cesty, jak oklamat druhé. Takový veselý příběh, na jehož konci jsou všichni, včetně podvedeného manžela, spokojení. Prostě komedie s dobrým koncem.“

 

Ptala se Alice Taussiková

Mandragora rozkvete v Aréně

Třetím titulem v Komorní scéně Aréna, který inspiroval i název sezóny 2018/2019, jenž zní Rok rozkvetlých mandragor, je výtečná italská renesanční komedie Mandragora Niccola Machiavelliho.

 

Příběh o hloupém manželovi, který si v podstatě říká o to, aby byl klamán, u nás proslavil především Jiří Menzel, který hru režíroval v Činoherním klubu v roce 1965. Soubor Arény je díky svým hereckým kvalitám s Činoherním klubem často srovnáván, proto se nabízelo, že dramaturgie sáhla po tomto legendárním titulu.

 

Mandragora je pětiaktovou komedií v próze a vypráví o podvedeném manželovi a o tom, jak se tento podvod nakonec vyplatil všem zúčastněným. Pan Mikula velmi touží po dědici. Po jeho ženě, krásné Lukrécii, zase touží jistý Kallimach a je připraven podstoupit cokoliv, aby se mu to povedlo. Využije služeb Ligura, vychytralého „šikuly“ a příživníka, který pro peníze udělá cokoliv, třeba zkonstruuje komplikovanou lest, díky které sám pan Mikula předá svou ženu Kallimachovi. Lukrécie je počestná žena, a proto je důležitá i spoluúčast její matky Sostraty a zpovědníka, frátera Timoteje. A svou důležitou úlohu v obelstění pana manžela sehraje i nápoj z tajemné rostliny mandragory.

 

Mandragorou se Machiavelli navždy zapsal do dějin světové literatury. „Na rozdíl od většiny soudobých veseloher, v nichž hrdinova směšná posedlost vlastními tužbami či sled nečekaných situací jenom dočasně narušují v závěru obnovenou harmonii vztahů, posměšný happyend v Mandragoře je založen na pouze zdánlivém zachování dobrých mravů. Komedie je podle Machiavelliho ´zrcadlem soukromého života´, autor v ní však reflektuje stejný svět jako ve svých politických traktátech (´Všichni lidé jsou špatní, dokud je nutnost nepřivede k tomu, aby byli dobří´). Machiavelli demonstruje, jak vratké jsou veškeré mravní zásady, pokud se střetnou s reálným, konkrétním zájmem, neboť bez ohledu na něj postupují lidé tak, aby dosáhli svého cíle. Motorem všeho lidského počínání jsou podle Machiavelliho právě tyto konkrétní zájmy. Tam, kde se střetávají s morálkou nebo náboženskými příkazy, musí se nakonec morálka i náboženství těmto zájmům přizpůsobit. Proto je Mandragora komedie velmi krutá a také dvojaká. Co je k smíchu, je také k pláči,“ míní dramaturg Tomáš Vůjtek.

 

O datu a okolnostech vzniku Mandragory byly vyslovovány různé hypotézy a jejich časové rozpětí je dost velké. Od roku 1504 (kdy se děj podle některých narážek odehrává) až do roku 1520, kam ji řadí první výslovná zpráva o jejím uvedení. Zřejmě byla poprvé uvedena o karnevalu nebo v červnu 1518 a napsána těsně předtím. V obou případech lze předpokládat, že její vznik souvisí se sňatkem Lorenza II. de‘ Medici, vévody urbinského, s Madeleine de la Tour d’Auvergne. Jestliže byla uvedena o karnevalu, hrála se před odjezdem ženicha do Francie, jestliže až v červnu, hrála se při oslavách příjezdu manželského páru. Druhá verze ovšem nevylučuje první, protože mohlo běžet i o reprízu.

 

Ohlas Mandragory byl veliký. V roce 1520 se patrně hrála v Římě v přítomnosti papeže Lva X., nejspíše v provedení florentských herců. V únoru 1522 se hrála v Benátkách a na repríze bylo tak nabito, že se poslední dějství nemohlo dohrát. O čtyři roky později se zde hrála znovu, tentokrát však pod titulem Komedie o Kallimachovi, což je i název prvního knižního vydání asi z roku 1518. O představení psal Machiavellimu G. Manetti, který při něm dělal nápovědu. Zdůrazňuje, že téhož dne před týmž publikem hrál jiný soubor Plautovy Menaechmy a „ač je to komedie antická a krásná a hráli ji velmi dobří herci, přesto ji ve srovnání s tou vaší všichni považovali za mrtvou věc.“

 

Veřejnost se proto těšila na další Machiavelliho hry, nicméně v té době se už ve Florencii hrála jeho druhá komedie Clizia, která se však Mandragoře ani zdaleka nemohla rovnat. Machiavelli tak prakticky zůstal autorem jen této jediné komedie, ale komedie natolik jedinečné, že se hraje dodnes.  

 

V překladu Jaroslava Pokorného a v režii uměleckého šéfa KSA Ivana Krejčího se můžete těšit na Šimona Krupu, hostujícího stále ještě studenta DAMU Adama Langera, Josefa Kalužu, Michala Čapku, Danu Fialkovou, Vladislava Georgieva a Pavlu Dostálovou. Scénu navrhl Milan David, autorkou kostýmů je Marta Roszkopfová.

 

Vyprodaná premiéra se odehraje v sobotu 16. března 2019 a i všechny březnové reprízy inscenace jsou již vyprodány. Nejbližší volný termín pro zhlédnutí Mandragory je tak v úterý 2. dubna 2019 v 18:30 hodin.

 

 

Alice Taussiková, PR KSA

Rychlý rozhovor s Josefem „Jantarem“ Kalužou

Obdržel jsi svou první divadelní cenu – jaký to byl pocit?

Několik dní před předáváním jsem prošel několika fázemi, ale pak jsem si řekl, že bych byl sám proti sobě, kdybych si to neužil 😉 Takže radost, zároveň ale tréma stát před tolika lidmi… Z Arény na to nejsem zvyklý 😉

 

Nyní už nemůžeš tvrdit, že „nejsi nositelem žádných hereckých cen, ale i tak tě divadlo stále baví.“ Jaký bude nyní tvůj profilový slogan?

No, taky jsem na to myslel, zatím mě ale nic vtipného nenapadlo. Možná to zkusím bez sloganu. A na té jeho druhé půlce se snad s Jantarem nic nezmění 😉

 

Kam si Cenu Jantar umístíš? Bude mít nějaké speciální místo?

Určitě ji ještě vezmu ukázat rodičům a bráchovi a pak uvidíme, kde jí to bude slušet. Třeba vůbec nebude doma. Každopádně jsem už dostal tip od loňských Jantarů, že jí to sluší i vleže.

 

Cenu Jantar jsi dostal za Zabijáka Joe – jaký máš k téhle roli vztah?

Bylo to krásné zkoušení se skvělými lidmi, na to se dobře vzpomíná. Teď je to nejspíše směsice respektu a radosti…

 

Ptala se Alice Taussiková

 

 

Nominace našich herců na Ceny Jantar

Vážení diváci,

je nám ctí oznámit Vám, že člen našeho souboru Josef Kaluža a bývalá členka našeho souboru Zuzana Truplová se dostali do nejužší nominace na Moravskoslezskou Cenu Jantar 2018.

 

Nominaci Josefa Kaluži v kategorii Herec roku za roli Joe Coopera v inscenaci Zabiják Joe odůvodnila porota takto:

„Josef Kaluža v roli policisty a nájemného vraha vnáší do představení skrze svoji postavu výraznou grotesknost. Jeho Joe Cooper je policistou absurdně rozkročeným mezi zákonem a zločinem. Kaluža zdařile osciluje mezi dvěma protichůdnými postavami i mezi polohami drsné autority a něžného muže náhle zaskočeného láskou.“

 

A Zuzana Truplová, která je nominovaná v kategorii Herečka roku, zaujala porotu ve Třech sestrách, s přihlédnutím k hereckým výkonům v inscenacích Zabiják Joe a Komiks:

„Zuzana Truplová je drobná herečka, která i přes svůj zdánlivě křehký zevnějšek dokáže jeviště zaplavit značnou energií. O tom diváky přesvědčila i v roce 2018, kdy suverénně ztvárnila hned několik velmi rozdílných rolí a potvrdila, že disponuje širokým hereckým rejstříkem. Ten pojme jak výrazně komediální polohy, tak i citlivé psychologické ponory do ženských duší. Důkazem toho je především její Irina ve Třech sestrách, která v hereččině podání marně sní o odchodu do Moskvy, aby v sobě nakonec našla obrovskou sílu a smířila se s osudem.“

 

Slavnostní vyhlášení  laureátů Moravskoslezských kulturních Cen Jantar za rok 2018 se uskuteční v ostravské aule Gong 3. března 2019 od 18 hodin.

 

Více o Cenách Jantar naleznete zde:

http://www.cenyjantar.cz/

 

 

Vážení,

rádi bychom Vás pozvali ve čtvrtek 31. ledna 2019 v 17.00 hodin do foyeru Komorní scény Aréna (v budově Knihovny města Ostravy u Sýkorova mostu)

na vernisáž souboru fotografií

PETRY VLČKOVÉ

nazvaného

„BABIČKY“,

který vyhrál první místo v soutěži Czech Press Photo v kategorii Umění a zábava.

Vernisáž na kytaru doprovodí Martin Vlček a výstava potrvá do 26. 4. 2019.

 

Na setkání s Vámi se těší

Jakub Tichý, ředitel KSA

Ivan Krejčí, umělecký šéf

Alice Taussiková, PR KSA  

 

 

Babičky jsou neskutečně barevné bytosti

 Vystudovala jste herectví na brněnské konzervatoři, teď studujete v Opavě fotografii – jste tedy fotící herečka nebo hrající fotografka?

„Myslím, že spíše fotografující herečka, protože herectví mě živí. Hraju divadlo pro děti, mám už sedm let svou vlastní společnost, objíždíme školky a školy a snažím se dětem představovat texty velikánů, jako byl Jan Werich nebo Karel Čapek. Chci jim prezentovat chytré texty, o kterých mohou potom, v rámci svých možností, dále přemýšlet. Po škole jsem totiž měla problém se uchytit a získat angažmá, chvíli jsem se hledala a pochopila jsem, že potřebuji dělat něco kreativního. A tak si založila svou vlastní společnost.“

 

Na jedné straně je kreativita, ale na straně druhé, ve chvíli, kdy má člověk své vlastní divadlo, musí být i disciplína a organizovanost. Jak těžké je pro vás dojít  od nápadu k jeho realizaci?

„Řekla jste to přesně, protože je fakt těžké se k něčemu dokopat, je těžké mít sama nad sebou ten bič. Snažím se žít v nějakém systému, ale jsem Střelec, což je takové rozlítané znamení a tak mi občas dělá problém být nohama na zemi a racionálně přemýšlet nejenom po umělecké stránce, ale také po té organizační. Ale právě tohle jsem si potřebovala v životě doladit. Neříkám, že už je to doladěné k dokonalosti, ale přesně vím, kde to jsou moje slabá místa. Vím, že na tom musím pracovat, a proto mě i osud tomu všemu vystavuje.“

 

Dovedete si představit, že byste po sedmi letech života, kdy jste svou vlastní paní, šla do sevřeného uskupení divadelního angažmá?

„Jo, totálně! Ale mám, bohužel, zdravotní omezení, vím, že bych nemohla nastálo do souboru, ale strašně se mi ta představa líbí. Při studiích jsem měla možnost hostovat v Huse na provázku a v Hadivadle a to bylo strašně hezký. Takže kdykoli jdu v Ostravě do Arény nebo k Bezručům, tak na to na mě dýchne nejenom kouzlo samotné inscenace, ale tak nějak duch divadla jako vůbec. Ale mám strach se někomu zavazovat, protože své limity, díky nemoci, znám.“

 

Proč jste se po konzervatoři pustila do odlišného uměleckého oboru, tedy do fotografie?

„Než jsem rozjela svou vlastní divadelní společnost, tak jsem strašně trpěla tím, že se nedokážu nikde prosadit jako herečka. A protože jsem odjakživa malovala, tak jsem si vytvořila takovou koláž, která se jmenovala Cirkus. V ní jsem zpodobnila samu sebe coby hlavní hvězdu onoho cirkusu, čímž jsem si trošku vyřešila ten svůj splín a později tento soubor prezentovala i na přijímačkách na ITF v Opavě. A všechno je to trochu propletenější, protože mám v rodině fotografy Ditu Pepe a Petra Hrubeše, a těmi jsem byla vždycky hodně ovlivněna. A když jsem viděla, že z herectví asi nic nebude, a ještě jsem za absolutorium na konzervatoři dostala svůj první foťák, tak se to celé tak nějak propojilo. Na chvilku jsem sekla s divadlem a začala fotit. Tím jsem se vyrovnala se vztekem a frustrací z tehdejšího divadelního neúspěchu a zároveň se mi otevřely jiné dveře. Ale jak říkám – hodně za to může Dita, kterou když jsem viděla tvořit při focení, tak se mně celý ten proces vždycky moc líbil. Ona má velice příjemnou energii a díky jejímu přístupu mě pro fotografii získala vlastně už dávno.“

 

Fotíte především portréty a autoportréty – co vás vlastně na tomhle žánru baví a zajímá? A jak těžké nebo lehké je fotit sama sebe?

„Myslím, že to mám spojeno právě s divadlem, kde jde v prvé řadě o člověka, o postavu a o emoce. Obecně mám ráda, když je na fotkách zobrazen člověk, baví mě ho zkoumat – jeho mentální rozpoložení, sociální dispozice a skrze toho člověka odhadovat, co tím chtěl tvůrce říct. A u autoportrétu je to už jenom o tom tvůrci, kdy sděluje něco hodně niterného. Třeba já svými autoportréty dávám najevo nějaké své trápení, vždycky když mi něco nejde, tak se to snažím vyfotit, ale hravou formou. Netrpět a nelitovat se, ale z nadhledu svůj problém fotkou zanalyzovat.“

 

Proč své fotografie domalováváte nebo doplňujete dalšími prvky? Je vám fotka samotná málo?

„Pořád se mi to nějak kombinuje s tím divadlem, trošku jako scénografie, snaha vytvořit nějakou fikci. Tento vyjadřovací jazyk je mi bližší, a ráda přiznám, že jde o fikci, než bych si s divákem hrála a udržovala ho v nejistotě, do jaké míry je zobrazené ještě pravda nebo už ne. A koláž to jasně přiznává. Když fotím autoportréty, tak abych dokázala opravdu říct, co vnitřně cítím, tak fotku doplňuju. Skrze autoportréty se nesnažím zobrazovat realitu, jde mi o nějaký vnitřní obraz. A k tomu mi technika koláže sedí nejvíc.“

 

Jak vznikl cyklus Babičky, který bude v Komorní scéně Aréna vystaven?

„Byl to úkol do školy, kdy jsme měli fotit módu nějaké subkultury. A staré ženy, babičky, jsem si vybrala proto, že se mi vždycky líbila moje babička. Líbí se mi staré, retro věci, což je dnes sice trendová záležitost, ale u těch babiček je to přirozené, a mě přitahovala tato opravdovost. Nejtěžší bylo je přesvědčit, že jsou krásné, a že svou fotkou mají lidem co dát, že se nemusí stydět. Že to, že jsou staré, je ta hodnota. Prvotní záměr byl zaznamenat módu a nešlo tolik o nějaký životní příběh, ale když ten soubor vezmete jako odkaz pro nějaké další generace, jsou to takové trochu bizarní produktové fotky. Ty paní jsou z Frýdlantu, Ostravy, Prahy a dvě dokonce z Polska a mají od šedesáti do devadesáti let. Nejstarší tam mám momentálně paní Danu Zátopkovou.“

 

Co jste se o babičkách prostřednictvím tohoto focení dozvěděla?

„Že babičky jsou neskutečně barevné bytosti. Obklopují se barvami, ornamenty, výraznými vzory a prvky. Když jsem k nim přišla domů, což mě taky strašně bavilo, že jsem mohla fotit nejen to jejich oblečení a je samotné, ale že jsem mohla vniknout do jejich prostoru, tak jsem zjistila, že většina těch babiček žije v hodně barevných domácnostech. To bylo pozitivní, protože takhle jsem nikdy stáří nevnímala. Do té doby pro mě všeobecně stáří byla šeď, něco vybledlého, co nemá šťávu a nefunguje naplno, ale je to naopak. A přemýšlím, jaká budou jednou babička já. Třeba po Daně Zátopkové jsem chtěla, aby si sundala sportovní mikinu, kterou měla na sobě, protože mi vizuálně zprvu překážela. Ale ona, že ne, že je sportovkyně, a že žádné jiné oblečení nepřipadá v úvahu. Uvědomila jsem si, že ji nemůžunikam tlačit, že to k ní patří, a že i díky tomu oblečení působí moderně i ve svých devadesáti pěti letech. A že mikina Adidas je s ní prostě srostlá.“

 

Se souborem Babičky jste vyhrála naši nejprestižnější soutěž Czech Press Photo. Jak se stane, že studentka nafotí školní práci a dostane za to takovou cenu? Byl to šok?

„Soubor Babičky byl celkově překvapením. Vznikl do školy jako nenápadný úkol a nikdy by mě nenapadlo, co z toho bude. V počátcích jsem ten nápad konzultovala s významným polským fotografem Rafalem Milachem a jemu se to líbilo. To byla první věc, která mě překvapila. Zamakala jsem na tom, a když se mu pak líbil i ten výstup, tak jsem se rozhodla odevzdat to jako bakalářskou práci. A opět jsem byla v šoku, protože všem profesorům se to rovněž moc líbilo, s tak dobrým výsledkem jsem vůbec nepočítala. No a potom, na základě toho všeho jsem si řekla, že si zkusím podat přihlášku do Czech Press Photo a to byl mega šok. Hrála jsem zrovna divadlo, po představení jsem koukla na mobil a tam byla zpráva od kamarádky: ´Ty vole, Peti, ty jsi vyhrála Czech Press Photo!´ Byla jsem na Těrlicku ve školce a měla ještě komunikovat s paní učitelkou ohledně nějakých organizačních věcí, ale byla jsem úplně mimo. Ten den už jsem nebyla schopna ničeho, jen jsem chodila jak ve snách. (smích)“

 

Byla jste na předávání ceny?

„Byla a opět se mi prokázalo, že se fotografie a herectví v mém životě stále prolínají. Tu cenu mi totiž předával Jiří Bartoška, který tam byl jediným zástupcem herecké branže a ´vyšel´ zrovna na mě. Byla jsem strašně nervózní, ale bylo krásné, že jsem tu cenu mohla převzít právě z jeho rukou.“

 

Pomohla vám ta cena? Byla jste oslovena na nějakou zakázku, projevilo se to nějak prakticky?

„To ne, ale hodně to pomohlo mně samotné, že to má smysl, a že pokud budu chtít, tak se mi tady otevírá cesta. Došlo mi, že pokud budu makat, můžu dosáhnout větších úspěchů. Ale je to o velké disciplíně a tvrdé práci. Ale dodalo mi to sebevědomí. Předtím jsem o sobě pochybovala, říkala jsem si, že to dělám jenom pro sebe, že je to jen taková zábava. A najednou jsem zjistila, že to možná oslovuje i další lidi.“

 

Čekáte, že se budete fotkou živit?

„To jsem si nikdy neříkala. Já bych chtěla fotit jenom to, co cítím. Výjimečně fotím pro kamarády, ale jinak se nechci limitovat tím, aby mě fotografie živila. To mi dopřává divadlo, díky bohu, takže ve fotce chci dělat jen to, co chci bytostně jen já sama. Divadlo dělám pro děti a tu fotografii pro dospělé, protože ten dospělý svět mi chybí.“

 

Proč by měli diváci shlédnout vaši výstavu?

„Myslím, že je zajímavé vidět plejádu krásných dam vedle sebe. Můžou si vytvořit názor na fenomén stáří, málokdy lze vidět tolik starých dám pohromadě. A také nahlédnout do jejich šatníku a domácností.“

 

 

Ptala se Alice Taussiková

Herectví je nepohodlné, v tom má Divadelník pravdu

Když jsme spolu mluvili před dvěma lety, bylo po udílení Cen divadelní kritiky. Tehdy jsem se ptala, zda se ta cena nějak projevila v rámci nabídky mimodivadelní práce, a ty jsi tvrdil, že nic. Ovšem v poslední době jsem tě viděla v řadě televizních projektů…

„Ale tak, zas toho tolik není… Všiml si mě Jan Hřebejk, se kterým jsem zatím dělal tři věci. Nejdřív to byla malilinkatá rolička v seriálu Zahradnictví, potom mi zavolali, že by mě chtěl do seriálu Rédl, který teď běžel a ta poslední věc, detektivka Živé terče, se točila o prázdninách. A do toho jsem ještě dělal dětský pořad České a Slovenské televize Kriminálka 5. C, kde hraju zmateného, barvoslepého učitele. A v ostravském dětském soutěžním pořadu s názvem Už tam budem? čtu komentáře, tedy voiceovery, jak se dnes říká, a do toho mi tam ještě přibyla role Kapitána Tečky, což je hologram.“

 

A pak, že nejsou nabídky…

„Tak jo, jsou, ale čas není.“

 

Vedle televize tě ale diváci mohou nyní vidět i na jiném ostravském jevišti, a to v Divadle Antonína Dvořáka…

„Když jsme s Januszem Klimszou zkoušeli Chachariji, tak se mě tak na půl úst zeptal, jestli bych asi u něj nechtěl zahostovat. A tak jsem se po šestadvaceti letech zase podíval do Národního divadla moravskoslezského, kde jsem byl kdysi dávno jako elév. Znovu jsem se setkal se bývalými kolegy, s Honzou Fišarem, s paní Cónovou, s Maruškou Logojdovou, ale také s novými lidmi. Bylo to krásné…“

 

Jaké to bylo, vstoupit po tak dlouhé době zase na velké jeviště? Měl jsi trému?

„Trému jsem neměl, naopak, docela jsem se těšil, jak to na mě všechno bude působit. Jaké to bude, znovu vstoupit na jeviště, na kterém jsem poprvé zkusil ´ta prkna´. Práce to byla nádherná a hodně mě to bavilo.“

 

Neimplantovalo ti to, alespoň na chvíli, myšlenku, že kdyby přišla nějaká nabídka odjinud, že bys o ní uvažoval?

„To je zákeřná otázka, ale v tuto chvíli, teď, dnes, musím říct, že bych o ní uvažoval. A dalšímu hostování se také nebráním, ale nic není v dohledu. Naše třída se nám s Vláďou Georgievem přihodila v podstatě proto, že v NDM chyběli lidi, protože byli všichni ve velkém obsazení Roku na vsi.“

 

Jaký teď prožíváš čas, co je aktuálním tématem tvého života?

„Aktuálně se tak trošku zabývám dalším působením tady v divadle. Ne, neuvažuju o nějakém odchodu, ale spíš přemýšlím, co mě tady ještě čeká, co bude dál, jestli to moje působení tady jen tak nevyvane. Jestli třeba nezačnu být nepotřebný…“

 

Někdo ti dává najevo, že jsi nepotřebný? Proto ti zřejmě dali Divadelníka, že?

„Tak to bylo za trošku jiných okolností. Po nějaké zkoušce jsem řekl dramaturgovi Tomáši Vůjtkovi, že budu v Aréně pětadvacet let, a že mám takovou prosbu nebo přání, jestli bych k tomu výročí nemohl dostat nějakou větší věc. A Tomáš řekl – tak Divadelník! Uznávám, že ty moje úvahy o potřebnosti a nepotřebnosti jsou takové moje stihomamské myšky. Ale někdy se mi zdá, že mám práce málo, a že si o ni musím říkat. Já bych totiž nejradši pořád jen zkoušel a hrál. Asi přišla nějaká krize středního věku, kdy chci najednou všechno stihnout, co nejvíc toho udělat. A když nezkouším dvě věci za sebou, tak se pak strašně nudím a myslím na kraviny…“

 

Co bys v tuto chvíli aktuálně ve svém životě změnil?

„V tuto chvíli asi nic.“

 

A chtěl jsi někdy změnit to, že jsi herec?

„Teď, poslední dobou, si občas říkám, jaké by to bylo, kdybych byl třeba řidič trolejbusu a jezdil s trolejbusem číslo 105. Ale to by se mi líbilo asi jen chvilku. A třeba by mi dali i nějakou jinou trasu, nebo kdybych párkrát naboural, tak by mě dali třeba na dispečink… Ale opravdu mě to občas napadne, jaké by to bylo nebýt v divadle…“

 

A já ti odcituji pasáž z Divadelníka: „…doživotní divadelní žalář a přece žádná dezerce / Káznice v podobě divadla / Desetitisíce chovanců bez nejmenší naděje na milost…“ Jinými slovy – divadlu nelze uniknout. Nelze?

„Tak to je, no… nejde uniknout a jinak to asi nebude… A ty myšlenky na trolejbus – opravdu mě napadne, že by to bylo krásné, řídil bych ten trolejbus, byla by pohoda a nemusel bych nic řešit, jenom jestli blikne zelená a jestli správně zastavím na zastávce… Samozřejmě, jsou to chvilkové úlety, které mám ve chvíli, kdy se mi nechce zkoušet, kdy jsem třeba ráno blbě vstal, nebo když mám stres z představení… Já to pořád všechno beru dost zodpovědně a nedokážu divadlo dělat levou zadní. Naopak, cítím čím dál tím víc zodpovědnosti, pořád mě provází tréma a nervozita, a to je někdy už trošku ubíjející.“

 

„Herectví je nepohodlné / co s ním souvisí / samá potíž,“ říká tvá postava v Divadelníkovi. Takže je to tak?

„Herectví je nepohodlné, má pravdu. Nepohodlnost herectví je v tom, že tam musíme za jakýchkoliv okolností. Když ráno vstanu a bolí mě hlava, tak nezavolám do práce, že dneska nepřijdu, že si beru volno. Člověk tam musí přijít a musí tu práci odvést, a když nepřijde, tak už je opravdu zle. Nepohodlné je to taky v tom, že člověk dva měsíce zkouší inscenaci a potom přijde nějaký chytrý člověk a napíše, že to stálo úplně za nic, škrtem pera to odsoudí a třeba ovlivní spoustu dalších lidí v jejich názoru. Což mě někdy dost frustruje.“

 

Divadelníka jsi dostal k pětadvaceti letům v Aréně – napadlo by tě na začátku, že tady budeš čtvrt století?

„Je to strašně dlouho… ale ne, nepřemýšlel jsem, jak dlouho tady zůstanu… Bylo to strašně rychlé a je to najednou pryč… Ale nejsem nostalgický…“

 

Které momenty spojené s Arénou ti na první dobrou vyvstanou v hlavě, když se ohlédneš zpátky?

„První dvě inscenace, Bleděmodrý Petr pro děti a pro dospělé Jakub a jeho pán, iniciační věci. Starý prostor, stará Aréna, přespávání na zkušebně, pařby. Průběžná O(s)trava krve, Prorok Ilja… a z té novější… Vůjtkův dějepis (smích) S nadějí, i bez ní a Slyšení, pak Hráči, Goldbergovské variace, Jubileum… je toho hodně… Fakt hodně.“

 

Budeš teprve druhým českým Divadelníkem, prvním byl Martin Huba…

„No, ten byl slovenský (smích).“

 

Ale v Divadle Na zábradlí, takže českým… Je to role, kterou lze považovat za bilancující? Nebo tzv. za zásluhy, kdy k ní herec musí dozrát?

„My to máme zřejmě trošku jinak postaveno. Ale je fakt, že se to asi nedá hrát ve třiceti, nevím, jestli se to dá hrát ve čtyřiceti šesti, záleží na tom, jak se to udělá. Jeho věk tam není dán a on si myslí, že o divadle ví všechno. Ano, nějakou dobu to dělá, jak dlouho a jak dobře, to je otázka. Když tvrdí, že je herec státní scény a plive na zájezdovky, tak je otázka, do jaké míry v tom státním divadle fungoval, co tam hrál, jestli náhodou nebyl čtvrtý zbrojnoš vpravo. V originále se ta hra jmenuje Der Theatermacher, pro což v podstatě není český ekvivalent. Theatermacher je někdo, kdo si myslí, že divadlu naprosto rozumí, a že všechno, co dělá, je dobře. Takový ten Mistr v uvozovkách. Ne skutečný bard, který má za sebou oslnivou kariéru.“

 

Co se prostřednictvím této hry diváci o divadle vlastně dozví?

„Není to hra až tak o tom, jak to v divadle chodí, byť se celou hru nemluví o ničem jiném, ale spíš o tom konkrétním člověku a jeho charakteru. Divadelník Bruscon divadlu zasvětil celý život, všechno podřizuje, jak on sám říká, tomuto výsostnému umění a díky tomu terorizuje svou rodinu i všechny kolem. Navíc napsal hru, o které si myslí, že je nejlepší na světě a sebe považuje za toho nejlepšího herce na světě, takže všichni ostatní jsou idioti, co nic nechápou. Vlastně je to o tom, jak to v divadle chodí, docela dost (smích).“

 

Bruscon se tváří, že divadlo je něco víc, než běžný svět. Je?

„Není. Je to svět fantazie, magie a příběhů, ale ty příběhy vychází z běžného života lidí tam venku. Divadlo nemůže být nikdy víc než život.“

 

A je něco, v čem by ses s ním, za všechny roky strávené u divadla, dokázal ztotožnit?

„Asi ne, on je trošku úchylný. On je naprosto posedlý sám sebou a svou neomylností. Terorizuje okolí ve jménu umění. Zatím jsem nedospěl k tomu, že bych tam našel cokoliv podobného se mnou (smích). Je to opravdu šílenec.“

 

Divadelník je hra především o titulní postavě – je pro tebe náročnější než třeba Slyšení?

„Já to takto neporovnávám, ale Slyšení bylo náročné v tom, že tam byla fakta a data. Hodně faktů a dat, které jsem si buď zapamatoval, nebo škrtl (smích). Tady je to náročné v tom, že Bruscon má v textu řadu střihů, kdy úplně změní téma a ta témata na sebe průběžně navazují, takže mně občas dělá problém se zorientovat, která repetice to zrovna je. A taky je to docela fyzicky náročné, protože jsou tam akce trošku ve stylu Commedie dell arte nebo tragikomické grotesky. Režisér a i já jsme si je tam vymysleli, nejdřív z legrace, jenže teď to tam fakt musím dělat (smích). Zkoušení s Andrém je náročné, on chce vždycky zkoušku naplno, na 100%. Není to žádný kruťas, ale nešetří nás.“

 

Když jsi zmínil režiséra André Hübner – Ochodlo, který je napůl Němec a napůl Polák – myslíš, že se nějak projevuje, že dělá hru německy mluvícího autora právě Němec?

„Já nevím, jak by to dělal český režisér, ale určitě to vliv má. On se v Německu narodil a studoval tam režii, mimochodem třeba George Tabori byl jeho profesorem. Sám o sobě říká, že neumí dělat nic jiného, než expresivní německé divadlo a má trošku jinou metodu práce než na jakou jsme u nás zvyklí. Pojmenoval to jako formální divadlo, kdy nejdřív vytvoří formu, která se potom plní obsahem, přičemž my v Aréně pracujeme trošku jinak. Čímž nechci říct, že jde jen o tu formu, ve které se pohybujeme jako loutky, ale k výsledku docházíme jiným způsobem.

 

Vyhovuje ti to?

„Sedí mi všechny způsoby, když jsou dobré, když k něčemu vedou, když vím, o čem hraju a co hraju. Práce s Andrém mi sedí, poprvé jsme se setkali před osmi lety při Jubileu a hned si mě získal. Baví mě.“

 

Proč by měli diváci na Divadelníka přijít?

„Protože tam hraju (smích). Ale vážně, myslím, že se zasmějí a možná se jim přes Brusconův úporný fanatismus dostane hlubšího poznání i sebe sama.“

 

Ptala se Alice Taussiková

Divadlo je prostor pro striptýz duše

Po několika letech se opět vracíte do Ostravy – vracíte se sem rád?

„Mám rád Česko, mám rád Čechy, české herce a samozřejmě mám rád Arénu. Vždycky se sem rád vracím.“

 

Co vám při zkoušení v Aréně dělá největší problémy a co vám přináší největší potěšení?

„V Aréně žádné problémy nemám, Aréna je především fantastickým týmem, se kterým je radost pracovat.“

 

Čím je pro vás Aréna specifická a odlišná než jiná divadla?

„Pracuji hlavně ve svém vlastním divadle, případně dělám koprodukce na území Polska. Režijně hostuji jen v Česku, v posledních letech právě zde v Komorní scéně Aréna a je to vždy nová zkušenost a dobrodružství. Práce v Aréně je pro mě fascinující, ale i zavazující – vždyť je to několikanásobné Divadlo roku a to budí respekt.“

 

Proč jste si vybral hru Thomase Bernharda, Divadelník? Co vás na ní zajímá, vzrušuje, čím vás upoutala natolik, že ji věnujete ten dlouhý čas potřebný pro inscenování?

„Umělecký šéf Ivan Krejčí mi společně s dramaturgem Tomášem Vůjtkem tento titul nabídli. Svou režijní fantazií aktivuji takové citáty z Bernhardova textu jako:

 

      “ Doživotní divadelní žalář

      A přece žádná dezerce

      Káznice v podobě divadla

      Desetitisíce chovanců

      bez nejmenší naděje

      na milost“

či:  „Jen že si sami věříme

      vydržíme to

      překonáme vše na čem nemůžeme nic změnit

      protože věříme ve své umění

      Kdybychom neměli tuhle víru

      a byť by šlo jen o herectví

      byli bychom už dávno pod drnem“

 

Text hry je nepřerušovaný proud slov, bez interpunkce, strukturovaný jakoby do veršů. Jak takový „slovní průjem“ jevištně ztvárnit?

„Potřebujete talent a fantazii, což herci této inscenace mají a já se moc snažím, abych jim dodal křídla. Nakonec to uvidíte na premiéře 12. ledna. A doufám, že Vám dokážeme, že i tento ´slovní průjem´ lze ztvárnit zábavnou formou.“

 

Bernhard ve svém textu říká: „Divadlo je tisíce let stará perverzita“ V čem jeho perverzita, podle vás, spočívá?

„Já osobně bych divadlo nenazval perverzitou, ale drogou. Divadlo je prostě droga, na které je každý více či méně závislý a, samozřejmě, divadlo je také prostor pro striptýz duše.“

 

A Bernhard rovněž říká: „Talentovaný herec je tak vzácný jak v obličeji řiť“ Jak talentovaným shledáváte Marka Cisovského, který hraje titulní roli? Čím je ideálním představitelem pro postavu divadelníka Bruscona?

„Marek je ideálním hercem hodícím se do role Bruscona, v této chvíli, tady v tomto divadle. Je to rovněž důležitý mezník v jeho kariéře. Pro mne je ctí, že právě v Aréně s ním mohu uvést v život takto výjimečný text.“ 

 

Vy sám jste herec, hudebník, režisér – nakolik je hra Divadelník, podle vás, pravdivá v tom, jak se staví a vyjadřuje k divadlu? Protože se k němu zrovna moc lichotivě nestaví…

„Nepovažuji se za herce. Díky Bohu se herectví nevěnuji, jelikož herectví považuji za nejkrutější profesi na světě. A pokud byste tvrdila, že hra ukazuje svět divadla nikoli ´moc lichotivě´, ale naopak příliš ideálně, měla byste také pravdu.“

 

Potkal jste za svůj život u divadla hodně Brusconů?

„Ano, s několika jsem se setkal, ale ve většině případů to byly ženy ´divadelnice´.“

 

Budou hře rozumět i lidé mimo divadlo?

„Budou uneseni.“

 

Proč by měli diváci na Divadelníka přijít? Co mohou s touto hrou prožít?

„Mohu jen říci: Jestli má někdo rád divadlo, v tom případě je tato hra ´povinnou četbou´ (lekturą obowiazkową).“ 

 

Ptala se Alice Taussiková 

 

Divadelník poprvé v Ostravě!

Ostrava se prostřednictvím Komorní scény Aréna poprvé potká s legendárním titulem rakouského dramatika Thomase Bernharda s názvem Divadelník.

Jde o velmi chytře napsanou reflexi postavení umělce ve společnosti. Do malé rakouské vsi přijíždí tyranský a sebestředný principál Bruscon se svou kočující společností, kterou tvoří jeho manželka, syn a dcera. Hodlá uvést svou vlastní hru, nazvanou Kolo dějin, v níž má vystupovat Caesar, Napoleon, Metternich, lady Churchilová, paní Curieová a další historické postavy. Bruscon tyransky šikanuje členy své rodiny při přezkušování jejich úloh a lítostivě uvažuje nad svým prokletím, které mu přináší život u divadla. Deptá svou rodinu a vše podřizuje svému záměru sehrát svou divadelní hru, o které je přesvědčen, že je tím nejvýznamnějším mezníkem v dějinách dramatu. Ne nadarmo má proto inscenace Komorní scény Aréna podtitul, který je citací ze hry, ve znění: „Shakespeare, Voltaire a já…“

Hra z roku 1984, jejíž název v originále zní Theatermacher, byla další z provokativních textů autora, kterého v Rakousku nazývali „kálečem do vlastního hnízda“, v zahraničí byl ale vždy vysoce oceňován. „Zejména kritizoval, že se Rakušané nevyrovnali se svou nacistickou minulostí, vysmíval se však i sociálně demokratickým vládám, sociálnímu státu a žádný soucit neměl ani s katolickou církví,“ říká dramaturg Tomáš Vůjtek.

Své vnímání světa a života většinou vtělil do podoby osamělého monologu, což se týká jak jeho her, tak i prózy. Jeho hlavní hrdinové často velmi urážlivým způsobem vystupují proti, jak sám říkal, „národu pitomců“ a vůbec celému Rakousku. Odsuzuje tak nejen stát, který označuje za „katolicko-nacionálně-socialistický“, tak i významné instituce, jako třeba vídeňské divadlo Burgtheater i všeobecně uznávané rakouské umělce. „Jeho dílem prostupuje zápas s osamělostí a sebezničujícím nedosažitelným perfekcionismem, přičemž dosažení uspokojivého výsledku by znamenalo stagnaci a tudíž smrt.“ Wikipedia

Ostravská inscenace Divadelníka bude teprve jeho druhým uvedením v České republice, a to přesně po dvaceti letech. První českým Brusconem byl Martin Huba v inscenaci z roku 1999 v Divadle Na zábradlí v režii Jana Antonína Pitínského.

V Komorní scéně Aréna si roli divadelníka Bruscona zahraje zakládající člen divadla Marek Cisovský, který touto rolí oslaví 25 let v souboru.

„…je fakt, že se to asi nedá hrát ve třiceti, nevím, jestli se to dá hrát ve čtyřiceti šesti, záleží na tom, jak se to udělá. Jeho věk tam není dán a on si myslí, že o divadle ví všechno. Ano, nějakou dobu to dělá, jak dlouho a jak dobře, to je otázka. Když tvrdí, že je herec státní scény a plive na zájezdovky, tak je otázka, do jaké míry v tom státním divadle fungoval, co tam hrál, jestli náhodou nebyl čtvrtý zbrojnoš vpravo. V originále se ta hra jmenuje Der Theatermacher, pro což v podstatě není český ekvivalent. Theatermacher je někdo, kdo si myslí, že divadlu naprosto rozumí, a že všechno, co dělá, je dobře. Takový ten Mistr v uvozovkách. Ne skutečný bard, který má za sebou oslnivou kariéru,“ říká k roli Marek Cisovský.

„Marek je ideálním hercem hodícím se do role Bruscona, v této chvíli, tady v tomto divadle. Je to rovněž důležitý mezník v jeho kariéře. Pro mne je ctí, že právě v Aréně s ním mohu uvést v život takto výjimečný text,“  dodává režisér André Hübner-Ochodlo.

Inscenaci nazkoušel stálý polský spolupracovník Komorní scény Aréna André Hübner-Ochodlo, který byl v minulosti podepsán pod inscenacemi jako Beckettovy Šťastné dny, Taboriho Jubileum či Bílý muž a Rudá tvář. I na Divadelníkovi spolupracuje se svým osvědčeným česko-polským inscenačním týmem, který tvoří výtvarnice kostýmů Marta Roszkopfová a hudebník Adam Žuchowski, hraje se v překladu Vladimíra Tomeše.

Vedle Marka Cisovského se diváci mohou těšit na Danu Fialkovou, Vojtěcha Lipinu, Jana Chudého a hostující Annu Polcrovou. Premiéra se odehraje v soboru 12. ledna 2019.

 

Alice Taussiková, PR KSA

 

 

Ocenění z Českého Těšína

Náš soubor byl i letos pozván na mezinárodní Festival divadel Moravy a Slezska, který se již po osmnácté konal v Těšínském divadle v Českém Těšíně, přičemž letos jsme se zúčastnili s inscenací Chacharije, která měla premiéru v loňské sezóně a od té doby patří k hitům našeho repertoáru.

 

Odborná porota i diváci shlédli deset soutěžních představení v provedení divadelních souborů z Moravy, Slezska, Polska a Slovenska.

 

O ocenění rozhodovala odborná porota, která letos pracovala ve složení Lidia Chrzan-Pochroń, Janusz Legoń, Ivan Misař, Simona Nyitrayová a Ladislav Vrchovský.

 

Dle jejího sdělení „tvůrci jednotlivých inscenací reflektovali nejen existenci závažných společenských a historických témat, ale i oprávněnou diváckou potřebu a poptávku po oduševnělé a vkusné zábavě. Stranou nezůstala ani divadelní tvorba určená dětem a mládeži.“

 

Porota vnímala jako obtížný úkol vybrat mezi mnoha vynikajícími výkony ve všech složkách soutěžních inscenací ty, kterým udělí ceny. Proto se nakonec rozhodla pro udělení nejen hlavních cen, ale také pro udělení řady dalších ocenění.

 

Na 18. ročníku tohoto festivalu tak získal Josef Kaluža cenu Za herecký výkon v roli Ferdy Prokopa v inscenaci Chacharije a tato inscenace byla oceněna i Cenou studentské poroty.

 

http://www.tdivadlo.cz/aktuality

 

V Aréně vystavím ty nejhezčí fotky, jaké mám!

Jak jste se dostal k focení metodou pinhole?

„Fotografuji od 60. let minulého století. Otec byl horník a fotil vlastnoručně zkonstruovaným přístrojem. Snímky vyvolával v matčiných talířích pod červenou žárovkou, která má sto let a svítí dodnes! Metodě pinhole se věnuji od doby, kdy jsem se připojil k Američanům jako Craig J. Barber, Martha Casanave, Walter Crump, Jesseca Ferguson, Sarah Van Kruten, Scott McMahon, Nancy Spencer & Eric Renner, tedy až v 21. století.

Jaký máte přístroj? Nějaký svépomocí vyrobený?

 „Fotografický přístrojů pro sebe, své děti i studenty mám spoustu, okolo dvou stovek, ale třeba kamera pinhole 1m x 1m, kterou máme na univerzitě, to je fenomén. Pak mám přístroj 30 x 40 cm vlastní výroby s kazetou z obchodu – Škoda 40 x 40 cm a řadu dalších. Používám negativy formátů od 30 x 40 cm, 24 x 30 cm, 18 x 24, 13 x 18 do 6 x 9 cm, které exponuji ve fotografických přístrojích různých typů a výrobců.“

 Čím vás pinhole natolik okouzluje, že se jí stále věnujete?

 „Vždy je to překvapení, krok do neznáma, nepředvídatelný fotografický efekt. V té fotografii je ukryta alchymie a magie.

 Co je na metodě pinhole nejtěžší?

 „Nic, vše je geniálně jednoduché a to je na tom to nejhezčí a poučné.“

 Jaké motivy si vybíráte a proč?

 „Fotím cokoliv, neexistují pro mě žádná omezení.“

Zabýváte se i ušlechtilými tisky ve fotografii – čemu přesně se věnujete?

Zajímá mě řada vzácných technik, zvláště se mi líbí Van Dyke.“

Máte nějaké oblíbené české fotografy?

Znal jsem osobně Jana Svobodu, Honzu Reicha, Bohumíra Prokůpka, znám Štěpána Grygara, Jaroslava Beneše, Karla Kuklíka, Josefa Mouchu, Ivan Pinkavu, Miro Švolíka, Tomáše Rasla a řadu dalších. A vyrostl jsem na fotografiích Josefa Sudka, Funkeho, Drtikola, Röslera…“

Už jste někdy vystavoval v České republice?

„Ano, měl jsem výstavy v Praze, Plzni, Berouně a na Kladně.“

Jaké vaše fotografie budou k vidění v Komorní scéně Aréna?

„Ty nejhezčí, jaké mám!“

 

Ptala se Alice Taussiková

Komiks bude mazec

Co vás přivedlo na jeviště? Působíte spíš jako typ na nějaké pořádné chlapské zaměstnání…

„Původně jsem chtěl být kytarista, chodil jsem dlouho na lidušku, ale těsně před nástupem na konzervatoř jsem se přihlásil i k Albertovi Čubovi do dramaťáku. Na konzervatoř jsem se pak už hlásil na kytaru i na herectví. Dostal jsem se na oboje, akorát mě moc nebavila klasika, takže jsem si nakonec vybral herectví. A dnes vím, že jsem udělal dobře. A co se týká konstituce – před deseti lety jsem měl o třicet kilo míň a vypadal jsem trošku jinak. Hrál jsem extraligu basketbalu, trénoval pětkrát týdně a byl jsem vysportovaný. Až s divadlem jsem přibral. Ale zase jsem si udělal nový typ.“

 

Nechybí vám sport?

„Ani ne, divadlo mě dost vytěžuje, taky občas skládám hudbu a mám dvě kapely.“

 

Jaké zájmy má čtrnáctiletý kluk, který se rozhodne jít na konzervatoř? Byl jste umělecky orientované dítě?

„Já jsem byl taková černá ovce rodiny, protože brácha studoval ochranu osob a majetku, ségra dělala zdravotní školu, a já, jako nejmladší, jsem šel úplně jiným směrem. Ale naši s tím byli celkem v pohodě, protože tušili, jak to se mnou asi bude. Už jako malý jsem třeba na hrobě staříčka hrál na malou plastovou kytarku a podobně. Rodiče mi vždycky říkali, ať jdu na práva, že se všema všechno řeším a rozebírám. Já jsem totiž už na základce dost diskutoval s učitelkami a prosazoval svůj vlastní názor. Ale ne nějak agresivně, spíš formou dialogu.“

 

Tři sourozenci, to už je docela velká rodina – byl jste mazánek?

„Rodiče mají velký statek, zahradu více než dva hektary a spoustu zvířat – prasata, kozy, krůty… Takže jsme museli pomáhat, ale zase žádné galeje. Člověk se naučí pracovat manuálně, musí prokázat nějakou zručnost, já třeba doteď vyřezávám flétny z bezu. Je to mnohem lepší, než žít někde v paneláku. Naučí vás to pokoře k tomu ´svému´ prostoru, o který se musíte starat a máte za něj zodpovědnost. A když člověk něco neudělá, tak to prostě není. Je to dobrá škola do života. Jednou bych takový statek taky chtěl, ale teď mě baví být ve městě.“

 

Jak se lišila vaše představa o konzervatoři od reality – v čem byl pro vás ten největší rozdíl?

„Tím, že jsem chtěl jít primárně na tu kytaru a herectví bylo jen tak na zkoušku a moc jsem s tím, že mě vezmou, nepočítal, tak jsem ta očekávání neměl téměř žádná. Velké překvapení pak byli Martin Františák a Anna Cónová, což byli naši ročníkoví vedoucí, kteří nebyli úplně klasickými profesory. Jejich vedení bylo uvolněnější, měli jsme hodně svobody, šlo spíš o rodinný princip práce, než o mód učitel – žák. Trávili jsme spolu i volný čas, později jsme chodili na pivo, řešili jsme s nimi i osobní věci. Bylo to pěkné období, taková rodinná atmosféra. Ten pocit jistoty a klidu byl důležitý i pro práci, mohli jsme se uvolnit, ztratili jsme trému a odbourali ostych mezi sebou. Hodně děcek, když jde do prváku, tak si představují herce jen podle toho, co vidí v televizi. Což jsou dnes častokrát lidi, kteří nemají žádnou školu, nemají jakoukoliv zkušenost s divadlem. Člověk si myslí, že se něco naučí a pak budou chodit nabídky, ale zjistí, že se musí hodně snažit, aby vůbec nějaké nabídky byly. Musí se znát s lidmi, nabízet se. Což já teda moc nedělám a tak jsem většinou překvapený, když něco přijde.“

 

A ono přichází, točil jste i zahraniční filmy – jak jste se k tomu dostal? V rámci klasického castingu?

„Já jsem někdy ve druháku zajel do Prahy, obešel jsem castingovky a pak jezdil na castingy, ovšem z 90% neúspěšně. Zabijete celý den, většinou se k vám chovají strašně arogantně, čekáte tam celý den s mnoha lidmi, režisér tam ani není, jen někdo, koho to vlastně vůbec nezajímá a nakonec tam stejně obsadí někoho slavného. Takže jsem si řekl, že už tam jezdit nebudu a paradoxně tehdy jsem ty role získal. Bez castingu. Důležité je umět anglicky a mrzí mě, že hodně dobrých českých herců anglicky neumí, a tím pádem si trochu zavírají dveře na západní trh. Já jsem točil třeba i dánsky, musel jsem se naučit tři repliky, teď to půjde v kině. Nejtěžší bylo chytit narážky rodilých Dánů, kteří si tam občas něco přehodili nebo dodali. V jazyce, který neznáte, čekáte na ten zvuk, protože jinak se nedá zorientovat a to bylo náročné.“

 

Co nejdůležitějšího nebo nejzásadnější vám vaši ročníkoví vedoucí předali?

„Dali nám herecké základy, klid a pohodu na práci. Ale co pro mě bylo asi důležitější než škola, a co většina studentů nemá, a za co jsem nejvíc rád je, že jsem mohl hned od počátku hrát. V roce 2010 jsem nastoupil na školu a zároveň se motal kolem začátků Staré arény a měl jsem tím pádem hned i praxi. Je strašná škoda, že na konzervatoři není nějaké malé studio, kde by děcka mohla pořád hrát, protože ta teorie je sice super, ale podle mě je nejdůležitější praxe. Prostě hrát, hrát, hrát, furt a před lidmi. A to ve Stařeně bylo. Pak přišly improvizace s Impéčkem a to mi dalo úplně nejvíc. Navázali jsme na klasické improvizační skupiny, kterých je třeba v Ostravě docela dost, ale vymysleli jsme si i pár svých formátů, pracovali s improvizačními disciplínami. Člověk tím hodně ztratí ostych a trému, naučí rychle přemýšlet, pořád sledovat ostatní, být schopen dokonalé souhry. Pochopí, že divadlo je kolegiální věc, že člověk nehraje jen sám na sebe.“

 

Vy jste členem sdružení Cirkus trochu jinak, co to je za záležitost?

„Teď už nejsem aktivní, ale je to obdoba nového cirkusu. Celé to vzniklo tak, že ve třeťáku nás začal učit akrobacii Vašek Pokorný, který je principálem Cirkusu trochu jinak. Dělali jsme s ním žongláže, párovou akrobacii, paní profesorka Polzerová nás paralelně zasvěcovala do pantomimy, a tak jsme si udělali takové trio mimů. Jezdili jsme po republice, účastnili se školních a poloamatérských soutěží, byli jsme i na Jiráskově Hronově jako hosté a vždycky jsme všechno vyhráli. Člověku to dá nejen schopnost ovládat tělo, ale taky ho to naučí práci s gestem, které, když je přesné, hodně ulehčí práci i v rámci mluvených rolí.“

 

Jaké bylo vaše první setkání se skutečným divadlem?

„Ještě na škole jsem měl hostovačku u Bezručů, kterou jsem sice zkoušel, ale nikdy nehrál. Zkoušel jsem s Jiřím Pokorným Krále Leara. Poprvé jsem tam přišel do kontaktu se staršími, zkušenými herci, objevilo se téma autorit. Ale první zkušenost se vším všudy, jsem zažil až v Aréně, na Smíření. Měl jsem obrovskou výhodu, že jsem většinu lidí znal, super se mi dělalo s Ivanem, měl jsem z toho velkou radost. A byla to velká změna oproti Staré aréně, kde jsme neměli nápovědu, šatny, kostymérky, všechno si člověk dělal sám. A tady najednou stačilo sednout si do šatny a všechno se ´nachystalo´ samo, což bylo velice příjemné.“

 

A uvědomujte si, že přesně takhle to měla kdysi Komorní scéna Aréna také?

„Uvědomuju a je to zajímavé srovnání. Ale je fakt, že v tom prostoru Staré arény to snad ani jinak nejde, protože je to tam extrémně maličké na tolik dalších lidí a ani na to nejsou finance.“

 

Jaké je dostat angažmá do Komorní scény Aréna?

„Já bych řekl, že to je splněný sen. V době, kdy mi Ivan zavolal, tak jsem se flákal a byl v období, kdy jsem už téměř ztratil naději, že bych se mohl v Ostravě v divadle zaměstnat. Uvažoval jsem, že odjedu do Londýna, kde jsem měl nabídky na natáčení. V cizině hodně lidí nemá herecké školy, to je taková naše vymoženost, že máme tolik hereckých škol. Tím pádem je tady strašná spousta studovaných herců. V Anglii jsou ty školy strašně drahé. Ale divadlo je mi bližší než natáčení, takže jsem rád zůstal. A Aréna mi vždycky byla z místních divadel nejblíž. Asi jsem ovlivněný Starou arénou, kde je herec na dosah divákovi, který ho slyší dýchat. Tohle hodně kontaktní divadlo je mi odjakživa vlastní.“

 

Nyní zkoušíte s Tomášem Dianiškou, který, jak sám řekl, pracuje metodou sitcomu – jaká je to práce? V čem je jiná, než běžná práce v Aréně?

„Já se s ním už nějakou dobu znám, protože shodou okolností jsme spolu točili v tom dánském filmu a viděl jsem i jeho věci, třeba Atomovou kočičku nebo Pusťte Donnu k maturitě. Takže jsem tak trošku věděl, co se asi bude dít. Ale kdyby mi někdo před časem řekl, že budu v Aréně dělat operu nebo budu tančit, tak bych se tomu asi zasmál. A teď je to tady.“

 

Jak vás baví sitcomové herectví?

„Je to hodně jiné, než situační divadlo, které se tady jinak dělá, kde člověk zná situaci a může si hrát tak trochu po svém. Tady je plno zvuků, světel, pohledů, prostě technických daností, a je docela těžké uhlídat ten timing. Baví mě to moc, ale mě baví v podstatě všechno, a tohle je navíc výzva. Baví mě protiúkoly a boření stereotypů.“

 

Co je Komiks vlastně za hru?

„Je to šest mikrodramat o lidské psychice a vnímání světa vyjádřené komiksovou formou. Všechno je proto velké, vytažené do trochu už nereálné vrstvy, do nadsazené podoby, taková třikrát podtržená a hodně vybarvená realita. A klade otázku – Máte už svého psychiatra?“

 

Proč by na ni měli diváci přijít?

„Pro tradiční diváky Arény to bude určitě něco jiného, než na co jsou zvyklí, bude to fakt mazec a asi budou překvapeni, prostě mladá krev. Lidi se zasmějí, navíc je tam řada odkazů, takže si tam určitě každý něco najde.“

 

Ptala se Alice Taussiková

Nemám pocit, že bych byl dospělý

 Proč jste šel coby Slovák studovat na DAMU? A mluvíte vůbec ještě někdy slovensky?

„Hej, hovorím, ale iba s rodinou. A to je tak jednou za rok. (smích) Ale mám v Praze sestru, se kterou se aspoň občas potkávám. Já jsem dělal přijímačky na všechny školy, na které se v oboru herectví dalo, takže i na VŠMU do Bratislavy, do Akademie umení v Banskej Bystrici, na JAMU a na DAMU. A to, že se budu muset naučit jazyk, to jsem si uvědomil, až když jsem přišel na školu. Do té doby jsem to nějak neřešil, chtěl jsem být prostě herec, a nedošlo mi, že budu muset mluvit perfektně česky.“

 

Proč si myslíte, že vás coby Slováka vzali? Že měříte přes dva metry?

„Myslel jsem si, že to může být i kvůli tomu zjevu, že jsem typ… Ze začátku jsem totiž hrál pořád jen nějaké úchyly. Buď jsem byl v českých detektivkách vrah anebo pak postižený. I když něco se mění, teď se mi na Palmovce, kde jsem v angažmá, stalo, že jsem romantickým princem, hraju totiž Zamilovaného Shakespeara. Ale to je fakt poprvé. A někteří diváci jsou překvapeni…“

 

Nevadila vám čeština v herectví? Protože hrát v cizím jazyce vyžaduje soustředění a výkon nebývá tak autentický…

„To je fakt. Myslím, že teď už tím netrpím, že se to dá naučit. Ze začátku jsem měl problém třeba při improvizaci, nedokázal jsem být tak pohotový. Já jsem potom o tom psal i diplomovou práci – jak jsem se učil česky. I když jsou ty naše jazyky hrozně podobné, tak když chce člověk mluvit hodně dobře, není to lehké a chvilkama jsem měl pocit, že jsem úplně jiná osobnost. Ale doufám, že tohle už mám za sebou, taky jsem tady už třináct let.“

 

Po nástupu na střední školu jste byl prý zklamaný, že tam nejsou žádné holky – jsou ženy silným impulzem vaší činnosti? Nebo vše skutečně je jen vnitřní umělecký přetlak?

„Nad tím jsem už přemýšlel… Ono možná každá aktivita muže i ženy, když se to vezme do důsledku, je často spojená s tím, že chtějí udělat dojem. Takže asi ano. Teď už to není důležité, protože jsem zadaný, ale je příjemné, když vám něco jde a pojí se s tím ten obdiv.“

 

Pamatujete si, když jste začal psát svou první hru? Jaké to bylo? A jak vám to šlo?

„Jmenovala se Googling and Fucking a myslím, že mi to celkem šlo, protože jsem to vůbec neřešil. Napsal jsem ji rychle, neměl jsem žádné velké ambice, tak jsem ji jen tak vyplivnul. Psal jsem jí pár večerů a jediné, co si pamatuju je, že mě to hrozně bavilo, když jsem si to pak zpětně četl. Ale tak by to asi mělo být, že autor píše to, co se mu líbí. Řada autorů píše na zakázku o čemkoliv, ale u mě, jako u amatéra, by se poznalo, že mě to téma nebaví. Proto píšu hry, které bych sám chtěl sledovat. Jo, a ještě si pamatuju, že když jsem napsal úplně poslední scénu, tak se mi to celé smazalo. Za dva dny jsem to celé napsal zase znova, protože jsem si to pamatoval, ale už jsem v tom udělal určité dramaturgické úpravy, takže jsem ji v té druhé, vynucené verzi, napsal o něco lépe. Když jsem to pak dával číst režisérovi Honzovi Fričovi, tak říkal, že je to tak hezky funky napsané, že si to na nic nehraje a nakonec to mělo celkem úspěch. Ale obecně mé hry mají maximálně čtyřicet stránek a spíš o nich dlouho přemýšlím a potom je napíšu třeba za dva týdny.“

 

Jaké impulzy vás vedou k tomu, abyste sednul a napsal hru?

„Teď už to je tak, že píšu na zakázku, že si někdo objedná nějakou dianiškovinu. Potom hledám téma, příběh, to většinou někde na internetu, na facebooku nebo třeba v knihkupectví. Takže teď už vím, o čem budu psát další čtyři hry. Jedna bude o první republice pro Divadlo Petra Bezruče, potom píšu hru na Palmovku, no, mám, co dělat. Mám rád, když jde o dojemný příběh, pohnutý osud nějaké historické osobnosti, protože to je dobrý začátek pro komedii. Třeba jako v Mlčení bobříků, kde se řešilo téma perzekvované skautské vedoucí. Když se tyhle dva fenomény spolu perou, když se smutný příběh vypráví vesele, má to zvláštní kouzlo nebo energii. Potom vzniká i prostor pro černý humor, který mám rád.“

 

Máte rád extrémy?

„Ale jen na divadle, v životě ne, to se snažím být pohodář. Nevěnuju se ani žádným extrémním sportům, pro mě je extrémním zážitkem třeba už jen to, že jdu na hudební festival. Extrémním zážitkům se snažím vyhýbat, nejsem ani rváč nebo problémový člověk, který vyhledává konflikty.“

 

U které hry jste si byl nejméně jistý tím, jak bude přijata veřejností – ať už kolegy či diváky?

„Já většinou v tom, co napíšu, sám hraji nebo jsem alespoň přítomen u zkoušení. Ale teď jsem už asi třikrát odevzdal hry, na nichž jsem dál nijak nespolupracoval. Třeba má poslední hra, Dům uměleckého poltergeista, což je side specific text, tedy že diváci, spolu s herci chodí po baráku, kde se to odehrává, tak s tím jsem se trošku trápil. Jednak mi trvalo dlouho to napsat, protože jsem neměl čas a nakonec jsem to ani neviděl. Což mě mrzí, když dané věci nemůžu dát to, co bych chtěl. Ale nakonec to prý dopadlo dobře. Podobně to bylo s hrou pro divadlo Letí, Den závislosti, na kterou jsem taky neměl moc času a psal jsem tehdy dvě hry najednou. Ale po nějaké třetí verzi ji vzali.“

 

Rozčilují vás připomínky?

„Ne, já si nechám rád poradit, co se textů týče. Když dostávám připomínky jako herec, tak někdy upadám do pocitu, že jsem špatný herec, když je ze mě režisér nervózní. Psaní ale není primárně můj obor, takže tam to neřeším, akceptuji připomínky a klidně napíšu i pět verzí.“

 

Vaše maminka je psycholožka a vy se věnujete především sitcomu, tedy žánru bez jakéhokoliv psychologizování – je to nějaká reakce na dětství a dospívání? Dosť bolo psychologie?

„Myslím, že povoláním maminky s tím nemá nic společného, jen jsem přišel na nějaké know-how, jak by se sitcom na jevišti mohl dělat a tak si na něj troufám. Právě proto, že je to povrchní a v něčem easy, ale ne každý to, podle mě, umí. Já bych zase neuměl ty psychologické hry, nedovolil bych si režírovat třeba Čechova nebo Ibsena. Zatímco v žánru sitcomu si věřím, tak to většinou dobře dopadne, a myslím, že herce dokážu i něco naučit.“

 

V čem je obtížnost a podstata žánru sitcomu?

„Musí to být velmi přesně natimované, téměř nakrokované. Rytmus se musí střídat rychle a často, jsou nutné ostré emoční střihy. Říkává se, že herci musí být rychle a nahlas. Nelze hrát civilně, ale o trošku víc, jako kdyby byli dabovaní. Ale to lehké přehánění musí vycházet z vnitřku, přestože se všechny emoce trochu přehnaně demonstrují. Je to jakýsi masox, takový smrsknutý koncentrát běžného herectví.“

 

Diváky chcete hlavně bavit – jaký jste vy sám a váš život? Zábava, humor, radost? Nebo se někdy vtírají i temnější tóny?

„Ve svých hrách se vždycky snažím, aby to nebyl úplně jen sitkom, protože vždycky je dobré, když se lidé zasmějí, ale jsou i pohnuti, že dojde právě na ty temnější tóny, kdy publiku zatrne, a diváci můžou odejít s katarzí. To je třeba příběh matematika, který spáchal sebevraždu, v 50. letech zavřené skautky nebo hra o výrobě tenisek v Bangladéši. Všechno jsou to komedie s temnými tóny. Je to sitkom se sitkomovými fóry, ale vlastně by to nemělo být až tak veselé. A v životě… Lidi mi říkají, že tak nic moc neřeším, ale ne vždy je to tak bezstarostné, jak to vypadá.“

 

Máte pocit, že se v psaní nějak vyvíjíte? A že třeba jednoho dne dojde k tomu, že opustíte sitkom a napíšete tragédii?

„Možné to je, i když sitkom miluju, rád frkám ty slovní džouky. Ale je taky fakt, že se snažím, aby ty hry, kdyby si člověk ztlumil volume, tak aby vypadaly jako dramata. A když si ten zvuk zase zesílí, tak je to zpátky komedie. Už tuším, jak postavit příběh, přečetl jsem si o tom jednu knížku (smích). Už vím, kde má začít zápletka, kdy má dojít k vyvrcholení, jsou to staré recepty, které jsem si jak přečetl, tak sám prakticky uvědomil. Ale na drama se zatím nechystám. Možná by mě někdo musel oslovit a nevím, jestli by mi to šlo. Mě vždycky to téma musí především bavit, takže třeba sport je věc, do které bych se moc nepouštěl… i když vlastně, teď budu dělat sportovní tématiku… takže, kdo ví…“

 

Když do svých her „frkáte džouky“ jeden za druhým, jste tak vtipný i v osobním životě?

„Snažím se, i když ne vždycky to vyjde. A ostatně na to, jak vtip funguje, existuje taky pár receptů, třeba Simpsonovi jsou na to dobrý, coby mustr, jak postavit vtip. V textu to dokážu celkem úspěšně poskládat, ale v běžném životě častokrát tak pohotový nejsem. Ale je pravda, že jsem si teď nedávno uvědomil, že my se s kamarády většinou bavíme v hláškách, že děláme pořád jen vtipy a jen občas si dokážeme říct nějakou pravdu nebo umíme být vážnými.“

 

Právě vám bylo 34 let – v jaké fázi života se nacházíte? Jste stále ještě chlapec nebo už muž – se vším co k tomu patří?

„Mám roční dítě, ale myslím, a i kamarádi mi říkají, že se nechovám na to, kolik mi je, že jsem spíš typ toho kluka. Nemám pocit, že bych byl dospělý. Pořád zpochybňuji to, co dělám, třeba dnes na zkoušce mě zase napadlo, jak mnozí mladší lidé jsou vyspělejší než já, vědí líp, co dělat, což mě vždycky tak trochu překvapí. Že třeba něco, co já dlouho a složitě vysvětluju, dokáže někdo mladší říct líp, chytřeji, mnohem lépe to zanalyzuje. A když jsem zrovna v pozici režiséra, tak to není nic moc (smích).“

 

Proč v Aréně neděláte nějakou svou hru? Jak došlo na Komiks?

„Původně to tak mělo být, Ivan Krejčí mě s tímto návrhem oslovoval. Kdybych něco napsal a režíroval, tak by to pro mě bylo jednodušší. Ale já jsem věděl, že bych novou hru napsat nestihl, tak jsem si vybral Klimáčka, který je mi blízký, protože píše podobným způsobem jako já, intuitivně. Komiks je tak mou první režií cizí hry. A vybral jsem si ho, protože to byla úplně první hra, kterou jsem kdy přečetl. Bylo to někdy na střední škole, našel jsem ji v časopise Svět a divadlo a pořád se mi líbí. Je zábavná, bizarní, se šílenými, vykloubenými situacemi a já mám pocit, že vím, jak na to. Myslím, že tomu sluší ten sitkomový žánr, že ta forma bude podobně silná jako obsah. Bude to v sytých barvách plnokrevného herectví.“

 

Napsal byste v té hře něco jinak, po svém?

„Asi ne, já Klimáčkovi věřím. Je to zkušenější kolega, známe se i osobně a už jsem dělal nějaké jeho věci. Překládal jsem ho ze slovenštiny do češtiny, něco pro rozhlas, taky jsme dělali nějaké čtení. A jestli se k němu můžu drze přirovnat, tak bych řekl, že je to taková moje krevní skupina. Jedině snad… Ten text vycházel na pokračování ve Světě a divadle. Je to šest aktovek, každá vyšla po dvou měsících. A myslím si, že kdyby to psal v kuse, že by to bylo víc propojené. Ale nijak to nevadí, protože si nemyslím, že všechno v divadle musí být pochopitelné a asi bychom to ani neměli chtít. Ne všechno musí být logicky odůvodněné. Divadlo je lepší cítit, než chápat.“

 

Můžete Komiks představit? Oč v této hře s podtitulem „Už máte svého psychiatra?“ vlastně jde?

„Ten podtitul, to je poslední věta té hry, ovšem napsaná ve scénické poznámce. Je to svižná povídková komedie o znuděných lidech, kteří nezažívají reálné pocity a tak hledají nějaké vytržení. Touží po reálnosti, po zážitcích, chtějí skutečně něco cítit a hledají to jinde, než by to mělo být. Moc namlsaná společnost je vlastně chorá. A my se holt máme dobře a jsme hodně namlsaní.“

 

Proč by měli diváci na Komiks přijít?

„Myslím, že to bude zábava a trošku jiné divadlo, než na jaké jsou lidé zvyklí do Arény chodit. Můžou zažít své oblíbené herce v jiných polohách a v úplně jiném žánru.“

 

Ptala se Alice Taussiková

Sitkom Komiks v Komorní scéně Aréna

Do Ostravy vstoupila multifunkční osobnost současného českého divadla, herec, dramatik a režisér Tomáš Dianiška a s ním do Komorní scény Aréna žánr sitkomu.

 

Ač je Komorní scéna Aréna známa především jako klasické herecké divadlo situací, s první premiérou nové sezóny s názvem Rok rozkvetlých mandragor, navštíví trochu jiné vody. Sezónu premiérově otevře hra populárního slovenského dramatika Viliama Klimáčka Komiks.

 

„…vybral jsem si ho, protože to byla úplně první hra, kterou jsem kdy přečetl. Bylo to někdy na střední škole, našel jsem ji v časopise Svět a divadlo a pořád se mi líbí. Je zábavná, bizarní, se šílenými, vykloubenými situacemi a já mám pocit, že vím, jak na to. Myslím, že tomu sluší ten sitkomový žánr, že ta forma bude podobně silná jako obsah. Bude to v sytých barvách plnokrevného herectví. … Je to svižná povídková komedie o znuděných lidech, kteří nezažívají reálné pocity a tak hledají nějaké vytržení. Touží po reálnosti, po zážitcích, chtějí skutečně něco cítit a hledají to jinde, než by to mělo být. Moc namlsaná společnost je vlastně chorá. A my se holt máme dobře a jsme hodně namlsaní,“ říká ke hře režisér Tomáš Dianiška.

 

Viliam Klimáček (1958) původně vystudoval lékařskou fakultu a pracoval jako anesteziolog na Klinice kardiovaskulární chirurgie v Bratislavě. Posléze spoluzaložil bratislavské alternativní divadlo GUnaGU a od roku 1985 je jednou z jeho vůdčích osobností. Působí v něm coby herec, režisér a scenárista. Lékařského povolání nechal v první polovině 90. let minulého století a začal se věnovat profesionálně divadlu. Je několikanásobným držitelem Ceny Alfreda Radoka za nejlepší českou a slovenskou hru. Píše i pro rozhlas a televizi. Jeho hra Komiks vycházela v roce 2003 na pokračování v časopise Svět a divadlo spolu s komiksovými grafikami Niny Weisslechnerové.

 

Od roku 2000 se Klimáčkovy texty na českých a moravských jevištích dočkaly 40 inscenací, přičemž v roce 2014 uvedlo jeho hry dokonce šest českých divadel. V Ostravě se poprvé představil v roce 2005, a to hned dvakrát. Nejprve v únoru v Divadle Petra Bezruče hrou Mária Sabina (režie P. Mančal a P. Cisovský) a koncem května ve zkušebně Divadla Antonína Dvořáka Povídkami z fastfoodu (režie J. Klimsza). Dva roky poté uvedlo Divadlo Petra Bezruče ještě Hypermarket (režie J. Klimsza) a po desetileté pauze se v roce 2017 Klimáček vrátil na ostravské jeviště inscenací Sissi (Útěky Alžběty Rakouské) v Národním divadle moravskoslezském (režie P. Gábor).

 

Tomáš Dianiška (1984) pochází z Banské Bystrice, nicméně vystudoval herectví na pražské DAMU a po jejím absolvování odešel do angažmá do libereckého Divadla F. X. Šaldy. Tam spoluzaložil undergroundové a punkové Divadlo F. X. Kalby, jehož se stal dvorním dramatikem. Je autorem řady her, v nichž se zaměřuje na generaci ovlivněnou internetem, You tube a sociálními sítěmi. Jeho hry Googling and Fucking a Mlčení bobříků vydal časopis Svět a divadlo. Nyní je coby herec v angažmá v pražském Divadle pod Palmovkou a na její studiové scéně Palmoffka se uvádí hned několik jeho her. Spolupracuje s A studiem Rubín, Českým rozhlasem a vystupuje také jako party DJ. Letos byl oceněn coby Talent roku 2017 v rámci udělování Cen divadelních kritiků. V Komorní scéně Aréna bude poprvé režírovat hru jiného autora.

 

Komiks (2003) Máma mele blbosti. Táta solí prachy. Doktor píchá jehličky. Dcera točí péčko. Neschovávejte si léky pod jazyk a nezahrabávejte je do květináče. Co když ten fíkus jednou přesadí? To jsou ve zkratce základní motivy hry, která nese podtitul „Máte už svého psychiatra?“, a přináší několik příběhů, extrémních mikrodramat nasáklých černým humorem, absurditou a jevištní zkratkou. Ostatně, jako každý správný komiks.

 

Agentura Dilia ke hře uvádí: „Každá ze šesti mikrokomedií je stylově odlišná (je tu absurdní mikrodrama, erotická konverzačka, psychiatrická přednáška, cool dialog delikventů a závěrečná rodinná groteska, plná temného podvědomí). Spojující linkou hry je psychická abnormalita všech postav. Jsou to normální Středoevropané dneška, kteří se neumí zorientovat v rychlém tempu doby. Jsou frustrovaní ze svobody a reagují na ni extrémně. V šílených časech jsou i lidé šílení…“  

Diváci Komorní scény Aréna tak budou mít osvěžující příležitost vidět své oblíbené herce ve zcela jiných polohách, než jsou běžně zvyklí.

 

„Je to hodně jiné, než situační divadlo, které se tady jinak dělá, kde člověk zná situaci a může si hrát tak trochu po svém. Tady je plno zvuků, světel, pohledů, prostě technických daností, a je docela těžké uhlídat ten timing. Baví mě to moc, ale mě baví v podstatě všechno, a tohle je navíc výzva. Baví mě protiúkoly a boření stereotypů,“ popisuje inscenaci jeden z hereckých představitelů Jan Chudý.

 

A dodává: „Pro tradiční diváky Arény to bude určitě něco jiného, než na co jsou zvyklí, bude to fakt mazec a asi budou překvapeni, prostě mladá krev. Lidi se zasmějí, navíc je tam řada odkazů, takže si tam určitě každý něco najde.“

 

„Groteskní noční můra o šedé kůře mozkové“ bude mít premiéru 27. října 2018 v 18:30 a těšit se v ní můžete na Šimona Krupu, Zuzanu Truplovou, Jana Chudého, Kristýnu Krajíčkovou, Terezu Cisovskou a Vojtěcha Lipinu.

 

 Alice Taussiková, PR KSA

 

 

 

 

 

 

Slavnostní zahájení sezóny

Vážení diváci,

dovolte, abychom Vás pozvali na slavnostní zahájení nové sezóny a uvítali Vás v Roce rozkvetlých mandragor a to ve čtvrtek 6. září od 17 hodin.

 

Jako každý rok, tak i letos si budete moci v tento den zakoupit vstupenky na všechny představení v září a říjnu 2018 s výraznou slevou a zažít naše divadlo trošku jinak.

Rovněž se v tento den slavnostně rozloučíme s odcházející paní ředitelkou Renátou Huserovou a přivítáme nového ředitele KSA pana Jakuba Tichého.

 

Přijďte, u nás jste vždy v dobré společnosti!

 

Aréna se rozloučí s legendou

Slyšení, inscenace, která výrazně zasáhla do dějin Komorní scény Aréna, se tento týden rozloučí se svými diváky.

 

Slyšení je závěrečnou částí volného historického cyklu dramaturga KSA Tomáše Vůjtka. Úvodním dílem byla hra S nadějí, i bez ní, inscenovaná v KSA jako vůbec první s premiérou v lednu 2012, druhým je Smíření, které mělo v Aréně naopak svou premiéru jako poslední, v červnu 2017.

 

Slyšení, jako i ostatní části trilogie, režíroval umělecký šéf Arény Ivan Krejčí a její česká premiéra se odehrála 28. února 2015.

 

Text Slyšení byl v roce 2013 oceněn v dramatické soutěži Alfréda Radoka, kde získal 3. místo.

 

Jeho hlavní postavou je bývalý nacistický pohlavár Adolf Eichmann, úřednický perfekcionista, který své schopnosti věnoval úkolu, který mu jeho nadřízení vybrali: „konečnému řešení židovské otázky“. Ve Slyšení se Eichmann snaží obhájit a dožaduje se slyšení před Bohem, který však stále nepřichází. Kariéra nacistického zločince, jenž chce samotnému Pánubohu vylíčit svou verzi událostí, je konfrontována s osudy Židů, kteří byli vyvezeni v roce 1939 do tábora v Nisku nad Sanem, kam směřovaly první Eichmannovy transporty. Ten vůbec první byl vypraven z Moravské Ostravy 18. října 1939.

 

Podobně jako v S nadějí, i bez ní a Smíření se zde Vůjtek nebojí použít mnohdy hodně černý humor, s nímž reflektuje nacistické kariéry, a který plyne z toho, že postavy hovoří o svých osudech autentickým slovníkem, který je v dramatickém a často sarkasticky vyostřeném kontrastu s hrůznou skutečností historických událostí. Sám autor k tomu říká: „Nedokážu si představit své psaní bez humoru, zvláště tahle velká témata jej potřebují. Jinak zde hrozí, že výpověď sklouzne k sentimentálnímu patosu. Můžeme se dojímat nad utrpením obětí, ale podle mě je mnohem přínosnější, když se dokážeme vysmát zlu, které je působí. Náš svět tím sice nespasíme, ale aspoň ho lépe poznáme. Tato poznávací funkce humoru je pro mě zásadní.“

 

Hlavní postava Adolfa Eichmanna byla napsána přímo pro jejího představitele, Marka Cisovského, který za roli sklidil řadu ocenění.

 

V lednu 2016 Slyšení zvítězilo v anketě Divadelních novin a bylo vyhlášeno Inscenací roku 2015.

 

Posléze se Slyšení stalo v rámci udílení Cen divadelní kritiky Nejlepší poprvé uvedenou českou hrou, jevištní podoba této hry v režii Ivana Krejčího se stala Inscenací roku a Marek Cisovský za roli Adolfa Eichmanna získal Cenu za mužský herecký výkon.

 

Kritika i diváci si inscenaci přímo zamilovali a ta se tak stala vývozním artiklem nejen mateřského souboru, ale i ostravského divadla v rámci republiky a českého divadla v rámci Evropy.

 

Po účasti na prestižních mezinárodních festivalech jako bylo zlínské Setkání/Stretnutie, Divadelní Brno, mezinárodní Festival Divadlo 2016 v Plzni, po pozvání na středoevropský Palm Off Festival, kterého se soubor nemohl kvůli zranění herců zúčastnit, vycestovalo Slyšení i do zahraničí.

 

Konkrétně v červnu 2016 na festival současných českých her Ein Stück: Tschechien 2016 / Kus: Česka 2016, který se konal v Berlíně a posléze na prestižní slovenskou přehlídku Divadelná Nitra v září 2016.

 

Ostravské studio České televize připravilo dokonce televizní verzi Slyšení, kterou režisérka Lenka Wimmerová vynesla z uzavřených prostor divadla a s herci ji natočila na jednom z ostravských dvorků. Premiéra televizní verze se odvysílala v květnu 2017.

 

Vítězné tažení této inscenace završil další celorepublikový úspěch. Fotograf Radovan Šťastný se se svou fotografií na plakát ke Slyšení stal jedním z oceněných na Přehlídce současné divadelní fotografie 2018, respektive získal třetí místo v kategorii Portrét v roli. Odůvodnění poroty znělo: „Za imaginativní přesah figury do světa fantazie.“

 

Radovan Šťastný se tak stal jediným mimopražským oceněným tvůrcem. Oceněná fotografie parafrázuje známý dobový snímek, portrét Adolfa Eichmanna ze soudu v Izraeli, kde se sluchátky na uších sleduje proces.

 

„ Původně jsem uvažoval, že tam konkrétně postava Eichmanna nebude, že to opíšu nějakou zkratkou. Nedokázal jsem se tím pořád poprat a vůbec jsem netušil, jak to uchopit. Na poslední chvíli mě napadlo, že by osoba Eichmanna byla vyfocená přes slzy jeho obětí, proto jsem si vymyslel to sklo s kapkami. A když jsme s Markem Cisovským tu sérii fotek vyfotili, tak jsem se zděsil, protože na jedné z nich jsem toho Eichmanna skutečně uviděl. Na všech fotkách je Marek, ale na jedné z nich je Eichmann. A to je ta fotka, která byla nakonec na plakát vybrána,“ vysvětlil genezi plakátové fotografie sám autor Radovan Šťastný.

 

Zcela vyprodaná derniéra Slyšení, která bude jeho 55. reprízou, se odehraje v pátek 22. června 2018 v 18:30 hodin.

 

Alice Taussiková, PR KSA

 

 

 

Hrát v Aréně považuji za splněný sen

Vyrůstala jste na farmě – co to v dnešní době znamená?

„Na farmě mých prarodičů jsem žila prvních pět let života, poté jsme se s rodiči přestěhovali do vedlejší vesnice, kde jsem žila do nástupu na konzervatoř. Rozdíl mezi vesnicí a městem? Co je pro lidi z města espresso na náměstí, může být pro člověka z vesnice turek na zahradě. Na farmě je manuální práce vždy dost, tudíž není čas přemýšlet nad zbytečnostmi a člověku to hned vyplaví myšky z hlavy. S městem jsem se ale sžila velmi brzy.“

 

Jak holku z farmy napadne být herečkou? Necítila jste se na konzervatoři jako z jiného světa a jako v jiném světě?

“Být herečkou mě nikdy nenapadlo. Nejprve jsem chtěla být dětskou lékařkou, abych mohla uzdravovat moje imaginární kamarádky – Maňukaďu a Bídu. Pak jsem si to ale rozmyslela, a jelikož jsme měli na farmě spoustu zvířat, rozhodla jsem se, že budu uzdravovat spíše je a stanu se veterinářkou. Ta představa mě ale po chvíli přestala bavit, jelikož jsem si našla nový koníček, latinsko-americké tance. A těch jsem se držela dalších dvanáct let. Na herectví mě navedli až rodiče. Taťka jednou přišel a zeptal se, jestli nechci zkusit konzervatoř, což mě překvapilo, protože ze mě chtěl mít spíše zubařku. Ale proč ne, nakonec jsem to zkusila a ono to vyšlo.“

 

Může být dětství na farmě něčím užitečné pro budoucí herecký život?

„Asi jako každé dětství plné fantazie, rozbitých kolen, zlomených vařeček, her, ale také práce, a později tancovaček. Kolem jen samá příroda, domácí zvířata, která jsem si vždy pojmenovala a pak třeba zjistila, že ovečku Barču právě obědvám…“

 

Ještě jako studentka jste hostovala jak v Národním divadle moravskoslezském, tak v Komorní scéně Aréna či ve Staré Aréně. Kam vás to táhlo nejvíc?

„První zkušenost v profesionálním divadle mi předal Ivan Buraj v NDM a to inscenací ODSUN!!! Poté si mě a mou spolužačku Annu Polcrovou na hostování do Arény vytáhl režisér David Šiktanc a to do hry Bertolta Brechta Baal. Musím přiznat, že se spolužákem Josefem Doležalem jsme na škole byli pravidelnými diváky hlavně Komorní scény Aréna. Troufnu si říci, že jsme každou inscenaci v repertoáru viděli minimálně třikrát. Výjimkou byl ovšem Hamlet, toho jsme viděli asi dvakrát tolik. V Aréně jsem chtěla hrát a to, že se to nyní děje, považuji za splněný sen.“

 

Nakonec jste ale po škole nastoupila do Moravského divadla v Olomouci…

„Do Moravského divadla jsem nastoupila ještě v třetím ročníku na konzervatoři, tudíž jsem maturitní ročník propendlovala mezi Ostravou a Olomoucí. Rejstřík postav, které mi v MDO nabídli, byl, i přes pouhé dva roky mého angažmá, dost barevný. Od princezny Mariany (Robin Hood), nebo Lucie (Petr a Lucie), po ďáblici Helu (Mistr a Markétka). Moravské divadlo mě naučilo hodně. Hlavně tedy sundat růžové brýle a vhozená do vody se učit plavat v řece jménem divadlo.“

 

Během posledních pár let jste tak vstoupila do několika souborů – jak těžké či lehké to pro vás je, přijít mezi nové lidi, do nového prostředí? Jste ostýchavá?

„Neřekla bych o sobě, že bych byla zrovna ostýchavá, ale přijít do nového souboru, který je jako jedna rodina, není úplně jednoduché. Člověk nechce být oním vetřelcem. Ale na druhou stranu, tímhle si musel projít každý, a to nejen u divadla.“

 

S jakými představami vstupujete do Arény?

„Představami? Spíš se těším z toho, že můžu dělat v divadle, které mě nesmírně baví, s lidmi, které mám ráda a obdivuji je. Vždyť samotná Aréna mě baví, mimo jiné, i pro svůj repertoár.“

 

Je velký šok po klasickém repertoáru typu Petr a Lucie či Cyrana hrát v Zabijáku Joeovi?

„Ke všem rolím se snažím přistupovat stejně zodpovědně. Pořád se učím, neustále začínám od začátku. Nenazvala bych tedy tuto změnu šokem, ale spíše další výzvou.“

 

Kdo je vaše postava v Zabijáku Joeovi?

„Viki – V jako Viktorie. Je to holka, které stále přicházím na kloub, ale neskutečně mě baví. Ta holka je pro mě ufon a nikdo jí nesmí rozzlobit.“

 

Proč by diváci měli inscenaci vidět?

„Co si užít atmosféru Texasu se všemi jeho předsudky? V režii Jiřího Pokorného? To chcete!“

 

 

Ptala se Alice Taussiková

Divadelní obraz má mít tajemství

 Vyrůstal jste v Ostravě, o které se říká, že je to „kraj razovity“…

„Ta ´razovitost´ je daná možná tím, že člověk, aniž by chtěl, se zde setkává s mnohdy mezními situacemi. Ostrava je velmi mladé město. Tím nechci říct, že prožívá permanentní pubertu, ale průvodní znaky, které s ní souvisí, tedy jistá agresivita, přecitlivělost na určitá témata a vymezování se, vytváří směs, kterou je nutno si zamilovat, aby ji člověk mohl konzumovat a posléze i strávit. Do Ostravy se chodilo za obživou, nikdo tady nechtěl dobrovolně žít, byl to dlouhá léta jakýsi okraj republiky. Nyní se věci vyrovnávají a v procesu sebevyjádření se Ostrava stává výlučnou díky této své neobyčejnosti, originalitě a spontaneitě. A také zde funguje věc, se kterou se jinde málo setkáte – hrdost na své město a pocit sounáležitosti s tím, co bylo kdysi třeba i vysmíváno.“

 

Cítíte v sobě otisk této rázovitosti, této schopnosti být výrazně svůj?

„Mě osobně to ovlivnilo v tom, že člověk je víc veden k sebeidentifikaci s něčím, co není příliš lichotivé. Nejde o to nahradit pocit méněcennosti nějakým gestem, ale spíš o návod, jak se v tomto složitém a těžko uchopitelném světě zorientovat a být sám sebou. Zkrátka umět ustát svůj hendikep. Je ve mně ostravská krev, já se k tomu hrdě hlásím, je mi tady skutečně dobře a to město se mi líbí čím dál tím víc. A těší mě, když vidím, že lidé Ostravou žijí.“

 

Jak dlouho lze být v divadle výrazně svůj, aniž by se člověk zacyklil?

„Mám za to, že každá látka, která je oživována, která podstupuje ono umělé dýchání v podobě současné interpretace, se mnou musí nějak souznít. A také se řídím radokovským – což o to mít nápad, ale umět se nápadu zbavit. Přehršel všech možných fúzí a ambiciózního tíhnutí k originalitě pak stejně vždy ukáže, že jsou to klamavé stezky. Egocentrické ukazování a předvádění se mě nudí, mě zajímá dialog, rezonance, provokace. Věci, které jsou třeba mezní, ale jsou kultivovaně podány. Mohou být šokující, drsné, lehce disharmonické, ale jsou-li smysluplné, vedou k jádru věci. Žádné ´štěkání´, ale plnohodnotný, hutný a silný zážitek. Já se rád konfrontuji s látkami, kterým ne úplně rozumím a u nichž si kladu otázku, proč je to zrovna takhle. A než bloudit v lese sám, tak je vždycky lepší, když je to výprava.“

 

Ale řada herců očekává, že režisér všechno ví…

„Zpočátku bych měl mít nějaký náskok, ale byl bych úplný zabedněnec, kdybych nebral v potaz to, co napadá je. Práce na inscenaci je vždy s herci napůl, až za finální tvar nese zodpovědnost režisér.“

 

V Ostravě jste sice vyrůstal, ale pracujete zde teprve podruhé, jak je to možné?

„Ano, před lety jsem dělal v Divadle Petra Bezruče Krále Leara s Norbertem Lichým. Měl jsem hodně závazků, neměl jsem téměř čas a poslední dva roky jsem byl jako spící Růženka a zvažoval, zdali se mám ještě vůbec divadlu věnovat. Ale nabídky z Arény si velice cením.“

 

Proč jste uvažoval, zda ještě budete dělat divadlo? Už toho bylo dost?

„Ne, že by se začal vytrácet entuziasmus, ale byly to celkové pochybnosti o mých schopnostech, o mé budoucnosti, o tom, že mě divadlo jako létajícího režiséra neuživí. Navíc předtím jsem byl povinován úkoly, dělal jsem uměleckého šéfa Činoherního studia, Hadivadla, Divadla Na zábradlí, k tomu řadu pohostinských režií…a dostavil se tzv. syndrom vařené žáby…“

 

Řekl jste: „Divadlo, ať echt hyperrealistické, je vždy jen obrazem.“ Jak vytvářet působivé obrazy v totálně vizuální době?

„Mám za to, že obraz musí mít především obsah. Barvy či zajímavé uskupení lidí na scéně ještě věci žádný obsah nedává. Já si navíc myslím, že na každém divadelním obraze má být něco divného, schválně divného, co mě vtahuje do děje. To jsou principy, které ve svých malbách používali Caravaggio, Rubens a především Rembrandt, který nechával nedomalované plochy. Ale divadelní obraz je něco, co bych měl mít chuť si pověsit doma na zeď, včlenit se do něj. Má mít tajemství.“

 

Vaše obeznámenost s evropským divadlem byla vždy legendární. Jaké je současné evropské divadlo?

„Mám pocit, že nyní je to v evropském kontextu okamžik tápání a přešlapování, cítím určitou vyčpělost témat. Lidé se více obracejí sami do sebe, k počítačům, sociálním sítím, které jsou ale velmi okleštěné a svázané stereotypy, takže to, co má divadlo naplňovat, tedy komunikační bázi, pak tíhne ke zjednodušení a ztrátě skutečného napětí. Žijeme v době, kdy nás máloco vzruší, za celý život absorbujeme takovou záplavu informací, že se v nich ani nedokážeme vyznat. Zeptejte se někoho, co dělal loni ve stejný čas…kdo si vzpomene? A je tady také velká neochota riskovat. To se projevuje i v dramatické literatuře. Hry, které se mi dostaly do rukou, jsou podivuhodně nedramatické, protože všechny šoky už tady byly, všechny valéry všech příběhů také. Budoucnost divadla je najít novou informaci, která něco rozvibruje, přičemž nová témata vzejdou třeba z banálního rozhovoru ze života.“

 

Říkáte, že je zde neochota riskovat. Vy jste celý život riskoval, už jen tím, že jste přinášel do našeho divadelního prostředí nové evropské hry, které jste uváděl v českých premiérách. Riskujete v divadle stále?

„Rád bych, ale moc nemám s čím. I když – před časem jsem neměl látku, a tak jsem sáhnul po novele Ladislava Grosmana Obchod na korze, která se kdysi stala předlohou známému filmu. A najednou jsem cítil, že to baví nejen mě, ale i herce. Přitom jde o látku, která je velmi stará, nicméně skýtala skvělé herecké příležitosti. Vzniklo z toho velice živé divadlo a ukázalo se, že to zajímá i diváky – a přitom to byl velký risk.“

 

Pokud vám chybí látka, proč si sám nenapíšete nějakou další hru?

„Psaní je bolestná činnost, člověk se ocitá v jiném vesmíru bez použití toxických látek a věnuje tomu fůru nevratné energie, času a nadšení…“

 

Když režírujete vlastní hry, nadává režisér dramatikovi?

„Ne, ale ta práce není vzrušující, žádné tajemství, žádné překážky, ty hry dokonale znám. Spíš se proto snažím vybavit si, co mě tehdy pudilo je napsat. Někdy je to i o inspiraci něčím konkrétním, třeba že postavy mají své předobrazy ve skutečných hercích, pro něž je hra přímo psána. Dělat cizího hru je jako sex s milenkou, zatímco dělat tu vlastní jako sex s manželkou po mnoha letech.“

 

Přitom ale zase tvrdíte, že „autor a režisér by se měli dobře znát“. Jak jste poznal Tracyho Lettse?

„Osobně jsem ho nepoznal, ale poznal jsem se v té specifické kombinaci humoru, vážných, krutých věcí, lehkého sentimentu spjatého s určitým smutkem, ale nakonec nade vším vítězící nadsázkou. A i když v Zabijáku Joeovi jde o sebranku looserů, tak ta jejich životaschopnost je principem, který je posouvá dál.“

 

Hru Zabiják Joe lze zařadit mezi hry tzv. coolness dramatiky. Vy sám jste termínu cool přiřazoval především význam „věcnost“. Nazrál tedy opět čas na věcnost?

„Herectví v Čechách je velmi obecné a při práci se důraz klade na to, co je obecně známo. Ovšem nuancí a odstínů se dá, paradoxně, dosáhnout jen věcností. Cool dramatika byla jedinečná tím, že v hrách nastolovala tak mezní situace, že bez věcnosti by z toho byla jen poetická litanie. V cool se věci často stanou dřív, než mají oprávnění se stát podle příčinného vývoje. Zabiják Joe je natolik vynikající hra, že nezestárla a myslím si, že bude funkční ještě dlouhá léta. Protože třeba přesně postihuje, jak se současná civilizace dívá na smrt a klade otázkou, do jaké míry dokážeme mít respekt k lidskému životu. Lidé jsou schopni překonávat super obtížné věci a zdolávat neuvěřitelné hranice a na druhé straně jsou schopni svět zdemolovat kvůli tomu, že jim třeba onemocní pes nebo nemají peníze na dovolenou, kterou by si představovali. A to jsou paradoxy, které žijeme, aniž bychom si to uvědomovali a v téhle hře je to na dřeň.“

 

Pracoval jste v řadě souborů, jak vnímáte ten v Aréně?

„V souboru je všeobecně příjemná atmosféra, není tady nic nabubřelého, hašteřivého, necítím žádné drhnoucí a třecí plochy, naopak, zdravé, ale klidné sebevědomí, které nenarušuje profesionalitu. A také vzájemnou profesionální přejícnost. Lidé, se kterými přímo zkouším, jsou velmi otevření a neschovávají se za nějaké návyky, stále probíhá proces hledání, což je strašně důležité. Jsou skvěle technicky vybaveni a dokáží nad sebou udržet nadhled. A není to soubor několika skvělých herců, jimž ostatní do počtu statují. Jde o harmonizovaný celek, v němž si je každý vědom své role a potenciálu, který má, díky čemuž dokáže sám sebe objektivně zhodnotit. To je při práci velice důležité – být si vědom svých možností, ale také limitů. A to, že mají úspěch jako u kritiky, tak v hledišti, tak to je to nejvíc, co si lidé mohou v této profesi přát. Cítím se tady jako doma se vším všudy, jak v Ostravě, tak v Aréně. Navíc je tady dobře uspořádáno hlediště, protože díky prudké elevaci jsou diváci solarem napojeni na herce, a energie mezi hledištěm a jevištěm tak může dobře proudit.“

 

Proč by lidé měli vidět inscenaci Zabiják Joe?

„Protože se náramně pobaví. Navíc tato hra byla napsána v době bez mobilů, takže v ní pořád funguje onen kouzelný moment překvapení.“

 

Ptala se Alice Taussiková

Vyrozumění na festivalech

Oceňovaná inscenace hry Václava Havla v režii Vojtěcha Štěpánka Vyrozumění se zúčastní hned dvou mezinárodních festivalů.
V pondělí 28. května tuto inscenaci odehrajeme na Festivalu Divadelní svět Brno a v pondělí 25. června na Festivalu Divadlo evropských regionů v Hradci Králové.

Mezinárodní festival Divadelní svět Brno nabízí divákům inscenace význačných zahraničních souborů i to nejzajímavější z české divadelní scény. Žánrově pestrou přehlídku od činohry po pohybové divadlo, od klasických her po alternativní performance doplňují četné doprovodné akce, jako jsou výstavy, workshopy, dětské dílny či koncerty.

Mezinárodní festival Divadlo evropských regionů v Hradci Králové se letos koná po čtyřiadvacáté. Během deseti festivalových dnů se pravidelně odehraje kolem 220 představení na dvaceti scénách. Festivalová dramaturgie má za hlavní kritérium kvalitu nabízených představení, není ale nijak omezena žánrově, pořadatelé rovněž chtějí, aby hostující soubory, domácí i zahraniční, zůstaly na festivalu alespoň tři dny, tedy aby nejen odehrály svá představení, ale měly také čas něco z pestrého programu vidět a vzájemně se inspirovat, setkat se s přáteli, s kterými se v tempu divadelních sezon téměř nevidí. Nedílnou součástí festivalu jsou doprovodné akce – umělecké dílny, koncerty, výstavy, profesní setkání divadelníků, debaty a besedy, setkání s legendami českého divadla. 

V OSTRAVĚ VLÁDNE DUCH MATRIARCHÁTU

Narodila jste se a strávila dětství v Bratislavě – nevadila vám později ta jazyková odlišnost v profesi?

„Matka byla Slovenka, ale otec Čech, takže jsme hodně jezdili za babičkou do Prahy a mluvili česky docela dobře. A když se naši rozvedli, to mně bylo deset, tak nás všechny děti otec odvezl do Prahy natrvalo. Byl právník, takže se mu podařilo získat děti do péče, což bylo tehdy dost neobvyklé. Máma o nás bojovala, ale nebylo jí to nic platné. Rozvod byl totiž tzv. z máminy viny, a na tom to otec celé postavil. Zaplatil ji totiž ´za odměnu´ zájezd do Bulharska, protože všechna péče o rodinu byla na ni. On pracoval v Čechách a my jsme ho skoro neznali. No a máma se na té dovolené seznámila se svým budoucím mužem, do kterého se bláznivě zamilovala. Táta to hrozně těžce nesl, protože ji velice miloval. Máma potom se svou láskou emigrovala do Kanady. Já jsem její odchod nesla z rodiny nejhůř, pořád jsem si s ní psala, ale jednoho dne najednou psát přestala a příbuzní v Kanadě na naše dotazy nereagovali. Vůbec nevím, jestli ještě žije nebo už ne. Nic o ní nevím…“

 

Jak se otec stavěl k vaší touze dělat divadlo?

„Nechtěl o tom ani slyšet, ale já chtěla jít k divadlu od mala. Tedy nejprve jsem chtěla být artistka, hrozně se mi líbila atmosféra cirkusu. Byla jsem dost ohebná, asi po strejdovi Fialkovi, po tom slavném mimovi, což byl tátův bratr. Ale pak zvítězilo divadlo. Bydleli jsme na Vinohradech, chodila jsem kolem divadla, prohlížela si fotky ve vitrínkách a říkala si, že tohle bych chtěla dělat. Šla jsem po pozlátku a vůbec jsem netušila, co to obnáší (smích). Navštěvovala jsem ´lidušku´ a chtěla na konzervatoř, s čímž ale otec naprosto nesouhlasil. Přestože sám byl divadelní ochotník a divadlo hrál. Ale ze mě chtěl mít právničku. A protože mě na konzervatoř napoprvé nevzali, šla jsem na dva roky na tzv. ´knedlíkárnu´ neboli rodinnou školu, kde jsme se učili od psaní na stroji až po to vaření knedlíků. Pak jsem dělala sekretářku v Mototechně, a všichni mě milovali, protože jsem dokázala zařídit lecjaké nedostatkové zboží. Ale divadlo mě pořád drželo, takže jsem to šla znova zkusit na konzervatoř. A ač mi bylo už skoro devatenáct, tak mě přijali. Vedle toho jsem zkoušela i DAMU, kam mě ale nevzali pro nedostatek temperamentu (smích). Ale hlavním problémem, samozřejmě, bylo, že máma byla emigrantka“

 

Projevila se tato okolnost i někdy později ve vašem životě?

„Jasně, objevili se takoví ti různí pánové a musela jsem chodit na výslechy. Ale já si to tehdy nějak nepřipouštěla, spíš mi to přišlo ´vtipné´, jak o mně všechno ví – jakou značku cigaret kouřím, že nesladím kafe, a kdy a co psala máma. Brácha byl chartista, já podepsala Dva tisíce slov i Několik vět, asi mě chtěli získat pro spolupráci, ale já věděla, že JIM nesmím podepsat nic.“

 

Na konzervatoři vás učila herecká legenda Jaroslava Adamová, která prý byla velmi svérázná…

„Ročník tehdy tvořili třeba Jana Boušková, Vašek Vydra, Marcel Vašinka, Michael Tarant, Lenka Kořínková, která byla tehdy takové děťátko, pořád plakala a Adamová po ní házela popelníky. Ale Jaroslava Adamová byla skvělá, byť neskutečný metr. Mě měla ráda, dokonce mi dala kožich. Byla drsná, ale já jsem to brala, protože jsem věděla, že jí na mně záleží. Dodnes si na její rady vzpomínám, a čím jsem starší, tím víc. Já už na škole hostovala v Divadle Na zábradlí s tím, že tam nastoupím do angažmá. A když jsem se nakonec rozhodla, že půjdu do Chebu, tak se Jaroslava Adamová mohla zbláznit, křičela a vynadala mi. Ale na mou první premiéru v Chebu, na Morálku paní Dulské, se přijela podívat, což mě dojalo.“

 

Proč jste šla do Chebu?

„Ještě na škole jsem vedle hostování Na zábradlí hrála ve hře Jean a já v Malostranské besedě. Celá Praha se na mě chodila koukat, protože to byla neskutečná drzost. Tu moji roli totiž dělaly předtím jen velké herečky, jako třeba právě Jaroslava Adamová a já jsem si na to troufla v nějakých dvaceti letech. A tam mě uviděl i Jan Grossmann a zavolal mi. Já jsem si nejprve myslela, že si ze mě někdo dělá srandu a položila jsem mu telefon. Když mi nabídl angažmá, tak jsem myslela, že omdlím. A tak jsem šla za ním do Chebu, ale šla bych za ním kamkoliv. Na druhou stranu potkat někoho takového je těžké, protože potom všechno další je už málo. Chyběl mi pak už po celý život…“

 

Pak jste se přesunula do Činoherního studia v Ústí nad Labem a začala další osudovou kapitolu vašeho života…

„Tam jsem zažila vrcholnou éru toho tenkrát slavného divadla, legendární inscenace Ivana Rajmonta, jako třeba Tři sestry, kde jsem hrála Mášu. Navíc v Ústí jsem potkala životní lásku…“

 

Jak jste se dostala do Ostravy?

„Díky Ivanu Krejčímu, se kterým jsem se potkala v Karlových Varech. Tam to tehdy bylo takové euforické období, divadlo, které jsme tam dělali, mě nesmírně bavilo, Ivan mě bavil a vlastně si uvědomuji, že mi hodně připomíná právě Jana Grossmanna. Způsobem myšlení, způsobem práce, Grossmann byl taky herecký režisér. Ivan šel do Ostravy a já za dcerou, které se narodil syn Kryštof. Šla jsem sem tak na dva roky, dělat babičku, ovšem věděla jsem, že musím taky někde pracovat. Díky Josefu Janíkovi jsem se dostala do Českého Těšína, kde jsem ale byla totálně nešťastná. Tak jsem se vydala za ředitelkou Arény, jestli nemají nějaké místo, třeba nápovědu, cokoliv. To bylo poprvé a naposledy, kdy jsem si ve svém životě šla říct o práci. Ivan Krejčí se to dozvěděl, vynadal mi za nápovědu a řekl, že mám jít hrát. Tak jsem šla. První rolí byla Titanie ve Snu noci svatojánské. A už tu jsem patnáct let.“

 

Do Ostravy jste se dostala už ve zralém věku, jak jste ji vnímala?

„Já si ji pamatovala z festivalů z 80. let a tehdy to bylo hrůzné město. I když Ústí bylo ještě horší, tam šel člověk po ulici a padaly na něj vrstvy popílku. Ale když jsem do Ostravy přijela, tak jsem byla docela překvapena, jak se tady všechno změnilo, jak to tady žije. Jeden čas jsem si myslela, že si na ni už nikdy nezvyknu, lidi jsou tady drsní. Ale našla jsem si přátele, moji srdeční záležitostí se staly Beskydy, kam jezdíme na chalupu. Ale pořád se tady doma necítím a chtěla bych domů, tedy do Prahy, kde mám svoji milovanou sestru. Tam cítím svůj domov, byť jsem tam vlastně žila jen pár let.“

 

Vypadá to, že vnučka bude také herečka – jak to berete? Jako pokračování rodu nebo byste byla raději, kdyby dělala něco jiného?

„Mám pocit, že ten můj divadelní život, jak se vznešeně říká, kariéra, že byl dobrý. Potkala jsem se se spoustou zajímavých lidí, divadlo mi vlastně nikdy nijak zásadně neublížilo, celý život jsem dělala, co mě baví a ještě jsem za to brala peníze. No komu se to povede? Nikdy jsem se za ničím nehnala, sláva mě nezajímala, chtěla jsem vždycky jen dobře dělat svou práci. Takže pokud bude vnučku divadlo uspokojovat, tak ji v tom ráda pomůžu, připravím ji na zkoušky a pokud bude v divadle šťastná, tak já budu taky.“

 

Co bylo to, co vás na divadle nejvíc bavilo a přitahovalo?

„Když jsem dělala v Malostranské besedě tu hru Jean a já, zažila jsem situaci, kdy jsem měla pocit, že si s těmi lidmi můžu dělat, co chci. Ta moc nad publikem, které jsem měla v hrsti a ovládala je, byla úžasná. Tenkrát… Dneska jdu ale z divadla především s dobrým pocitem, že diváci jsou spokojeni, a že zažili nějakou emoci. Protože těch emocí dnes opravdu moc není, každý kouká do mobilu a mezi lidmi nic neprobíhá. Kdežto v divadle je to ta chvilka, kdy musí mobily odložit a třeba něco skutečně prožít.“

 

Jak těžké je odejít do hereckého důchodu?

„První dva roky to je skvělé. Nic nezkoušíte, nemusíte se učit text, dohráváte, zkrátka jen lížete smetanu. A když pak přijde i nějaké hostování, tak je to bezva. Ale když nepřijde, tak je to hodně kruté. Chodíte kolem divadla a říkáte si – vždyť já se ještě necítím na to být úplně odstavená. A zároveň vnímáte, že už začínají chybět fyzické síly. A to je strašný rozpor. Celý život hrajete cizí životy a co teď dělat s tím svým? A víte, že všechno, čemu se začnete věnovat mimo divadlo, je stejně jen náhradní program.“

 

Nyní zkoušíte v Chachariji prostitutku Majdalenu, kterou jste hrála i v Brenpartiji. Jak těžké bylo a je pro vás, která nepocházíte z Ostravy, mluvit místním dialektem?

„Strašně. Pro mě je to naprosto cizí řeč, kterou se musím mechanicky naučit. S tím mi pomohla naše milá nápověda Kamilka a moje kamarádka Evička. Dokonce mi některé věci museli i překládat. A když kluci začali v Brenpartiji improvizovat, tak jsem musela jen stát a mlčet, mě věci napadaly jen v češtině. Já jsem se díky těmhle hrám naučila dvakrát hrát v cizím jazyce, protože tím, že neuvažuji ostravsky, nedochází k automatickému propojení emoce a slova.“

 

V čem je podle vás ostravské specifikum?

„Mám pocit, jakoby tady vládnul matriarchát. Snad proto, že je to TA Ostrava, tak ženy, které tady žijí, a které jsem měla možnost poznat, jsou daleko větší osobnosti než chlapi. Nedokážu to specifikovat, ale cítím ve vzduchu, že z těch ženských je třeba mít daleko větší respekt. A to se mi nikde jinde nestalo.“

 

Ptala se Alice Taussiková

Chacharije je lokální sebeironická story

Proč jste se rozhodli vrátit k tématu brenparťáků a dalších postav té doby?

„Protože nám přišlo, že doba 30. let, doba hospodářské krize, má pořád ještě potenciál pro základní výzkum ostravské psýchy (smích). A že by se spektrum ostravských postav a příběhů dalo rozšířit do dalších sociálních vrstev a národnostních skupin. Chachariji jsme nejprve psali jako televizní scénář, kde byla řada postav nejen z brenpartije, ale i řada plenérových scén, začali jsme zkrátka velkoryse. To je nějakých deset let zpátky. Text nám byl s díky vrácen, takže jsme jej uložili ad acta a v podstatě jsme na něj zapomněli. A pak nás napadlo dát tomu divadelní formu, ale že to nebude pokračování Brenpartije, protože ta hra končila hromadnou smrtí všech na haldě, ale tím, co ději Brenpartiji vlastně předcházelo.“

 

Uvědomovali jste si riziko „pokračování“?

„Tohle jsme si, samozřejmě, uvědomovali. Proto jsme nechtěli dělat znova jen příhody brenpartije. Tím, že jsme děj rozšířili i mimo haldu, tak těch brenparťáckých postav zůstalo méně, nyní tam figurují ale i jiná prostředí a o co méně je tam bezdomovectví, o to více je tam měšťáckosti a s tím spojených průvodních jevů. Nechybí ani kriminální zápletka a velice důležité je i to, že je daný časový rámec. Chacharije se odehrává od úsvitu do úsvitu, během jednoho ostravského dne v dubnu 1932.“

 

Bavilo tě hru na stejné téma psát a nyní i znova režírovat?

„Mě baví tohle období i tenhle region. Je to studna prazvláštních příhod, lidí a konfliktů, které by se těžko mohly odehrávat někde jinde. A ta tematická sloj zdaleka není vytěžená, zatím je to pořád jen geologický průzkum. A to nejen přímo doba 30. let, ale i to, co tomu předcházelo či následovalo. Je to region, kde se toho dělo opravdu hodně po všech stránkách, v podstatě zažíval permanentní gründerské období do doby vcelku nedávné.“

 

Došlo ti během psaní či zkoušení Chacharije něco, co tě u Brenpartije nenapadlo?

„Intenzivněji jsem si uvědomil, jak těžké muselo být udržet brenparťáky pohromadě a na jakých principech stát Halda vlastně fungoval. Ta komunita musela mít jistý řád, a udržet jej bylo výsostné politikum, protože ti lidé běžné zákony moc nectili. A člověk, který je vedl, skutečná historická postava Ferda Prokop? Co to bylo za břemeno, které si vzal a musel nést? Máme, samozřejmě, právo na jistou uměleckou licenci, ale stejně jsme hodně přemýšleli nad tím, zda jsme pochopili, jací ti lidé byli a co pro Ostravu znamenali. A přestože byli brenparťáci figurky městského folklóru, které byly v budovatelských dobách zapomenuty, jelikož se moc nehodili do krámu, byli to lidé s charismatem. Protože když o někom vznikají legendy, tak k tomu asi je nějaký důvod.“

 

Jak jste spolu s Tomášem Vůjtkem hru psali? Hádali jste se? Jak to probíhalo?

„Ten filmový scénář jsme psali způsobem, že jeden vykopnul, druhý něco připsal, pak zase ten další přidal pokračování, navazovali jsme na sebe. A u divadelní verze, aby to mělo nějaký řád a tzv. ksicht, tak základ napsal Tomáš a já jsem k tomu připisoval dílčí věci, vytvářel jsem ten ornament (smích).“

 

V Brenpartiji jsi hrál Švendu, teď jej hraje Petr Panzenberger. Už jsi nechtěl být Švenda?

„Hrál jsem ho, protože to byl rychlý záskok, asi týden před generálkama jsem tu roli totiž nečekaně přebral. Tehdy to byla jakási z nouze ctnost. Tady má role Švendy přece jen daleko větší rozsah, je hlouběji vrostlá do tkáně textu, takže bych asi nebyl schopen ji zároveň hrát a režírovat. A jsem moc rád, že to dělá Petr, protože myslím, že je lepší Švenda, než já.“

 

Jak vypadala Ostrava v dubnu 1932? Jak moc jiná či podobná byla s tou dnešní?

„Bylo to úplně nezaměnitelné město, zatímco dnes je to standardní velkoměsto, tedy velké město v měřítku této republiky. Tehdy nestála satelitní sídliště, vše bylo soustředěno do centra, takže na menší ploše probíhal intenzivnější život. V centru byla nacpána řada lidí a jevů a bylo to všechno tudíž mnohem živější a panoptikálnější, dnes je centrum vylidněné, nic moc se tam neděje.“

 

Chtěl by ses do Ostravy té doby podívat? Co by tě zajímalo nejvíc?

„Právě to, jak spolu koexistovala ta koncentrace nejrůznějších polarit. Jakási multikulti, na kterou už se dnes, samozřejmě, díváme jinak, a která má v současnosti úplně jiný rozměr. A taky samotná halda, kde brenpartija žila. Ta byla tehdy vlastně daleko od centra, byla to alternativní polis, jakési stínové město. A taky by mě zajímalo, jestli tehdejší bezdomovectví bylo jiné než to dnešní. Dnes se žije hodně individualisticky, takže by mě zajímalo, jak to bylo tehdy se solidaritou a vzájemností. A taky bych chtěl vědět, jak to bylo s furiantstvím, které se ztrácí a lidé dnes málokdy udělají něco jen tak, z čistého šoumenství. A nakonec, zda nemáme o brenpartiji jen nějaké romantické představy, a jestli to fakt nebyli jen lidi, kteří nedělali nic jiného, než že chlastali.“

 

Jak je to s reáliemi a postavami ze skutečnosti – nakolik jste vycházeli z análů a nakolik jste si vymýšleli?

„Drželi jsme se reálií. Tomáš, než usedl a začal psát scénosled, tak nastudoval historické dokumenty jako třeba dobové vyhlášky, zápisy z politických jednání, ceníky služeb a podobně. Licence je spíše v některých postavách, ale většinou jde o ověřitelná fakta. Takže to, co se ve hře děje, by se stát mohlo nebo se to možná i stalo.“

 

Když se tak zabýváš Ostravou – napadá tě něco, co by tohle město mělo změnit? Co je bolavým bodem či okolností, která se s ním táhne a nedovolí progres?

„Myslím, že jsme rezignovali na skutečný drajv. Lidé sem přicházeli s jasnou motivací rychlých peněz. Což podnítilo jakýsi všeobecný konsensus, motor jel naplno. S útlumem průmyslu je třeba najít nový důvod, proč tady setrvat. Druhý raison d´etre toho města. Možná, že blízkost dvou sousedních států by se dala víc využít. Mejdan každopádně skončil.“

 

Co je pro Ostravu, tu Chachariji, typické, co ji nikdy neopustí?

„Zdejší genius loci je gigantický, to je bez diskuze. Ostrava je ovšem místo, které akcelerovalo příliš rychle na to, aby se neobjevily potíže toho růstu. Což v kombinaci s jakousi devastací z dob té divoké jízdy, která tu byla, když tu byl průmysl, peníze a s tím spojené věci, generuje asi dost silnou sebereflexi a s ní i svébytný cynický humor. Ten je pro Ostravu typický stejně jako zbylý industriál.“

 

Proč by diváci měli vidět Chachariji? Co můžou čekat?

„Lokální sebeironickou story vyprávěnou bez sebelítosti zdejším jazykem. My jsme ti chachaři, nám se vše podaří… s takovým tím dovětkem, že samozřejmě víme, že ono je to nakonec všelijak…“

 

Ptala se Alice Taussiková

Olga, Máša a Irina se vracejí do Ostravy

 

Po letech se do ostravského divadelního života vrací Čechovova slavná hra Tři sestry.

A do Komorní scény Aréna se (v rámci její novodobé historie) vrací jeden ze zakladatelů moderního dramatu, ruský dramatik Anton Pavlovič Čechov. V prosinci 2006 zde měla premiéru inscenace jeho hry Racek a o tři roky později Višňový sad (2009).

„Tak Čechova můžu vždycky, navíc se mi zdálo, že na Tři sestry máme ideální hereckou konstelaci. Což je u tohoto autora velice důležité, a když se taková konstelace objeví, tak je dobré ji neminout. Na Čechovovi a na jeho Rackovi jsme se před lety pokusili formulovat, o co v tomhle divadle půjde, na Višňovém sadu se to snažili potvrdit. Teď to bude taková prověrka, zda si ho ještě dokážeme zahrát,“ vysvětluje návrat k Čechovovi umělecký šéf KSA a režisér Ivan Krejčí.

Po devíti letech tak budou mít diváci opět vzácnou příležitost ponořit se do světa vnitřních dramat Čechovových hrdinů, na které ovšem sám autor pohlíží s nemilosrdným a zároveň účastným humorem.

„Jeho humor je vlastně strašný, nelítostný, protože vychází ze smutku. Laskavost, která se hned zlomí do ironie. Je to vlastně tragický vaudeville,“ říká režisér Ivan Krejčí.

Tři sestry, hra z roku 1901, patří k nejhranějším titulům moderního dramatu, ačkoliv se v ní, jak je u Čechova pravidlem, zas až tak moc nestane. Tři dcery zesnulého generála Prozorova žijí v provinčním městečku se svým bratrem a posléze i s jeho rodinou a vzpomínají na šťastné chvíle strávené v Moskvě, do které se chtějí vrátit. Nejstarší Olga je stará panna, která pracuje jako středoškolská učitelka, prostřední Máša nešťastně vdaná za místního učitele a nejmladší Irina upíná své životní naděje k lásce, ale když se dočká zklamání, je zřejmé, že ji čeká stejný osud jako Olgu. Společnost jim dělají důstojníci místní posádky, s kterými se pouštějí do planých filozofických debat, ale i do seriózních úvah o tom, jak naplnit své životy. Bratr sester, Andrej, je nakonec svou ženou Natašou zcela zničen, přičemž ta také postupně vytlačí celou rodinu Prozorovových z jejich domu. Všichni se nicméně až do konce hry snaží porozumět smyslu své existence a v závěru se doberou zásadního poznání, že žít se zkrátka musí.

„Ta hra je o ženách v mužském světě. Muži vytvářejí prostor pro ty ženy a není to moc útěšné. Tři sestry jsou možná nejtvrdší z Čechovových her, je o konci času, o úplném zániku, není tam už žádný horizont, ke kterému by se dalo směřovat. Svět, kterému jsme rozuměli, odchází, něco se na nás valí, nevíme přesně co, a nevíme, jak na to reagovat,“ dodává Ivan Krejčí.

Komorní scéna Aréna je známa jednak jako tzv. herecké divadlo a také jako soubor, který ve svých inscenacích maximálně ctí autora bez zbytečných režijních exhibic. Tvůrcem tohoto stylu byl už zakladatel Arény Pavel Cisovský a v této linii na něj navázal i současný umělecký šéf Ivan Krejčí. Co tedy podle něj tedy znamená ctít A. P. Čechova?

„Nenechat věci jen běžet. Čechov je zrádný v tom, že se velké kusy hry zdánlivě odehrávají v jedné atmosféře. Jenomže když se na to člověk podívá pořádně, tak vidí, že se tam situace mění každou chvíli. A nejtěžší je ty kusy rozsekat, identifikovat a vystihnout všechny jejich valéry, vyloupnout podstatu a tudíž i humor. A pořád musíte být konkrétní, ty situace a postavy vypadají téměř jako ze života a zároveň jsou to metafory. Ale jakmile začnete tyto metafory inscenovat, tak je to trochu pitomé, vlastně literární, ale zase je nesmíte pominout. Klíčem je pro mě vždy důsledně pojmenovat situace, vést herce k jednání, netrpět v postavách a objevit autorův humor.“

V rolích sester Prozorovových se objeví Tereza Cisovská jako Olga, Pavla Dostálová jako Máša a Zuzana Truplová coby Irina. Jejich bratra Andreje hraje Šimon Krupa a jeho ženu Natašu hostující Kristýna Leichtová.

„Bude to strašně smutná a strašně lidská komedie. Lidé se budou smát, ale úsměv jim z těch smutných klaunů bude mrznout na rtech. Jestli lidé chtějí vidět Čechova v jeho nejčistší podobě, tak by se na Tři sestry měli přijít podívat do Arény,“ prozrazuje představitelka Nataši Kristýna Leichtová.

Tři sestry připravil osvědčený tým režiséra Ivana Krejčího, který tvoří dramaturg Tomáš Vůjtek, scénograf Milan David, výtvarnice kostýmů Marta Roszkopfová a hudební skladatel Ondřej Švandrlík. Drama se hraje v překladu nejznámějšího českého překladatele A. P. Čechova, Leoše Suchařípy.

Premiéra, která je už mnoho týdnů dopředu zcela vyprodaná (stejně jako všechny lednové reprízy) se uskuteční hned první novoroční sobotu, tedy 6. ledna 2018 v 18:30 hodin.

Alice Taussiková, PR KSA

 

BUDE TO ČECHOV V JEHO NEJČISTŠÍ PODOBĚ

Pobýváte v Ostravě poprvé po tak dlouhou dobu, po kterou trvá nazkoušení inscenace? Nestýská se vám po Praze?
„Ano, poprvé. Původně pocházím z Plzně, takže teď jsem rozkročená mezi Plzní, Prahou a Ostravou. A jsem tady ráda, město je perfektně vybavené a není tak obrovské a není tak přeplněné turisty jako Praha. A ve chvíli, kdy má člověk zázemí v podobě bytu a nemusí bydlet na nějaké ubytovně, tak je jedno, kde ten domov zrovna je. Já totiž ani po patnácti letech, co žiju v Praze, nemůžu říct, že jsem tam doma.“

Před několika lety Ostrava soutěžila s Plzní o titul Evropské město kultury. Pocházíte z Plzně – jak byste srovnala tahle dvě města právě po kulturní stránce?
„Tehdy jsem Ostravu tolik neznala a nevěděla jsem, jak to tady s kulturou je, vlastně jsem znala jen Colours of Ostrava. Plzeň má několik festivalů – divadelní, filmový, několik hudebních, proto mi tehdy přišlo, že tam toho máme trošku víc. Ale teď vidím, třeba co se týká divadel, že Ostrava je na tom daleko lépe a kvalitativně mnohem výš, než Plzeň. Dnes bych se na to divala už trochu jinak.“

Konzervatoř jste vystudovala v Praze a pak se, jak se říká „úspěšně uchytila“. Řadě lidí se třeba tohle nikdy nepodaří – co byl ten váš „bod zlomu“? Nebo vše tak nějak vyplynulo?
„Těch jakože bodů zlomu bylo několik, kdy jsem si řekla, že se něco začíná dít, ale pak se nic vlastně nestalo. Je to celé cesta na dlouho trať, na které hraje velkou roli štěstí a náhoda. Největší byl v tomto ohledu asi sitcom Comeback, a před ním poměrně úspěšný film Účastníci zájezdu. Moje původní představa byla, že vystuduju konzervatoř a zažádám si o angažmá do Plzně, protože tam mám velmi silné kořeny. Ale pak jsem poznávala, jak věci v tomhle oboru fungují a ten pohled na věc se mi trochu měnil. Myslím, že to byla hrozná náhoda, že hned po škole, vlastně už během ní, se to všechno začalo dít. A já pro to vlastně moc nedělala, nejsem loktař a taky nikomu nelezu do zadku. Jen jsem dělala svou práci tak, jak jsem nejlépe dovedla. Důležité je mít co nejširší herecký rejstřík, mně třeba už pár lidí řeklo, že velkou roli v mém obsazení sehrálo to, že zvládám komiku.“

Když jste si snila, jaký jednou bude váš život, jak měl vypadat? Žijete splněné sny?
„Jak se říká – jakmile člověk začne být spokojený s tím, co dosáhl, tak je to špatně. Jsem hrozně vděčná za všechno, co bylo, ale do minulosti se moc neohlížím, snažím se posouvat pořád dál. Já si přeju, aby ta práce byla různorodá, protože když jsem dělala jen seriál a divadlo ne, tak jsem potom přišla na jeviště a nebyla jsem schopna pořádně promluvit. A nechci, aby se mi tohle ještě někdy v životě stalo. Chci, aby se ty úkoly střídaly. Což se zatím děje, a i když nejsem plánovací typ, věci přicházejí. Můj život je v tomto jeden velký chaos a já absolutně netuším, co přijde třeba za rok. Ale zatím vždycky z toho chaosu na mě něco vykouklo. A ty sny se taky mění, v mládí jsou obrovské jako třeba hrát v Hollywoodu, a že se to stane náhodou a nebudu muset pro to nic moc dělat. Ale některé věci tou náhodou udělat holt nejdou. Taky jsem kdysi toužila být v nějakém komorním pražském divadle s vyhraněnou dramaturgií, což se mi splnilo v Divadle Komedie. Takže jediné, co si teď přeju, je hrát pestré a zajímavé role a být v jejich výběru svobodná. A to se děje. A taky se víc a víc objevují sny o rodině, zdraví, štěstí, radosti, o lásce – a to jsou úplně jiné hodnoty než kdysi.“

Tři sestry jsou hrou nejen o snech, ale i o střetu s životní realitou, o schopnosti být šťastný – jak to máte s těmito tématy vy? Co vás dělá šťastnou a co vás zarmucuje?
„Ničí mě lidská hloupost, omezenost a nevzdělanost. A vždycky mě potěší humor, byť černý a kousavý. A jsem ráda, to říkám úplně upřímně, rozmazlovaná. A nejde o nějaké obrovské dary, může to být klidně kinder vajíčko, nebo připravená horká koupel. Líbí se mi pozornost a péče, takže když je někdo třeba ve vztahu nepozorný a bere věci tak nějak samozřejmě, tak to mě taky ničí. A šťastná být umím – pusťte mě třeba do Světa techniky v Dolních Vítkovicích a uvidíte, jak umím být šťastná a radovat se jako malé dítě. No a střet s životní realitou nastal, když jsme v Divadle Komedie zažívali, jak se přes politiku řeší přidělování grantů a o divadlo vůbec nejde. To bylo fakt šílené.“

Kdo je Nataša, kterou ve Třech sestrách hrajete?
„Je to maloměstská husička, která si hraje na něco víc. Je hloupá, omezená a nevzdělaná, tedy přesně to, co nesnáším. Je strašně sobecká a taky si chce zřejmě splnit nějaké své sny, jen je u toho tak bezohledná, že je to v podstatě děsná zrůda (smích).“

Jak vám zrůdná Nataša jde?
„Tak to bych asi neměla posuzovat já, ale mám pocit, že když si po zkoušce nevystoupím z role, tak jsem opravdu zlá, nepříjemná a kousavá. To mi pak kolegové na obědě říkají – ty, hele, přestaň prudit! A Šimon Krupa mi řekl, že už tu Natašu nenávidí – ale ne jako Andrej, kterého hraje, ale jako Šimon. Což je super, protože pak to funguje. Proto jsem kolegům říkala – můj cíl je, abyste mě tady všichni nenáviděli! (smích).“

Kdybyste si mohla vybrat, kterou roli ve Třech sestrách byste chtěla hrát?
„Popravdě řečeno, asi bych si nevybrala žádnou jinou, já jsem za Natašu strašně vděčná. Je to pro mě obrovská výzva, a co se týká herectví, je to jeden z plnících se snů. Je to totiž můj první Čechov v divadle, dělala jsem ho jen jednou, ještě na škole. Taky to tehdy byly Tři sestry, hrála jsem Olgu a byla jsem z toho strašně nešťastná (smích).“

Jaká podle vás budou Tři sestry v Komorní scéně Aréna?
„Bude to strašně smutná a strašně lidská komedie. Lidé se budou smát, ale úsměv jim z těch smutných klaunů bude mrznout na rtech. Jestli lidé chtějí vidět Čechova v jeho nejčistší podobě, tak by se na Tři sestry měli přijít podívat do Arény.“
 

NEJTĚŽŠÍ JE PŘIJÍT O ILUZE, ALE PŘITOM NEZTRATIT IDEÁLY

Tři sestry jsou hrou, mimo jiné, i o schopnosti být šťastný. Jsi šťastný?
„Jsem. Jsem, protože mám pocit, že někam směřuji a dokonce se mi někdy zdá, že to mé směřování má i nějaký smysl. Pro mě ale štěstí není vrchol, je sice výsledek nějakých dění, ale je to cosi prchavého, co je jen na chvíli. Nemá proto cenu o štěstí usilovat, ono se občas prostě přihodí. Proto jde spíš o to, dělat věci, které dávají smysl, to mě pak naplňuje.“

A co tě zarmucuje?

„Když to smysl nemá?“

Tři sestry Prozorovovy chtějí do Moskvy, která je pro ně symbolem lepších časů. Máš nějakou svou „Moskvu“, tedy místo nebo období, kam by ses rád vrátil?
„Nemám, já jedu furt dál. Mám samozřejmě místa, kam se rád vracím, která mi něco připomínají, ale že bych toužil odejít na jiné místo či do jiného času, to ne.“

Kdy jsi pochopil, že život je o dost jiný, než sis myslel?
„Nebyl to žádný konkrétní okamžik, ale pamatuji si, že první velký náraz nastal v době, kdy jsem začal brát rozum, což bylo ještě za totality. Když mi došlo, jak se věci mají, mělo to zásadní vliv na formování mých postojů. Další velký náraz byla vojna, kde je člověk vytržen úplně ze všeho, co dosud znal. Dostane se do místa, kde funguje úplně jiný řád, který ho semele. A on se musí naučit s tím zacházet. A další velký náraz byla DAMU, kde člověk narazil na své vnitřní bariéry a limity. Vždy, kdy se vše dosavadní bouralo a formovalo znova, to byly přelomové okamžiky, kdy jsem nahlédl, že realita je jiná, než jsem si myslel. Jeden můj kamarád říká – nejtěžší je přijít o iluze a neztratit přitom ideály…“

…iluze už jsi ztratil?
„…nevím, jestli všechny, ale hodně. Ale ideály, doufám, ještě nějaké zůstaly. Lidé totiž často tyto dva pojmy zaměňují a často vlivem deziluze zametou i s těmi ideály. Proto je nejtěžší nezapomenout ´proč´. Na škole jsme měli krásný profesorský triumvirát – Boris Rösner, Jan Kačer a Ivan Rajmont. A ti nám říkali – nesmíte zapomenout, proč to děláte. Tehdy jsem tomu moc nerozuměl, člověku je vše jasné a má pocit, že se to nezmění, ale dnes už si umím představit, co tím mysleli a kolik to často stojí sil, zůstat na cestě.“

Ovšem dolévat si stále vnitřní energii, abych mohl jít dál, se někdy může stát hodně obtížným. Měl jsi období, kdy ti přišlo, že už to dál nejde?
„Vlastně s každou inscenací, ale naštěstí mě ta práce pořád šíleně baví…a časem se taky člověk naučí s těmi běsy a propady lépe zacházet. A v neposlední řadě je tady profese, která vám pomůže, když máte pocit, že jste v hajzlu.“

Co úspěch?
„Úspěch je bonus k tomu všemu. Já mám takové vnitřní kritérium, že ´buď se TO řekne nebo se TO neřekne´. A pak mi je trochu jedno, co o inscenaci kdo řekne, protože pak se její téma stává součástí reality a zapojuje se do debaty o tom, co žijeme. Formuje společný prostor, ovlivňuje možná, jak se rozhodujeme v životě, v lásce i v politice.“

Po osmi letech se vracíš k Čechovovi, Višňový sad měl premiéru v roce 2009. Nazrál na Čechova opět čas?
„Tak Čechova můžu vždycky, navíc se mi zdálo, že na Tři sestry máme ideální hereckou konstelaci. Což je u tohoto autora velice důležité, a když se taková konstelace objeví, tak je dobré ji neminout. Na Čechovovi a na jeho Rackovi jsme se před lety pokusili formulovat, o co v tomhle divadle půjde, na Višňovém sadu se to snažili potvrdit. Teď to bude taková prověrka, zda si ho ještě dokážeme zahrát (smích).“

Proč jste si vybrali zrovna Tři sestry? Čekala bych, že si vyberete něco víc „mužského“ – Ivanova, Platonova…
„Ta hra je o ženách v mužském světě. Muži vytvářejí prostor pro ty ženy a není to moc útěšné. Tři sestry jsou možná nejtvrdší z Čechovových her, je o konci času, o úplném zániku, není tam už žádný horizont, ke kterému by se dalo směřovat. Svět, kterému jsme rozuměli, odchází, něco se na nás valí, nevíme přesně co, a nevíme, jak na to reagovat.“

Jaký je tvůj vztah k ženám?
„Láskyplný. Ženy mám rád, respektuji je jako osobnosti a partnery.“

Co ses dozvěděl o Olze, Máše a Irině Prozorovových?
„Především, že nikdy neodjedou do Moskvy, že v této hře ztratí mnoho iluzí a obavám se, že i mnohé z ideálů, ne-li všechny. A vlastně hledáme, zda se v té nové situaci budou umět pohybovat, zda najdou směr, či jen setrvají na místě.“

Jaké to je, mít tolik výrazných ženských postav ve hře?
„Já tohle nerozlišuji – herečky jsou herci, akorát v ženském provedení. Buď ti lidé něco ´říkají´ nebo ´neříkají´, zkrátka herecky myslí nebo nemyslí.“

V inscenaci se jako host objeví v roli Nataši Kristýna Leichtová…
„Známe se dlouho a na roli Nataši mi připadla ideální. Nataša je ta, která přichází zvenčí a vypadá, že nikdy nemůže zvítězit. A nakonec tam všechno opanuje a všechny vybydlí. A tím, že Kristýna hrála v Divadle Komedie, kde mysleli na divadlo podobně jako my, tak sice přináší to nové, jiné a cizí, ale zároveň se souborem vnitřně ladí, což je perfektní.“

Máš rád drsný, hodně černý humor – jaký humor má podle tebe Čechov a co se ti na něm líbí?
„On vytváří dvojí chod. Na jedné straně jsou všichni ti lidi ve hře tak trochu pitomci, kteří příšerně blábolí a marní své životy – jako my všichni. Čechov to dost nemilosrdně zobrazuje a to je velká sranda. Ale na druhé straně s nimi má účast, protože chápe, proč se tak chovají. Vytváří to dvojitý efekt, kdy je to zároveň velká sranda a přitom velký smutek. Jeho humor je vlastně strašný, nelítostný, protože vychází ze smutku. Laskavost, která se hned zlomí do ironie. Je to vlastně tragický vaudeville.“

První čtená Tří sester se odehrála za účasti autora – kdybys měl tuhle možnost ty, nač by ses dr. Čechova zeptal?
„Zajímalo by mě, jestli by se té naší inscenaci smál, zajímala by mě jeho reakce na to, jak Tři sestry ´čteme´ – tedy zda vše chápeme správně tak, jak to myslel. Líbilo by se mi, kdyby nám dával připomínky a určitě by měl spoustu krásných historek, které se k postavám a jejich vzniku vážou. Prostě by nám objasnil vše, co je tzv. za tím.“

Vždy tvrdíš, že se snažíš maximálně ctít autora – co to znamená v případě A. P. Čechova?
„Nenechat věci jen běžet. Čechov je zrádný v tom, že se velké kusy hry zdánlivě odehrávají v jedné atmosféře. Jenomže když se na to člověk podívá pořádně, tak vidí, že se tam situace mění každou chvíli. A nejtěžší je ty kusy rozsekat, identifikovat a vystihnout všechny jejich valéry, vyloupnout podstatu a tudíž i humor. A pořád musíte být konkrétní, ty situace a postavy vypadají téměř jako ze života a zároveň jsou to metafory. Ale jakmile začnete tyto metafory inscenovat, tak je to trochu pitomé, vlastně literární, ale zase je nesmíte pominout. Klíčem je pro mě vždy důsledně pojmenovat situace, vést herce k jednání, netrpět v postavách a objevit autorův humor.“
 

Obraz vyhrál Hlavní cenu FDMS

Inscenace hry Obraz francouzské autorky Yasminy Rezy a režiséra Vojtěcha Štěpánka zvítězila na 17. ročníku mezinárodního Festivalu divadel Moravy a Slezska v Českém Těšíně a získala Hlavní cenu za nejlepší inscenaci festivalu – Těšíňanku.


Porota letos pracovala ve složení: Zuzana Jindrová, Jan Hyvnar, Kazimierz Kaszper, Jan Kerbr, Jiří P. Kříž, Emil Orzechowski, Ladislav Vrchovský a s čestný předseda Vít Slováček, starosta Českého Těšína.


Po zhlédnutí 10 soutěžních představení, odborná porota konstatovala , že úroveň většiny inscenací byla vysoká a diváci měli možnost zhlédnout představení, která svou uměleckou kvalitou i významem přesahují hranice regionu. Rozhodování bylo složité, protože každému z porotců bylo jasné, že není možné srovnatelně ocenit všechno a všechny.


Festivalu se zúčastnila divadla z České republiky, Slovenska a Polska.
 

Jeviště Arény mi přijde větší, než se mi kdy zdálo

 

Rozhovor s hercem Vojtěchem Lipinou

Víš, že je v České republice hned několik obcí jménem Lipina?
„Vím, třeba za Olomoucí u Štemberka. Jednou mi tam cestou na představení do kulturního domu v Lichnově, kde bydlí děda Lipina, chcíplo auto. Baterka. Zastavil jsem tam, abych se vyfotil s tou cedulí, co značí začátek obce ´Lipina´ a už nenastartoval. Dobří lidé v Lipině měli startovací kabely, čímž Lipinu zachránili a Lipina úspěšně dojel na místo určení. Ano, v Lipině jsou dobří lidé. Mám to jméno rád. I ten strom. Jednu lípu zasadil můj praděd Mořic v Porubě na Urxově 2, kde teď bydlím. Někdy v padesátých letech. Je to dnes úctyhodná lípa.“

Na konci loňské sezóny ses objevil ve Smíření, se začátkem téhle sezóny tě čekala řada záskokových zkoušek, kterými jsi přebíral hned několik rolí za Alberta Čubu. Už je máš všechny za sebou? A budou ty postavy ve tvém podání jiné?
„Ano, mám to za sebou. Byl to úkol nelehký. Stálo mě to spoustu cigaret. Nejlépe se učilo na zahradě na schodech, v restauraci u Eliáše a u Veličků na louce. Snažil jsem se hrát role tak, jak je hrál Albert. Protože je hrál dobře. U záskokových zkoušek není moc prostoru pro vlastní tvorbu. Když už je to jednou hotový tvar, který funguje. Kolegyně Dana Fialková mi kdysi řekla, že když dva dělají totéž, není to nikdy totéž. Toho se držím a beru od druhých, co se dá. Musím dodat, že jsem rád, že si v inscenacích Něco za něco a Slyšení můžu zahrát. Jsou skvělé.“

Bylo něco, co tě u záskoků zaskočilo?
„Ne. Jediné, co mě občas zaskočí, jsem já sám. Když jsem třeba nervózní, nebo mám mikro okno. Tak to mě občas zaskočí. Ale to se u záskoků stává. Ve Slyšení mi taky pomáhá rekvizita v podobě bločku, deníku Hanse Franka. Dá se tam leccos napsat, takový tahák do kapsy. Je to malý bloček velkého významu. Taková psychická podpora. A mám super kostým, takže dobrý.“

Jaké to je, vstoupit jako už zformovaný herec do nového souboru, navíc do souboru, který je hodně sehraný a právě v té sehranosti je jeho síla? Dá se rychle herecky zapadnout do takového kolektivu?
„Je to určitá zodpovědnost. Jako v každém novém prostředí se člověk musí trochu rozkoukat. Zabydlet se, zvyknout si na jiný prostor. Ale je to pro mne velmi osvěžující. Změna prostředí, já jsem to potřeboval. Všechny kolegy jsem znal už z dřívějška. Takže jsem vlastně věděl, do čeho asi jdu. Jestli to byla výhoda nebo ne, to nevím. Ale jsem tady rád. Opravdu.“

V čem vidíš hlavní odlišnost mezi divadly, kde jsi doposud působil a Arénou?
„To se nadá jen tak snadno říct. Takřka ve všem. Jiný svět.“

Než jsi přišel do Arény, byl jsi rok v Šumperku a sedm let v Olomouci, tedy v mnohem větších divadlech. Nechybí ti na jevišti v Aréně životní prostor?
„Jeviště samo o sobě je životním prostorem. Já se snažím ho takto vnímat. V Aréně je mnohem méně rušivých elementů v rámci celé divadelní budovy, je tady vše mnohem koncentrovanější, energie se intenzivně soustřeďuje na jednom místě. V Aréně je vše kolem osekané na dřeň, jen na to, co divadlo skutečně potřebuje. Paradoxně mi jeviště Arény přijde vlastně větší, než se mi kdy zdálo. V podstatě je jeviště velké tak, jako věci, které se na něm dějí. Záleží na hustotě atmosféry. Takový bílý trpaslík, hvězda velikosti skleněné kuličky nabytá nevyčíslitelným množstvím energie, která chce vybuchnout.“

S Arénou už ale jednu zkušenost máš…
„Před devíti lety jsem v Aréně dostal svou první hostovačku, ve které jsem měl text. Bylo to peklo. Zkoušeli jsme Procitnutí jara, které režíroval Michal Lang, brutální detailista s absolutním sluchem. Takže slyší všechno. Bylo to náročné. Myslím, že to byla velmi vydařená inscenace a pro mě skvělá zkušenost. S plusy i mínusy. Rád na to vzpomínám, i když jsem se na zkouškách klepal jako osika. Byl jsem hodně nervózní. Ale dělal jsem to tak, jak nejlépe jsem tenkrát uměl. Takže dobrý. Za všechno může ta laTInská kompozice!!! To je věta z té hry.“

Při pročítání tvého životopisu mě zaujalo, že ses sportovně věnoval tanci, přesněji standardu a latině. Ještě tančíš?
„Tak, trsnu si občas. Společenským tancům jsem se věnoval do mých šestnácti let. A celkem úspěšně. Rád na to dnes s úsměvem vzpomínám, ty nagelované vlasy a tak. Soutěže, soustředění, první cíga, pivka, holky, super. Pak jsem studoval obor tanec na JKO. Byla to jediná schůdná varianta jak se dostat k maturitě, protože na gymnáziu jsem skončil v půlce sedmé třídy s nedostatečnou z matiky, chemie, fyziky, biologie a výpočetní techniky (všechny tyto vědy mě dnes fascinují, ale jsem schopen je vnímat spíše abstraktně). Nicméně obor tanec jsem také nedokončil, protože jsem začal studovat obor hudebně dramatický. Všechno se to tak hezky vzájemně doplnilo. Jsem šťastný, že jsem se tanci věnoval. Byla to krásná doba. Dnes jsem rád, že dělám to, co dělám. Když jsi v tísni, řekni to písní.“

Za chvíli budeš mít svou třetí regulérní premiéru v Aréně, Vyrozumění. Jaké je setkání s dramatikou Václava Havla?
„Náročné. Text je náročný, ale skvělý. Trochu děsivý. Od doby co hru zkoušíme, mě baví chodit platit pokuty. Jednu pokutu se snažím vyřídit už přes měsíc. Za parkování! Byl jsem na pěti různých místech a vždycky mě pošlou jinam. A vůbec mě to nerozčiluje. Vždycky si řeknu Gotroch a jdu dál. Prostě nutuput. Je to pro mě celkem povznášející. Byzugat rop juge ryrak!“

Hraješ postavu s povoláním ptydomet – co to znamená?
„Ptydomet Jan Kunc je odborník na ptydepe, tedy na nový, umělý jazyk. Uděluje povolení k překladům, ke kterým potřebuje osobně evidenční materiály, ale ty nemá, takže ta povolení dávat nemůže. Rád jí, pije a kouří a mluví o ptydepe.“

Tvá postava v ptydepe hovoří – jak těžké bylo se slova z ptydepe naučit?
„Dobré je, když si člověk pod ptydepe vymyslí nějakou skutečnou větu, která mu pomůže si text zapamatovat.“

Můžeš prozradit, jaké věty tam máš dosazeny?
„Nuzapom. Rachaj gun!“

 

Havlovo Vyrozumění v Komorní scéně Aréna

Poprvé se na jeviště Komorní scény Aréna dostává jeden z nejdůležitějších českých autorů, dramatik, filozof a posléze první porevoluční prezident, Václav Havel. Aktuálně se ostravským divákům představí díky své (jako druhé uvedené) hře Vyrozumění.

Václav Havel začal psát Vyrozumění tři roky před jeho premiérou, tedy v roce 1962, některé zdroje dokonce posouvají začátek práce na tomto textu do roku 1959. Tedy ještě před jeho vůbec první uvedenou hru, Zahradní slavnost. Ta se před publikem Divadla Na zábradlí poprvé hrála v roce 1963. Vyrozumění mělo premiéru v červenci roku 1965 v Divadle Na zábradlí v režii Jana Grossmanna.

Děj hry nás zavádí do jistého úřadu, kde je v rámci zvýšení srozumitelnosti úředních dokumentů zaveden do úředního styku umělý jazyk ptydepe. Ten má zamezit jakýmkoli nedorozuměním, neboť se v něm každé slovo od ostatních liší natolik, že neexistuje ani ta nejmenší možnost záměny. Boj o jeho prosazení je provázen intrikami, které nám i dnes přijdou velice povědomé. Nakonec se však ukáže, že nový jazyk je natolik složitý, že se mu nikdo z úředníků není schopen naučit, a celý projekt je proto odvolán. Tedy odvolán s tím, že jej nahradí jiný, stejně nesrozumitelný umělý jazyk s názvem chorukor. Oproti Zahradní slavnosti má Vyrozumění postavy se srozumitelnějšími charaktery a motivy chování, situace jsou dramaticky vystavené a hra je tak přístupnější divákům.

Myšlenku na existenci umělého jazyka vnukl Havlovi jeho bratr Ivan, matematik. Tedy stejně, jako Karlu Čapkovi „vymyslel“ slovo robot jeho bratr Josef, i zde došlo na bratrskou spolupráci při vzniku termínu, které se posléze zapsal do slovníku běžného jazyka coby výraz pro nesrozumitelnou oborovou hatmatilku, při níž je obyčejný smrtelník ztracen. Havlův bratr Ivan napsal na vojně parodickou hru v naprosto nesrozumitelném jazyce, kterému dal název ptydepe. Václav Havel pak nápad svého staršího bratra s jeho souhlasem převzal a dále rozvedl. „Nerad musím doznat, že myšlenka umělého jazyka jménem ptydepe nebyla moje: podstrčil mi ji můj bratr Ivan, matematik. Hru jsem si samozřejmě vymyslel sám a napsal po svém, s bratrem jsem pak konzultoval jen odborné pasáže o redundanci,“ vysvětloval sám autor hry.

Václav Havel ve Vyrozumění zachytil téma tlaku společnosti na člověka a jeho zápasu se společností. Zkoumá možnosti přežití v ní a především cenu za toto přežití. Vyrozumění je podobenstvím o člověku a společnosti obecně, přičemž autor vycházel ze svých velmi konkrétních zkušeností ze země, odkud pocházel.

„Ve Vyrozumění je plno rovin, které si lze snadno odmyslet – mám na mysli třeba ten posměch byrokracii –, ale za nimi se skrývají, alespoň doufám, i roviny hlubší, třeba modelové situace, kdy člověk lže sám sobě… Takové téma by nemělo vlastně nikdy zestárnout – je-li dobře vyjádřeno“ řekl Václav Havel po premiéře hry v roce 1993.

Ostatně sám v roce 1983, u příležitosti premiéry Vyrozumění ve vídeňském Burghteatru, napsal do programu k této inscenaci, že by si měl přát jediné – aby konečně přestala tato hra platit. Jak vidno, nestalo se a ani se nestane a tato vtipná reflexe byrokratického myšlení, třeba nově i díky bruselským nařízením, nijak neztrácí na své aktuálnosti.

Proto se diváci mohou setkat s nejnovější českou inscenací této hry, pod kterou je tentokrát coby režisér podepsán Vojtěch Štěpánek, představitel mladé režisérské generace. (1984). V Komorní scéně Aréna jde o jeho třetí režii, již zde nazkoušel inscenace Budovatelé říše a Obraz.

„Doba se změnila, lidi ne. Je to hra o frázích a jejich prázdnosti a současně o jejich veliké moci. Je jedno, v jaké době člověk žije, vždy má nějaké svědomí a vždy je konfrontovaný s vlastní schopností zorientovat se v realitě a prosadit se v ní. Za asistence malých či velkých vin. A tahle hra s tématem viny velmi pracuje a ukazuje, že chce-li si člověk zachovat určité jistoty, musí jednat zcela proti osobnímu přesvědčení,“ říká režisér inscenace Vojtěch Štěpánek.

Ten si pro svou inscenaci vybral osvědčený tvůrčí tým, tedy scénografa Milana Davida a výtvarnici kostýmů Martu Roszkopfovou, dramaturgem je Tomáš Vůjtek. V rolích ředitele úřadu Grose se představí Josef Kaluža, jeho hlavního protihráče, náměstka ředitele Baláše, ztvární Šimon Krupa.

Ostravané budou mít premiérou Vyrozumění příležitost setkat se se skvělým dramatikem, který jasnozřivě a pregnantně zachytil realitu a popsal pocity moderního člověka. Každé uvedení některé z her Václava Havla je mimořádným počinem, protože jde o setkání s výjimečným autorem, jehož texty se díky nárokům, které kladou na herecký soubor, zase tak často nehrají.

„Je to velice těžký autor. A také to jméno samo o sobě – ono totiž uvedení Havla jako autora může být leckdy výraznějším gestem, než inscenace jako taková. Pro mě je Havel autorem, který dovedl absurdní divadlo na jeho vrchol. Dokázal z tohoto žánru vyjmout abstraktno a nahradit jej konkrétnem. Kafkovským přízrakům nasadil běžné až povědomé tváře a Kafkovskému zámku dal podobu úřadu, který všichni dobře známe. Vše u něj stojí na slově, a to je pro herce strašně těžké. Havla nelze hrát psychologicky, rozhodující je tempo a energie. A výzva pro soubor je to i v tom, že vše v jeho hrách je znak, včetně samotných postav. A jeden herec znak nezahraje, musí dokonale fungovat všichni, protože sebemenší odchylka je hned patrná coby výrazná chyba. V jeho hrách jde o jeden herecký kolektivní výkon. Proto je to právě pro Arénu dobře zvolený autor,“ dodává režisér Štěpánek.

Premiéra Vyrozumění se odehraje v sobotu 21. října 2017 v 18:30 hodin na jevišti Komorní scény Aréna.

Alice Taussiková, PR KSA

HAVLOVY HRY FUNGUJÍ JAKO ORLOJ. ORLOJ SVATÝCH, KTERÝM NEUVĚŘÍTE NOS MEZI OČIMA…

 

Rozhovor s režisérem Vojtěchem Štěpánkem

Za poslední dva roky spolu děláme rozhovor ke tvé třetí inscenaci v Aréně, od ledna začneš působit jako šéf činohry NDM – stáváš se snad Ostravákem?
„Nevím, jestli se člověk může stát Ostravákem, to by potom v Praze žili jenom Pražáci. A kdykoliv jsem kde v divadle v Praze působil, tak Pražáků nás tam bylo vždycky minimum. Ale Ostrava se skutečně stane místem mého trvalého pobytu a dalšího lidského a profesního života.“

Na jak dlouho to v Ostravě vidíš?
„Úvahy o tom, jak dlouho tady budu, byly součástí rozhodování, zda vzít místo šéfa činohry v NDM, protože šéfovat divadelní soubor, nějak ho formovat, je běh na dlouhou trať. První rok až dva považuji za vstupní rituál. A ať už to bude probíhat jakkoliv, já k tomu musím přistupovat tak, že sem jdu a vůbec nepřemýšlím, na jak dlouho. Ale vím, že by to mělo být na dlouho, mám-li to brát vážně.“

Jaké to je pro rodilého Pražana, který se z Prahy vlastně nikdy, kromě hostování, nepohnul, najednou začít žít jinde?
„Z pracovního hlediska je na tom pro mě Ostrava mnohem lépe. Přicházím z Prahy, z prostředí, kde si divadla vzájemně nepřejí, nefandí si, berou se jako konkurence, kde existuje snobská nevraživost, je tam málo peněz a hodně žadatelů o ně. Vládne tam pro mě nepříjemný trend, že souborové divadlo je z pohledu města spíše trpěno a nebýt několika silných souborových scén, tak se tam divadelní řemeslo příliš neformuje a spíš přežívá. Řada mladých se žene do Prahy za vidinou něčeho lepšího a pak tam poletují z projektu do projektu, kontinuálně na sobě nepracují, nevyvíjejí se, nepotkávají se s jinými generacemi. To tam pak člověk hodně zažije, ale málo se toho naučí. Ale zdokonalování se v řemesle probíhá právě především na oblastech, tam, kde zůstala zachována velká repertoárová divadla. A vždy, když slyším, že by se nějaké divadlo mělo přeměnit na stagionu nebo by mělo přejít do soukromých rukou, tak mě jímá hrůza, protože by to byla nevratná ztráta.“

Pokaždé, když jsme spolu během těch dvou let vedli rozhovor, nacházel ses v nějakém přelomovém období tvého života – poprvé to bylo na samém sklonku života Divadla Komedie, kde jsi byl ředitelem, podruhé jsem s tebou hovořila s coby čerstvým divadelníkem na volné noze a nyní s novým šéfem těsně před startem. Na dva roky docela slušný výkon – vnímáš to také tak?
„Je to tak. V rámci Prahy jsem se stěhoval asi dvanáctkrát, ale teď je to skutečné přesazování stromu, nějaký kořen v Ostravě pustit musím. S přítelkyní jsme si tady pronajali a zrekonstruovali byt a nastupuji do velké instituce, kde mi bude na nějaký čas propůjčeno vedení něčeho, co tady bylo už sto let přede mnou, a doufejme, že bude i dalších sto let po mně. Jsem rád, že se po ředitelování můžu věnovat naplno umělecké činnosti.

Vždy jsi pracoval v divadlech menších a Divadlo Komedie, kde jsi byl ředitelem, bylo velmi specifické svým uměleckým směřováním. Nyní nastoupíš do úplně jiného typu souboru – jsi na to připraven?
„Myslím, že jsem. Divadlo Komedie sice bylo velice specificky dramaturgicky vyprofilované, ale způsob hraní byl v duchu klasického repertoárového divadla. A diváci chodili ne primárně na východoevropskou dramatiku, které jsme se věnovali, ale na souborové hraní, na herce. A jestli něco z předchozích angažmá mohu využít, tak je to právě dlouhodobá práce se souborem, navíc se souborem širokého věkového spektra. Doma jsem si na zdi vyrobil velkou tabulku, na níž jsou hlavy herců. Mám u nich napsáno, v čem za poslední čtyři sezóny hráli. Vidím tak zcela jasně, jaké příležitosti ten který herec dostal, můžu s nimi smysluplně spolupracovat a budu jim tak moci jasně říci, co a proč budou hrát v dohledné době. Ona totiž aktivita a chuť do práce je strašně vzácná a křehká věc. A obvykle rychle mizí ve chvíli, kdy se lidem do hlav vkrádají negativní či pochybovačné myšlenky. Navíc vstupuji do souboru, aniž bych v něm kdy pracoval, takže jeho zjitřenost a zvědavost je veliká. Měl bych ji proto nepropást a proměnit v tvůrčí adrenalin. Můžu si představovat, jaké divadlo budeme dělat za deset let, ale bez sehraného souboru neudělám první krok správným směrem nikdy. A vím, že i režiséři, které sem chci zvát, nebudou dělat inscenace pro sebe, ale pro soubor.“

Když se vrátíme k Aréně a Vyrozumění – proč se Havel nasazuje tak sporadicky?
„Havel se moc nehraje, to je fakt. Je to velice těžký autor. A také to jméno samo o sobě – ono totiž uvedení Havla jako autora může být leckdy výraznějším gestem, než inscenace jako taková. Pro mě je Havel autorem, který dovedl absurdní divadlo na jeho vrchol. Dokázal z tohoto žánru vyjmout abstraktno a nahradit jej konkrétnem. Kafkovským přízrakům nasadil běžné až povědomé tváře a Kafkovskému zámku dal podobu úřadu, který všichni dobře známe. Vše u něj stojí na slově, a to je pro herce strašně těžké. Havla nelze hrát psychologicky, rozhodující je tempo a energie. A výzva pro soubor je to i v tom, že vše v jeho hrách je znak, včetně samotných postav. A jeden herec znak nezahraje, musí dokonale fungovat všichni, protože sebemenší odchylka je hned patrná coby výrazná chyba. V jeho hrách jde o jeden herecký kolektivní výkon. Proto je to právě pro Arénu dobře zvolený autor.“

Proč jste si vybrali právě Vyrozumění?
„Já jsem za tuhle hru velmi rád. Odehrává se totiž ve všech dobách, není ukotvena v době svého vzniku, je ukotvena v lidech. Doba se změnila, lidi ne. Je to hra o frázích a jejich prázdnosti a současně o jejich veliké moci. Je jedno, v jaké době člověk žije, vždy má nějaké svědomí a vždy je konfrontovaný s vlastní schopností zorientovat se v realitě a prosadit se v ní. Za asistence malých či velkých vin. A tahle hra s tématem viny velmi pracuje a ukazuje, že chce-li si člověk zachovat určité jistoty, musí jednat zcela proti osobnímu přesvědčení. Což naše hlavní figura pochopí a dokonce se stane jednou z vůdčích osobností účtování se ´starými dobrými´ časy. Navíc ve Vyrozumění cítím jakousi autorovu poťouchlost, protože když byl dotazován, zda je vše myšleno vážně nebo jde o ironii, tak ho těšilo, že je možné oboje. A také, v té hře není jediný vtip a přitom je tam mnoho humoru.“

Ptydepe, umělý jazyk, který se ve hře snaží zavést do běžného používání, má být bez emocí. Co zbude z člověka, když mu vezmeme emoce?
„To je otázka. Ta hra je také o souboji lidského a nelidského v nás. Oni se skutečně snaží zavést jazyk, který neobsahuje žádné emoce a tím žádnou myšlenkovou, duchovní nebo emoční nadstavbu konkrétního slova. Aby nedocházelo k záměnám a komunikace byla tzv. bez chyb. Najmou na to profesora, který to vyučuje, mají překladatelské středisko. Ovšem nikdo nepracuje, všichni jenom žerou, chlastají a chodí nakupovat. Protože pracovat prostě nelze, ten systém je tak nelidský, že nepřipustí účast člověka.“

Václav Havel si při prvním uvedení Vyrozumění na Zábradlí stěžoval, že herci neumí dostatečně text a říkají jej jen přibližně – přičemž text této hry by měl zaznít zcela přesně, protože v tom je právě jeho podstata – jak jste na tom vy? Zaplakal by autor?
„Nezaplakal…teda možná by zaplakal z jiného důvodu (smích). Ale tohle je skutečně velmi důležitá věc. Herci dlouho během zkoušek s textem válčili, místo, aby jím vládli. A pak přišla jedna zkouška v prostoru, kdy jsme našli správný výraz co se tempa a rytmu týká, což jsou základní ingredience té hry. A najednou začaly fungovat situace, kontext, byla tam hrůza i smích. Po pár minutách ale herci odpadli vyčerpáním. Protože do toho havlovského jazyka člověk není schopen vložit nějaké své vlastní slovo, aby si pomohl. Havel je prostě neprůstřelný a ta hra nemá skulinu. S dramaturgem jsme chtěli udělat škrty, ale přišli jsme na to, že v této hře nelze škrtat, protože za dvě stránky by něco nedávalo smysl. Havel je ve struktuře toho textu absolutně důsledný. Funguje to jako orloj.“

Jak těžké je samotné ptydepe?
„Ptydepe vymyslel bratr Václava Havla, Ivan, matematik. Myslíme si, že celé Vyrozumění je napsáno v ptydepe, a že jediné lidské promluvy jsou ty pasáže ve skutečném ptydepe, kde postavy konečně řeší, co je zajímá. Proto jsme si pod tyto pasáže vymysleli, co vlastně těmi větami říkají a tam konečně mohou projevit emoce. My sice díky těm nesmyslným slovům s bizarními kombinacemi písmen nevíme, o čem je řeč, ale vždy je na scéně někdo, přes koho to jako diváci tzv. čteme. Herci ptydepe umí perfektně a skutečně v něm konverzují.“

Vyrozumění je další z řady českých her bez hrdinů – je to naše specifikum tihle ti antihrdinové, kteří se s osudem nervou, ale snaží se s ním nějak „vypéct“?
„Kdysi dělali Vyrozumění ve Spojených státech a scénografie vypadala tak, že nad scénou viselo obrovské vše ohrožující razítko. Václavu Havlovi se to samozřejmě vůbec nezamlouvalo. Ale Marta Roszkopfová mi vnukla myšlenku, že Američani by jen z těch textů možná nepochopili, o jakou hrůzu se ve hře jedná, protože s tím nemají osobní zkušenost. Češi tomu budou rozumět absolutně a pudově, strach mají totiž skoro vrozený. Všechny postavy hry mají strach, jenže udělat něco pro změnu se bojí, a ani je nenapadne, že by mohl existovat i jiný život, než který právě zažívají. Žijí v hermeticky uzavřeném prostoru, kterého se bojí a nebojují s ním. Když si kdysi obrozenci vymysleli, že praotec Čech přišel do Čech farmařit, tak vykastrovali naše dějiny. Škoda, historie byla jistě dramatická, ale udělali jsme z ní bezzubý zemědělský mýtus. Chybí nám ozbrojený hrdina. Tedy – pár jich dle legendy máme, ale žijí spolu ve skále a že prý vylezou, až bude nejhůř. A navíc vedeni nebojeschopným Václavem… “

Václav Havel do programu vídeňského uvedení Vyrozumění napsal, že by si přál, aby tato hra přestala konečně v Československu platit – to bylo v 80. letech… Myslíš, že se tak někdy skutečně stane? Obzvlášť teď, těsně před volbami?
„Ta hra nemůže přestat platit, dokud budeme, jací jsme. Ta hra se odehrává v takovém tísnivém dusnu. A Češi v něm žijí velmi dlouho. Proto vždy před volbami tolik fungují slogany s tématem ´Změna´. Ale sami se změnit neumíme. S každou změnou chceme uhájit dobyté pozice a to je především právo plnit si malé sny našich malých životů. Chybí nám nadhled, který třeba u Britů a Němců zrál staletí. Jakoby nám chyběl nějaký altruistický gen, díky kterému by pro nás pojmy jako národ, Evropa, rodina, generace, budoucnost neměly pouze abstraktní význam.“

Na závěr rozhovorů se ptávám, proč by diváci měli na tu kterou inscenaci přijít. Dnes ale zní otázka jinak – kdo by na Vyrozumění určitě chodit neměl?
„Samozřejmě zvu všechny, ale asi by neměli chodit diskutéři z Novinek.cz, kteří by měli pocit, že je zde namístě vykřikovat něco o sluníčkářích, protože nic tzv. havlistického se ve Vyrozumění neodehrává.“

Smíření jde v mnohém proti srsti většinového diváka

Rozhovor s autorem hry a dramaturgem Tomášem Vůjtkem

Můžeš krátce představit hru Smíření? A dojde k němu vůbec?
Je to hra o tom, jak se Češi smířili s tím, že po válce vyhnali Němce. S daným stavem jsou smířeni Funkcionář, Partyzán a Voják, mezi nimiž dokonce dojde k jakémusi smíření (vzájemně si odpustí všechna minulá příkoří). Ale žádná katarze to rozhodně není, sarkasmus zde opět vítězí nad jakýmkoliv citem.

Smíření jsi dal podtitul „ohlasová hra se zpěvy“ – proč a co to v případě Smíření znamená?
Vyhnání Němců bylo chápáno jako završení národního obrození a právě ohlasová poezie je jedním z žánrů, které se v obrození úspěšně rozvíjely. Český sbor zpívá parafrázi národní hymny a dojímá se vlasteneckým popěvkem “Čechy krásné, Čechy mé”. Zároveň je to vše myšleno jako ohlas oněch krutých událostí.

Smíření je v pořadí třetím inscenovaným dílem tvé volné historické trilogie – bylo i napsáno jako poslední, nebo se práce na hrách prolínala?
Smíření jsem napsal rok po S nadějí, i bez ní, jen trošku déle čekalo na své uvedení.

Proč sis vybral právě tato tři historická období, o kterých zmiňované hry pojednávají? A týká se některé z nich třeba osobně tvé rodiny?
Jsou to klíčové momenty našich moderních dějin. Někdy se snažím zdůraznit vazbu na dějiny města (osud ostravských Židů za války) a taky jsem inspirován vzpomínkami svých blízkých. Žádné konkrétní osudy naší rodiny se v textech her nijak nereflektují.

Naději jsi psal pro Alenu Sasínovou-Polarczyk, Slyšení pro Marka Cisovského – co Smíření, bylo také psáno s předobrazem nějakých konkrétních představitelů?
Smíření jsem napsal pro Arénu, ostatně jako všechno.

V Naději i ve Smíření figuruje Chór či Sbor – v čem je pro tebe použití této „postavy“ důležité či potřebné pro vývoj děje?
V Naději v textu chór není, vznikl až během zkoušení jako oduševnělý nápad režiséra inscenace i jejího dramaturga. Inscenace tak dostala závažný rytmický impuls. Ve Smíření je Český sbor reflexí všech těch různých osudů i toho, jak jsme se s ničím nevyrovnali.

Celou historickou trilogii režíroval Ivan Krejčí – dovedeš si představit, že bys ty hry dělal s jiným režisérem? A v čem je právě Ivanův přínos nejcennější – i v souvislosti s cenami, které inscenace či herci v nich dostali?
S Ivanem si rozumíme natolik, že si nemusíme některé věci už ani vysvětlovat. Ví přesně, co je vtipné, a jaký ten humor je. Někdy se smějeme jen my dva, ale o to víc. Baví nás to. S žádným jiným režisérem tak hluboké souznění nemám.

Jak vůbec nahlížíš na fenomenální úspěch Slyšení?
Asi nejsem sám, kdo má radost. Upřímně řečeno, až takový úspěch nečekal nikdo.

Nedávno měla premiéru televizní verze Slyšení, Česká televize natočila také S nadějí, i bez ní – jak hodnotíš toto odlišné uchopení inscenací?
Slyšení bylo spíše variací na naši inscenaci a z ohlasů vím, že i diváci, kteří ji neznali, byli příběhem zasaženi. Takže to svůj účel splnilo. Dokážu si představit i televizní záznam naší inscenace, jak se to běžně dělá.

Osudy německých obyvatel po válce jsou stále, především třeba na sousedním Hlučínsku, dost citlivým tématem, řada lidí se zase domnívá, že Němci byli vysídleni právem – přemýšlíš, jak diváci přijmou tvou hru? Setkal ses s nějakými kontroverzemi v případě předchozích dvou textů?
Naděje a Smíření jsou v podstatě politické hry, takže budou vždy vyvolávat určité kontroverze podle politické orientace jednotlivých diváků. V mnohém jdou tyto texty proti srsti většinového diváka. Nepřipadá mi, že je to špatně.

Naděje měla na jevišti podobu krutého kabaretu, Slyšení jsi sám nazval oratoriem, které se zvrhne ve spílání publiku – jaký bude inscenační tvar Smíření?
Je tam ten kabaret i to spílání a ještě se k tomu hezky zpívá a recituje. Určitě se to Čechům bude hodně líbit.

 

Slyšení na televizní obrazovce

 

Po zcela zaplněné předpremiéře televizní verze inscenace Slyšení, která se odehrála v dubnu v sále našeho divadla, čeká diváky z celé republiky i její premiéra na obrazovkách.


Televizní verze Slyšení, kterou natočila režisérka Lenka Wimmerová na jednom z ostravských dvorků, se odehraje v pondělí 8. května ve 20:50 na ČT art.

Divadlo je jeden z posledních zázraků

 

Rozhovor s režisérkou Jankou Ryšánek Schmiedtovou

Čím jsi chtěla být jako malá?
„Do začátku puberty jsem toužila mít hodně dětí a být maminkou. Pak jsem poprvé uviděla divadlo a okamžitě jsem věděla, že chci a musím hrát. A to jsem v sedmnácti poupravila na to, že asi ne tak úplně hrát, ale režírovat.“

Ptám se, jelikož žen režisérek je stále mnohem méně než jejich mužských kolegů – jak přijde dívka právě na tuto profesi? Měla jsi třeba nějaký divadelní vzor či předobraz?
„Pozor, pomalu je studentek-režisérek čím dál více, časy se mění! Pro mě bylo iniciačním zážitkem představení Romea a Julie v režii Tomáše Töpfera na Letních shakespearovských slavnostech. Ten Shakespearův příběh mi zůstal v hlavě jako předtím nic jiného, ještě několik týdnů jsem v maminčiných svatebních šatech hrála Julii. No, a jakmile jsem divadlo jako takové objevila, nic mě nemohlo zastavit. Trpěla jsem doslova obžerstvím, posedlostí. Zásadní pro mě byly režie Oty Ševčíka v Divadle v Řeznické (Polská krev, Hello, Dolly! a Carmen), pak celé Divadlo v Dlouhé a repertoár, který vznikl spojením režijního rukopisu Hany Burešové a Jana Borny – no a nakonec režie Petra Lébla a vůbec celé Divadlo Na zábradlí, kde jsem rok i pracovala jako uvaděčka a šatnářka pod dohledem vynikající paní Ljubkové. Já ale chodila do všech divadel v Praze. Nakonec jsem si zfalšovala legitimaci studenta Divadelní vědy, abych mohla být u všeho a skoro každý večer. K tomu jsem navštěvovala Základní uměleckou školu pod vedením Dany Hlaváčové, chodila na kurzy dramaturgie k paní Jarmile Černíkové-Drobné, docela dost jsem četla a každé prázdniny jezdila na Jiráskův Hronov, který jsem pomáhala organizovat.“

Proč je podle tebe v oboru režie tento nepoměr – třeba dramaturgyň je dnes možná i víc, než dramaturgů…?
„Řekla bych, že je to věc historických zvyklostí, kdy divadlo bylo bráno coby mužský svět s křehulkami herečkami jako třešničkami na dortíku, osobního ega a očekávání společnosti. Místa režisérů a uměleckých šéfů byla a jsou velmi exponovanými posty, všichni mají pocit, že by jejich práci jistě dělali lépe. A to je tlak, který ne každý zvládá a chce zvládat, tím méně ženy, které s egem většinou tolik nebojují a bojovat nemusí. Ženské umí spíš tiše stát v pozadí a ovlivňovat, což je práce dramaturga, možná právě proto k ní tíhnou. A taky – i když se tváříme jinak, tlak společnosti na ženy, aby daly na první a jediné místo ve svém životě péči o rodinu, je to, co stojí v přímém rozporu s ženou stojící v čele vytváření inscenace anebo divadla, prostě společnost to často vidí ostře a jinak a není lehké být stále v rozporu s tím, co by se mělo.“

Setkala ses někdy při práci s despektem díky tomu, že jsi žena?
„Toto téma jsem řešila v začátcích. Ale jen proto, že ho hystericky řešili všichni kolem mě. A taky protože kluci byli v našem ročníku na Janáčkově akademii protěžováni. Jakmile se mi ale podařilo získat práci, začala jsem režírovat a posléze odešla do Ostravy, téma žena-režisérka nebo žena-umělecká šéfka zmizelo – anebo si ho možná nevšímám. Jsem za to ale upřímně ráda, můžu se totiž soustředit na důležitější věci.“

Pamatuješ si na své první zkoušení v „opravdovém“ divadle?
„Jistě, bylo to v Divadle Šumperk, a šlo o pohádku Lakomá Barka. Byla jsem hozená do vody, snažila se plavat a všichni velkoryse přehlíželi to, že se vlastně trochu bojím. A protože mi dali důvěru, byla to hezká práce, dodnes na Šumperk s láskou vzpomínám. Jsem z Prahy, z centra velkoměsta, a strašně se mi líbí poznávat regiony naší země. Vždycky si uvědomím, jak skvělou věc jsem udělala, že jsem odešla, že nejsem jen panička z Vinohrad. Teď už mě nudí metropole, já chci autenticitu, skutečné lidi, diváky, které potkávám na ulici a žiji s nimi. Praha mě naláká, Šumperk ano!“

Bylo ti při práci v divadle někdy opravdu úzko, že sis třeba i říkala, zda s tím vším neseknout?
„Dvakrát mi nebylo vůbec do smíchu. Dvakrát mi můj dramaturg, vždy jiný, zmizel, když šlo opravdu do tuhého. Ani jednou ta inscenace nedopadla špatně, jen ta zbabělost mě bolela víc, než spánek dvě až tři hodiny denně. Ale že bych s divadlem vážně sekla? To zatím asi ne…“

Jaký herce máš ráda?
„Mám ráda herce, kterým se chce zkoušet. Výhrou je, mají-li stejný humor jako já, a úplně nejvíc je, když se sejde parta, co ráda zkouší, a pak debužíruje, takže ihned po připomínkách nastává společný oběd. Když jsem v Šumperku, o kterém se v tomto rozhovoru mluví překvapivě furt, zkoušela podruhé, a to Rychlé šípy, úplně epesně jsme si sedli a měli se prostě krásně. Na té inscenaci se to pak odrazilo, fungovala skvěle.“

Jaký jsi typ režiséra?
„Velmi dlouho jsem klidná, poslouchám, co mi ostatní říkají, něco beru, něco ne, bez herců pracovat nechci a neumím – ale když přeteče pohár trpělivosti, začne mela, křičím a mám temno před očima. O co méně často se to stává, o to víc se pak na to vzpomíná a já se stydím.“

Co tě na divadelním prostředí baví? A zklamalo tě divadlo někdy něčím?
„Divadlo je jeden z posledních zázraků, kdy lidé mluví k lidem a společně jsou schopní dojít katarze. Na jevišti si každý může najít své téma a řešit si ho. A když k tomu přidám velké příběhy, nechci dělat nic jiného. A to taky proto, že jsem trochu jiná a u divadla není tolik předsudků jako jinde. Když si nasadím některý ze svých epesních kloboučků, mnozí mi ho pochválí, je to neustálý flirt, neustálý a krásný pohyb duše, to v jiných oborech není.
Obecně mě mrzí, že se o divadle mluví nejvíce ve „vyšších“ kruzích odborné veřejnosti – v kruzích, které vlastně moc neuznávají v tom nejlepším slova smyslu tradiční, řekněme interpretační, divadlo postavené na klasických pilířích. Chtějí všude a stále něco nového, čímž vznikají slepé uličky, kde převládá formálnost nad obsahem. Ovšem alternativa bez dobře udělaného klasického středoproudu dělat nejde. Stále více regionálních divadel hledá své umělecké šéfy – často nejsou k nalezení a ti, kteří jsou, nemohou dělat na oblasti. To ale není krize divadla jako takového, to je už krize vzdělávání, kdy se i na „klasicky“ myslící studenty vyvíjí tlak, aby raději dělali něco „moderního“, expresivního – zkrátka alternativního, protože to je jediné dobré a možné. Za mě ale: není! Já toužím a chci rozmanitost a respekt jednoho žánru k druhému.“

Slepice je hra z divadelního prostředí – co tě baví na ní? A proč tento název?
„Slepice je přezdívka mladé herečky, která velmi sebevědomě rozvíří stojaté vody jednoho oblastního divadla. Vlastně omylem, ovšem s o to větší přesností, ukáže, jak malé a beznadějné jsou životy místních velkých herců – a protože divadlo v této hře funguje „jen“ na dotvoření atmosféry, ona Slepice ukáže i na nás, jak směšné jsou naše životy, když se nedokážeme podívat pravdě do očí, změnit, co má být změněno, a jednat. Slepice je o lidech, kteří by rádi odjeli do Moskvy, průšvih ale je, že neví, kde ta vytoužená Moskva leží.“

Máš nějakou zkušenost se současnou ruskou dramatikou? A v čem je právě Nikolaj Koljada pro diváky, ale i inscenátory, zajímavý?
„Současnou ruskou dramatiku spíš čtu, než že bych ji chtěla inscenovat. V myšlení jsem a jsme, myslím, jinde než současní Rusové. Přijde mi, že Češi žijící aktivní život po roce 1989 jsou rozmazlenější a více cyničtější, rozháranost duše nám nic moc neříká, nebo ji spíš zakrýváme, což ale neznamená, že náš duše nebolí. Upřímně – inscenovat Koljadův text navrhl umělecký šéf Arény, Ivan Krejčí, když se rozhodlo, že se nebude realizovat autorská inscenace Smrtikrásky o Ester Krumbachové, já jsem si hru přečetla, nepřišla mi špatná a k tomu bylo možné ji ve zkráceném čase seškrtat a začít zkoušet, což není málo.“

Často hostuješ mimo své mateřské divadlo, kterým je Divadlo Petra Bezruče. V Aréně ale pracuješ poprvé – je tohle divadlo něčím výjimečné?
„Hostování teď mírním, jak se dá. První sezónu u Bezručů jsem měla plnou, protože se mi daly dohromady povinnosti v domovském divadle s prací, kterou jsem měla nasmlouvanou dlouho dopředu, v některých případech i roky. V následující sezóně se chci ale soustředit výhradně na Bezruče, nechci, aby se jen naše sezóna jmenovala ´Nakopni to s Bezručema!´, ale aby se naše divadlo zase dalo do pohybu tím správným směrem.
V Aréně je nezvykle semknutý soubor, jehož poetiku vybudovali herci v úzké spolupráci s Tomášem Vůjtkem a Ivanem Krejčím, je to něco jako dlouhotrvající manželství, ve kterém jeden na druhého bezvýhradně slyší. Respektuji to a ctím, líbí se mi herecké interpretační divadlo, velké příběhy a dramatik, který přesně ví, co a pro koho píše – to se jen tak nevidí.“

Jak bys pozvala diváky na Slepici? Proč by ji měli vidět?
„Je to vtipné, krátké a dobře zahrané, co víc si přát! Snad už jen nahotu na scéně – a tu tam vlastně taky máme…“

 

Nikolaj Koljada opět na scéně Arény

Předposlední premiérou této sezóny v Komorní scéně Aréna měla být zcela nová hra o životě a tvorbě legendární filmařky české nové vlny Ester Krumbachové s názvem Smrtikrásky.

Došlo ale ke změně a původně plánovaný text Simony Petrů nahradila komedie ruského dramatika Nikolaje Koljady Slepice.
Před několika lety uvedla Komorní scéna Aréna jinou autorovu hru, Amigo, přičemž tato inscenace byla v roce 2013 nominována na Cenu Marka Ravenhilla.

Nikolaj Koljada je kultovním autorem současné ruské dramatiky a groteska z divadelního prostředí Slepice patří u nás k jeho nejuváděnějším titulům. Dvě herečky oblastního divadla, které jsou v těch nejlepších letech, zjistí, že jejich mladá kolegyně, důvěrně přezdívaná Slepice, svými půvaby zcela pobláznila jejich životní partnery. V nuzném kamrlíku na erární ubytovně se časně ráno postupně sejde celý milostný pětiúhelník a v následující výměně názorů vyjde najevo, že slepic je tu mnohem víc a nouze není ani o kohouty. Dojde i na neúspěšné pokusy o sebevraždu a závěrečné usmíření. To vše proběhne za hlasitých projevů nevole sousedů, kterým tato hlučná konfrontace notně zkrátí spánek a znepříjemní ranní vstávání.

Nikolaj Vladimirovič Koljada (1957) se narodil v dnešním Kazachstánu asi 400 kilometrů od Jekatěrinburgu. V letech 1973 – 1977 studoval herectví na Sverdlovském divadelním institutu, což je jakási obdoba naší konzervatoře. Po studiích nastoupil jako herec do Sverdlovského akademického činoherního divadla, kde působil až do roku 1983.
Divadelní hry začal Koljada psát v období tzv. „glasnosti“ krátce po přestavbě. Jeho raná tvorba se řadí do „šokové dramatiky nové vlny“, podobně jako tvorba o něco starší Ludmily Petruševské. Kritika jeho tvorbu ze začátku zatracovala za přílišnou naturalističnost až fotografičnost, pozdější Koljadovy hry se vyznačují větší hloubkou a psychologismem.

V devadesátých letech se Koljada jako dramatik úspěšně prosadil v Evropě i v USA. Jeho
tvorbě byly věnovány i dva prestižní festivaly v Bonnu (Bonner Biennale 1994) a v Londýně
(Gate-Biennale 1996). Od roku 1994 přednáší na katedře činoherního divadla v Jekatěrinburgu a se svými žáky (např. Vasilijem Sigarevem) vytvořil tzv. Uralskou školu, která představuje nepřehlédnutelnou vlnu současné ruské dramatiky. Hry ukazují bezútěšnost života v ruské provincii a morální degradaci společnosti, jejímiž projevy jsou ztráta iluzí a krize identity. Koljadovým oblíbeným tématem je outsiderství a společenská vykořeněnost. Jeho hrdinové před zničující realitou utíkají do světa svých iluzí, které jsou však nedostatečnou obranou před každodenním náporem „běžného“ života. Koljadovy hry jsou často pro svou bezvýchodnost řazeny do kategorie „černého realismu“ a vžil se pro ně ruský pojem „černucha“.

V Jekatěrinburgu má Koljada svou vlastní scénu, a dokonce zde pořádá bienále inscenací svých her s mezinárodní účastí, festival Koljada plays. Pro některé kritiky je Koljada soudobým Čechovem, k jehož odkazu se hrdě hlásí, pro jiné spíše zkušeným řemeslníkem díky velkému množství her, které za poměrně krátkou dobu napsal.
Od roku 2003 se věnuje zejména režii a vedení vlastního divadla. Na divadelní fakultě působí ve funkci docenta dějin umění a v jeho domě mu dělá společnost devět koček a jedna želva.

Komorní scéna Aréna se novodobé ruské dramatice věnuje pravidelně, vzpomeňme tituly jako Hrát oběť Olega a Vladimíra Presňakovových (premiéra 2007), již zmiňovaného Amiga (2012), mnohokrát oceněnou Ruskou zavařeninu (2013) Ludmily Ulické či Neuvěřitelné příhody Julie a Nataši Germana Grekova a Jurije Muravického (2014).

Slepici nazkoušela umělecká šéfka Divadla Petra Bezruče Janka Ryšánek Schmiedtová, která v Komorní scéně Aréna pracuje poprvé a po Joanně Zdradě (Bílé manželství) a Viktorii Čermákové (Ženy a panenky) je teprve třetí režisérkou v novodobé historii Arény. Janka Ryšánek Schmiedtová je

Do rolí podváděných žen obsadila Alenu Sasínovou-Polarczyk a Terezu Cisovskou, Nonnu přezdívanou Slepice hraje Zuzana Truplová. Její milence pak Petr Panzenberger a Šimon Krupa v roli šéfa tamní činohry.

Premiéra Slepice je přesunuta z „klasické“ a původně plánované soboty 25. března na PÁTEK 24. BŘEZNA 2017 od 18:30 hodin. Důvodem je nominace herce Šimona Krupy do nejužšího výběru na Cenu Thálie, přičemž slavností předávání těchto cen za jeho účasti proběhne právě v sobotu 25. března 2017 v historické budově ND v Praze.

Alice Taussiková, PR KSA
 

Chtěla bych si zahrát v příběhu o lásce

 

Rozhovor s herečkou Zuzanou Truplovou

Když jsme spolu dělaly rozhovor před pěti a půl lety, tak jste byla těsně po škole a nejmladší v souboru. Jak moc je to dnes jiná Zuzana?
„Jinak hraje člověk v devatenácti a jinak v šestadvaceti, za těch pět, šest let jsem měla možnost potkat skvělé režiséry, kteří mě posunuli dál. Člověk po škole je plný ideálů a ještě úplně neví, o čem to divadlo vlastně je. Teď už mám i vlastní představu, kam bych chtěla dál směřovat, vím, že chci dělat herecké divadlo. A v osobním životě jsem už taky jinde. Divadlo pro mě není celý můj život. Mám vedle sebe skvělého chlapa a pomalu se chystáme na rodinu. Říkala jsem si, že ještě příští sezónu tady dám a pak už bychom se chtěli přesunout zpátky do Jihlavy.“

Budete hrát v místním Horáckém divadle?
„Na to teď nedokážu odpovědět, může se stát hrozně moc věcí – jestli budu chtít jít do divadla hned po porodu nebo nebudu už chtít jít do divadla vůbec, jestli budu chtít zůstat v Jihlavě, vrátit se do Ostravy nebo jít někam úplně jinam. Ale dítě chci vychovávat v Jihlavě, to by naši nepřežili, kdybych měla dítě tady, to jim nemůžu udělat. Přítel je taky z Jihlavy, v Ostravě jsem už deset let, takže je čas vrátit se domů. A divadlo se přece dá dělat všude ne?“

Vy si opravdu dovedete představit, že byste se už vůbec do divadla nevrátila?
„Čím víc se to blíží, tím víc si uvědomuji, jak ho mám ráda. Ale absolutně netuším, co se mnou mateřství udělá.“

Jak jste sama řekla – nabyla jste už nějaké zkušenosti – na co se ve svém herectví nejvíc spoléháte, co jsou vaše silné stránky?
„Tak ty děti, ty mi už celkem obstojně jdou, žádná z postav, které jsem zatím v Aréně hrála, nebyla starší, než je můj skutečný věk. Naposledy třeba v Divoké kachně čtrnáctiletá Hedvika. Je vždycky těžké, udělat ty role tak, aby to bylo uvěřitelné a nebylo to pořád stejné. Prostě když tam budou děti nebo rapování, tak toho se nebojím (smích). Často taky hraju holky nad věcí, do nepohody, ale hrozně ráda bych si chtěla zahrát nějaký příběh o lásce. A Maryšu. Ale to se mi teď nepovede, protože ji budou dělat u Bezručů.“

A na čem byste měla ještě ve svém herectví zapracovat?
„Říkám si, že bych měla být chytřejší, aspoň divadelně, že by mi ta hlava měla myslet rychleji a měla bych být schopna si celou figuru umět postavit od začátku do konce sama, aniž by mi režisér tolik pomáhal. Na druhou stranu, já se strašně ráda nechávám vést, obzvlášť když jsou mi ukazovány nové možnosti a cesty, jak hrát.“

S jakými režiséry ráda spolupracujete?
„Mám ráda režiséry, kterým od začátku věřím a můžu se na ně spolehnout. Mám ráda, když mě někdo motivuje, skutečně vede, upozorňuje na chyby a taky dokáže říct, jak je odstranit.“

Vztekáte se při připomínkách?
„Vnitřně občas jo, ale jinak se snažím hlavně ty připomínky zpracovat. Ale třeba takový Vojta Štěpánek mě dokáže zahrát fakt skvěle! Režisérům prostě potřebuju rozumět.“

Stalo se, že jste nerozuměla?
„Bohužel ano, nerozumím ženám, a je pro mě komplikované pracovat s režisérkami.“

V čem je práce se ženou na režijní pozici jiná, než s mužem?
„Je to úplně jiný kolektiv, protože ženské myšlení je jiné. Já jim rozumím jako ženám, ale nerozumím jim jako režisérkám. Dělala jsem se třemi režisérkami a už vím, že raději dělám s chlapem. Ale jsou herečky, které vám řeknou, že práce s režisérkou je pro ně za odměnu, je to hodně subjektivní.“

Na které role od Blechy vzpomínáte, které vás ovlivnily?
„Určitě to byla Líza v Ruské zavařenině, tam jsem díky panu Rajmontovi asi pochopila, jak by se divadlo mělo dělat, tedy nic nehrát, ale být. Prostě, že míň je víc! Měla jsem hrozně ráda Žofii Bergerovou v Baalovi, protože tyhle typy rolí moc nehraju a moc děkuju Davidovi Šiktancovi, že mě do této role obsadil. Budovatelé říše, kde mě Vojta Štěpánek naučil hrát zase trochu jinak, než jsem hrála do té doby a upozornil mě na některé mé chyby. Vnímám to víc podle toho, co mi dalo zkoušení než samotná role. Ráda dělám s Ivanem Krejčím, který mě posouvá dál, s Januszem Klimszou, u něhož vše, co říká o divadle, je pro herce nesmírně přínosné. A když pak zkouším s někým, s kým si třeba tolik nesedneme, tak můžu čerpat právě z toho, co jsem se naučila od těch výše zmíněných.“

V Aréně budete pomalu sedm let, což se říká, že je doba, kdy by člověk měl změnit angažmá?
„To si právě neříkám. Mám své limity, o kterých dobře vím, třeba, že jsem malá, a kdybych měla hrát ve velkém divadle, tak by to asi nebylo úplně ono. Sedí mi studiové divadlo a jsem strašně ráda, že je to právě Aréna, která dělá herecké divadlo bez vnějškových zbytečností.“

V poslední době jsme vás mohli vidět i v řadě projektů jako byly třeba filmy Hořící keř nebo Ostravak Ostravski, pro Českou televizi jste natočila jazykovou sérii Strýček Tonton, účinkovala jste i v divadelních inscenacích mimo Arénu. Neuvažovala jste, že byste se věnovala jen jim?
„Na volnou nohu? No to vůbec! Já jsem člověk, který má rád své jistoty a navíc nejsem loktový typ. Možná tak můžu působit, ale neumím někam přijít a rvát se o své místo. Proto bych nikdy nešla do Prahy. To není svět pro mě. Hořící keř byl perfektní, byla jsem strašně ráda, že mě obsadili, točit s Agnieszkou Holland bylo skvělé, nejlepší natáčení jaké jsem kdy zažila. Já jinak natáčení moc nemám ráda, nebaví mě to neustálé čekání, hádání se o peníze, i to, jak s vámi některé produkce jednají. Vstanete v pět, namaskují vás a učešou a pak čekáte. Pročekané dny kvůli záběru, který ve výsledku trvá pět vteřin nebo tam nakonec vůbec není. A ani hraní na kameru mi není úplně blízké, nikdy mě to nikdo neučil. V divadle máte po dvouměsíčním procesu za sebou nějaký výsledek, tady jsem zatím ten pocit neměla. Ale já hrála zatím samé čurdy, ty velké role mi totiž vyfoukla Jenovéfa Boková (smích). Ale neberu to jako prohru, jsou lidi, kteří sice točí, ale jsou nešťastní, že nedělají divadlo.“

Před těmi pěti lety jste chtěla také vydat desku, podařilo se?
„Tu taky nemám, to je teda bilance! (smích) Připomínáte mi, jak to rychle uběhlo, je mi dvacet šest, v Ostravě jsem deset let, deska nikde, film nikde…“

Ale McZuzka se stala pojmem, ne?
„Vidíte, mě to přijde úplně naopak, aktivně už vůbec nerapuju, jen velice občas a velice příležitostně. Jsem v životním období, kdy nemám o čem psát. Jsem spokojená a nemám potřebu se skrze rap sebe vyjadřovat. Napsaných mám řadu věcí, ale už je nikdy vydávat nebudu, protože pro mě dávno nejsou aktuální.“

Slepice je hrou o mezilidských vztazích v divadle…
„Určitě to není hra o Aréně. O nějakém divadelním světě asi jo, dokážu si představit, že je to tak v nějakém oblastním divadle s hereckou ubytovnou, ale se svým vlastním životem v tom žádnou podobu nevidím. Ale já vůbec nějak moc nerozumím novodobých ruským hrám a Koljadovi speciálně.“

Tak ale když herečka hraje herečku, co víc by si ještě mohla přát? Tohle přece dokonale zná…
„To právě může být velice ošemetné…“

Nicméně Slepice není role z těch, které vás obvykle potkávají…
„To je fakt, říkám, že z dětí se plynule přehrávám do kurev. Je zvláštní, když nejprve zkoušíte čtrnáctiletou, trošku zaostalou holku, a pak najednou máte hrát vypočítavou ženskou, která spí hned se dvěma chlapy najednou. Ale nějak se s tím vyrovnat musím a je tedy na čem pracovat.“

Proč by měli diváci Slepici vidět?
„Je to vtipně napsaný smutný příběh lidí, kteří kromě divadla nic jiného nemají. Nedokáží ho brát s odstupem a nadsázkou, takže v něm hrají, navzájem v něm spolu spí a jednoho dne v něm i umřou. Jsem ráda, že tohle není můj svět.“
 

Šimon Krupa v nejužší nominaci na Cenu Thálie

 

Vážení diváci,

je nám ctí oznámit, že člen našeho hereckého souboru Šimon Krupa se dostal do nejužší nominace na Cenu Thálie. Nominován je za roli Jaroslava Pulce v inscenaci Lidská tragikomedie, která měla premiéru v červnu 2016.

Komise odůvodnila své rozhodnutí o nominaci takto:
„Šimon Krupa dává postavě Pulce mnohotvárný lidský rozměr s autentickým ztvárněním všech tří věkových rovin, v nichž se postava pohybuje. Pulec-maturant je v jeho podání živelný, arogantní a sympaticky nespoutaný, ve střední části herec proměňuje svou postavu v outsidera, který pouhým zabarvením smíchu drze a nesmírně výstižně glosuje okolní dění, a v poslední části vybavil postavu Pulce uvěřitelnou pokorou a empatií. Jeho herecký výkon působí přirozeně a je naplněn jistotou jak v mluveném, tak v pohybovém projevu.“

Ceny Thálie vyhlašuje a pořádá od roku 1994 Herecká asociace, nezávislá profesní odborová organizace výkonných umělců s působností na území České republiky.

Ceny Thálie se udělují v pěti kategoriích – v činohře, opeře, baletu a muzikálu a operetě. Prezidium Herecké asociace rovněž může udělit Cenu Thálie činoherci či činoherečce do 33 let a také ve všech oborech cenu za celoživotní mistrovství.

Ceny Thálie 2016 jsou 24. ročníkem akce, která si klade za cíl prezentovat, popularizovat a odměňovat divadelní umělce za mimořádné jevištní výkony a současně s tím zvyšovat společenskou prestiž českého divadla.

Letošní Ceny Thálie se budou udělovat v přímém přenosu České televize v sobotu 25. března 2017 od 20 hodin na jevišti historické budovy pražského Národního divadla, večerem provedou Taťána Medvecká a Jan Cina.

Celkem bude předáno 15 různobarevných skleněných cen, které tradičně vyrobila a Herecké asociaci věnovala sklárna Ajeto ze severočeské Lindavy.

Chci si ještě Arénu užít

 

Rozhovor s Albertem Čubou

Alberte, odcházíš z divadla?
„Ano, jsme předběžně domluveni, že tohle je má poslední sezona.“

A kdo bude hrát všechny sexy playboye, jak tě s chutí označují kritici?
„Péťa Panzenberger, kdo jiný.“

Proč tě napadlo začít budovat své divadlo? Neuspokojuje tě snad práce v dvojnásobném Divadle roku?
„Ne, tak to určitě není. Ale já jsem v Aréně dvanáctou sezonu. A říká se, že herec by měl nastoupit po škole do divadla, vyhrát se a pak jít někam dál. Kam ale můžu jít dál, když rodinu nikam stěhovat nechci, osobní ambice před ni nestavím. Měl jsem třeba nabídku do Prahy, Juraj Deák mi nabízel hostování s vyhlídkou na angažmá v Divadle na Vinohradech. Nechci ale vykořeňovat děti z jejich prostředí, brát jim kamarády, manželku nutit ke stěhování. A odejít do Prahy sám a být taťkou a manželem na dálku, je hloupost. Kam se tedy ve své profesi posunout dál a přitom zůstat? Pak jedině změna v rámci Ostravy, odchod do jiného souboru, práce s jinými lidmi. Jenže tohle nelze příliš ovlivnit, zbývá jen čekání, zda nabídka přijde. A já čekat nechci, navíc mám k podnikání díky rodičům blízko, léta mám audiovizuální firmu…“

Tak mít jako hobby natáčení videí a mít jako hobby vlastní divadlo, to je trochu rozdíl…
„To jo. Taky to byl dlouhodobý proces, ne okamžitý popud. Někdy v minulosti jsem četl rozhovor s Jakubem Špalkem. A tehdy se ho ptali, kdyby dnes zakládal divadlo, se všemi těmi zkušenostmi, které má, kde by to bylo. A on řekl, že v Ostravě, že tady je to jediná možnost, kde to má smysl. A nebyl jediný, od koho jsem to slyšel. Pak přicházely další věci, třeba Tři tygři, se kterými vystupujeme v Heligonce, kde si člověk vyzkoušel vlastní produkci. Navíc po těch letech u profese člověk začne trochu vidět do toho, jak divadla fungují po organizační stránce, tedy pokud ho do toho vidět chce a zajímá se o to. A když jsem hledal seberealizaci, která by nebyla jen v herectví, tak jsem pochopil, že právě provozování vlastního divadla mi umožní zkříženě využít své zkušenosti, schopnosti i možnosti. Pak jsem se začal pomalu zajímat o to, kde se v Ostravě provozovaly nějaké veřejné produkce, divadla či kabarety, kde jsou v hospodách sály, kde byla bývalá kina apod. Tak jsem třeba zjistil, že v budově OKD naproti Nové radnici je velikánský sál.“

Vidíš, mohl jsi být v centru…
„Nemohl, protože jsem k tomu přistupoval analyticky a řešil jsem dnes bohužel důležitou věc, tedy parkování.“

A jak jsi analyticky došel k bývalému kinu Mír?
„Já bydlím za Frýdkem-Místkem a jednou jsem jel po Místecké, která se opravovala, bylo tam zúžení a nekonečné kolony. Vytočil jsem se, odbočil z ní a dostal se někam do Vítkovic. Jedu a najednou vidím velký barák a na něm nápis ´na prodej´ a v tu chvíli všechno do sebe zapadlo. Zastavil jsem, vylezl ven, zeptal se nějaké paní, co to je za budovu. A dozvěděl se, že to kdysi bylo kino. Doma jsem se podíval do mapy, viděl velké parkovací plochy, to, že je to u dálnice a bylo hotovo.“

Tvá žena je lékařka, tedy předpokládám, že člověk s nohama pevně na zemi. Co ta ti na to vše řekla?
„Moje Evička je strašně tolerantní, za co jí musím poděkovat. Velmi mě podporuje.“

Alberte, a řekl jsi jí skutečně všechny informace?
„Řekl. Samozřejmě, že na počátku se jí to moc nezdálo, ale tak, jak jsem přesvědčil řadu jiných lidí, tak jsem přesvědčil i ji. Navíc, ona mi rozumí, protože je sama z umělecké rodiny. Ale rizika si oba uvědomujeme, a pokud by to nevyšlo, tak o nějaký milion přijdeme…“

Při debatě v rámci Ostravaru si tě přítomní kritici svými otázkami docela vychutnali. Já jsem dokonce v publiku kolem zaznamenala posměch, co že jsi to za naivu. Nezviklávají tě tyto reakce?
„Musím říci, že ne a paradoxně, čím více času uběhlo, tím jsem klidnější a tím víc do toho chci jít. Také se začínají ozývat další subjekty, které by chtěli pomoci nebo tam provozovat své akce. Už teď mám tedy jakousi jistotu, že ten prostor programově zaplním. A také je třeba si uvědomit, že já nezakládám stálý soubor, ale divadlo jako prostor, jako produkční dům. Produkce představení je jen jedna z činností. Kdyby se cokoliv nepovedlo, tak z toho pořád může být stagiona. Navíc cítím podporu obvodu Vítkovice, který je rád, že v bývalé znevýhodněné lokalitě něco nového, navíc kulturního, vzniká.“

Přemýšlel jsi nad tím, co bude třeba za deset let? Pamětní deska na budově Divadla Mír, náměstí Alberta Čuby…
„Že mě to podnikání zabije? (smích) Přemýšlel, a divadlo, to je úplný začátek. Začátek velké věci, která tady vznikne. Ostrava musí jít nahoru a s ní i kulturní život. Ostrava by měla začít kulturu vyvážet, ne jen ji kupovat jako teď, věci by měly vznikat tady, s místními umělci. Také by se mělo v Ostravě začít pořádně točit, je nutno dostat sem filmové a televizní produkce, aby zde investovali své peníze. Mým snem je přesvědčit nějakou televizi, aby tady vytvořili tzv. kvalitní seriálovou produkci, aby to vznikalo opravdu zde a i celé zázemí bylo z Ostravy.“

Co říkají na tvůj projekt kolegové z divadla?
„Kolegové z divadel zaujali tzv. vyčkávací pozici. Lidi mimo divadlo hned hledají nějaké blechy, ptají se a mají pochybnosti, že to přece nemůže fungovat apod., zatímco kolegové se ptají, jak to probíhá, co bude a v soudech jsou zdrženliví. V Praze je vrstva lidí, kteří mají jméno z minulých dob a vydělali v minulosti kapitál, který posléze investovali třeba do muzikálových scén. Tady takoví lidé nejsou a je třeba proto velmi těžké přesvědčit banku o úvěru.“

Mluvíš z vlastní zkušenosti? Ty už jsi přece úvěr dostal, ne?
„Ten soukromý ano, ale o tom podnikatelském se zatím stále jedná. Pro banky je divadelní byznys záhadou, nemají ho s čím srovnat, nemají ho v tabulkách, a tudíž jsem pro ně potenciálně nebezpečný. Mnohokrát jsem v bankách slyšel – ´ale divadla přece krachují´, protože oni netuší, do jaké míry jsou divadla subvencovaná, jak funguje třeba grantový systém, nechápou řadu rozdílů mezi jednotlivými divadly. Většinou mě tedy z bank vyhodili hned, jen v několika málo případech obšírného výkladu, po hodinách vysvětlování jsem se setkal alespoň s náznakem zájmu.“

Kromě jiného chceš v Míru vybudovat Ústav pro studium herecké interpretace – to je co?
„Chci prostě studovat hereckou interpretaci. Čím déle jsem u divadla, tím více mám dojem, že interpretace role či hry hercem je omezena. Že je to vždy spíše interpretace režiséra či dramaturga a vklad herce se nerozvíjí. Konkrétně to bude vypadat tak, že se vybere text, herci i režisér se s ním seznámí, ale funkce režiséra bude velmi upozaděna, bude spíše jen jakýmsi průvodcem a veškerý důraz bude kladen na herce a jeho interpretaci. Herec něco zkusí, režisér mu odpoví, zda chápe, oč šlo, ale nebude dál analyzovat, co má dělat jinak, herec si na to bude muset přijít sám. Taková herecká laboratoř, kde budou třeba i herci režírovat. Na tohle bych rád žádal o granty, tohle nebudou komerční věci.“

Když si takhle v klidu zkoušíš v Aréně a pomyslíš si na horu práce, která tě čeká v Míru – neříkáš si – mám to zapotřebí?
„Jo, to si říkám, ale jsem pořád ještě mladý a nemůžu někde jen ležet a čumět do blba. Naložil jsem si, je toho moc, ale věřím, že je to jen období. Tím, že třeba Obraz je jedna z posledních rolí v Aréně, tak se jí věnuji víc, než jindy. Protože vím, že některým rolím v minulosti jsem nedal to, co potřebovaly a teď to chci trochu napravit. Přestal jsem dokonce hrát i počítačové hry, ty mi zabíraly spoustu času, nečtu tolik, jako jindy a veškerý volný čas, když děti už spí, věnuju práci na roli v Obrazu a Míru.“

Obraz pojednává o vztazích mezi třemi kamarády, ale také se tak trochu dotýká umění, jeho kvality, jeho ceny, snobismu, který je mnohdy s uměním spjat. Jak ty vnímáš umění a komerci – i vzhledem k tomu, co chceš v Míru uvádět?
„Vycházím z etymologie slova, že umění znamená ´umět´. Třeba modernímu výtvarnému umění nerozumím, mnohdy vůbec nechápu, na co koukám. Když jsme kdysi byli s gymnáziem v Londýně, náhodou jsem zabloudil do jedné prodejní galerie. Vystaveny byly samé moderní malby, čáry a cákance, jen poslední obraz byl klasický antický výjev. Přišla ke mně paní z té galerie, byla to taková starší dáma, a když jí došlo, že jsem z ´East Europe´, jednoduchou angličtinou mi vysvětlila, že všechny ty obrazy namaloval jistý mladý malíř. A že tam chodí nakupovat lidé, kteří se o umění zajímají, ale občas tam přijde někdo, kdo tomu tolik nerozumí a chce vědět, zda ten malíř umí doopravdy malovat. A proto každý, kdo tam chce vystavovat, musí dodat jeden ´normální´ obraz. Pak je hned pohled na moderní umění trochu jiný. Protože já nevím, zda někdo nemaluje ty šmouhy a cákance jen proto, že to jinak neumí. A v divadle to pro mě byl případ třeba Honzy Mikuláška – většinou má ve svých inscenacích stylizované herectví, nalíčené tváře, dominující výtvarnou složku a pak udělal u Bezručů Noc bláznů a byla to ´normální´ inscenace – vybudované situace, psychologické herectví. A tedy jsem pochopil, že on z nějakého svého vnitřního pnutí dělá ty stylizované, šílené věci a začalo mi to dávat smysl. Ale u jiných režisérů jsem tohle třeba nezažil. Totéž se týká repertoáru – když je bulvární komedie dobře udělaná, tak mě nemusí urazit. Na druhou stranu, lidi jsou schopni strávit i náročný kus, na který by jinak nešli, pokud v něm hraje známá tvář. Jak říkal Ivan Rajmont – divadlo je přeci skvělé v tom, že může být různé.“

Oč v Obrazu vlastně jde?
„Jsme tři kamarádi, přičemž moje postava si za velké peníze koupí obraz, na kterém není vůbec nic. Tento obraz bere jako vstupenku do vyšší společnosti a považuje se za velkého znalce moderního umění. Pozve si kamaráda, který se mu za ten obraz vysměje, což jej bytostně urazí a tato situace odstartuje vyjasňování si vztahů mezi nimi tak nějak obecně. A po tom třetím kamarádovi se to nakonec všechno sveze.“

Jaký je to pocit, že možná zkoušíš jednu z posledních inscenací v Aréně? A navíc při takhle intenzivní práci, jako je teď, když jste na jevišti jen tři?
„Vím, že se čas krátí, že něco končí a přepadá mě nostalgie. Na zkouškách jsem pořád, protože jsme v Obrazu právě jen tři a navíc téměř v každé inscenaci, která je na repertoáru, hraju. Jsem teď v Aréně hodně, snažím se intenzivně pracovat, zkrátka ještě si to užít.“

Světově proslulý Obraz v Komorní scéně Aréna

Světově proslulý Obraz v Komorní scéně Aréna

S novým rokem přichází v Komorní scéně Aréna na řadu druhá premiéra sezony.
Tou bude inscenace mezinárodně proslulé hry Obraz současné francouzské dramatičky Yasminy Rezy. Jde o originální výpověď o přátelství tří mužů. Marek, Boris a Ivan se scházejí pravidelně mnoho let, chodí spolu do restaurací a kin a užívají si mládeneckého života. Až do chvíle, kdy si jeden z nich koupí velmi drahý a velmi zvláštní obraz, který se stane zatěžkávací zkouškou jejich dosud na první pohled neproblematického vztahu.
„Jsme tři kamarádi, přičemž moje postava si za velké peníze koupí obraz, na kterém není vůbec nic. Tento obraz bere jako vstupenku do vyšší společnosti a považuje se za velkého znalce moderního umění. Pozve si kamaráda, který se mu za ten obraz vysměje, což jej bytostně urazí a tato situace odstartuje vyjasňování si vztahů mezi nimi tak nějak obecně. A po tom třetím kamarádovi se to nakonec všechno sveze,“ objasňuje představitel Borise, herec Albert Čuba.
„Obraz je čistě herecká záležitost plná tajemství o čtrnáct let nevyslovených věcech, kde obraz je jen spouštěč k jejich vyslovení. Je to autorkou fantasticky napsáno. Pochopila matematiku mužských vztahů, ale nevysmívá se. Proto je to nejen vtipné, ale i dojemné a poetické, taková citlivá groteska. Úplně mě až děsí, jak do toho našeho světa ta ženská vidí,“ dodává režisér inscenace Vojtěch Štěpánek.
Yasmina Reza (1959) se narodila v Paříži v národnostně smíšené židovské rodině. Studovala na Sorbonně a posléze v divadelní škole Jacquese Lecoqa a svou životní dráhu začínala jako herečka. V roce 1987 napsala svůj vůbec první dramatický text Hovory po pohřbu, za který získala prestižní Molièrovu cenu za nejlepší hru. Tím se začala její úspěšná autorská dráha, na níž je její zatím nejslavnější a nejhranější hrou právě Obraz (někdy také uváděno jako Art nebo Kumšt). Tento text získal četná ocenění na celém světě (ve Francii to byla opět Molièrova cena v roce 1995) a byl přeložen do třiceti pěti jazyků. Za Obraz a také za hru Bůh masakru získala prestižní ceny Laurence Olivier Award a Tony Award, přičemž Bůh masakru byl úspěšně zfilmován Romanem Polanskim. Za scénář k filmu obdržela Yasmina Reza Cenu César za nejlepší scénář. O filmová práva na Obraz se ucházel i slavný herec Sean Connery, Reza mu je však neprodala. Ve Francii je vnímána i jako velmi úspěšná prozaička. V nakladatelství Fra vyšel v českém překladu její románový debut Zoufalství a její novější román Adam Haberberg.
Obraz se v Komorní scéně Aréna dočká svého prvního ostravského uvedení v režii Vojtěcha Štěpánka (1984), který se v loňské sezoně v Aréně představil inscenací hry Borise Viana Budovatelé říše.
V první ostravské inscenaci Obrazu diváci uvidí kromě zmíněného Alberta Čuby také Marka Cisovského a Josefa Kalužu. Premiéra se odehraje v sobotu 7. ledna 2017 v 18:30 hodin.
Alice Taussiková, PR KSA

Až mě děsí, jak autorka Obrazu vidí do mužského světa

 

Rozhovor s režisérem Vojtěchem Štěpánkem

Pár dní po premiéře Budovatelů říše v loňské sezoně skončilo Divadlo komedie, jehož jste byl ředitelem. Šéfujete aktuálně nějakému jinému divadlu?
„Ne, zůstal jsem principálem našeho souboru, i když je v tuto dobu bez domovské scény. Repertoár je u ledu, ale není ještě zcela zmrzlý. A uvidíme, zda bude čas a prostor pokračovat. Tím, že naše naše působení v Komedii končilo dlouho, měli jsme všichni možnost najít si práci jinde. A důkazem, že naše parta za něco stála je i fakt, že jsme jako jednotlivci dostali řadu zajímavých nabídek, a to včetně lidí ze zázemí divadla. Takže pokud se náš soubor někde objeví, tak spíš jen jednorázově. Touha spolu dělat tady stále je, navíc zmizel nepříjemný tlak, že to dělat musíme a povolil ten klinč, že neúspěch se neodpouští.“

Co se nyní děje v prostoru bývalého Divadla komedie?
„Bude tam zkušebna Divadla Na zábradlí s výhledem toho, že by tam i hráli, protože jejich prostory budou procházet rekonstrukcí. Což je v tuhle chvíli rozumnější rozhodnutí, než kdyby byla Komedie nadále zavřená. Smutné je, že ani panu Pařízkovi ani mně se za všechna ta léta nepovedlo přimět město, aby do těch prostor a jejich údržby či oprav investovalo, přičemž teď to vypadá, že to půjde. Přál bych si, aby tam se tam udržela tvůrčí atmosféra a aby to bylo místo, kam se chodí na divadlo, kterému o něco jde. Jen ta gogolovská omáčka kolem z toho dělá trochu smutnou grotesku.“

Co je lepší – být šéfem souboru nebo být volný jako pták?
„Volný pták jsem poprvé v životě. Ze školy jsem přešel do divadla, kde jsem byl až dosud zaměstnaný. Teď mi odpadla povinnost za třicet lidí a dvacet miliónů obratu, za to, že se musí denně hrát, a že cokoliv se stane, jde za mnou. Ona celá ta moje cesta do šéfovny byla docela divoká jízda, ale díky tomu jsem zase řadu věcí začal chápat úplně jinak. Třeba jsem také zjistil, že okruh mých přátel, se kterýma chodím na pivo, najednou tvoří staršíí chlapi, se kterými mě pojí společná témata. Vlastně vždy, když mě opouštělo nějaké děvče, tak mi vyčítalo, že jsem duševně hrozně starý – což slýchávám, nejen od děvčat a ne jen jako výčitku, asi od devatenácti let.“

A jak je tedy na volné noze?
„Bývá představa, že volná noha je plná stresu, co že bude člověk dělat, ale já mám to štěstí, že si svůj kalendář, který je docela plný, zaplňuji věcmi, které mě baví, a které dělat chci. Režíruji, hraji, mám rozepsané hry, protože ty v tuto chvíli uváděné mi dělají radost a jedna z nich i dobře vydělává…“

Vypadá to, že na rozdíl od šéfování a povinností s ním spojených, se vám teď okruh činností docela rozšířil?
„Je to tak. Teď třeba s Tomášem Vůjtkem píšu hru pro polské divadlo v Opoli, ve které budu i, zdá se, hrát. Neumím polsky, takže budu titulkovaný, ale nejen já, budou tam i další čeští herci. Když to dobře dopadne, premiéra zahájí příští ročník festivalu v Hradci Králové. Pracovní název té hry je Lebky a první verze jsou o mnoha tajemstvích ve vztazích víry a náboženství, Čechů a Poláků…“

Hodláte dráždit hada bosou nohou?
„Zrovna včera jsem si říkal, že nevím, zda nám to projde. Ale v první verzi může být přece cokoliv, no ne?“

Použijete i pro Lebky svůj polsky znějící pseudonym Eugeniusz Szybal? Nebo třeba Wojciech Sztepanek?
„Budete se smát, ale znám v Polsku scénografa, který se jmenuje, Wojciech Stepanek. Ale pro polskou stranu je dobré, že je autorem Čech, nebo vlastně dva. Mně vždycky přišlo divné, když jsem v divadle, které jsem šéfoval, hrál hlavní roli, nebo když jsem napsal hru a ještě v ní měl hrát… To pak vypadá, že jsem psychopat.“

V Aréně jste režíroval náročný text Budovatelů říše, v komerčním Divadle Palace se s velkým úspěchem hraje vaše komedie s názvem P.R.S.A. Jste takto širokospektrální dobrovolně nebo to jinak pro přežití nejde?
„Divadlo je syntetické řemeslo a obsahuje schopnost věnovat se různým žánrům. Dneska je pojem žánr skoro brán jako nadávka, jako něco starého, ale já myslím, že je to důležitá věc. A nemám rád, když divadelní kritika a priori předpokládá, že když na nějaký žánr chodí diváci, tak je to něco pokleslého. Udělat dobře komerční komedii je možná těžší, než udělat Budovatele říše, protože ti nemají přesně dané parametry, do kterých se musí vejít. Kritikům komediálního žánru bych položil na stůl prázdný sešit a tužku a řekl bych: Piš, za tří měsíce to má mít premiéru a ať se to hraje minimálně šest let a je to vyprodané po celé ČR. Není to snadné… Každé divadlo hledá dobrou a navštěvovanou komedii a které ji má, drží si ji.“

Jaké texty jsou vám vlastně nejbližší?
„Líbí se mi texty, kde postavy říkají něco jiného, než si myslí, kde za replikami cítím úmysly, které nejsou hned zjevné a odkrývají se postupně, čímž vzniká napětí mezi tím, co postava říká a o co jí ve skutečnosti jde. Já totiž nechci vytvářet postavy mluvící, ale postavy myslící. Replika je v objemu hry velice titěrná záležitost, protože 95% lidské komunikace tvoří to, jak se tváříme, jak se chováme, jak se navzájem vnímáme nebo taky ne. U takových her pak lze stavět postavy a celou inscenaci po myšlenkách, po atomech. Divák to sice všechno nepřečte, ale ten vnitřní život a čas tomu všemu dodávají další, tušený rozměr. Baví mě, když je divadlo rychlejší než divák.“

Hra Obraz Yasminy Rezy je něco mezi – jde o komedii, ale velice chytře napsanou. Proto dobyla celý svět?
„Obraz je čistě herecká záležitost plná tajemství, přesně o tom, o čem jsem mluvil výše. O čtrnáct let nevyslovených věcech, kde obraz je jen spouštěč k jejich vyslovení. Je to autorkou fantasticky napsáno. Pochopila matematiku mužských vztahů, ale nevysmívá se. Proto je to nejen vtipné, ale i dojemné a poetické, taková citlivá groteska. Úplně mě až děsí, jak do toho našeho světa ta ženská vidí.“

Obraz je často obsazován staršími herci, bardy, přičemž je ale napsán pro čtyřicátníky…
„Je to tak, postavy v ní totiž řeší kariéry, vztahy, děti, záleží jim na budoucnosti. A především si ti tři musí vyřešit věci mezi sebou, aby mohli pokračovat dál. Staří chlapi už jsou někde jinde a nad podobnými spory by jen mávli rukou. Takže pokud se to roubuje na starší herce, ubírá se tomu dravost, ale i jistá hysterie, protože těm třem postavám ještě stále chybí moudrost a odstup. “

Co se jeví jako úskalí téhle hry, co je nějaké to její „ale“?
„Úskalí by mohlo být v tom, že se spokojíme s něčím tzv. na půl cesty, protože to bude ´stačit´. Zvolili jsme si, řekl bych, náročný a ambiciózní způsob inscenace, třeba scénografie je koncipována tak, že herci nemají žádné opěrné a pomocné body, na jevišti jsou pouze figury a jejich problém. Myslím, že je to dobře, protože když teď na zkouškách nechám kluky hrát, volně, svobodně, skoro improvizovat, tak vznikají věci, které tam patří, a které se skutečně dotýkají toho, oč nám jde. Chovají se přesně v rámci logiky postav.“

Jak obtížné je mít na jevišti jen tři herce, na které je tedy „hodně dobře vidět“, vedle postavami zaplněného jeviště?
„Když děláte Shakespeara, tak ho děláte ´jako celou hru´. Když si z něj vytáhnete jeden monolog, tak na něm můžete dělat třeba půl roku, protože tam toho člověk najde strašně moc. A Obraz je přesně ten moment, jako kdyby někdo z divadelního světa vytáhl tři lidi a zabýval se každou jejich větou, jejich mikrosvětem. Funguje to jako fraktál: když se na něj člověk podívá zblízka, tak odhalí strašně velký svět. A v něm si najdete nějaký jeden atom, jdete k němu blíž a on je najednou zase strašně velký. Je to hluboký, soustředěný a zatím nekonečný ponor.“

Proč by si lidé neměli nechat ujít Obraz právě v Aréně?
„Protože se nebude opakovat nikde jinde. Zdejší soubor má výjimečnou vlastnost, totiž co dostane do ruky, přetvoří si po svém, přeloží to do svého specifického hereckého jazyka, do jisté sebeironie a vlastní, divadelní pravdy. A možná je to labutí píseň Alberta Čuby v tomhle divadle, přičemž ta jeho komediální figura je stavěna jako protiúkol v podobě psychologického charakteru. Vlastně všichni tři pánové snad ukáží polohy, které u nich diváci ještě úplně neznají.“

 

Ředitel Těšínského divadla předal ceny z festivalu

 

V pátek 18. listopadu 2016 předal osobně ředitel Těšínského divadla pan Karol Suszka ceny, které naše divadlo získalo na 16. ročníku FDMS. Paní ředitelka Renáta Huserová přebrala Hlavní cenu Těšíňanku za inscenaci Něco za něco, herečka Pavla Dostálová Těšínského anděla za nejlepší ženský herecký výkon za roli Isabely a herec Štěpán Kozub Cenu pro mladého začínajícího herce za roli Knížete vídeňského.

Ocenění z festivalu v Českém Těšíně

Jako každý rok i letos bylo naše divadlo pozváno na Festival divadel Moravy a Slezska do Českého Těšína. Letošního 16. Ročníku přehlídky jsme se zúčastnili s diváky i kritikou oceňovanou inscenací hry Williama Shakespeara Něco za něco v režii Ivana Krejčího.

 

Festivalu se zúčastnilo deset inscenací z České republiky, Slovenska a Polska a hodnotila je odborná porota ve složení Zuzana Jindrová, Jan Hyvnar, Kazimierz Kaszper, Jan Kerbr, Jiří P. Kříž, Emil Orzechowski, Ladislav Slíva, s čestným předsedou Vítem Slováčkem, starostou Českého Těšína.

 

Po zhlédnutí všech soutěžních představení porota konstatovala, že festival umožnil těšínským divákům zhlédnout představení, která většinou svou kvalitou i významem přesahují hranice regionu.

 

Hlavní cena „Těšíňanka“ za nejlepší inscenaci festivalu byla udělena naší inscenaci Něco za něco „za objevnou interpretaci méně hrané Shakespearovy hry, v níž vyniknou herecké kvality souboru“.

 

Těšínského anděla za nejlepší ženský herecký výkon získala Pavla Dostálová „za věrohodnou interpretaci mnohovrstevnaté role Isabely“.

 

A ředitel Těšínského divadla Karol Suszka udělil cenu pro mladého začínajícího herce Štěpánu Kozubovi za roli Knížete vídeňského.

 

Více na:
http://www.tdivadlo.cz/aktuality

DIVOKÁ KACHNA JE TAKOVÁ HYMNA PSYCHOPATŮ

 

Rozhovor s hercem Josefem Kalužou

 

Naposledy jsme spolu mluvili před premiérou Krajních mezí, což jsou nějaké dva roky zpět. Tehdy jsi říkal, že jsi v Aréně spokojený, ale že jsou v Praze dvě, tři divadla, která by tě zajímala… Změnilo se v této souvislosti něco ve tvém životě?
„Jsem o dva roky starší a v Aréně jsem stále spokojený. Sice jsem si žádné hostování nevyzkoušel, abych mohl porovnávat, ale práce jinde by mě pořád zajímala. Nejsem ovšem aktivní typ, který by obvolával divadla a nabízel se, spíš čekám na podněty zvenčí. Hostování bych vnímal jako refreš, lehké odpočinutí si od lidí, které mám jinak samozřejmě rád. Je to stejné jako s rodiči, když se od nich odstěhujete, jste si potom vzájemně vzácnější.“
 

V Ostravě se objevuješ i v řadě divadelních projektů mimo Arénu – neuvažoval jsi, že bys skončil v angažmá a dělal jen věci, které tě baví?
„Pokud bych měl dělat jen to, co mě baví, tak bych se přestěhoval na Slezskou Hartu a chytal od rána do večera ryby. Ale to by mě možná taky přestalo po nějaké době bavit, byl bych přejedený ryb a měl prosezeniny na zadku. Angažmá občas svazuje a člověk nemůže vzít vše, co je mu nabízeno, ale naštěstí to zatím nikdy nebyly projekty, jejichž odmítnutí by mě potom mrzelo.“

 

Co kontroverzní Pečený sněhulák? Jak vnímáš s odstupem svou účast v něm?
„Pečený sněhulák byla největší věc, kterou jsem kdy pro televizi dělal. Protipól k náročnějšímu repertoáru, kterému se věnujeme v Aréně. Tohle byl relax na vyblbnutí. Ohlasy na to byly velice rozporuplné, myslím, že řada lidí podlehla mediální masáži, která se proti pořadu rozběhla. Ale vím o pár lidech, kteří s odstupem času svůj názor pozměnili a teď si jednotlivé díly sjíždějí na you tube. S tvůrci jsme chtěli pokračovat, ale Česká televize už další řadu neschválila. Pak byla v plánu divadelní verze téhle šílenosti v právě se tehdy rozjíždějící Heligonce, ale nakonec vše skončilo tím, že s kluky děláme krátká videa podobného typu pro youtube.“
 

Loni jsi oslavil čtyřicítku – řešíš věk?
„Neřeším, jen vnímám úbytek fyzických sil. Třeba Penzion pro svobodné pány hrajeme osmou sezonu. Gagy, které jsme si tam navymýšleli tenkrát, byly v pohodě zvladatelné a dělali jsme je hravě. Dneska zjišťuju, že po představení pak ještě půl hodiny funím a vydýchávám to.“
 

Jak se ti zkouší s mladými režiséry? Jsou pro tebe autoritou?
„Nastavil jsem si to tak, že pro mě režiséři autoritami jsou. V Aréně mám navíc to štěstí, že tu pracují jen takoví, kteří jimi jsou i přirozeně, třeba právě teď David Šiktanc. S režiséry problémy nemívám, spíš jsem je měl s výklady textu. Kdysi jsem si hry četl dopředu, udělal si nějakou představu, a když se lišila od režisérova výkladu, bylo pak těžké ho přijmout za svůj.“
 

Autoritou je každopádně dramatik Henrik Ibsen – jak se ti líbí v jeho Divoké kachně?
„Tak hlavně, aby se jemu líbilo, že jsem v jeho Divoké kachně já. V Ibsenovi zkouším poprvé, ale od těch, kteří v něm už dělali, vím, že dlouho hledali to správné vyjádření a uchopení postav. U Ibsena je krásné postupné odkrývání pravdy. To, oč v příběhu jde, není naservírováno napřímo. Postavy před sebou uhýbají, máloco řeknou otevřeně, občas nejsou schopny komunikovat vůbec, hodně mi to připomíná Čechova. Oproti jiným hrám je to jiné i košatým jazykem, takže se text těžce učí. Dramaturg Tomáš Vůjtek na čtené zkoušce řekl: „no, ona je to vlastně taková hymna psychopatů´“.
 

Můžeš říct, jakou hraješ postavu?
„Hjalmara Ekdala, člověka, který nemá vlastní názor, je schopný se přilepit na kohokoliv zdánlivě silnějšího ve svém okolí. Žije v domácnosti se svým otcem, ženou a dcerou. Rodinu v minulosti zasáhlo nepříjemné vyšetřování a tím pádem klesla ve společenském žebříčku o několik pater. To Ekdala poznamenalo a tak pracuje na nápravě. Po svém. Navíc se dozví důležité okolnosti týkající se jeho manželky a dcery, a místo toho, aby situaci čelil jako skutečný muž, tak o tom jen nedospěle mluví. Nakonec vše přetaví v nic neřešící nenávist ke svým nejbližším, dokonce i k té nejnevinnější, tedy k dceři.“
 

Co bys vzkázal těm, kteří by se třeba obávali na Ibsena jít?
„Pokud takoví jsou, tak jim rozumím, taky jsem si vždycky myslel,že jeho hry hry nebudu chápat,že jsou příliš zatěžkané a ponuré… Taky díky tomu, že člověk každou chvíli slyší na zkouškách jiných her připomínku – nehrejte to jako Ibsena (netrpte tak :)). Teď ale vlastně zjišťuji, že to byl docela veselý autor, jen si nebral servítky, a že příběh Divoké kachny je spíš tragikomický než tragický. To tragické na něm je, jak jeho postavy jednají hloupě a to komické na něm je, jak hloupě jeho postavy jednají! Tak snad se nám tu hymnu psychopatů podaří naplno rozeznít.“

Divoká kachna otevře sezonu nových premiér

Inscenace Divoké kachny, hry klasika moderního dramatu Henrika Ibsena, zahájí Rok divokých smíření v Komorní scéně Aréna. Premiéra tohoto dramatu se stane prvním novým titulem letošní sezony.
Divoká kachna tak bude teprve druhým Ibsenovým titulem v historii Komorní scény Aréna. Tím prvním byly Přízraky, které měly v režii šéfa činohry NDM Petera Gábora premiéru v březnu 2014.
K režii Divoké kachny byl přizván představitel mladé režisérské generace David Šiktanc (1987, vnuk básníka Karla Šiktance), který zde v předloňské sezóně inscenoval Brechtova Baala.
Divoká kachna je dnes mnohými považována za Ibsenovo nejlepší drama, ale nebylo tomu tak vždy. Ibsen si hru začal promýšlet v Římě mezi roky 1882-1883 a definitivní verzi dal do tisku v roce 1884. Premiéra se konala 9. ledna 1885 v Národním divadle v Bergenu a pak následovala „skandidávská“ uvedení v dalších městech. Obecenstvo bylo vesměs zmateno, nerozumělo směšnosti hrdinů hry a marně v nich hledalo životní vzor. Ani evropské premiéry nedopadly o mnoho lépe. Jedním z mála kritiků, kdo se hry zastal, byl G. B. Shaw, který ocenil kontrast mezi komickými situacemi a trapným ideovým tápáním postav, jež je rovněž zdrojem groteskně pojatého humoru. Většina kritiků ale shledávala hru truchlivou, misantropickou a přinášející beznaděj.
Pohled představitele dnešní mladé režisérské generace na Divokou kachnu je ale diametrálně odlišný:
„…já tu hru beru víc jako text před-expresionistický než realistický (…) provedli jsme razantní zkrácení, děje jsou tudíž rychlejší než u striktně realistického dramatu. A kdybychom hledali jen ten čistě realistický základ, tak se z toho stane tíživá tragédie, přičemž ta hra je napsána jako dost brilantní komedie. A to je také důvod, proč byla reakce diváků při prvních uvedeních tak problematická,“ říká režisér David Šiktanc.
A podobně text vidí i představitel jedné z hlavních rolí, herec Josef Kaluža:
„…zjišťuji, že to byl docela veselý autor, jen si nebral servítky, a že příběh Divoké kachny je spíš tragikomický než tragický. To tragické na něm je, jak jeho postavy jednají hloupě a to komické na něm je, jak hloupě jeho postavy jednají! Tak snad se nám tu hymnu psychopatů podaří naplno rozeznít,“ čímž naráží na poznámku, kterou na první čtené zkoušce hru charakterizoval dramaturg Tomáš Vůjtek.
Divoká kachna je příběhem rodiny Ekdalových, kteří si nesou jisté společenské poznamenání z minula. Navíc se otec rodiny Hjalmar Ekdal (Josef Kaluža), prostřednictvím přítele z mládí, dozví jisté skutečnosti, které otřesou jeho životními jistotami. A díky jeho neschopnosti postavit se životu zpříma, být autentický, nakonec dojde k tragické události. „Ta hra je o pátrání, co je životní pravda a co životní lež. Kdy ještě autenticky žijeme a kdy už se obklopujeme různými formami vycpávek a clon, které před sebe stavíme, a které jsou nám často obranou či výmluvou před skutečností. (…) A Divoká kachna nádherně mapuje, proč lidé utíkají od skutečnosti a jaké to může mít důsledky. Tématizuje ne zcela autentický vztah člověka k vlastnímu životu,“ objasňuje režisér David Šiktanc.
V inscenaci se vedle herců Komorní scény Aréna jako Josef Kaluža, Michal Čapka, Vladislav Georgiev, Tereza Cisovská, Zuzana Truplová, Alena Sasínová-Polarczyk, Petr Panzenberger a Šimon Krupa, objeví také hostující Kostas Zerdaloglu, člen činohry Slezského divadla v Opavě. Ten se na prknech KSA pohostinsky objevil již několikrát, naposledy před pěti lety v inscenaci hry Michala Langa Dávníkové.
Autorem scény je Nikola Tempír, kostýmy jsou dílem Juliány Kvíčalové, hudbu složil Ondřej Švandrlík.
Premiéra Divoké kachny bude tradičně v sobotu 22. října 2016 v 18:30 hodin.

Alice Taussiková, PR KSA

IBSENOVA DIVOKÁ KACHNA JE VLASTNĚ BRILANTNÍ KOMEDIE

 

Rozhovor s režisérem Davidem Šiktancem

 

Do Ostravy jste se vrátil po roce a půl – shledáváte nějaké změny?
„Ta doba odstupu je poměrně krátká. Vzhledem k tomu, že vnější rozdíly (ve složení souboru nebo jeho zázemí, ale i ve městě samotném) jsou minimální, je zajímavé pozorovat změny, které se udály ve mně a které tak můžu snáz postřehnout. Každopádně si už se souborem nemusíme pro sebe definovat, co po sobě navzájem chceme. Máme k sobě důvěru a leccos je tudíž snazší, od představy ke konkrétní realizaci je už mnohem kratší vzdálenost.“

Inspiruje vás Ostrava?
„Ve vztahu k Ostravě se to už stalo jistým klišé, ale klima tady je skutečně jiné, město v sobě nese téma. Nevím, zda bych byl schopen – jako host – přesně popsat, zda povstává ze specifické struktury města, povahy zdejších lidí (oné často proklamované rázovitosti…) nebo jiných aspektů. Můj vlastní vztah k Ostravě pro mě od jisté chvíle splývá se spoluprací s Arénou a jejím souborem. Zkoušení tu není omezené časem zkoušek, vše se pořád žije, diskutuje, hledá… A to není úplně obvyklé. Zkoušení Baala pro mě bylo zlomem. Měl jsem za sebou dost nepříjemnou profesní zkušenost, a kdyby ta práce nebyla tak intenzivní a radostná, věnoval bych se teď už možná něčemu úplně jinému.“

Vaše inscenace Baala zaznamenala kontroverzní reakce, třeba i na festivalu Ostravar. Té diskuzi jste byl přítomen. Jaký je to pro tvůrce pocit, když mu takhle naživo hodnotí inscenaci? A vy jste tehdy i vstoupil i do debaty…
„Já si to tedy pamatuji o něco méně, protože po dvou večerech s Petrem Panzenbergerem člověk zapomíná na ledacos… Ale mně se tam potvrdil nešťastný stav komunikace mezi kritikou a divadelníky obecně. Ať ty reakce (a nejen na Baala) byly pozitivní či negativní, tak až na naprosté výjimky, neotevíraly skutečný dialog a ta debata pro mě byla zklamáním. Kdybych tam měl být podroben nějaké zásadní, zevrubné kritice, tak by mi to samozřejmě bylo nepříjemné a asi bych to v sobě potřeboval přežít, ale byl jsem na to hrozně zvědavý. Ale všichni jen – navíc často nepřesně a vágně – líčili své dojmy. Z toho nic nepovstává. Pro mě byl nejzajímavější názor jedné z polských kritiček, která prohlásila, že podoba té inscenace byla něčím očekávatelná. S tím jsem souhlasil a vnímal jako deficit, že jsme ji nedostali ještě o trochu dál. Já jsem do té debaty nechtěl vůbec zasahovat, ale prohlášení, která tam padala, mě iritovala faktickou nouzí, ne, že bych se potřeboval obhajovat.“

Minule jste říkal, že vaší doménou je německá dramatika – jak jste se tedy dostal k Divoké kachně? A nechtěl byste raději dělat něco současného?
„Já se současné dramatice věnuji docela dost, třeba mým následujícím titulem bude česká premiéra poslední hry Mariuse von Mayenburga. Ale jedna z linií současného divadla je otevírat klasické texty a vstupovat do nich silně přítomným pohledem. Navíc u Divoké kachny je třeba zdůraznit její mimořádnou nadčasovost. I když zde se navíc trochu bolestně ukazuje, že jsme se jako společnost – v jistém smyslu slova – nikam neposunuli a stále opakujeme určitá schémata. To je také důvod, proč se v posledních letech na českých i evropských scénách začala masivně nasazovat jiná Ibsenova hra, Nepřítel lidu. Je pravda, že jsem se mnohé Ibsenovy texty pokoušel prosadit v různých divadlech od doby, co jsem opustil školu. (V jednu chvíli existovala možnost, že by jednou z prvních premiér Nového divadla v Plzni byl Stavitel Solness…) Často ale panoval – pro mě poněkud překvapivý – názor, že jejich uvedení by bylo příliš odvážné. Až když jsem zmínil Ibsenovo jméno tady v Aréně, tak se ihned začal generovat konkrétní text, přičemž Kachna se nakonec vyklubala i s ohledem na kontext celé sezóny. Divoká kachna je hra mimořádně kompozičně napsaná, způsob expozice postav a rozvíjení dramatického konfliktu je naprosto brilantní.“

Můžete přiblížit, o čem Divoká kachna je?
„O pátrání, co je životní pravda a co životní lež. Kdy ještě autenticky žijeme a kdy už se obklopujeme různými formami vycpávek a clon, které před sebe stavíme, a které jsou nám často obranou či výmluvou před skutečností. Mně se blíží třicet let věku a strašně vnímám tu změnu životního rytmu. Najednou je nutno se rozhodnout, co člověk myslí a nemyslí vážně, a sám vidím, jak mám v sobě nánosy a návyky, které mě od té skutečnosti odtlačují nebo ji alespoň ke mně nepouštějí tak čistě, jako to bylo kdysi. Myslím, že skvěle to v širším společenském měřítku reflektuje třeba film Kobry a užovky. Vyrůstal jsem v pocitu, že teď už můžeme všechno a najednou zjišťujeme, že se ten horizont ztenčil, že všechno nestihneme. A je třeba se rozhodnout, přičemž vidím, jak řadu věcí už prožívám neautenticky. A Divoká kachna nádherně mapuje, proč lidé utíkají od skutečnosti a jaké to může mít důsledky. Tématizuje ne zcela autentický vztah člověka k vlastnímu životu.“

Jaké jsou ty vaše clony stínící autentičnost života?
„Abych se vyhnul odpovědi, zmíním alespoň ono – v tomto směru povšechně proklamované – vnímání skrze display telefonu. Je to asi nejviditelnější symptom toho, že se privatizuje úplně všechno v lidském prostoru. A ve scénografii téhle inscenace si realizuji svůj strach a zároveň bezmocnou touhu po idealizovaném pokoji z IKEA, po tom naprosto srovnaném životě, kde všechno má svoji příhodně velkou poličku a krabičku, po pohodlí a měkkosti. Když procházím tímhle obchodním domem, tak po tom bezmezně toužím, ale zároveň vím, že to vlastně vůbec nechci, a že bych takhle život ani neudržel.“

Zažil jste někdy situaci, která je základem dramatického konfliktu ve hře? Tedy boj mezi neužitečností pravdy a užitečností lži?
„Ta hra dostatečně prokazuje, jak je pravda bezcenná ve chvíli, kdy není možnost, aby ten, komu se sděluje, ji pochopil a přijal. Pak je to jen hojení se jedné strany vlastní morálností. Já sám mluvím víc, než by bylo dobře a často se mi stane, že nejsem dobře pochopen, protože koneckonců není ničí povinností mě chápat. A pak je nutno nést zodpovědnost. Navíc neexistuje objektivní pravda, a když tvrdím, že mám pravdu, tak to znamená, že si jen arogantně nedokážu představit jinou perspektivu. A i o tom je Divoká kachna.“

Lžete?
„V každodenních situacích poměrně hodně, protože jsem nedochvilný a stále pro to hledám různé omluvy. Ale vždy to má reálný základ, protože dobrá lež vždycky vychází ze skutečnosti. Ale v zásadních věcech a blízkým lidem nelžu.“

Jde o hru, která balancuje na pomezí směrů a možná i žánrů – jak skloubit v jedné inscenaci tyto roviny? Třeba v případě scény jste naznačil jistou realistickou konkrétnost…
„Nám nešlo o to ukázat pokoj z IKEA, ale předváděcí pokoj z IKEA. Takže není jisté, zda to místo je pouhá instalace nebo skutečný životní prostor. A v tom je zásadní rozdíl. Čímž se i pojmenovává lehce groteskní styl té věci, protože já tu hru beru víc jako text před-expresionistický než realistický. Navíc jsme provedli razantní zkrácení, děje jsou tudíž rychlejší než u striktně realistického dramatu. A kdybychom hledali jen ten čistě realistický základ, tak se z toho stane tíživá tragédie, přičemž ta hra je napsána jako dost brilantní komedie. A to je také důvod, proč byla reakce diváků při prvních uvedeních tak problematická. Lidé se tehdy neorientovali, zda ji mají brát jako komediální nebo tragickou.“

Ibsen o svých hrách tvrdí, že nedávají odpovědi, pouze kladou otázky. Vy znáte alespoň některou z těch odpovědí?
„Určitě ne. Ty otázky jsou nezodpověditelné. A kdyby si snad člověk myslel, že tu odpověď zná, tak už to je důkazem, že ta odpověď není pravdivá nebo je jen dílčí. A to je to, co mě v té hře také zajímá – pátrat po důvodech, proč věci jsou, jak jsou, proč postavy volí ten ne zcela autentický způsob žití. Přičemž tohle je jen hra, v životě člověku chybí alespoň ta srozumitelnost pěti dějství.“

Co kdyby se někdo rozpakoval na Ibsena jít…
„Já bych chtěl, aby to byl intenzivní zážitek, přičemž teď nekladu důraz na slovo zážitek, ale na intenzivní. Aby to mělo intenzitu, grotesknost a přitom velkou lehkost.“

Hraniční zážitek?
„Hraniční je docela pěkné, když už musíme použít nějaké nepřesné adjektivum.“

 

Slyšení se dnes změní na Vypočutie

Vážení diváci,

Komorní scéna Aréna byla letos pozvána, vedle řady jiných, také na nejprestižnější slovenskou přehlídku Divadelná Nitra. Zúčastní se jí s aktuálně nejoceňovanější inscenací, se Slyšením.

 

Mezinárodní festival Divadelná Nitra je největší divadelní přehlídkou a jednou z nejvýznamnějších kulturních aktivit na Slovensku, přičemž je i uznávanou akcí v evropském kontextu. Koná se od roku 1992 vždy na konci září v západoslovenské Nitře. Jde o výběrové nesoutěžní defilé špičkového evropského, především činoherního, divadla. Soustředí se na netradiční, inovativní a inspirativní scénická díla, seznamuje s novými tendencemi i novými tvůrci a zahrnuje rovněž bohatý doprovodný program.

 

Festival se programově věnuje i neformálnímu vzdělávání a práci s publikem. Atmosféru otevřenosti oceňují především mladí lidé, kteří jsou hlavní cílovou skupinou festivalu, nicméně důležitou skupinou jsou i profesionálové – kritici, publicisté, ředitelé jiných festivalů a v neposlední řadě i samotní tvůrci. Za dobu své existence už festival Divadelná Nitra představil inscenace z 29 zemí.

 

V rámci hlavního programu přehlídky je Slyšení, hrané pod slovenským názvem Vypočutie, jediným českým zástupcem. Vedle slovenských inscenací festivalové publikum uvidí i scénická díla z Německa, Ukrajiny, Iráku, Švédska, Polska a Francie.

 

„Cenou českej divadelnej kritiky za rok 2015 ovenčená inscenácia Vypočutie patrí k tomu najlepšiemu v českej činohre v poslednom čase. Aj preto nemôže táto výpravou skromná a svojou témou závažná inscenácia Komorného divadla Aréna z Ostravy chýbať na Medzinárodnom festivale Divadelná Nitra. Hovorí totiž nielen o dejinách holokaustu, ale zároveň o nanajvýš aktuálnej téme nenávisti k „druhému“, o xenofóbii a rasizme, ktoré sa druhou svetovou vojnou, žiaľ, vôbec neskončili.“  Martina Vannayová na stránkách festivalu

 

Na přehlídce Divadelná Nitra se náš soubor představí v pondělí 26. září od 19 hodin ve Starém divadle Karola Spišáka. Inscenace bude pro zahraniční účastníky simultánně tlumočena do angličtiny.

 

O den později dopoledne, tedy v úterý 27. září v 10 hodin, se pak umělecký šéf a režisér Ivan Krejčí, autor hry Tomáš Vůjtek a představitel hlavní role A. Eichmanna Marek Cisovský zúčastní festivalové diskuze s názvem Raňajky, která proběhne ve foyer Divadla Andreje Bagara v Nitře.

 

Účast Komorní scény Aréna na jubilejním 25. ročníku přehlídky Divadelná Nitra finančně podpořilo Statutární město Ostrava.

 

http://www.nitrafest.sk/domov/program-2016/hlavny-program-2016/pondelok/vypocutie/

Slyšení v Berlíně

Vážení diváci,
těší nás, že kritiky i Vámi oceňovaná inscenace hry Tomáše Vůjtka Slyšení v režii uměleckého šéfa KSA Ivana Krejčího zaznamenává řadu úspěchů nejen u nás, ale stává se vývozním artiklem českého divadla i v rámci Evropy.

 

Po účasti na prestižních mezinárodních festivalech jako je zlínské Setkání/Stretnutie, Divadelní Brno, po pozvání na středoevropský Palm Off Festival, kterého se soubor nemohl kvůli zranění herců zúčastnit, vycestovalo nyní Slyšení i do zahraničí.

 

Konkrétně na festival současných českých her Ein Stück: Tschechien 2016 / Kus: Česka 2016, které byly ve dnech 22. a 23. června 2016 prezentovány v německém Berlíně.

 

Festival pořádal berlínský spolek Drama Panorama: Forum für Übersetzung und Theater e. V. ve spolupráci s Českým centrem Berlín.
 

Nejprve proběhla 22. června 2016 v galerii Českého centra Berlín scénická čtení tří současných českých her v německém překladu, po nichž se uskutečnila divácká diskuze s autory. Druhý den festivalu, 23. června 2016, byl věnován právě Slyšení, které jsme odehráli v berlínském divadle Theater unterm Dach. Hráli jsme v češtině se simultánním tlumočením do sluchátek a po představení tovněž proběhla diskuze s německými diváky.

 

Festival podpořil Česko-německý fond budoucnosti, Ministerstvo kultury České republiky, Statutární město Ostrava, Institut umění – Divadelní ústav, Dilia, o. s. a Theater unterm Dach.

 

Po prázdninách nás čekají další festivalové výjezdy, tentokrát na mezinárodní Festival Divadlo 2016 v Plzni (7. – 15. 9. 2016) a na prestižní slovenskou přehlídku Divadelná Nitra (23. – 28. 9. 2016).

O festivalu Ein Stück: Tschechien 2016 / Kus: Česka 2016 více na :

http://www.drama-panorama.com/cs/2016-2/kus-ceska-2016/

Slyšení se stává mezinárodním divadelním vývozním artiklem

Kritiky i diváky oceňovaná inscenace hry Tomáše Vůjtka Slyšení v režii uměleckého šéfa KSA Ivana Krejčího už zaznamenala řadu úspěchů nejen u nás, ale stává se vývozním artiklem českého divadla i v rámci Evropy.

Po účasti na prestižních mezinárodních festivalech jako je zlínské Setkání/Stretnutie, Divadelní Brno, po pozvání na středoevropský Palm Off Festival, kterého se soubor nemohl kvůli zranění herců zúčastnit, vycestuje nyní Slyšení i do zahraničí.
Konkrétně na festival současných českých her Ein Stück: Tschechien 2016 / Kus: Česka 2016, které budou ve dnech 22. a 23. června 2016 prezentovány v německém Berlíně.
Festival pořádá berlínský spolek Drama Panorama: Forum für Übersetzung und Theater e. V. ve spolupráci s Českým centrem Berlín.
Spolek Drama Panorama: Forum für Übersetzung und Theater (Fórum pro překlad a divadlo) propojuje práci překladatelů a autorů s praktickým divadelním provozem, pořádá dílny, čtení a tematické pódiové diskuze na téma mezinárodní divadelní spolupráce. Od svého založení se Drama Panorama soustředí na prezentaci nových divadelních her a metodiky divadelního překladu prostřednictvím řady čtení, pódiových diskuzí a dílen. Jedním z cílů Drama Panorama je představit nové aktuální cizojazyčné hry v německém překladu.
České centrum Berlín patří k celosvětové síti 22 Českých center, která jsou aktivním zprostředkovatelem České republiky v zahraničí. České centrum Berlín vede v Berlíně a na severu a východě Německa dialog s německou veřejností již od roku 1993. Jeho programové těžiště tvoří současné umění, věda a inovace, dokumentární film, literatura, hudba, design a architektura. České centrum rovněž organizuje jazykové kurzy češtiny na všech úrovních.
Po úspěšném pilotním ročníku festivalu české dramatiky v roce 2014 opět představí toto bienále aktuální české divadelní hry. Důvodem je řada nových českých divadelních autorů, jejichž texty jsou aktuální v celoevropském měřítku, přesto jsou v zahraničí málo známé. Berlínský spolek Drama Panorama: Forum für Übersetzung und Theater e. V. ve spolupráci s Českým centrem Berlín tak chce tímto dvoudenním festivalem přispět k propagaci nové generace českých dramatiků.
Nejprve 22. června 2016 proběhnou v galerii Českého centra Berlín scénická čtení tří současných českých her v německém překladu, po nichž se uskuteční divácká diskuze s autory. Druhý den festivalu, 23. června 2016, je věnován právě Slyšení Komorní scény Aréna, která tuto inscenaci pohostinsky odehraje v berlínském divadle Theater unterm Dach. Soubor bude hrát v češtině se simultánním tlumočením do sluchátek.
Festival podpořil Česko-německý fond budoucnosti, Ministerstvo kultury České republiky, Statutární město Ostrava, Institut umění – Divadelní ústav, Dilia, o. s. a Theater unterm Dach.
http://www.drama-panorama.com/cs/2016-2/kus-ceska-2016/
Slyšení je závěrečnou částí volného historického cyklu dramaturga Tomáše Vůjtka. Prvním dílem byla hra S nadějí, i bez ní, druhým je Smíření, které bude mít v Aréně premiéru v příští sezóně. V roce 2013 bylo Slyšení oceněno v dramatické soutěži Alfréda Radoka, kde získalo 3. místo. Hlavní postavu Adolfa Eichmanna hraje Marek Cisovský, pro nějž byla role přímo napsána, a který za ni letos získal Cenu divadelní kritiky v kategorii Mužský herecký výkon. Sama inscenace navíc získala prvenství v anketě Divadelních novin a stala se Inscenací roku 2015, stejný titul obdržela i v rámci Cen divadelní kritiky a rovněž se stala Nejlepší poprvé uvedenou českou hru roku.
Po prázdninách čekají Komorní scénu Aréna další festivalové výjezdy, tentokrát na mezinárodní Festival Divadlo 2016 v Plzni (7. – 15. 9. 2016) a na prestižní slovenskou přehlídku Divadelná Nitra (23. – 28. 9. 2016).
Alice Taussiková, PR KSA

https://divadloarena.cz/repertoar/slyseni
https://divadloarena.cz/media/ke-stazeni/slyseni – fotografie v tiskové kvalitě

 

Ladislav Klíma podruhé v Aréně

Rok něčím tragikomický v Komorní scéně Aréna pomalu končí. Pomyslně jej uzavře premiéra Lidské tragikomedie českého spisovatele a filozofa Ladislava Klímy.
Klíma hru napsal na sklonku svého života a lze ji považovat za jakési shrnutí jeho myšlenek, životních postojů a filozofického ubírání. To vše ale v Lidské tragikomedii činí nesmírně zábavnou formou a dílo je tak prodchnuto ironií, sarkasmem a černým humorem.
Hlavními hrdiny je pět spolužáků z gymnázia, kteří v prvním dějství hry právě složili maturitu a scházejí se v místní hospodě. Sdělují si navzájem své velkolepé plány pro další život a slíbí si, že se na stejném místě znovu sejdou za dvacet let. To se sice stane, ovšem máloco z toho, co si mladíci vytýčili pro svůj budoucí život, skutečně došlo naplnění. Klíma prezentuje uboze legrační existence, alkoholismus, obelhávání sebe sama, poukazujíc tak na marnost a nesmyslnost lidského konání, aby ve třetím dějství, kdy se dotyční sejdou ještě jednou, tentokrát po pětatřiceti letech, bez milosti ukázal, jak lehko lze život promarnit. Rozpor mezi ideály, se kterými člověk vstupuje do života, a jejich tristní realizací, kterou ovlivnily skutečné životní události, míří až ke krajním úvahám o smyslu lidského života
Klíma v Lidské tragikomedii prakticky prezentuje základní principy své filozofie mj. i díky mísení reálného a nadreálného, přičemž některé z postav nesou autobiografické prvky. Setkáváme se tak s literátem a alkoholikem i člověkem-bohem, jenž byl Klímovým ideálem.
Inscenaci Lidské tragikomedie nazkoušel umělecký šéf souboru Ivan Krejčí. Zajímavostí je, že právě tento text byl kdysi jeho první prací v Komorní scéně Aréna. Vrátil se k němu po třinácti letech:
„V původní Aréně to byla inscenace, kterou jsem měl moc rád a přiznám, že mě i napadalo, že bych se k ní někdy vrátil. Z toho je dobře vidět, že cesty osudu jsou nevyzpytatelné. … Klímu vnímám jako někoho, jehož díla se hluboce dotýkají života a tvorby, někoho, kdo dokázal věci pojmenovat. Klíma mluví o maximách v alkoholovém deliriu a je to nádhera. Zde nejde o teorie, ale o dennodenní praxi, jak se vysmeknout z malých poměrů. A právě ten radikalismus a schopnost podívat se na svět tvrdě a nemilosrdně, je mi strašně sympatický, protože v Čechách to není úplně obvyklý postoj. Víc Klímy by to chtělo.“
Rovněž obsazení některých postav zůstalo stejné jako před lety, takže postavu Shoře hraje opět Michal Čapka, jeho ženu Brigitu Tereza Cisovská (tehdy ještě Maňáková) a postavu Aloise Kantorky znovu Marek Cisovský.
„Tehdy dvě zásadní postavy hráli nejstarší členové souboru, Dušan Škubal a Vláďa Georgiev, přičemž Dušan už na nás dnes kouká skutečně odjinud… A dnes Pulce a Odjinuda hrají nejmladší kolegové Šimon Krupa a Štěpán Kozub,“ vzpomíná Marek Cisovský.
Lidská tragikomedie pracuje s časovým posunem, díky němuž diváci mohou sledovat zásadní proměny jednotlivých postav. Životním vývojem prošli i ti, kteří se na Lidské tragikomedii podíleli již před lety, tehdy ještě v původním sídle divadla na Masarykově náměstí.
„Vybavují se mi některé obrazy z tehdejší inscenace, ale moc si to nepamatuji, protože tehdy jsem ještě pil. Tehdy jsem šel spíš po povrchu, spoustu věcí jsem totiž nechápal. Teď cítím, že bych se mohl dostat i jinam, než jen k řešení formy té role. … Změnily se mi životní hodnoty, ale to všechno souvisí s tím mým (ne)pitím. Tehdy to byly pomíjivé věci včetně třeba slávy, dnes je pro mě nejvíc rodina a děti. Divadlo je až za nimi. Dnes se snažím věci nepodělat, protože už jsem toho kdysi podělal dost. Včetně toho, že už jsem tady nemusel být…“ srovnává Marek Cisovský.
Ladislav Klíma nabízí ústy postav Lidské tragikomedie nejen filozofické zamyšlení, ale také drsný a sarkastický náhled i nadhled nad lidskou existencí a mnohdy zcela marným člověčím konáním.
„Je to především úžasná zábava a velkolepý oblouk, kdy vidíme celý jeden lidský životní běh. Mladické bláznění v prvním dějství, gogolovské druhé dějství se vším tím klaněním se modlám a s nenaplněnými sny, až po tragigroteskní dějství stáří. Klíma nedává laciné naděje, ví, že život je krutý, a že často končíme v bolestech a sami,“ shrnuje Ivan Krejčí.
Inscenaci Lidské tragikomedie připravil tradiční tým režiséra Ivana Krejčího, tedy scénograf Milan David, výtvarnice kostýmů Marta Roszkopfová a dramaturg Tomáš Vůjtek. Autorem hudby je tentokrát Ondřej Švandrlík.
Premiéra se odehraje v sobotu 18. června 2016 v 18:30 hodin.

Alice Taussiková, PR KSA

Osoby a obsazení:
Odjinud Štěpán Kozub
Jaroslav Pulec Šimon Krupa
Alois Kantorka Marek Cisovský
Vladimír Shoř Michal Čapka
Emil Obnos Josef Kaluža
Jan Hubácius, hospodský Petr Panzenberger
Václav Hubácius, jeho syn Petr Panzenberger
Beránková, teta Pulcova Alena Sasínová-Polarczyk
Brigita, žena Shořova Tereza Cisovská
Doubravka, dcera Kantorky Pavla Dostálová
Dva důstojníci, Dva strážníci,
Neznámý muž Martin Huser j.h., Michael Kolář j.h.

Snažím se už věci nepodělat

 

Rozhovor s hercem Markem Cisovským

Je víc než dva měsíce po udílení Cen divadelní kritiky– změnilo se něco ve tvém životě v souvislosti s nimi?
„Nezměnilo se absolutně nic. Snad jen, že dělám více rozhovorů, přijel za mnou třeba pan Mlejnek z Divadelních novin, byl jsem ve vysílání Českého rozhlasu, v Dobrém ránu v České televizi. Jsem jako ten medvěd, co ho vodí a ukazují po trzích (smích). A co se týká mě osobně – potkat mě to ve dvaceti, asi by to se mnou zamávalo, dnes už jsem mnohem víc nad věcí.“

A očekával jsi nějakou změnu? Třeba v podobě nabídky práce?
„Nějaké hlodání, že by něco mohlo přijít, se objevilo, to jo. Ale já vlastně nemám žádné zkušenosti. Televizní minimální a s filmem žádné. A do seriálu už bych nešel.“

S cenami ale souvisí i jedno natáčení na podzim…
„Ano, to se Slyšení přesune do studia České televize v Radvanicích, kde se natočí záznam této inscenace. Což mě moc těší, protože to bude opět dělat paní režisérka Wimmerová, která s námi točila už televizní záznam S nadějí, i bez ní. Byla to práce, která mě hodně bavila, a myslím, že i ten výsledek dopadl dobře. Ona je totiž velmi citlivá, dokáže převést inscenaci pro televizi tak, aby to nebyla nuda, ale přitom zachovat divadelní tvar.“

Co kolegové, jak cenu vnímají? A nerozčiluje už tvou ženu ten mediální rozruch kolem tebe? Nežárlí?
„Je to tak, všichni mi závidí a hází mi klacky pod nohy (smích). Ne, všichni z divadla psali hned smsky, Albert Čuba prý byl úplně nadšený. Ale srandu si ze mě dělat budou, to je jasné. A žena nežárlí, naopak, přeje mi to, jen to nedává najevo. Jela se mnou i na udílení cen, aby mě podpořila.“

Cítíš po získání ceny třeba větší zodpovědnost? Protože mnozí přijdou na představení možná právě díky těm cenám.
„Nebýt těch cen, tak by už možná bylo po derniéře, to je fakt, s oceněními se zvedla nová ohromná vlna zájmu. A zodpovědnost mám pořád stejnou, mám ji před každým představením, i jsem pořád stejně nervózní. Říkal jsem si, že po dvacáté repríze už nebudu, ale jsem furt. Čím jsem starší, tím mám větší zodpovědnost. Zamlada jsem žádnou neměl, bral jsem to levou zadní. Možná se to zlomí na staré roky a budu zase jako to dítě, kterému je vše jedno…“

Dává ti ještě Ivan Krejčí k Eichmannovi nějaké připomínky?
„Jo, rychleji. Ale rychleji už to nejde, říkám já. A on: rychleji a navazovat.“

Divadlo hrálo Slyšení na několika festivalech, jak inscenaci brali třeba lidé ve Zlíně, v Brně?
„Doma jsme zatím Slyšení nehráli pro školy. A ve Zlíně vedle festivalového publika byli v hledišti i studenti, kteří byli velice pozorní. V obou zmiňovaných městech byly reakce trošku jiné, než doma, lidé se třeba více smáli, reagovali živěji.“

Jedete s touto inscenací i do Berlína – v jakém jazyce budete hrát?
„Je to dvoudenní festival současného českého dramatu v Berlíně s názvem Ein Stück: Tschechien 2016 a hrát budeme česky s titulky – takže si můžeme říkat, co chceme (smích).

 

Na jedno z představení S nadějí, i bez ní přišla i dcera Josefy Slánské – co když v Berlíně přijde někdo z pamětníků, kdo znal Eichmanna?
„To si až teď uvědomuju, když to říkáš… No může přijít…měl spoustu dětí… Pokud by přišel nějaký pamětník, tak by určitě záleželo na tom, na jaké byl tehdy straně, ale určitě by bylo zajímavé si s ním promluvit. Třeba teď v Brně mě seznámili s paní Erikou Bezdíčkovou, která přežila Osvětim. A tahle pětaosmdesátiletá paní celému divadlu strašně děkovala za úžasné představení. Ptal jsem se jí, zda jí nevadil ten černý humor, a ona, že naopak, že vážné a humorné je v rovnováze. Měl jsem na ni řadu otázek a ne všechny byl čas zodpovědět…“

Nyní zkoušíš v Lidské tragikomedii roli Kantorky, kterou jsi hrál už před třinácti lety – baví tě to znova?
„Nejsem sám, kdo dělá stejnou roli, také moje žena Terezka a Michal Čapka. Vybavují se mi některé obrazy z tehdejší inscenace, ale už si to moc nepamatuju, protože tehdy jsem ještě pil. Přesto bych to teď chtěl dělat trošku jinak a tím mě to pořád baví. Tehdy jsem šel spíš po povrchu, spoustu věcí jsem totiž nechápal. Teď cítím, že bych se mohl dostat i jinam, než jen k řešení formy té role. “

Ve hře je důležitý časový posun, ke kterému tam dojde – bohužel je to v případě hrdinů posun k horšímu. Jak a kam ses posunul ty za třináct let od první inscenace téhle hry?
„U mě je posun k lepšímu (smích). Oženil jsem se, přestal jsem pít, narodily se mi dvě krásné dcery, dostal jsem Cenu divadelní kritiky… (smích) Změnily se mi životní hodnoty, ale to všechno souvisí s tím mým (ne)pitím. Tehdy to byly pomíjivé věci včetně třeba slávy, dnes je pro mě nejvíc rodina a děti. Divadlo je až za nimi. Dnes se snažím věci nepodělat, protože už jsem toho kdysi podělal dost. Včetně toho, že už jsem tady nemusel být…“

Proč by někdo, kdo viděl Lidskou tragikomedii tehdy, na ni měl jít zase znova?
„Třeba i proto, že tehdy dvě zásadní postavy hráli nejstarší členové souboru, Dušan Škubal a Vláďa Georgiev, přičemž Dušan už na nás dnes kouká skutečně odjinud… A dnes Pulce a Odjinuda hrají nejmladší kolegové Šimon Krupa a Štěpán Kozub. Ale hlavně to stojí za to kvůli Klímovi, protože je to krásný text.“

Člověk má do budoucna šanci, ale rozhoduje se o ní už teď

Rozhovor s režisérem Ivanem Krejčím

Ten letošní rok sis někde objednal? V nějaké agentuře na splněná přání?
„Trošku jsem měl pocit, že to tak je – oslavil jsem životní jubileum, divadlo získalo řadu cen,… Jeví se to jako zlomový rok, ale jak už jsem říkal při oslavě padesátky – hlavně se z toho nepo…t.“

Která z těch letošních událostí se tě „vzala“ nejvíc?
„Nejde to srovnávat, důležité je, že je to součást životního příběhu a je to takový zázrak, jak se všechno sešlo. Až jsem se lekl, jestli tohle není vrchol, a jestli už nebude následovat jen pád (smích).

Ale víš, že koho chce bůh potrestat, splní mu veškerá přání? Zbylo ti ještě nějaké?
„To je sice pravda, ale spíše jsou to pro mě nečekaná překvapení. Navíc nejsem úplně ten typ, co si projektuje, čeho musí dosáhnout. Já se těším tím, co žiju. Nejde o minulost ani o tu budoucí projekci, ale o to, co je teď.“

Pokud se ti daří žít jen přítomností, tak jsi šťastný člověk…
„Snažím se. Je to jako s inscenací. Na začátku má člověk nějaký plán, koncepci, ale pak začne zkoušet a schválně na to všechno zapomene, protože jen tak ho ta věc může znovu překvapit a je šance, že se uchová její živost.“

Je ještě v rámci úspěšnosti divadla kam jít dál? Není čas třeba začít budovat nové divadlo někde jinde? Nebo už by se ti do risku nechtělo?
„Kdykoliv hostuji, tak si vždy znovu uvědomím, že v něčem je Aréna jedinečná. Je to v té „smluvenosti“, víme o sobě, rádi si spolu hrajeme a zkoušíme. Těch deset let soustavné práce se zhmotnilo skoro do zázraku. A uvědomuji si, jak je těžké toho dosáhnout, a že nestačí jen práce, ale také musíte mít štěstí, čas, lidi, diváky. Reflektoval jsem na jednu výzvu na případný přechod jinam, to byl konkurz na šéfa činohry pražského Národního divadla, ale vlastně jsem šťastný, že to dopadlo, jak to dopadlo. Ale výzva to byla krásná a děkuji za ni, protože mě přiměla přemýšlet o jiném. Tohle mám zatím pro sebe vyřešeno – nechystám se jinam, ale nikdy nevíte, jaké výzvy přijdou.“

Pociťuješ po získání cen ze strany kolegů z jiných divadel zvýšený zájem o KSA nebo spíš závist?
„Přirozeně to s sebou nese obojí. Ale já věřím, že lidé jsou v podstatě dobří a přející a tak si myslím, že nám spíše fandí a že to může být pro ně inspirací.“

Jaké to je, mít padesát let? Bilancuješ? Cítíš se na nějakém životním předělu?
„Je to jenom číslovka. Když jdu ráno na zkoušku je mi sto, pak se během zkoušky začnou dít věci a je mi třicet a mám pocit, že jsem pořád na začátku.“

Jak sis ve dvaceti myslel, že bude vypadat tvůj život v těch padesáti?
„Nijak, přišlo mi, že v tom věku už je člověk mrtvý.“

Ptám se v souvislosti s Lidskou tragikomedií, kde v prvním dějství je postavám dvacet let, ve druhém padesát a ve třetím pětasedmdesát…
„Člověk se lekne, spatří-li po létech lidi, kteří v jinošství vzbuzovali největší naděje. Cituje ve hře Klíma Schopenhauera. To je věta ze hry a vystihuje téma, které mám rád. Objevuje se i v řadě dalších děl, třeba Čechov se tématem zmarněného života hodně zabývá. Klíma vytvořil velkolepou tragigrotesku, kdy vidíme maturanty, kteří si vytyčují své sny, ty maximy, jak změní svět. Pak je vidíme po třiceti letech, kdy z ideálů už moc nezbylo a je to jen jakési pinožení a pak vidíme ty pětasedmdesátileté trosky, které ledva žijí, ale pořád se hádají, jsou malicherní a nikam se neposunuli. Což je hrozně smutné, ale zároveň hrozně zábavné – alespoň my se to snažíme dělat jako komedii. Tenhle oblouk jasně ukazuje, jak život rychle uteče a jak se jednoduše dá zmarnit a propást.“

Proto jsem se ptala, jak sis ve dvaceti představoval svůj život…
„Já jsem už tehdy chtěl dělat divadlo, to jsem věděl jistě jako máloco, ale kam se dostanu, to jsem netušil. Dělal jsem ho v té době amatérsky, šel jsem pracovat na dráhu, abych měl dny volna, pak jsem se třikrát hlásil na DAMU, než mě vzali, i jsem kvůli tomu absolvoval vojnu… Hlavně jsem si ale nepředstavoval, že budu v Ostravě, chtěl jsem kamkoliv jinam. Dnes jsou tu podmínky pro divadlo skvělé, takže se mi podařilo to, o čem jsem ani nesnil.“

Jak Lidská tragikomedie souvisí s tím, čemu se KSA tematicky věnuje?
„Tragikomedie je náš nejoblíbenější žánr, často se pokoušíme najít humor ve věcech, kde se obvykle nečeká. A také je tahle hra obrovskou příležitostí pro herce, kteří se musí vyrovnat s časovými posuny postav v průběhu padesáti pěti let. Takže je tam všechno, co potřebujeme.“

L. Klíma byl především filozof s tezemi, které jsou někdy nahlíženy až jako amorální. Zbožštění sama sebe, kdy sám subjekt určuje, co je a co není pravda – to vidíme ve společnosti často i dnes. Jak ty z tohohle pohledu vnímáš Klímu?
„Má to i téměř každý režisér:) Můj nejoblíbenější Klímův citát je – Po všem usilování o božské, volím provizorní návrat k lidskému. Klímu vnímám jako někoho, jehož díla se hluboce dotýkají života a tvorby, někoho, kdo dokázal věci pojmenovat. Klíma mluví o maximách v alkoholovém deliriu a je to nádhera. Zde nejde o teorie, ale o dennodenní praxi, jak se vysmeknout z malých poměrů. A právě ten radikalismus a schopnost podívat se na svět tvrdě a nemilosrdně, je mi strašně sympatický, protože v Čechách to není úplně obvyklý postoj. Víc Klímy by to chtělo.“

Lidskou tragikomedii jsi dělal před 13 lety jako svou první inscenaci v Aréně. Proč ji děláš znovu?
„Přišel s tím Tomáš Vůjtek, který sice nemá rád, když se opakujeme, ale naznal, že možná nazrála doba se k Lidské tragikomedii vrátit. V původní Aréně to byla inscenace, kterou jsem měl moc rád a přiznám, že mě i napadalo, že bych se k ní někdy vrátil. Z toho je dobře vidět, že cesty osudu jsou nevyzpytatelné.“

Vidíš tu hry nyní jinak, než před lety?
„Ano i ne. Já už jsem tu původní inscenaci skoro zapomněl, ale třeba Michal Čapka, který v tom tehdy také hrál, mi říká – tohle jsme dělali úplně stejně. Mám pocit, jako bych se setkal s nějakým dávným známým, se kterým ale ihned navážu rozhovor tam, kde jsme před lety skončili. Takže mě to překvapuje a zároveň je to nějak známé a blízké.“

Proč někteří hrají stejné role jako před 13 lety?
„Kluci to tenkrát hráli bezvadně, takže nebyl důvod obsazení některých rolí měnit. Ale myslím si, že to stejně bude jiné, protože všichni se v životě někam posunuli a mají tudíž možnost si ve stejných rolích najít něco nového.“

Jazyk hry není jednoduchý – není dnes už anachronismem uvádět takový text?
„Tak jak je vykloubená doba, tak je vykloubený i jazyk téhle hry, Klíma se zdá skoro současníkem.“

Jaký tedy bude Klíma dnes v Aréně?
„Je to především úžasná zábava a velkolepý oblouk, kdy vidíme celý jeden lidský životní běh. Mladické bláznění v prvním dějství, gogolovské druhé dějství se vším tím klaněním se modlám a s nenaplněnými sny, až po tragigroteskní dějství stáří. Klíma nedává laciné naděje, ví, že život je krutý, a že často končíme v bolestech a sami.“

Ve dvaceti sis svých padesát let nijak nepředstavoval. Jak tedy díky téhle hře vidíš svých pětasedmdesát a výš?
„Musím se držet v kondici, co to nejdéle půjde. Pro mě byl velkým vzorem třeba pan režisér Janík. Nebo teď jsem v Praze zkoušel s Janem Kačerem, který má letos osmdesát. Pořád mu to úžasně myslí, v inscenaci nám hraje, zpívá, bubnuje. To je pro mě naděje, že to někdy vyjde. Člověk má šanci, ale rozhoduje se o ní už teď.“

Brenpartija oslaví 100. reprízu

Po získání Cen divadelní kritiky má Komorní scéna Aréna další důvod k oslavě. Inscenace Brenpartija se tento týden, za neutuchajícího zájmu diváků, „dožije“ své sté reprízy.
Text Brenpartije napsal dramaturg KSA Tomáš Vůjtek na motivy prozaické knihy Věnceslava Juřiny Zpráva o státu Halda, která původně vycházela na pokračování v Moravskoslezském večerníku.
Ostravský prozaik a básník Věnceslav Juřina (1931-1992) v ní zachycuje život společnosti „brenparťáků“, tuláků žijících na okraji společnosti, kteří byli specifickou sociální vrstvou v Ostravě v 30. letech 20. století, v době vrcholu hospodářské krize. „Své pojmenování si brenparťáci vysloužili tím, že pili denaturovaný líh zvaný bren. Snad proto, aby přežili, snažili se o jakési společenství. Nazývali se honosně stát Halda. Měli svého starostu, radní, na haldě pořádali i kabarety, a byli jakousi karikaturou státu,“ vysvětloval k tomu sám Věnceslav Juřina.
V regionální literatuře je téma brenpartie poměrně časté, objevuje se u Vojtěcha Martínka, Jozefa Šinovského i Oldřicha Šuleře a postavy tuláka Švendy a brenaře Ferdy Prokopa přecházejí z jedné prózy do druhé a ze století do století.
Inscenaci před šesti a půl lety – premiéru měla 31. 10. 2009 – režíroval Janusz Klimsza, který má rovněž k regionální tématice velice blízko. Dokonce tak blízko, že v inscenaci, hrané v ostravském nářečí, sám účinkuje, a to v roli tuláka Švendy.
„Brenpartija je, i přes svůj pokročilý jevištní věk a několikeré přeobsazení – neb herci odcházejí, Brenpartija zůstává – diváckým hitem repertoáru, který je stále vyprodaný. Upřímně – nečekala jsem, že se tato specifická věc, navíc hraná v nářečí, kterému ne každý z diváků musí úplně rozumět, stane takovou stálicí. Ale už po prvních reprízách jsme tušili, že tzv. Bren, jak inscenaci interně nazýváme, bude inscenací výjimečnou“, říká k tomu ředitelka KSA Renáta Huserová.
Brenpartija Arénu, ale i Ostravu reprezentovala v roce 2009 na Festivalu divadel Moravy a Slezska, odkud přivezla Hlavní cenu, dále se zúčastnila přehlídky Ostrava v Praze i zlínského Setkání/Stretnutie v roce 2010. V roce 2011 dokonce reprezentovala i v zahraničí, a to na festivalu Katowicki karnawal komedii. Kromě zájmu diváků ji ocenila i odborná veřejnost, kdy na přehlídce mimopražských profesionálních divadel s názvem České divadlo obsadila třetí místo za rok 2011.
Komorní scéna Aréna ve své dvaadvacetileté historii dosud zažila jen dvě stokrát reprízované inscenace – první byla Průběžná O(s)trava krve a před dvěma lety oslavil stou reprízu Penzion pro svobodné pány. Ten se v plné síle hraje dál a v dubnu 2016 zaznamenal v nejlepší kondici svou 140. reprízu.

„Diváci, kteří se zúčastní 100. reprízy Brenpartije, budou moci jednak ochutnat onen pověstný bren, ale také má pro ně divadlo přichystána drobná překvapení, pro připomenutí účasti na této výjimečné události,“ slibuje Renáta Huserová.
Jubilejní 100. repríza inscenace Brenpartija se odehraje ve čtvrtek 21. dubna 2016 od 18:30 hodin na jevišti Komorní scény Aréna v níže uvedeném obsazení.

Alice Taussiková, PR KSA

Brenpartija
Popij vudky, bo čas krutky!!
Autor: Tomáš Vůjtek
Režie: Janusz Klimsza
Scéna a kostýmy: Marta Roszkopfová
Hudba: Vladislav Georgiev
Dramaturgie: Tomáš Vůjtek

Osoby a obsazení:
Ferda Prokop………Josef Kaluža
Franta Vyvial………Vladislav Georgiev
Majdalena………….Dana Fialková j.h.
Jozef……………….Albert Čuba
Lojza Bujok………..Marek Cisovský
Venca………………Michal Čapka
Strážník a Elegán…..Štěpán Kozub
Vefa………………..Alena Sasínová-Polarczyk
Smrt………………..Zuzana Truplová
Švenda ……………..Janusz Klimsza j.h.
Škuta………………Pavel Cisovský j.h.
Premiéra 31. 10. 2009
100. repríza 21. 4. 2016 v 18:30 hodin.

https://divadloarena.cz/repertoar/brenpartija
https://divadloarena.cz/media/ke-stazeni/brenpartija
 

Baví mě režisér, kterému věřím

 

Rozhovor s hercem Šimonem Krupou

Já jsem vás snad nikdy neviděla se špatnou náladou, stále jste takhle plný energie?
„Jsem strašně rád, že to tak působí!“

Ptám se proto, že hrajete v osmi inscenacích v Praze, Budovatelé říše budou vaše osmá inscenace v Aréně – jak stíháte být pořád v pohodě?
„Řekl jsem si, že je třeba ohýbat proutek, dokud je mladý. Ale abych byl upřímný, začalo mi to tzv. dávat na zadek o něco dřív, než jsem si myslel. Chvíli trvá, než se člověk naučí propojit produkce různých divadel a tudíž si efektivně zorganizovat čas tak, aby ho to tolik nevyčerpávalo. A když člověk tráví ve vlaku opravdu spoustu času, je mu to pak líto a únava se podepisuje na výkyvech nálad a stresech.“

A aby toho nebylo málo, jste zaangažovaný i v ostravských projektech mimo Arénu…
„Nejnovější je to inscenace Hřeby v hlavě ve Staré Aréně, na duben plánujeme s pár kolegy další projekt, který je zatím polotajný (hlavně proto, že ještě nikdo neví, co to vlastně chceme dělat), a který se tudíž ještě musí dost promyslet, ale v plánu je zajímavé setkání zajímavých lidí. V absintovém klubu Les jsme měli scénické čtení Pestrých vrstev Ivana Landsmanna, které ještě možná bude mít nějaké reprízy. A před Velikonocemi v Lese proběhnou čtyři představení pašijové hry Tomáše Vůjtka O tom nejslavnějším zmrtvýchvstání, což je interostravský projekt, v němž účinkují herci z NDM, Bezručů, Arény – prostě takové fajne setkání.“

Není tedy čas zakotvit jen v jednom městě?
„V Praze jsem byl pět let a nejvíc se to tam začalo rozjíždět právě ve chvíli, kdy jsem získal angažmá v Aréně. Pro mě je důležité mít to vyvážené – v Aréně dělám řemeslné činoherní divadlo v tom nejlepším slova smyslu, zatímco jinde si blbnu. A z obojího mám velmi dobrý pocit.“

Vystudoval jste ostravskou konzervatoř, pak DAMU – jaký smysl má jít po jedné herecké škole na druhou?
„Tyto otázky jsem si kladl i v magisterské práci. První velký rozdíl je v tom, že když přijdete na konzervatoř, je vám 15 let, když jdete na vysokou je vám o čtyři či pět let víc. Na konzervatoři máte pocit, že vám svět leží u nohou, jste přece herec, a co je víc. A pak přijde někdo, v mém případě paní profesorka Gasnárková, kdo vám obrazně dá pár facek a začne vás učit pokoře a disciplíně. A věci, které mě naučila konzervatoř, nějaká herecká zkušenost, povědomí o řemesle, mi umožnily na DAMU lépe vnímat a přebírat, co nám bylo předkládáno zase tamějším ústavem. Vystudoval jsem katedru alternativního a loutkového divadla – tam se povědomí o základech herecké práce opravdu hodilo, protože musíte vědět, jaké hranice a hodnoty překračujete nebo si s nimi hrajete. Ale mám upřímný vztah k avantgardě a jsem přesvědčen, že kolik jevištních řečí herec pozná, tolikrát je hercem. A není řeč o nějakých cirkusových disciplínách, ale o způsobu uvažování, o schopnosti zorientovat se v určité poetice, mít prostě širší rejstřík v chápání jevištních řečí, založený na empirické zkušenosti“

Během konzervatoře jste hostoval v NDM, studovat jste šel katedru alternativního divadla, nyní hrajete v samých malých divadlech a produkcích – odradilo vás snad velké jeviště?
„Ne, to nemá tyhle kulisy (smích). Není to únik od něčeho k něčemu. Já jsem nevěděl, co se sebou, nechtěl jsem zůstávat další dva roky na konzervatoři, na konkurzu do NDM mi tehdejší šéf řekl, že potřebuje jiný typ, se zlínským divadlem jsme se nedomluvili organizačně, tak jsem se rozhodl, že půjdu dál. A myslím si, že se to všechno stalo tak nějak správně. A i když jsem začal na velkém jevišti, tak se v těch menších prostorech cítím bezpečněji – mám rád, když je publikum blíž. Ale klidně bych si zahrál i na velké scéně.“

Nechtěl jste po škole zůstat raději v Praze? Je stále Ostrava „vaším“ městem?
„Ostrava je nasáta s mateřským mlékem, s tím už nic neudělám. Celá tahle bizarní tvrdost a podivná bodrost. Vždycky, když potkám nějakého „stryca na Masarykaču“, který „valí po ostravsky“, tak se zastavím a zaposlouchám se. Jistě, tenhle specifický životní prostor má i své mouchy, ale zdá se, že proces zpětné aklimatizace se daří. A v Praze doteď hraju a už mi asi také zůstane poblíž.“

Co myslíte, že s vámi bude tak za 10 let? A co byste chtěl, aby bylo?
„Chvilku před čtyřicítkou? Chachá! Já už jsem to někde říkal – jsem k sobě natolik šetrný, že si to raději ani nechci představovat. Ale když už bych musel, tak bych si představoval nějakou chatičku pod horami, ovečky, károvanou deku a krb. A pokud budu dělat divadlo, tak se upínám k tomu, aby to pro mě mělo smysl a měl jsem z toho radost. Abych tomu, co dělám a jak to dělám, pořád věřil. Protože nejhorší je, když člověk rezignuje a stane se to pro něj jen rutinním zaměstnáním. Vím, že ve dvaceti šesti se to lehce říká, ale asi nejhorší je ztratit pružnost.“

V Praze pracujete s režiséry mladší a nejmladší generace, v KSA jste zkoušel především s Ivanem Krejčím – jaký typ režiséra vás baví?
„Baví mě režisér, kterému věřím, když cítím, že ví, jak chce hru či její téma udělat nebo má minimálně jasný názor a přesvědčí mě o něm. Což neznamená, že má vše dokonale připravené a přijde na první čtenou s detailně načrtnutou mizanscénou a plánem, jak budou postavena světla. A byť má herce vést, tak je pořád schopný hledat a třeba i přiznat, že se mýlil, což je sympatické. Režisér je slepec, který vede slepé – to není má myšlenka, to je Peter Brook. A to je ten moment, kdy začíná tvůrčí dialog, kdy se hledá a nachází a společně doplňuje. I když divadlo jak známo není tak úplně demokratické. Třeba Ivan Krejčí je zkušený režisér se zvládnutým řemeslem, který navíc nemá potřebu být chytřejší, než autor, nemá potřebu hry dělat jinak, než jak jsou napsané.“

Co Vojtěch Štěpánek?
„ Tím, že je sám herec se svébytnou zkušeností z jeviště, tak vždycky bude pracovat jinak, než režiséři-neherci. Jeho připomínky jsou směřovány k hereckým akcím, našimi figurami hýbe víc zevnitř. Ovšem není pravidlem, že někdo, kdo má hereckou zkušenost, rozumí hercům lépe. S Vojtou Štěpánkem se mi pracuje velmi dobře, je skvěle připravený a nebojí se hledat, nacházet, zahazovat nápady, a myslím, že mu jde o nás všechny na jevišti, abychom se v tom cítili dobře a všemu rozuměli.“

Udrží se a nepředehrává?
„Vojta to občas pochopitelně udělá, ale zase nikoho nenutí, aby ho kopíroval. Když mu dojdou slova, tak ukáže princip chování dané postavy a zahraje ji, jak to vidí on. Přičemž nikdy nezapomene dodat – ale tak bych to udělal já. A občas zvládne prostřídat všechny postavy, aby názorně ukázal, jak je vnímá, což je docela roztomilé.“

Vaše postava je docela oříšek… Co s ní?
„Je to náročné na trpělivost i nervy vzhledem k jejím omezením, co si budeme povídat. Já bych nerad říkal, co je ta má postava zač, protože je vlastně nepojmenovatelná. Je to možná symbol smrti, svědomí, něco, co odsouváme, co si nechceme připustit, čeho se bojíme. Ale je to neporazitelné a nezničitelné a hlavně stále s námi. Pro mě jde o obrovskou metaforu, která má kouzlo právě v tom nepojmenování. A byť ta postava nemá jedinou větu, já ji nepovažuji za méně hodnotnou, naopak, za o to těžší. Když herci vezmou řeč a hodí jej do rohu, musí se s tím vyrovnat jinými vyjadřovacími prostředky a ne začít panikařit. Často si chodím sednout do hlediště a sleduji situace zpovzdálí. Snažím se tak přijít na to, co by bezeslovný Schmürz mohl všechno dělat, jaká je esence postavy mimo tento svět.“

Jak byste pozval diváky na Budovatele říše?
„Přijďte se podívat na to, jak jsme všichni směšní, jak utíkáme sami před sebou a jak se pak všichni strašně divíme.“
 

Apokalyptičtí, přesto vtipní Budovatelé říše Borise Viana

Třetí titul letošního Roku něčím tragikomického přivádí na jeviště Komorní scény Aréna další z velkých jmen světové literatury. Tentokrát dramaturgie divadla představí apokalyptickou hru jedné z legend francouzského moderního umění, Borise Viana.
Život Borisi Vianovi (1920-1959) nevyměřil příliš času, nicméně ten, který měl k dispozici, využil opravdu intenzivně. Nejprve vystudoval techniku a stal se inženýrem hutnictví, aby následně tři roky (1943-46) strávil ve Francouzském normalizačním ústavu. Pobyt v této instituci ho jen utvrdil v jeho odporu k byrokracii a ve sklonech k anarchii. Přirozeně se tedy posléze obrátil ke světu hudby, recese, provokací a mystifikací a stal se jednou z výrazných postav intelektuální čtvrti Saint-Germain-des-Prés. Byl prozaikem, novinářem, jazzovým hudebníkem, dramatikem, písničkářem, hercem, malířem a scenáristou. Udržoval kontakty s filozofy a literáty od Sartra po Ionesca, nejblíže měl ale k Alfredu Jarrymu. Proto se od roku 1952 stal členem Patafyzického kolegia, což byla společnost, která v duchu díla A. Jarryho zesměšňovala měšťáckou omezenost a lidskou hloupost. Při obraně zdravého rozumu a upřímného citu používal nejen ironii, cynismus a lehkou dekadenci, ale i provokaci a mystifikaci. A Budovatelé říše (1957) jsou toho dokladem.
V Budovatelích říše Vian předstupuje před diváky s tragikomickou apokalypsou jedné středostavovské rodiny, reprezentující však celé lidstvo a jeho do sebe zahleděnou malost.
Spořádaná rodinka, ztělesňující metafyzický strach ze smrti, prchá před tajemným Hlukem do stále vyšších pater domu. Tam však nachází vždy o něco menší a stísněnější bytový prostor. Přesto rodiče ujišťují svou dceru, že i nadále žijí v blahobytu, přinejmenším ve srovnání s těmi druhými, kteří takovéto štěstí nemají. Minulost a vzpomínky na vše hezké se snaží vytěsnit z paměti, zato veškerou zlost a frustraci si vybíjejí na zvláštní postavičce jménem Schmürz, která jim slouží jako fackovací panák.
Postavy marní čas banálními rozhovory, z nichž v kontextu věčného, ale bezcílného lidského úniku před sebou samými, mrazí. Život bez duchovní perspektivy, onu ubohou existenci ze dne na den, přijímají jako svůj nevyhnutelný osud, přičemž považují za lepší raději zapomenout, než se duchovně povznést. A na tomto půdorysu se rozehrává působivé podobenství o konci naší „prosperující“ společnosti.
„Na jevišti je nepřetržitě přítomen důkaz nesmrtelnosti a současně postavy trpí fatální absencí Ducha. Jsou to lidé, kteří se potýkají jen s tím, co je teď a tady. Cokoliv bylo hezké, vytěsněme, protože když zapomeneme na hezké věci, tak nám nebude vadit, že dnes se nám žije zle. Jde o pouhou logickou analýzu současnosti, která tu současnost ani nepotřebuje. Hra končí střetem člověka s tím, co ho odjakživa přesahovalo, jen on si to nikdy nechtěl připustit. A tváří v tvář nesmrtelnosti zhodnotí, že život mohl být zcela jiný…“ říká režisér Vojtěch Štěpánek.
Přesto jsou Budovatelé říše hrou vtipnou a divácky atraktivní. To díky autorově ironii, bohaté obrazotvornosti a mistrovskému zacházením se slovy.
Budovatele říše napsal autor těsně před svou smrtí, a je v nich patrný vliv Eugène Ionesca, jednoho ze zakladatelů žánru absurdního dramatu.
„Je to Vianovo mistrovské dílo slov. Opět vytvořil svět, který až mrazivě zrcadlí ten náš. Vše zlé je v jádru tvořeno z pozitivních až ušlechtilých pohnutek. Když máme o někoho takový strach, že mu lžeme do očí, i když ho ta lež třeba zahubí. Pro ty, kteří mají Viana rádi, je to Vian, kterého ještě nikdo pořádně neviděl – neuvědomuji si totiž, že by tuhle hru u nás někdo dělal. Budovatelé říše jsou jednou z posledních věcí, kterou Vian před svou smrtí napsal. A vzhledem k tomu, že umřel mlád, můžeme se tedy domnívat, že jde o jeho vrcholné dílo,“ doplňuje režisér Vojtěch Štěpánek.
Režisérem inscenace je Vojtěch Štěpánek (1984), zcela nové jméno v rámci ostravského divadelního života. Tento mladý režisér v Aréně i v Ostravě pracuje poprvé, jeho domovskou scénou je pražské Divadlo Komedie, kde působí jako ředitel, režisér a herec.
V inscenaci se v roli Otce představí Vladislav Georgiev, jeho ženu hraje Alena Sasínová-Polarczyk a dceru Zuzana Truplová. Tajemnou postavu Schmürze ztvární Šimon Krupa, služku Tereza Cisovská a souseda Albert Čuba.
Na jevišti zazní překlad Jana Tomka, scéna a kostýmy jsou dílem stálého spolupracovníka KSA, scénografa Milana Davida.
Premiéra se odehraje v sobotu 19. března 2016 v 18:30 hodin.

Alice Taussiková, PR KSA
 

Budovatelé říše jsou mistrovské dílo slov

 

Rozhovor s režisérem Vojtěchem Štěpánkem

Původně jste vystudovaný herec – štvali vás snad jiní režiséři natolik, že jste se jím stal raději sám?
„To vůbec ne. Na základní škole jsem měl špatný prospěch a dost jsem natáčel, takže studovat herectví byl vlastně jediný způsob, jak jít v životě dál. Na konzervatoři jsem měl nepřetržitě nutkání psát hry a scénky pro své spolužáky, které jsem zároveň, nechci říct režíroval, ale tak nějak stavěl dohromady a pak jsem měl potřebu to celé někomu předkládat. Nakonec si pedagogové nižšího ročníku Petra Špalková a Ivan Řezáč všimli, jak tam pořád pobíhám a organizuji, a svěřili mi klauzury svého ročníku. Spolupracoval jsem s nimi na Čechovově Rackovi a nakonec mi nabídli, abych jim napsal a zrežíroval absolventské představení.“

Hodně jste točil?
„Nemám třeba pátou třídu, protože jsem natáčel seriál Bubu a Filip a pak ještě stonal. Což mi pak někteří učitelé dávali docela sežrat. Byl jsem takový ten třídní šašek… Už ve čtyřech letech jsem se naučil číst a ve školce, když byl odpolední klid a soudružka tetička šla na cigáro, tak jsem dětem četl pohádky. Pak jsem se naučil nazpaměť všechny desky s Hurvínkem, a v první a druhé třídě, když zbývalo posledních pět minut z hodiny, tak nastalo – Vojtíšku, pojď před tabuli a říkej zpaměti nějaké věci… Chodil jsem na housličky a máma, která vystudovala hru na varhany, mi prozradila, že vedle těch housliček je ještě jedna třída, dramaťák…! Jednou tam přišli lidi z televize, že hledají malého kluka. Tak jsem se posléze dostal do područí agentury, která mě obchodovala vesele dál. Nakonec jsem hrál i půl roku v Ordinaci v růžové zahradě a tam jsem si řekl Dost. Zavolal jsem do všech agentur a řekl, ať už mi nikdy nevolají a teď je to deset let, kdy jsem naposledy točil.“

A už nechcete?
„Rouhal bych se, kdybych říkal, že nechci, je to obživa a postupně odpadlo i to morální dilema, jestli by herci takové věci měli dělat. Navíc vedle těch nekonečných Ordinací vznikají i zajímavé autorské seriály.“

Pamatujete si na svou první režii, na ten moment kdy jste přešel tzv. „na druhý břeh?“
„První profesionální režii se všemi náležitostmi bych neviděl ani tak ve Strašnicích, kde jsem byl mezi přáteli, ale když jsem šel dělat do Liberce na velkou scénu Šaldova divadla.“


Bál jste se?
„Mně to přišlo vzrušující. Přišel jsem někam, kde mi začali říkat pane režisére, na což jsem si dodneška nezvykl. A tehdy to bylo poprvé, kdy mi došlo, že veškerá ta zodpovědnost – i třeba za peníze na scénografii – že jde za mnou. A ona je hrozně důležitá. Když ji člověk nepociťuje, tak to je špatně.“

Tak nebál jste se, ale nepřišly pocity typu – jsem tady správně?
„To si říkám každý den. Kdekoliv, kdykoliv něco dělám, tak si říkám, jestli jsem to já, kdo to má dělat. Když u nás v divadle Komedie nedávno zkoušel jeden polský režisér, tak chtěl, abych hlavní roli hrál já. A je tedy dost zvláštní, když hercům, kterým máte z pozice ředitele zprostředkovávat práci, říkáte, že to budete hrát vy. Podobně to cítím, když dostanu nabídku na režii, protože vím, že je řada vystudovaných režisérů…“

Jak těžké či lehké je být ředitelem v dost mladém věku v divadle, které není jen generační?
„Když došlo na to, že potřebujeme šéfa našeho sdružení a ředitele divadla, tak jsem byl ten jediný, který chtěl vzít někoho zvenku. Ale protože tu vnitřní logistiku a kombinatoriku řídících úkolů jsem už nějakou chvíli prováděl a zvládal, tak všem v divadle přišlo logické, že bych to měl dělat já. Asi i proto, že na lidi nekřičím a snažím se být diplomatický. A nikdo moc nebral ohled na to, co si myslím. Říkal jsem si – oni chtějí, abych tady rozhodoval, ale nedají mi žádnou možnost se rozhodnout… Vzal jsem to, protože jsem pochopil, že pro náš spolek to v danou chvíli bylo skutečně nejvhodnější řešení.

V Ostravě zkoušíte poprvé – překvapila či zklamala vás něčím? Nestýská se vám po Praze?
„To ne, protože tam pořád jezdím, kolikrát se mi stane, že jedu do Ostravy jen na otočku. Čtyři hodiny jedu na zkoušku, čtyři hodiny zkouším a čtyři jedu zase zpátky. Na Ostravě mě fascinuje, jak je v centru liduprázdno a chápu, že je to bolest. Je smůla, že vám tu postavili ten obchoďák, takže lidé už nejdou do obchodů a restaurací v centru, do toho „hezkého města“. Taky tady nejsou večerky, v Praze nenajdete blok domů, kde by nějaká nebyla. Jako byste je nepotřebovali, nebo co… Ale společenský život je tady výborný. Nějaký mladý chlapec ve Staré Aréně mi říkal, že by chtěl do Prahy, protože je tam víc lidí, klubů a divadel. A já jsem mu na to řekl – no jo, jenže ty tam přijedeš a najdeš si to, co máš v Ostravě. Protože to je tvoje krevní skupina. Najdeš si stejné kavárny, hodně podobné přátele, budeš vyhledávat stejnou kulturu. Takže jestli tam chceš jen kvůli tomu, tak to tam nejezdi, protože to už tady máš. Rád v Ostravě chodím po kavárnách, rád sedím ve „Stařeně“ nebo v Lese – tam mi přijde, že je svět v pořádku.“

Chodíte i do divadel? Která inscenace v Aréně vás zaujala?
„S nadějí, i bez ní jsem dokonce viděl třikrát, ovšem ani jednou v Ostravě – dvakrát u nás v Komedii a jednou v Divadle pod Palmovkou. Naděje a Slyšení, to jsou inscenace, které na mě doléhají nejvíc. A to je také důvod, proč jsme chtěli v Divadle Komedie uvést Smíření, ze kterého ale z finančních důvodů sešlo.“

Je něčím práce v Aréně jiná, než třeba v jiných divadlech?
„Je jiná tím komorním obsazením. Pracuju s úzkou skupinou lidí a je zajímavé sledovat, jak se znají, jak na sebe reagují, na jaké frekvence jsou sladění. A protože jsem sám herec a chápu, jak herci fungují, tak vidím ty postupy práce a velkou zkušenost. Pak je velkou výhodou, že se věci dají říkat stručně a jasně a odpadá seznamování se s tím, o jaké divadlo nám vlastně jde. Zkouší se mi tady velice dobře.“

Budovatelé říše jsou vaše dramaturgická volba. Co vás zajímá při výběru textu – téma, příběh, jazyk, humor?
„Když kombinace zmíněného vytvoří svět, v němž za větami postav cítím velký příběh. Když si řeknu, že hra, kterou dělám, je dvěma posledními hodinami dvacetiletého příběhu. A rozkrývám, co je nakumulováno za všemi těmi větami. Vian se zdá symbolický, obrazný, je to hra se slovy, ale když se člověk pídí po tom, proč ty postavy říkají, co říkají, zjistí, že něco skrývají. A když se začnete ptát, co skrývají, tak se dostanete do hrozně zajímavé spleti vztahů, lží, intrik a léta neřešených či nepojmenovaných problémů. A na to se analogicky nabalují další neřešitelné problémy, a celé to už žije svým vlastním životem. V Budovatelích říše se to celé navíc děje na hranici apokalypsy světa. Na jevišti je nepřetržitě přítomen důkaz nesmrtelnosti a současně postavy trpí fatální absencí Ducha. Jsou to lidé, kteří se potýkají jen s tím, co je teď a tady. Cokoliv bylo hezké, vytěsněme, protože když zapomeneme na hezké věci, tak nám nebude vadit, že dnes se nám žije zle. Jde o pouhou logickou analýzu současnosti, která tu současnost ani nepotřebuje. Hra končí střetem člověka s tím, co ho odjakživa přesahovalo, jen on si to nikdy nechtěl připustit. A tváří v tvář nesmrtelnosti zhodnotí, že život mohl být zcela jiný…“

Kdo je divná postava Schmürze, který po celou hru nepromluví, všechny postavy ho jen bijí, a který je jak z jiného světa?
„Byl bych rád, kdyby si lidi tuhle otázku pokládali. Myslím si, že nemá lidský původ a nedokáže fyzicky působit, jen tam je. Můžeme si ho vykládat jako naše špatné svědomí, protože cokoliv uděláme, tak nás přežije a nemáme nad tím žádnou kontrolu. Tvář naší nesmrtelnosti formují lidé, kteří si nás pamatují a činy, které nás zpětně reflektují. Tohle špatné svědomí vzbuzuje touhu ho umlátit, jenže ono nejde zabít, protože je to něco, co tady má být až všechno skončí, je to odraz našeho života.“

Není asi lehké hrát takovou roli…
„To teda jo. My jsme se Šimonem Krupou, který ho hraje, v úvodní fázi vymýšleli, co všechno Schmürz může dělat, a teď se vracíme k původní verzi, která je dost minimalistická. Nicméně závěr hry bude patřit jemu. Bude, stejně jako celá hra, vzbuzovat otázky, ale nebude dávat odpovědi.“

Vian je veřejnosti asi nejvíc znám jako autor Pěny dní – možná i díky nedávnému zfilmování tohoto románu. Jak moc podobní činepodobní jsou Pěně dní Budovatelé říše?
„Je to Vianovo mistrovské dílo slov. Opět vytvořil svět, který až mrazivě zrcadlí ten náš. Vše zlé je v jádru tvořeno z pozitivních až ušlechtilých pohnutek. Když máme o někoho takový strach, že mu lžeme do očí, i když ho ta lež třeba zahubí. Pro ty, kteří mají Viana rádi, je to Vian, kterého ještě nikdo pořádně neviděl – neuvědomuji si totiž, že by tuhle hru u nás někdo dělal. Budovatelé říše jsou jednou z posledních věcí, kterou Vian před svou smrtí napsal. A vzhledem k tomu, že umřel mlád, můžeme se tedy domnívat, že jde o jeho vrcholné dílo.“

 

V Top Dogs se lidé budou smát drsným věcem z drsného světa

 

Rozhovor s herečkou Terezou Cisovskou

Naposledy jsme spolu hovořily před třemi lety, kdy ses právě vracela z druhé mateřské a byla plná nadšení do práce. Ještě stále tento stav trvá?
„Nooo, samozřejmě trvá, jsem ráda, že dělám tuhle práci, ale když je toho hodně, když se pořád zkouší a hraje jako teď, tak je to náročné. Ale že bych ztratila to nadšení, to ne.“

Nepřemýšlíš o třetím dítěti?
„Ne, to vůbec. Už tak to mastím, jak se dá. Jsem dost nervní člověk, takže se třetím dítětem by mě rovnou odvezli (smích).“

Jak relaxuješ?
„Učím se relaxovat s dětmi, protože to ani jinak nejde. Dělat něco, co baví mě a je do toho taky vtáhnout. Takže si třeba pustíme hudbu a tancujeme nebo zpíváme. A když je hezky, tak chodíme ven a tam se všechny tři vyblbneme. Moje děti milují průlezky a houpačky, takže tady známe každý dvorek.“

A kdybys mohla dělat něco zcela bez dětí, jen pro vlastní radost?
„Tak to bych byla kavárenský povaleč. Hrozně mě baví chodit sama do kavárny – ostatně vzniká jich tady čím dál tím víc, takže je co objevovat – a číst si knížku, užívat si tu atmosféru. A kdybych tady měla moře, tak chodím plavat. Proto v létě mířím ke všem rybníkům, jezerům, řekám, jsem prostě hroch. Ideálně bych to viděla na kavárnu u moře.“

Aréna za posledních několik let zaznamenala řadu významných úspěchů – vnímáš nějak, že jsi v ceněném divadle?
„Já jsem Arénu od začátku brala jako výborné divadlo a jsem ráda, že byla konečně i veřejně uznána jako kvalitní profesionální divadlo – ostatně má na to už věk. Ta změna je patrná třeba při hostování v Praze, kdy na nás přijde hodně lidí, a všichni se těší. Tehdy to člověk vnímá výrazněji, cítí, že nás lidé – i mimoostravští – sledují.“

Aktuálně se intenzivně hovoří o případném ocenění tvého muže Marka za roli Adolfa Eichmanna ve Slyšení. Nezávidíš mu takovou parádní roli?
„To mu tedy nezávidím ani náhodou! Naopak, mám za něj při každém představení hrozné nervy. Ale on je výborný a to i ve chvílích, kdy je na něj ten tlak ještě větší, třeba právě při hostování v Praze. Já to s ním prožívám, ale nezávidím. A je to jako s Arénou. On je ve věku, kdy se dá říci – ano, ta práce je kontinuálně skvělá už mnoho let a zaslouží si ocenění.“

Diplomatická odpověď…
„Každý herec touží po velké roli, ale myslím, že na to ještě úplně nemám, abych takovou roli měla. Anebo ji můžu dostat, ale nemusí se mi podařit. Ale třeba k tomu někdy dojdu (smích).“

Bylo těžké s ním vydržet, když Eichmanna zkoušel?
„Při velkých rolích se mu doma snažíme jít stranou, ať se může učit. A když má hodně špatnou náladu, tak si to aspoň vysvětlíme tak, že toho má moc (smích). Ale on, když je extrémně zabraný do práce, tak je relativně víc v pohodě. A má to tak i v divadle. Zaleze si do koutku, aby se mohl soustředit, a opravdu se kolem něj nemusí chodit po špičkách.“

Jak pečuješ o vaše manželství?
„Na to opravdu nemám žádný program! Možná to dělám úplně špatně, ale ještě jsme se nezabili, což je po patnácti letech úspěch! Řadu věcí jsem se už naučila – na většinu míst, kam ráda chodím, chodím sama. Tedy k vodě, do divadla nebo na koncerty. Nebo tam, kde je hodně lidí, jako třeba vánoční jarmark, tak tam s ním počítat nemůžu. Na druhou stranu on zůstane doma s dětma, takže já si to můžu v klidu užít.“

Top Dogs jsou tvá třetí inscenace pod vedením režiséra Grzegorze Kempinského – vnímáš ho jinak, než při prvním setkání u Plešaté zpěvačky?
„Tak už není jen milý, jako u Plešaté (a Poláci jsou opravdu velice zdvořilí k hercům), známe se už přece jenom víc, takže je někdy i jízlivý, ale prý vše z lásky, což nezapomene nikdy dodat!“

Grzegorz Kempinsky Top Dogs už dělal v Polsku – má tedy pro vás už hotová řešení situací nebo vás nechává vymýšlet své přístupy?
„Já jsem se tuhle informaci dozvěděla teprve nedávno a vlastně se mě to jako herečky ani moc netýká. Grzegorze spíš zajímá forma a očekává, že mi sami ji nějak naplníme – vede nás ke svému záměru, ale nedává hotová řešení. Navíc tato hra je poměrně komplikovaná v tom, že v ní nejde o klasické vztahy a situace. Jsou to jakési útržky, které nikde nezačínají a nekončí a my herci si sami musíme jednotlivé scény propojit.“

Tak to je spousta domácí přípravy…
„To je, hodně přemýšlení. Ta role chodí všude se mnou, pořád otravuje. Ale to neznamená, že pak na zkoušce vím co a jak.“

S režisérem ze zahraničí nezkoušíš poprvé – je práce s nimi v něčem jiná?
„Vznikají třeba nová slova, patvary, které se stávají běžnou součástí komunikace. Anebo situace, kdy režisér-cizinec řekne nějaké slovo, které ani pořádně nevím, co znamená, a vnímám ho tudíž pocitově. A pak se také pocitově snažím tuhle připomínku naplnit, ovšem bez těch schodů vysvětlení mezi tím. A pak je tady řada drobných rozdílů ve vnímání určitých věcí nebo v přístupu k nim. Třeba Polákům chybí náš cynismus nebo tolik racionálního přemýšlení nad věcmi. Jejich svět je o větších emocích, řadu věcí vnímají čistěji než my. Je potřeba najít míru, jak propojit oba tyto pohledy.“

Top Dogs je hrou velice specifickou, přinášející pohled do světa, který je málokomu skutečně znám – do světa vrcholných manažerů. Čím je přitažlivá pro diváka, kterému je tento svět čísel a cizích termínů zcela vzdálený?
„Zajímavé je to tím, že se vše řeší terapií, při níž se hrají role, které skrývají, ale také odkrývají pravdu. Ti lidé se uprostřed dosud úspěšného života ocitli na dlažbě a mají pocit, že selhali. Jsou jako děti v mateřské školce, které hrají hry a hledají znova své místo v životě. Prostředí top manažerů je vybráno záměrně, protože jde o lidi, kteří mají hodně vysoké platy, žijí na vysoké noze a najednou své rodiny nejsou schopni zajistit a třeba o ně i přijdou.“

Zažila jsi někdy situaci, kdy jsi přišla o práci?
„Zatím ještě ne, ale úplně mě to děsí. A myslím si, že je strašně těžké se z toho dostat. Nebrat si to osobně, sebrat se, najít sílu a jít dál. A nevšímat si toho, jak to vnímají ostatní, to poklesnutí v jejich očích. Nechtěla bych to zažít.“

Přijde ti svět Top Dogs lákavý a přitažlivý?
„Je to svět, kde chybí fantazie a poezie. Je to svět moci. Pokud někdo propadne moci, tak se mu tam může líbit. Obávám se, že je tam hodně lidí, kteří byli třeba doma ponižováni, kteří měli špatné vztahy s rodiči. Ti se tam mohou dobře ukrýt a najít zadostiučinění. Ten svět mi nic neříká, ale dobře zobecňuje hierarchii ve společnosti.“

Ve hře hrajete pod svými vlastními jmény – jak to berete?
„Ze začátku to bylo hodně divné, dost jsme se tomu smáli. Když se postava nějak jmenuje, můžeme se za ni schovat. Jsou to naše zkušenosti, naše emoce, ale pořád můžeme říkat, že to nejsme my, ale ta postava. Tady rolemi kryti nejsme a všechny nás zajímá, jak na to budou diváci reagovat.“

Nabírá taková role na autenticitě?
„Já mám právě spíš pocit, že kdybychom měli jiná jména, že bychom se nebáli ještě víc projevit. Že to spíš člověka nutí nedávat tam všechno, protože si každý řekne, že tohle jsem opravdu já. Nebo aby si diváci neřekli, že jsme si to i my vzali jako terapii (smích).“

Grzegorz Kempinsky v Aréně předvedl dost velký žánrový rozptyl, dělal absurdní drama, které se stalo třeskutou komedií, pak to byl psychothriller – jaký žánr budou Top Dogs?
„To taky netuším. Je to zamýšleno tak, aby se lidé bavili, ale zároveň jsou tam místa, která diváky „dostanou“. Ideálně by to měla být tragikomedie, kde se lidé budou smát drsným věcem z drsného světa.“

Slyšení zvítězilo!

 

Inscenace hry Tomáše Vůjtka Slyšení v režii uměleckého šéfa KSA Ivana Krejčího se stala Inscenací roku.

 

Rozhodlo o tom 102 divadelních kritiků, publicistů a teoretiků, kteří se zúčastnili hlasování v anketě Divadelních novin.

 

Tato anketa byla letos vyhlášena po třiadvacáté a objevilo se v ní 55 inscenací z celé republiky:

http://www.divadelni-noviny.cz/inscenace-roku-2015-uplna-verze

 

Slyšení tak za sebou nechalo třeba inscenaci Kauza Schwejk pražského Studia Hrdinů, Klímovu Lidskou tragikomedii z Divadla v Dlouhé nebo Janáčkovu operu Z mrtvého domu z pražského Národního divadla, mnoho významných souborů se překvapivě nedočkalo vůbec žádné nominace.

 

Velkým úspěchem je, že Komorní scéna Aréna bodovala v této anketě dokonce dvakrát. Na čtvrtou příčku se totiž prosadila také nejnovější inscenace z počátku letošní sezóny, Shakespearovo Něco za něco opět v režii Ivana Krejčího.

 

Více zde:

http://www.novinky.cz/kultura/390930-vujtkovo-slyseni-v-rezii-ivana-krejciho-je-inscenaci-roku-2015.html

 

Komorní scéna Aréna zaznamenala stejný úspěch i v roce 2014, kdy byla v této anketě zvolena Inscenací roku Ruská zavařenina Ludmily Ulické v režii Ivana Rajmonta.

Top Dogs – z top managementu do outplacementu

Pokud nadpisu této tiskové zprávy příliš nerozumíte, nic si z toho nedělejte. Druhou premiérou letošní sezóny totiž vstoupí Komorní scéna Aréna na divadelně nepříliš probádané území – do světa vrcholných manažerů. Lépe řečeno vrcholných manažerů v krizi. Hra švýcarského dramatika a spisovatele Urse Widmera Top Dogs dává nahlédnout do životů top manažerů, kteří však řízením osudu přišli o svá lukrativní místa a octili se na dlažbě, respektive v jakémsi „kurzu přežití“, tzv. outplacementu. Neboli v procesu účinné pomoci lidem v obtížné životní situaci jako je ztráta zaměstnání.
Urs Widmer (1938-2014) je znám především jako autor románů, povídek a esejů, v nichž rád propojoval fikci s realitou do komických hyperbol. Jeho svébytného humoru nezůstaly ušetřeny ani divadelní hry, z nichž nejznámější je právě černá komedie Top Dogs. Tento text byl poprvé inscenován ve Švýcarsku v roce 1997.
Hra vypráví o nezaměstnaných, kteří před tím, než byli propuštěni z práce, zaujímali vysoké pozice ve firmách a podnicích. Vlna propouštění ale zasáhla i šéfy, tedy tzv. „top dogs“, což je slangový výraz ze světa bojových psů označující vítěze. Ještě včera si tihle „top dogs“ připadali nedotknutelní. Dnes jsou bez místa, protože jejich firma zkrachovala nebo prošla restrukturalizací, jejímž důsledkem je omezení počtu pracovních pozic. Tito lidé, kteří právě spadli z výsluní až na dno, procházejí speciálním kurzem, který jim má pomoci vyrovnat se s nastálou situací, opět se zapojit do běžného života a najít si novou práci. Výchozím materiálem pro hru byly Widmerovi osobní setkání jak s vyhozenými manažery, tak s jejich kouči.
„Podkladem pro text byly rozhovory, které jsme vedli s postiženými i s poradci. Dá se dokonce říci, že ho psali spolu s námi, i když se ve hře neobjevuje žádné interview ve své původní podobě. Zhuštěná a poeticky obměněná forma toho, co nám lidé vyprávěli, však stále ještě obsahuje mnoho reálných, nevyfabulovaných skutečností a informací – realita je někdy, jak známo, vynalézavější než fantazie,“ vysvětluje Urs Widmer.
Inscenaci nazkoušel polský režisér Grzegorz Kempinsky, který v KSA pracuje již potřetí. Předchozími inscenacemi, které se souborem inscenoval, bylo absurdní drama Plešatá zpěvačka (2012), které se stalo diváckým hitem a psychothriller Krajní meze (2014).
„Ta hra je o tom, co nás všechny čeká. Tedy svět velkých společností, ten horor ultra kapitalismu, který vytváří obludné prázdno v myslích a emocích lidí. Konkrétně jde o příběhy lidí, kteří byli propuštěni z práce, přičemž zastávali ty nejvyšší řídící funkce. Nyní se ocitají v agentuře, která jim má pomoci najít práci, v tzv. outplacementu. Ale i tato agentura je součástí firmy – má amortizovat šok, posílit psychiku, atd. atd. Kdyby ale opravdu šlo o skutečnou terapeutickou pomoc, ti lidé by po jejím skončení byli obohaceni a hledali v životě jiné cíle. Tohle je ale korporátní terapie, která má šroubek, který někde ze stroje vypadl, vyčistit a vsadit zpět, jen na jiném místě. Totální brainwashing,“ říká režisér..
Top Dogs inscenuje jako psychoterapeutický kurz, kdy jsou všechny postavy stále na scéně a v monologických úryvcích či řízeném rozhovoru s dalším účastníkem kurzu dávají nahlédnout do svého soukromí.
„Je to zvláštní druh materiálu, kde tah vyprávění není lineární. Navíc já jsem ještě scény z původního textu popřehazoval tak, aby nešlo o dokumentární divadlo. Vidíme tak jen úryvky z dějů, a herec si musí sám v sobě doplnit tu cestu, kterou postava projde. To na něj klade velké nároky a vyžaduje hodně vlastního vkladu. A jako klíč, který to vše sjednocuje, je právě ta forma psychoterapie,“ přibližuje inscenaci Kempinsky.
Zajímavostí je, že tentokrát se diváci ve hře nesetkají s fiktivními jmény postav, ale s tím, že herci ztvárňují role pod svými vlastními jmény. Tak, jak to předepsal autor v původní švýcarské verzi pro curyšské divadlo.
„Pro herce je skutečně těžké, hrát pod svým vlastním jménem. A protože jsem Top Dogs chtěl udělat jako co nejpravdivější terapeutické sezení, nehrají pod jmény postav. Ale samozřejmě to neznamená, že jsou stejní jako postavy, které pod svými jmény ztvárňují. Pro herce je tohle situace, která je paradoxně otevírá. Musí sáhnout hlouběji a vylovit třeba i jiné části své osobnosti, můžeme je vidět i jinak, než jsme běžně zvyklí,“ říká Grzegorz Kempinsky.
„Ze začátku to bylo hodně divné, dost jsme se tomu smáli. Když se postava nějak jmenuje, můžeme se za ni schovat. Jsou to naše zkušenosti, naše emoce, ale pořád můžeme říkat, že to nejsme my, ale ta postava. Tady rolemi kryti nejsme a všechny nás zajímá, jak na to budou diváci reagovat,“ prozrazuje herečka Tereza Cisovská.
V inscenaci se tak diváci setkají se zvláštní situací, kdy před ně předstoupí postavy jménem Tereza Cisovská, Zuzana Truplová, Vladislav Georgiev, Albert Čuba, Petr Panzenberger, Marek Cisovský, Josef Kaluža a Štěpán Kozub.
Scéna a kostýmy jsou dílem stále spolupracovnice Grzegorze Kempinského Barbary Wołosiuk, hudbu složil režisérův kolega z divadla, který jinak pracuje jako informatik, Marcin Müller.
Premiéra Top Dogs je naplánována na sobotu 9. ledna 2016 v 18:30 hodin v Komorní scéně Aréna.

Alice Taussiková, PR KSA
 

V TOP DOGS BY SE DIVÁCI MĚLI SMÁT SKRZE SLZY

 

Rozhovor s režisérem Grzegorzem Kempinskym

V Aréně už pracuješ potřetí – neláká tě poznat i jiné české divadlo?
„Bylo by to milé, protože já jsem do Česka zamilovaný. Do českého divadla, českých herců, českých her a do knedlíků. Ale Aréna je nejlepším divadlem v republice, takže si nemám na co stěžovat.“

Pořád tě to tady baví?
„Určitě. Pokaždé děláme úplně jiný žánr, což vyžaduje jiný přístup ode mě i od herců. Zkoušení v Aréně mi vždycky hrozně moc dá, učím se tady. Top Dogs jsem už dělal v Polsku, ale tady z toho vychází úplně jiná inscenace a já v tom textu díky hercům odkrývám nové věci. A tím, že už spolu děláme potřetí, tak se nám spolu lépe komunikuje, cesta ke konsenzu je kratší. Je to jako ve vztahu – vše už není nové, ale zase se postupuje někam výš. Zezačátku jsme se opečovávali jako páreček milenců, ale teď už je to jako dobré manželství, kde je láska, ale i přátelství.“

Přeci jen – tím, že jsi Top Dogs už inscenoval, netlačíš herce do nějaké hotové představy?
„Herci hrozně moc nabízejí, inscenace bude mnohem hlubší, lidštější a osudy postav se mě začínají bezprostředně dotýkat. Obsazení jsem dělal tak, aby bylo typově jiné, než jsem měl v Polsku. Aby ti lidé s sebou nesli jiná témata a překvapili mě. Ta inscenace je mnohem herečtější, zatímco ta polská byla formálnější. Herci tady mnohem více sami vytvářejí své role.“

O čem jsou Top Dogs? Můžeš tu hru přiblížit?
„Ta hra je o tom, co nás všechny čeká. Tedy svět velkých společností, ten horor ultra kapitalismu, který vytváří obludné prázdno v myslích a emocích lidí. Konkrétně jde o příběhy lidí, kteří byli propuštěni z práce, přičemž zastávali ty nejvyšší řídící funkce. Nyní se ocitají v agentuře, která jim má pomoci najít práci, v tzv. outplacementu. Ale i tato agentura je součástí firmy – má amortizovat šok, posílit psychiku, atd. atd. Kdyby ale opravdu šlo o skutečnou terapeutickou pomoc, ti lidé by po jejím skončení byli obohaceni a hledali v životě jiné cíle. Tohle je ale korporátní terapie, která má šroubek, který někde ze stroje vypadl, vyčistit a vsadit zpět, jen na jiném místě. Totální brainwashing. Z tohoto pohledu jsou Top Dogs velice sadomasochistickou hrou, kde se diváci smějí skrze slzy.“

Jaký je svět Top Dogs? A čím může být zajímavý svět manažerů pro člověka, který tomuhle světu čísel a cizích výrazů vůbec nerozumí?
„Už když zajdeme do McDonalda, tak máme co do činění s velkou korporací, při sledování komerční televize jsme konfrontováni s velkou společností, na každém rohu je nějaká banka. A jejich mechanizmy fungují na stejných principech – jak vytáhnout z obyvatel co nejvíc peněz, ať už se to děje pod různými nálepkami nebo pod rouškami nadací apod. Máme co do činění s globálním marketingem, kterého jsme, ač chceme či ne, součástí. Velké korporace čím dál víc požírají malé obchody, drobné podnikatele. Tato monstra útočí na obyčejného, malého obyvatele na každém kroku, a tak stejně jejich management požírá a vyplivuje i své top manažery. Stejná kola, která ti přinesou něco příjemného nebo tě vynesou na vrchol, tě i stáhnou dolů.“

Zrovna v Ostravě je spousta nezaměstnaných, kteří ovšem nikdy neměli pohádkové platy jako postavy ve hře – nebude to působit jako provokace?
„Inscenace by neměla působit jako červený hadr na býka, spíš jako výstražný praporek. Abychom si vše výše řečené uvědomovali – i proto, že s těmito korporacemi budeme mít co do činění stále více. Aby diváci viděli, jak to v takové společnosti opravdu vypadá.“

Ty jsi někdy byl v pozici „vyhozeného“ z práce?
„Byl jsem vyhozený z vysoké školy, kde jsem učil. Nejprve to byl šok, nicméně pak se ukázalo, že to byla spása. Byl jsem nevolníkem daného systému, sice ne korporátního, ale akademického, který mi neumožňoval věnovat se tvorbě. A loni mě propustili z divadla, kde jsem působil přes deset let. Přišel nový ředitel, který se cítil ohrožený tím, že mě považoval za lepšího režiséra než je sám. Přičemž on je herec, který si myslí, že je režisér. Ale já jsem tušil, že mě bude chtít vyhodit, takže jsem vše zařídil tak, že mě vyhodil na základě mých vlastních podmínek. A znovu to bylo znovuzrození a uvolnění. A nikdy jsem nebyl tak zaměstnaný, jak po propuštění z práce. Důležité v obou případech pro mě bylo vědomí, že osoby, které se o mé propuštění postaraly, mají problém se sebou, ne se mnou.“

Jak fungují Top Dogs na diváky v Polsku?
„Dělal jsem je v malém divadle v malém městě Zabrze. Když jsme začínali zkoušet, herci se mě ptali, pro koho to budeme hrát, když tam žádné boháče nemají. A ukázalo se, že na tuhle komedii je pokaždé plný sál. Ty mechanismy fungují na každého, i na obyčejného diváka, který nemusí být top manažerem. A lidé se také rádi podívají na to, jak se někomu, kdo je nebo byl nahoře, zrovna moc dobře nedaří, to je lidské.“

Hercům jsou v textu ponechána jejich vlastní jména – proč? Máš pocit, že se to nějak projevilo na jejich práci, když se nemohou „schovat“ za postavu?
„Pro herce je skutečně těžké, hrát pod svým vlastním jménem. A protože jsem Top Dogs chtěl udělat jako co nejpravdivější terapeutické sezení, nehrají pod jmény postav. Ale samozřejmě to neznamená, že jsou stejní jako postavy, které pod svými jmény ztvárňují. Pro herce je tohle situace, která je paradoxně otevírá. Musí sáhnout hlouběji a vylovit třeba i jiné části své osobnosti, můžeme je vidět i jinak, než jsme běžně zvyklí.“

Ta hra není příliš o vztazích, spíš jde o úryvky příběhů, které jednotlivé postavy vyprávějí – jak inscenovat takový text – aby nepůsobil jako sled jednotlivých „čísel“.
„Je to zvláštní druh materiálu, kde tah vyprávění není lineární. Navíc já jsem ještě scény z původního textu popřehazoval tak, aby nešlo o dokumentární divadlo. Vidíme tak jen úryvky z dějů, a herec si musí sám v sobě doplnit tu cestu, kterou postava projde. To na něj klade velké nároky a vyžaduje hodně vlastního vkladu. A jako klíč, který to vše sjednocuje, je právě ta forma psychoterapie. Hodně také pomáhá hudba, kterou napsal kolega, který není hudební skladatel, ale pracuje v divadle jako informatik.“

Jaké pocity by měli Top Dogs v divácích vyvolat?
„Chtěl bych, aby se diváci smáli a jakmile vyjdou z divadla, aby se pozastavili nad tím, čemu se vlastně smáli.“

Vítězné Slyšení

Inscenace hry Tomáše Vůjtka Slyšení, která měla premiéru letos v únoru v režii Ivana Krejčího, opět zazářila.

Na 15. ročníku Festivalu divadel Moravy a Slezska, který trval od 2. – 7. listopadu 2015 získala Hlavní cenu nazvanou Těšíňanka a rovněž Cenu za mužský herecký výkon s názvem Těšínský anděl. Tu si odnesl Marek Cisovský, který ve Slyšení ztvárňuje hlavní postavu, nacistického pohlavára a organizátora židovských transportů, Adolfa Eichmanna.

Festivalu se zúčastnilo dvanáct inscenací nejen z Moravy a Slezska, ale rovněž z polských a slovenských divadel. O cenách rozhodovala osmičlenná porota, která pracovala ve složení: Zuzana Jindrová, Jan Hyvnar, Kazimierz Kaszper, Jan Kerbr, Jiří P. Kříž, Emil Orzechowski, Ladislav Slíva, s čestným předsedou Vítem Slováčkem, starostou Českého Těšína.

Blahopřejeme!

Více na:
http://www.tdivadlo.cz/aktuality

=

Málo hraný Shakespearův text má premiéru v Komorní scéně Aréna

S koncem října spatří světlo světa první premiéra letošní sezóny v Komorní scéně Aréna. 

Rok něčím tragikomický, zahájí málo hraná komedie Williama Shakespeara Něco za něco /Measure for Measure/ v novém překladu Martina Hilského (do češtiny byla v minulosti také překládána jako Oko za oko, Veta za vetu či Půjčka za oplátku).
Spolu s další hořkou komedií ze stejného období, Konec vše napraví, je Něco za něco známa jen z prvního foliového vydání Shakespearových her, kde byly obě zařazeny mezi komedie, přestože ani jedna z nich jí v tom klasickém slova smyslu není. Jelikož před rokem 1623 neprošla tiskem, existuje minimum vnějších údajů, které by odkazovaly na dobu jejího vzniku. Nicméně se odhaduje, že napsaná byla zřejmě v roce 1603 nebo 1604. Jisté však je, že již o Vánocích roku 1604 byla inscenována u dvora Jakuba I., jak o tom svědčí dochované záznamy.
Komedie Něco za něco ukazuje, jakou „moc“ má moc a jak dokáže člověka proměnit. Jako by v ní Shakespeare rozvedl dva své sonety, konkrétně číslo 94 a 129, které napsal nedlouho před jejím vznikem.
Děj hry je situován do středověké Vídně, kde se obchází právo a korupce jen kvete. Vídeňský vévoda mnohé z těchto zločinů přehlížel a odpouštěl, a proto pod záminkou neodkladné diplomatické cesty předá vládu nad městem přísnému soudci Angelovi. Nikam však neodjede a v mnišském převleku sleduje Angelovo počínání. A spravedlivý Angelo se brzy promění v pokrytce, který sobecky zneužívá svěřenou moc.
„Něco za něco je málo hraná hra, protože není příjemná. Není to komedie z těch líbezných, ale je hořká a temná a nesmírně aktuální. Je to hra o korupci, termín něco za něco je logo, definice korupce,“ říká přední český shakespearolog Martin Hilský.
Jak už bylo řečeno, hra je obvykle řazena mezi komedie, ale stále více sílí tendence uvést ji do kontextu Shakespearových tzv. problémových her, v nichž se reflektují zásadní životní otázky a je zpochybňována morálka postav. Jako komedie má sice smírný konec, ale tento „dobrý“ konec v sobě skrývá až téměř sarkastický úšklebek, neboť je výsledkem rafinované intriky. „Jde o zlom, protože touhle hrou končí Shakespearovy komedie. Když ji srovnáme s Jak se vám líbí, Snem noci svatojánské nebo Večerem tříkrálovým, obsahuje Něco za něco s postelovým trikem cosi velmi temného, co v jeho raných komediích nenajdeme. Tahle hra veselá není, je vlastně na pomezí. Z hlediska formálního komedií je, ale je to problémová komedie,“ vysvětluje její překladatel Martin Hilský.
Něco za něco je dalším z textů světového divadla, jejichž prostřednictvím se tvůrci Komorní scény Aréna vyjadřují k aktuální společenské situaci, aniž by tuto klasickou dramatickou literaturu zneužívali či se ji snažili přizpůsobit svým záměrům prostřednictvím násilných aktualizací.
V režii uměleckého šéfa souboru Ivana Krejčího se v inscenaci hry Něco za něco představí téměř celý herecký soubor divadla. V roli vídeňského knížete Vincentia dostává první velkou příležitost nový člen divadla Štěpán Kozub, který před prázdninami odmaturoval na JKGO, a se kterým se už diváci měli možnost setkat na prknech KSA v některých menších rolích.
Autory scény a kostýmů jsou stálí spolupracovníci režiséra Ivana Krejčího, tedy scénograf Milan David a Marta Roszkopfová. Hudbu k inscenaci složil Nikos Engonidis.
Premiéra je 31. října 2015 v 18:30 hodin v Komorní scéně Aréna.

Alice Taussiková, PR KSA

Slyšení je nominováno na Cenu Divadelních novin

 

Vážení diváci,

s potěšením Vám oznamujeme, že inscenace hry Tomáše Vůjtka Slyšení v režii uměleckého šéfa KSA Ivana Krejčího je v nejužší nominaci na prestižní Cenu Divadelních novin.

Porota složená z 27 divadelních odborníků, převáženě kritiků ve dvoukolovém a neveřejném hlasování nominovala v oblasti činoherního divadla čtyři projekty. Vítězové budou vyhlášeni 15. října 2015.

Proto prosíme, držte nám palce! ;-).

Vaše
Komorní scéna Aréna

Více informací najdete zde:

http://www.divadelni-noviny.cz/cena-sazky-a-dn

Chci, aby Lidumor lidi nejen zasáhl, ale i bavil

Rozhovor s herečkou Annou Cónovou

V Komorní scéně Aréna hostuješ poprvé – jak se ti tady líbí?
„Jsem moc ráda, že jsem se konečně zase dostala k malému divadlu. Pokud si dobře pamatuji, tak u nás v NDM jsem dělala naposledy ve studiovém prostoru, tedy na zkušebně, inscenaci Nejstarší řemeslo, a to je už dost dávno. A vzhledem k mému životnímu paradoxu, že jsem odjakživa toužila hrát v malém divadle, ale šla od jednoho velkého přes druhé až do největšího, tak jsem ráda, že se hostování v Aréně naskytlo. Je to pro mě potěšení a cítím se tu jako mezi svými, úplně přirozeně.“

Nezačalo v tobě opět hlodat, že by ses přesunula do nějakého menšího divadla, než je činohra NDM?
„Tyhle úvahy mi to sice připomnělo, ale jak říká moje postava v Lidumoru – Už je ale příliš pozdě. Možná ještě v rámci Ostravy, ale už bych se kvůli tomu nestěhovala. I když Ostravu zrovna nemusím.“

Ale působíš tady už 24 let…
„Když jsem byla naposledy na preventivní prohlídce u všeobecné lékařky, tak se ptala, jestli mě divadlo v Ostravě pořád ještě baví. Já jsem automaticky vyhrkla, že ano. Pak jsem nad tím přemýšlela celou cestu zpátky domů… A došlo mi, že jak která práce. Už nejsem ráda za všechno, co přijde, něco si člověk odedře a jen něco si užije. Takže doufám, že Lidumora si užiju, protože zatím je to boj.“

Působila jsi hned v několika divadlech – které angažmá bylo pro tebe zásadní?
„Nejzásadnější byl Hradec Králové, éra počátků Divadla Beseda, divadla, které mně nesmírně vyhovovalo. Hráli jsme sice i na velkém jevišti, ale to nebylo zas až tak velké, což bylo ideální. A tenhle ideální stav jsem už později nikdy nezažila.“

A co jsi dělala v Naivním divadle v Liberci?
„Byl to zase únik do malého divadla. Tehdy odešla z Liberce Ypsilonka a místo ní měl vzniknout nový studiový soubor. Nastoupili jsme tam po různých peripetiích s mým kolegou z Hradce, ale žádné divadlo se nakonec nekonalo. Takže jsme se tam půl roku flákali, já chodila na loutková představení a nakonec jsem dostala nabídku, zda nechci v loutkovém Naivním divadle zůstat. Naučila jsem se vodit javajky, hrála jsem v několika inscenacích. Ale když se po roce ozval Jan Grossman, zda nechci zpět do Hradce, kam zrovna nastoupil, tak tomu jsem neodolala.“

Proč jsi tedy z tohoto pro tebe ideálního Hradce znova odešla?
„Grossmanova éra po pěti letech skončila, s dramaturgem Klímou a Mirkem Krobotem odešli zpět do Prahy. Já tam zůstala ještě další dva roky, ale kvůli soukromým věcem jsem už tam dál nechtěla být. Tehdy přišla nabídka z Olomouce, měla jsme malé děti, chtěla jsem blíž k rodičům, tedy k Uherskému Hradišti, byla možnost odejít tam společně i s mým partnerem Mirkem Ratajem, tak jsme šli. Byť jsme zrovna po Olomouci nijak zvlášť netoužili.“

Nepokusila ses dostat rovnou do Slováckého divadla v Uherském Hradišti?
„Když jsem z Hradce odcházela, měla jsem nabídku do Hadivadla, do Olomouce a právě do Hradiště. Do Hadivadla jsem chtěla hrozně, ale musela jsem se ho vzdát kvůli dětem, protože soubor tehdy hodně jezdil na dlouhodobé zájezdy. A to Hradiště… přetrvával u mě pocit, že se z toho kraje musím vyvléct, že musím pryč.“

Pocházíš z Ostrožské Nové Vsi – můžeš tohle místo přiblížit?
„Je to vesnice na půli cesty mezi Uherským Hradištěm a Veselí nad Moravou, blízko slovenským hranicím, jsou tam malé sirnaté lázně a štěrková jezera. Nejsme ale v horách, tam u nás je to docela placka, jediný kopeček, který tam je, tak na tom bydlíme my, a ten ironicky nazývám podhůří Bílých Karpat. Kousek od nás je Ostrožská Lhota, poutní místo s kostelem sv. Antoníčka. A musím říct, že jak jsem se vždycky odtamtud chtěla vyvléct, tak teď se tam ráda zpátky ´navlékám´.“

No a také je tam poblíž Blatnice pod sv. Antoníčkem, což je vyhlášená vinařská oblast….
„My ale nejsme vinařská vesnice, my jsme slivovicová.“

Jsi tedy vinařka nebo pivařka?
„Pivařka jsem nebyla nikdy, pivo si dám jen výjimečně, tvrdý alkohol od jisté doby piju málo, jsem čistá vinařka. Ale kdysi jsem si i tu slivovici dala, když jsme seděli, hráli s otcem karty, tak flaška za večer klidně padla.“

Ptám se v souvislosti s rolí, kterou zkoušíš v Lidumoru… Kdo je vlastně paní Vočistcová?
„Tak ta není vinařka ani pivařka, ta je ´tvrdařka´, ´koňakařka´. Ale kdo ona je, to zatím pořádně nevím, zatím se spolu tak přetahujeme. Já to na ni zkouším a ona na mě (smích). Je to alkoholička, čistička. Vyčistí dům a nakonec i sebe… čistí společnost od lidí, kteří ji nekonvenují. Když jí druzí lidé nic nedávají, tak se rozhodne je prostě zlikvidovat.“

Proč tolik pije, proč nakonec zjišťuje, že její „játra byla beze smyslu“?
„Paní Vočistcová říká, že když se nenaplní vize a utopie, které člověk má, tak pak zbývá jen alkoholismus nebo náboženství. A že inteligentní člověk pije, zatímco debil se zahlení do teologie. Neboli jak vyřešit srážku s realitou (smích).“

Jak jsi řešila ty své „srážky s realitou“ a následné krize?
„Naštěstí jsem to neřešila jako Vočistcová, i když k tomu pití bych asi měla nejblíž – tedy vedle vražd a náboženství (smích). Když jsem měla největší životní krize, děti byly malé, a to byl důvod, proč se vždy zmátořit. A že to bylo občas tvrdé – rodiče byli daleko, fungování tatínků dcer bylo právě ta vize a utopie (smích)… A ani nedokážu říct, zda jsem to vše vyřešila dobře nebo špatně… a děti to kolikrát pak připomenou… dělala jsem tak, jak jsem nejlépe uměla.“

Hry W. Schwaba jsou založeny na slovech, na lavinách slov – jak náročné pro herce jsou jeho texty?
„Pro mě teda dost. Myslela jsem si, že zatím nejtěžší text byla Tylova Drahomíra, ale tohle mi přijde mnohem horší. Drahomíra byla částečně ve verších, které herce táhnou. Ale jakmile člověk u té Schwabovy strašně květnaté a nabobtnalé věty změní slovo nebo předložku, tak už ho to zavede někam jinam. To byla taky první věc, která mě napadla, když jsem si ten text přečetla. Že to za pět týdnů nemůžu zvládnout.“

Můžeš říct, o čem je ta hra?
„Je to groteskně naturalistický pohled na to, jak funguje naše společnost.“

Jak vnímáš vulgarismy a jisté nechutnosti ve hře? Máš s nimi třeba jako herečka problém?
„Pokud tomu věřím a vím, že je to opodstatněné, tak s tím problém nemám. I když bych se určitě na jevišti třeba nevykálela, i kdyby to tam, nevím jak, patřilo.“

Jaké očekáváš reakce publika na Lidumora?
„Jsem zvědavá. Protože když pozoruji, jak zkoušení pokračuje, tak já jako divák bych se u tohoto textu hrozně bavila a zároveň by mě mrazilo. Ale nedokážu si představit, že bych na Lidumor pozvala někoho z ´běžných´ diváků, třeba případného tchána s tchyní (smích). Já bych moc chtěla, aby to lidi zasáhlo a přitom je to bavilo a uvědomovali si tu směšnost. Aby je to očistilo…“

 

Werner Schwab poprvé v Aréně, podruhé v Ostravě

Letošní sezóna v Komorní scéně Aréna nazvaná Rok neslýchaných zpovědí stojí před svou poslední premiérou, než nastanou zasloužené divadelní prázdniny.
Podle původního dramaturgického plánu měla letošní sezónu uzavřít hra Thomase Bernharda Divadelník. Z personálních důvodů byl ale tento titul nahrazen hrou jiného rakouského dramatika, a na repertoár se tak dostala groteska Wernera Schwaba s názvem Lidumor aneb Má játra beze smyslu.
Její děj autor umístil do rodného Štýrského Hradce (Grazu) a velmi osobitě a nesmlouvavě se v ní vyrovnává s charakterem a myšlením maloměšťácké středostavovské společnosti. Dějištěm hry je činžovní dům, v němž žije hned několik partají, samé životem zdeptané a pokřivené charaktery. Paní Červová nadává svému synovi Hermanovi do smradlavých mrzáků, jejich soused pan Kovačič znalecky osahává své dvě prostoduché dcery a majitelka domu paní Vočistcová pije, a sní o tom, že své sousedy jednoho dne zabije.
Sám Schwab hru pojmenoval radikální komedie a věnoval ji sobě samému, kolosálnímu lháři, jak se v jejím úvodu nazval. Radikálně se v ní vyrovnává nejen se společností, ale i se svým vlastním životem. Hermana Červa lze tedy pokládat za jakési alter ego samotného autora, který prožil dětství s bigotní matkou v nuzném jednopokojovém bytě.
Werner Schwab se v devadesátých letech minulého století proslavil jako „enfant terrible“ německy mluvící divadelní scény vzbuzující vášnivé kladné i záporné emoce. Byl nazýván škodnou divadla, rozhněvaným mužem, bouřlivým alkoholikem i bestií. Ve svých provokativních a provokujících textech si nebral servítky před ničím a před nikým a naopak jej bavilo své publikum vydráždit až k nepříčetnosti. „Do silné krusty je třeba bouchnout kladivem. Podobným způsobem Schwab atakuje ta divákova místa, kde lze očekávat až hysterickou reakci,“ říká k tomu režisér inscenace Janusz Klimsza.
Schwab byl původní profesí sochař, který se k psaní dostal mnohem později, přičemž na své rostoucí popularitě si nijak nezakládal a dokonce měl pochybnosti, zda může být vůbec považován na spisovatele. Začínal jako prozaik, jeho dramatické období trvalo jen několik let, než je přetrhla předčasná smrt v nedožitých 36 letech. Přesto se stal jedním z nejhranějších moderních německy píšících dramatiků. Byl oceněn řadou německých prestižních cen – např. v roce 1991 byl německou kritikou vyhlášen talentem roku, v roce 1992 pak získal ocenění časopisu Theater heute jako nejlepší dramatik roku společně s Georgem Taborim.
V jeho hrách, které on sám poněkud dehonestujícím způsobem označoval jako fekální dramata, se grotesknost projevuje především košatým a velmi invenčním jazykem, v němž není nouze o vulgarismy, ale také o neologismy, která z jazyka sochař Schwab doslova vytesával. Jeho texty se tak stávají těžkými oříšky pro herecké představitele jeho postav. „Myslela jsem si, že zatím nejtěžší text byla Tylova Drahomíra, ale tohle mi přijde mnohem horší. Drahomíra byla částečně ve verších, které herce táhnou. Ale jakmile člověk u té Schwabovy strašně květnaté a nabobtnalé věty změní slovo nebo předložku, tak už ho to zavede někam jinam,“ ozřejmuje potýkání se s textem hry představitelka paní Vočistcové Anna Cónová.
Hra Lidumor aneb Má játra beze smyslu měla svou premiéru v listopadu 1991 ve slavné mnichovské Kammerspiele a dodnes patří k jeho nejhranějším textům.
Ostravské publikum se s prací rakouského provokatéra Schwaba mohlo setkat zatím pouze jednou, a to před třinácti lety. Tehdy inscenoval jeho text Prezidentky právě Janusz Klimsza v Divadle Petra Bezruče. Nyní se kmenový režisér činohry NDM Klimsza ke Schwabovi vrací, s plným vědomím všech nástrah, které na inscenátory jeho her číhají. „Prezidentky se dělaly před více než deseti lety, byl jsem mladší a nedocházela mi jistá úskalí… Teď už mi docházejí (smích). Ale pořád si myslím, že je nám (´námi´ myslím ten segment obyvatel, který chodí do alternativních divadel) Schwab v tom vzdoru proti majoritě, a nejde zde o etnické záležitosti, ale o majoritu mentální, blízký. Mám pocit, že naše mentality jsou si stále ještě podobné a tím je to obrázek i o naší povaze, provincionalismu, pokrytectví. Proto dělat Schwaba není jen výkřik do tmy, věřím, že bude mít odezvu. I díky humoru, který je nám také společný. A jeho prazvláštní forma – to je úkol.“
A jak se s tímto úkolem inscenační tým v Komorní scéně Aréna vyrovnal, se publikum nejprve přesvědčí na premiéře, která se odehraje v sobotu 13. června 2015 v 18:30 hodin.
Diváci se mohou těšit na Alenu Sasínovou-Polarczyk a Petra Panzenbergera jako paní Červovou a Hermana Červa, Vladislava Georgieva a Petru Kocmanovou coby manžele Kovačičovi, Terezu Cisovskou a Zuzanu Truplovou v rolích jejich dcer a na hostující Annu Cónovou jako paní Vočistcovou.
Do konce sezóny se inscenace bude hrát ještě dvakrát, a to v pátek 19. června a ve čtvrtek 25. června 2015.

Alice Taussiková, PR KSA

Schwabovy hry jsou vzdorem proti mentální majoritě

Rozhovor s režisérem Januszem Klimszou

V Aréně jsi pracoval naposledy před třemi lety. Během té doby přišly divadelní úspěchy – třeba Richard Krajčo dostal Cenu Thálie za roli ve tvé inscenaci Deštivé dny, Hana Fialová tutéž cenu za roli Edith ve tvé režii – ale i méně příznivě hodnocené inscenace. Bereš si ještě k srdci vzestupy či prohry? Nebo už jsi proti tomu imunní?
„Imunní nejsem, ale pochopitelně člověk časem otrne. Navíc, co jsou ony prohry a co ony vzestupy? Byly inscenace, za které jsem dostával divadelní ceny, a ony se stahovaly z repertoáru, neboť divák je jaksi odmítal vzít na vědomí, což je zvláštní paradox a disproporce mezi tím, co si myslí kritik a tím, co divák. Co by mě ale mrzelo, by bylo, kdyby se ty inscenace úplně minuly právě s diváky. Pakliže existuje divákova akceptace, má práce smysl.“

A je tedy něco, čím se v rámci divadla trápíš nebo stresuješ?
„Když člověk investuje a nevrací se to. A nemluvím teď o výsledku, ale o procesu zkoušení, protože se to děje i u inscenací, které nakonec dopadnou tzv. dobře. Ale jsou etapy, kdy je ´hlucho´ z obou stran a ten pocit je špatný pocit.“

Jak to řešíš?

„Byla období, kdy jsem to těžce nesl, teď beru divadlo jako zaměstnání a jsem dalek toho, abych vyrukoval s něčím jako poslání a podobně. To jsem pociťoval tak do čtyřicítky. Jinak to bere ten, kdo má za sebou deset režií a ten, který má za sebou sto deset režií, což je můj případ. Ale divadlo se může stát posláním – když je míněno jako profese a diváci ho v poslání promění. Když inscenace rezonuje s publikem. Když vznikne vzájemná empatie.“

Když jsem před premiérou Baala hovořila s Davidem Šiktancem, tak ten se jasně vymezil jako milovník německé dramatiky. Jaké dramatiky jsi milovník ty – tvůj záběr je hodně široký. Ale třeba si nevybavuji žádného tvého Čechova…
„Kdysi jsem měl tendence zavést sem, ve smyslu i přeložit, méně známé polské texty. Teď jsem provozní režisér, nikdo mě sice nenutí dělat hry, které nechci, ale musím být jaksi širokospektrální. I když v šuplíčku mám pořád nějakých pět textů, které bych rád jednou inscenoval… A Čechova jsem nikdy nedělal a už asi nebudu. Stejně jako bych už ´nepokoušel´ Shakespeara. To jsou věci, před kterými mám jistý ostych a taky jsem už ve věku, kdy nepodléhám imperativům, čili že ho vyložím nějak ´jinak´, což je, zdá se, premisa dnešní doby. “

A je nějaká dramatika, která ti vyloženě nesedí? Nebo řešíš vždy jen tu jednu konkrétní hru?
„Zrovna v moderní německé dramatice by se takové věci našly. Já ono dnešní horování pro vše německé vnímám jako módu a mám dojem, že vůbec hodně podléháme vlivům a módám, už od časů Kvapila, když uviděl MCHAT. A někdo jiný zase Maxe Reinhardta nebo někdo zase někoho a obrátil se na víru pravou. Nastala situace, jako když se vykopne balón a všichni za ním běží. Ale mě nebaví za ním běžet, protože je tam tlačenice. Dekonstrukce, dekompozice textu mě nezajímá. Zajímá mě struktura, která byla napsána pro divadlo profesionálním dramatikem, jenž ovládá své řemeslo. A tím jsem stará konzerva a nestydím se za to! (smích)“

 

Původně jsi měl v Aréně dělat Divadelníka T. Bernharda – proč padla náhradní volba právě na W. Schwaba?
„Hledali jsme titul, který by nebyl úplně mimo linii letošní sezóny, tedy hru z německojazyčné oblasti. Po různých peripetiích jsme dospěli právě k Schwabovi, který je jistým způsobem Bernhardovi blízký. I když je z jiné generace a z jiné várky rakouských flagelantů.“

Ptám se i proto, že Wernera Schwaba jsi před lety do Ostravy přivedl právě ty prostřednictvím inscenace Prezidentky v DPB…
„Prezidentky se dělaly před více než deseti lety, byl jsem mladší a nedocházela mi jistá úskalí… Teď už mi docházejí (smích). Ale pořád si myslím, že je nám (´námi´ myslím ten segment obyvatel, který chodí do alternativních divadel) Schwab v tom vzdoru proti majoritě, a nejde zde o etnické záležitosti, ale o majoritu mentální, blízký. Mám pocit, že naše mentality jsou si stále ještě podobné a tím je to obrázek i o naší povaze, provincionalismu, pokrytectví. Proto dělat Schwaba není jen výkřik do tmy, věřím, že bude mít odezvu. I díky humoru, který je nám také společný. A jeho prazvláštní forma – to je úkol.“

No právě – W. Schwab je dosti specifický autor, můžeš ho pro ty, kteří třeba zatím netuší, co je čeká, přiblížit? Proč vzbuzoval tak silné protichůdné reakce, kdy dostával ceny a přitom byl nazýván škodnou divadla, monstrem, ničitel dobrého vkusu…?
„Já bych to – vzdáleně – srovnal s českým undergroundem 70. – 80. let, s tím rozdílem, že naše androše za normalizace ceny jaksi míjely. Do silné krusty je třeba bouchnout kladivem. Podobným způsobem Schwab atakuje ta divákova místa, kde lze očekávat až hysterickou reakci. Protože jeho hry nejsou jen provokační hrátky fekálního typu, jak on sám své dramatické texty nazval, ale koncizní pohled na společenský vzestup a konzumní boom ve střední Evropě a reakcí na ně – je zde možnost připustit, že má pravdu, i když je to hodně eklhaft. Což je ideální stav pro divadlo, neboť generuje očekávání a napětí. Nevím, zda Schwab toužil po tom být uznáván, akceptován, myslím si, že ta provokace byla pro něj primární a byl to jeho cíl. Na druhou stranu to není bohapustá provokace, je to hlubinná záležitost. Byl sebedestruktivní, ale i velice citlivý, což se nevylučuje, i když se to zřejmě automaticky nepodmiňuje. Šel tam, kam bychom sami nelezli, jaksi v našem zastoupení, podobně jako třeba Genet nebo právě Bernhard.“

V téhle souvislosti – jak tehdy diváci přijímali Prezidentky?
„Já už si to nepamatuju, ale Alena Sasínová-Polarczyk, která hrála jednu z nich, mi říkala, že tehdy byly připraveny na totální odmítnutí a nikdy se s ničím takovým nesetkaly.“

Co znamená podtitul Lidumoru „radikální komedie“?
„Je to komedie napsaná radikálem, také ji věnuje sám sobě, což je asi ironický škleb, neboť vzápětí dodává, že permanentně lže. Dovádí situace ad absurdum, tzv. se s tím nes..e, a nebojí se věci i na nějakou dobu zamlžit, mást, aby diváka nakonec dorazil. Není to realita, je to velmi umělá květina. Ale tu realitu pojmenovává po svém přesně. Herci by díky tomu mohli předvést trochu jiný rejstřík, protože ta hra vyžaduje stylizaci. A nefungovalo by to, kdybychom ji hráli civilně. To už jsme si už ověřili. Ale možná se pletu (smích).“

Můžeš nějak objasnit název hry – tedy Lidumor aneb Má játra beze smyslu?
„Má játra beze smyslu je citát přímo ze hry a je to pointa jedné z postav, protože se tam mj. řeší vědomý a cílevědomý alkoholismus, jako alternativa života – alkoholismus jako životní program v mistrovské podobě. A Lidumor je holt lidumor.“

Jak se zkouší Lidumor aneb Má játra beze smyslu

 

Přípravy poslední inscenace této sezóny jsou v plném proudu a režisér Janusz Klimsza společně s herci každý den zkouší text rakouského dramatika Wernera Schwaba Lidumor aneb Má játra beze smyslu. Ten nahradil původně plánovanou hru Thomase Bernharda Divadelník.

Fotograf Roman Polášek se postupně vypravil na jednu z čtených zkoušek, na zkoušku aranžovací a nechyběl ani u zkoušení kostýmů dámské části obsazení za přítomnosti paní výtvarnice Marcely Lysáčkové.

UVÁDĚT BAALA JE ODVAHA

Rozhovor s režisérem Davidem Šiktancem

Vzhledem k vašemu příjmení se nemůžu nezeptat – jak těžké je s ním žít a nebýt třeba strojní inženýr?
„Já jsem to tak nikdy asi nevnímal. Dědu, mámu i tátu jsem bral jako rodinné příslušníky, a to, že jsou umělecky činní, jsem si uvědomoval až později…“

Co znamená později?
„Když jsem je začal vnímat v kontextu literárního, resp. divadelního světa. O dědovi jsem se potom učil na gymnáziu… Ale přesto jsem to, možná díky jisté sebestřednosti, vnímal především jako životní okolnost – necítil jsem to tak, že jsem další v řadě, že s nimi budu (nebo můžu být) srovnáván, že můžu být vnímaný svým způsobem protekčně. Právě to hrozilo na DAMU, kde máma učí, ale z těch pěti lidí v ročníku, jsme byli čtyři divadelní děti, nebyl jsem tedy žádnou výjimkou.“

Máma vás na DAMU učila?
„Neučila a byla vůči katedře velmi loajální – co jsem vědět neměl, to jsem nevěděl. Byl jsem vděčný, že jsme byli schopni udržovat ve škole od sebe jistý odstup.“

Divadlem jste žil od mala, co způsobilo, že vás to neodradilo?
„To se taky ptám! (smích) Dlouhou dobu jsem divadlo dělat nechtěl, i máma mě od toho odrazovala. Začal jsem studovat matematické gymnázium… Později jsem zvažoval filmovou vědu a až na poslední chvíli jsem se rozhodl podat přihlášku na DAMU. Svou roli ale ta determinace divadelním prostředím sehrála, fascinoval mě herecký svět, kostýmy, zákulisí. Nebýt toho, že jsem v divadle vyrůstal, tak by mě to asi nenapadlo.“

A pořád vás ta fascinace neopustila?
„Ono by to bez ní, myslím, ani nešlo.“

Jak těžké je být v týmu skoro nejmladší a přitom ho „šéfovat“?
„Zatím jsem se s problémy tohoto typu nesetkával, vždy jsem dělal s lidmi otevřenými společné práci, kteří se chtěli sytit generačně jiným pohledem. Pro mě je zkoušení hledání komunikace, ne direktivní určování věcí. A vlastně při něm sám sebe brzdím, protože v osobním životě jsem silný cholerik, což se ale snažím do práce nepřenášet a neustupovat do tvrdších poloh.“

Jste z Prahy, znal jste Ostravu a její scény?
„Znal, jednak proto, že jsme sem jezdili na Ost-ra-var a se spolužáky jsme ostravskou divadelní scénu hluboce obdivovali a chtěli tady pracovat. A znám ji i proto, že s Ostravou (a konkrétně Janáčkovou konzervatoří) je spjato mnoho mých přátel. Ostrava je pro mě úplně jiný svět. Nejen tím, jak vypadá, ale i způsobem komunikace, který je bližší, přímější, míň anonymní. Stačí zajít do hospody a objednat si – a člověk postřehne ten rozdíl.“

V jednom rozhovoru jste řekl, že nemáte rád psychologické herectví. S jakým typem herectví se setkáváte v KSA?
„Nutno zmínit, že slovo ‚psychologický‘ jsem tehdy použil v určitém kontextu a bylo skutečně míněno pejorativně, ve smyslu přílišného prožívání. Obecně se dá říct, že mě přitahuje zpochybnění, smazání hranic divadelní iluze. Nejde mi o totální zcizení, ale jsem rád, když je tam jistý odstup, nadsázka, grotesknost, když herci postavami vládnou, než že by se nechali jimi usmýkat. A Aréna je soubor, který je schopný reflektovat různé styly hraní a je schopný mezi nimi plynule přecházet.“

U režisérů lze vystopovat jisté směřování, oblíbený typ dramatiky nebo jejich téma…
„Myslím, že i u mě to jde poměrně snadno, větší polovina her, které jsem kdy inscenoval, jsou německých autorů. To proto, že často jde o díla, která jsou modelová, ale zároveň dávají velký prostor proniknout hluboko dovnitř. A němčina je jazykem poezie a filozofie. Už od školy mě zajímá téma osamělosti, které jsem si časem transformoval na téma jedinec kontra společnost. Opakovaným čtením her, které má člověk rád, zjistí, jak se sám mění. Protože vidí, jak ty hry vnímá z odstupu času jinak, je to druh sebereflexe.“

Jak jste se změnil?
„Hm… Změnil jsem se. I když nejsem schopen říct, zda dobrým či špatným směrem. Snadno se dostávám k cyničtějším polohám a musím vynakládat větší snahu se tomu bránit a úplně nerezignovat na to, jaký jsem byl, pořád se dál osvěžovat. Uvědomil jsem si větší nutnost postupné práce, sebevzdělávání, hledání, protože věci už nepřicházejí tak samozřejmě. Člověk také ztrácí v jistém smyslu tu drzost, ale přitom si ji musí zachovat. Nejde asi o radikální proměnu, jen je ve mně vše v jiných proporcích.“

Říkal jste, že máte blízký vztah k německému divadlu, máte ho i přímo k Brechtovi?
„Určitě. Třeba Baal byla moje zamilovaná hra už na DAMU, zvažoval jsem ji i jako absolventskou inscenaci, ale nakonec jsem dělal jiný jeho text. A když mě Ivan Krejčí oslovil, tak jsem si říkal, v jakém jiném divadle se najde taková odvaha uvádět Baala. Protože to je odvaha.“

Brecht na českých jevištích není častým hostem, snad i v souvislosti s minulým režimem…
„Ano, Brecht se dává do příliš silného ideologického rámce. Byl to v první řadě divadelník, ne ideolog. Často se setkáváme s termínem „brechtovský“, který je pro mě pozoruhodný. Protože jestli se někdo neustále vyvíjel a zpochybňoval sám sebe (několikrát přepisovaný Baal je toho důkazem), tak to byl právě Brecht a málokterého z evropských divadelníků je možno tak smrsknout do jednoho adjektiva vycházejícího z jeho jména. To mě popouzí.“

V čem je Baal jiný než třeba Brechtovy pozdější hry?
„Baal patří k jeho ranému, expresivnímu období, které se pak láme, a následují další texty, ke kterým mám třeba i averzi. Je to eruptivní hra mladého člověka, s obrovskou vášnivostí a dynamikou. Tím, že je to koláž, tak je zábavná, není tezovitá, ukazuje mnoho různých kamínků v mozaice, má v sobě velkou míru grotesknosti a zábavnosti. A tím láká k výraznému jevištnímu gestu, k výrazné interpretaci.“

Jak výraznou interpretaci jste zvolil vy? Jak bude Baal v Aréně vypadat?
Text si, myslím, přímo vynucuje výrazný interpretační zásah. Doufám, že náš Baal bude drzý, zábavný i krutý!

Jedna z postav hry říká Baalovi – ty člověk nejsi. Kdo tedy je Baal?
„A také se tam říká, že ten člověk vůbec nemá duši, že patří mezi dravce. Souvisí to i s otázkou, nakolik je Baal hrdinou či antihrdinou, nakolik je člověkem nebo jen jeho parafrází. Baal je asociální uvnitř asociální společnosti a provokativní element jako on je potřeba vždy. Baal je obdobou boha Dionýsa, jakousi metaforou všežravosti, neukázněného sápání se na věci a jejich konzumování bez ohledu na cokoliv, což dává jasně najevo, proč ho hrát i dnes.“

 

Baal je příběh o cestě do pekla

Rozhovor s představitelem titulní role Michalem Čapkou

Naposledy jsme spolu dělali rozhovor před premiérou Kafkova Procesu, na podzim roku 2011. Od té doby uplynulo hodně času, přišly další role…
„Je to tři a půl roku, to byla spousta další práce. Amigo, Plešatá zpěvačka, Hráči, Ruská zavařenina, Julie a Nataša…“

Za Hráče, byť jde o hereckou miniaturu, sklízíš velkou chválu. Těší tě úspěch v mini roličce stejně jako ve velké roli?
„Určitě, možná ještě víc. Protože když je toho prostoru málo a někdo si přesto člověka všimne, tak je to super. A Hráče si obzvlášť užívám, protože to představení nestojí na mně a není to tudíž takový stres.“

Ještě se chci vrátit k Metoději Filipoviči v Neuvěřitelných příhodách Julie a Nataši. Diváky necháváš až do konce inscenace v napětí, kdo ten člověk vlastně je…
„To je dobře, protože to byl záměr, aby odpověď nebyla jednoznačná. Tu roli jsme zkoušeli na několik způsobů, ze začátku jsme ho stavěli jako vyloženého Mefista, pak jsme ubírali a ubírali, a když jsme si vůbec nevěděli rady (smích), tak Ivan řekl, že by to mělo být, jako když Gary Oldman hraje vyšinuté postavy.“

Nedávno ti ještě přibyla role v jiném souboru, čímž narážím na tvé nedávné zkoušení v Činoherním klubu v Praze – oč vlastně šlo?
„Byli to Dostojevského Bratři Karamazovi, které režíroval Martin Čičvák. Sháněli herce pro roli Aljoši, já jsem zrovna byl u jedné z debat na toto téma, a tak se to nějak semlelo. Navíc já už dlouho chtěl s Martinem dělat a asi i on se mnou. Už kdysi mi nabídl roli, ale tehdy jsem byl obsazený tady v Aréně v Dávnících, tak to vyšlo až po letech.“

Jaké to bylo v legendárním Činoherním klubu?
„Měli jsme na zkoušení luxusní čas čtyř měsíců, nespěchali jsme. Sešla se tam výborná parta lidí, třeba můj kamarád Honza Hájek, spolužačka z konzervatoře Ivana Uhlířová, Matěj Dadák, který studoval s mým bráchou, takže jsem měl pocit, že jsem mezi známýma, nepřipadal jsem si, že tam nepatřím. A do toho Juraj Kukura jako starý Karamazov, který je velký hráč. Byla tam velice příjemná a tvůrčí atmosféra, ve které ze mě brzy spadla i ta počáteční nervozita.“

Tvá žena mi říkala, že pokaždé žije s postavou, kterou zrovna zkoušíš – skutečně tě tvé role tolik pohlcují?
„Vždycky říkám, že nejvíc člověk pracuje mimo zkoušku. Na zkoušce si vyzkouším, co si o té roli začínám myslet, plus samozřejmě to, na čem jsme se domluvili na zkoušce předešlé. Ale když jdu po ulici, když jsem doma, tak myslím na to, jak by třeba danou situaci řešila moje postava. Občas mě napadá – jak by teď šel na oběd takový Aljoša Karamazov… Ale to je výjimečně, já nemám pocit, že bych to tak prožíval – no, já ještě ženě natluču! (smích)“

Můžeš nám ze svého pohledu říct, kdo je vlastně Baal, co to je za člověka?
„Zatím jsme tři týdny před premiérou, tudíž bych tuhle otázku ještě nechtěl úplně uzavírat, i proto, že na některé věci máme zatím různé názory. Baal je asociál, který si poživačně a bez výčitek, bez ohledu na ostatní, bere, co zrovna chce. Ať už to jsou ženy, alkohol, cokoliv… Je to lyrik, básník, hospodský povaleč, milionář, milenec, herec, vrah… Je to grázl, kterého bych ale chtěl i obhájit. Protože každé zlo pramení z nějaké frustrace, a ta je dána výchovou, životními událostmi. Já si myslím, že se každé mimino rodí jako dobré, a až pak ho svět zkazí. A Baal svým chováním nastavuje zrcadlo tomu světu. Takový, jaký je svět, jsme i my.“

Jak moc jsi tedy nyní Baalem?
„Jsem jím jen na zkouškách. Protože já mám výčitky svědomí. (smích) Ale vše přichází do cesty z nějakého důvodu.“

Proč ti přišel do cesty Baal?
„Aby mě ztrestal.“

Za co?

Za všechno. Za moji pýchu.“


Byl jsi pyšný?
„Někdy člověk musí být. U divadla, aby člověk mohl vylézt na jeviště, tak musí mít nějaké sebevědomí a tak ho do sebe mnohdy pumpuje nepřirozeně. Kdybych nedělal tohle povolání, tak bych třeba nebyl takový č…k. (smích)“

Už jsi zmínil, že Baal je lyrik – psal jsi někdy verše?
„Psal jsem si básničky tak do dvaceti, občas jsem je někomu dal přečíst nebo je i četl na hodinách ve škole.“

Proč už nepíšeš?
„Protože hraju na bicí a na kytaru. Ale hlavně mám pocit, že v tom textovém vyjádření jsem nejslabší. A protože hobby nedělám s nějakou ambicí, je to jen má radost a odreagování, tak když to nešlo samo, tak jsem to nechtěl lámat.“

Kdyby se tě někdo ptal, co zrovna zkoušíš, jaký příběh, co bys mu řekl?
„Že je to příběh o cestě do pekla. Baal nekompromisně žije život podle své linky, a v jednu chvíli se rozhodne, že už ani tu linku nebude sledovat a vrhne se střemhlav vstříc smrti, nejen té fyzické. Dopustí se všech smrtelných hříchů a na konci je po zásluze potrestán.“

Já se na to ptám i v souvislosti s plakátem k téhle inscenaci, kde ležíš obklopen nahými ženskými těly – někdo by si mohl říct, co že se asi bude dít na jevišti, a že máš docela hezké zaměstnání…
„Z plakátu to tak může vypadat, ale já jsem se během toho focení snažil nevytvářet žádné napětí, takže jsem ta nahá těla pořádně viděl až na hotové fotce. Všechno bylo korektní, nemůžu říct, že bych si to nějak užil. Užívání vypadá ještě jinak.“

A jak?
„Kdybych nebyl zadaný a nemiloval svoji ženu, tak bych klidně s těmi čtyřmi dámami chtěl strávit noc. Jako Baal. (smích)“

 

Zkoušení Baala


Vážení diváci,

náš dvorní fotograf Roman Polášek na jedné ze zkoušek zaznamenal, jak vzniká předposlední inscenace této sezóny, Baal Bertolta Brechta. Pod vedením mladého režiséra Davida Šiktance si tentokrát zahraje celý soubor Komorní scény Aréna a v titulní roli se představí Michal Čapka.

Česká premiéra nové hry Tomáše Vůjtka Slyšení

Letos v lednu tomu byly tři roky, co zahájila své vítězné tažení mezi odbornou i laickou veřejností předchozí hra dramaturga Komorní scény Aréna Tomáše Vůjtka s názvem S nadějí, i bez ní.
Nyní přichází na řadu česká premiéra jeho další hry Slyšení, která je závěrečnou částí autorova volného historického cyklu. „Slyšení je posledním dílem volné trilogie, která mapuje naše moderní dějiny a snaží se tak odhalit kořeny našich dnešních problémů. Prvním dílem byla hra S nadějí, i bez ní, v níž se na pozadí skutečného příběhu odhalila podstata (nejen) českého komunismu, druhým dílem je Smíření, ve kterém se Češi smiřují s tím, jak vyhnali Němce (hra bude mít premiéru na podzim v pražské Komedii),“ vysvětluje Tomáš Vůjtek.
Slyšení autor napsal za devět měsíců, kdy půl roku studoval historická fakta a čtvrt roku psal samotný text hry. Dílo bylo v roce 2013 oceněno v dramatické soutěži Alfréda Radoka, kde získalo 3. místo.
Jeho hlavní postavou je bývalý nacistický pohlavár Adolf Eichmann, úřednický perfekcionista, který své schopnosti věnoval úkolu, který mu jeho nadřízení vybrali: „konečnému řešení židovské otázky“. Po válce jej izraelská tajná služba Mosad unesla z Argentiny, kde se od roku 1950 ukrýval, v roce 1961 se v Jeruzalémě konal proces, během kterého byl odsouzen k smrti a v roce 1962 popraven. Jeden z největších válečných zločinců, který aktivně organizoval genocidu evropských Židů, se před tímto soudem hájil tím, že jako německý důstojník plnil rozkazy, a proto pouze dohlížel na řádný průběh deportací, k Židům však nepociťoval žádnou zášť. Jsou však také zdokumentovány jeho výroky pronášené v kruhu kamarádů z SS, v nichž se ke své účasti na genocidě hrdě hlásí.
„V Jeruzalémě Eichmann bojoval o život, a podle toho taky vypovídal. V Argentině se ale o své válečné minulosti svobodně rozpovídal a namluvil několik desítek magnetofonových pásků. Obě výpovědi jsou ideově naprosto odlišné a text hry vychází z jejich konfrontace,“ říká autor.
Ve Slyšení se tak Eichmann snaží obhájit a dožaduje se slyšení před Bohem, který však stále nepřichází. Zato se objevují další postavy. Třeba „žena z lidu“ Vlastička, zastupující ty, kteří se v rozbouřených dobách dokáží svézt na jakékoli vlně, dva kolegové z SS, polský generální guvernér a Eichmannův svého druhu protipól Frank a čtyři ostravští Židé, kteří holocaust náhodou přežili. Kariéra nacistického zločince, jenž chce samotnému Pánubohu vylíčit svou verzi událostí, je konfrontována s osudy Židů, kteří byli vyvezeni v roce 1939 do tábora v Nisku nad Sanem, kam směřovaly první Eichmannovy transporty. Ten vůbec první byl vypraven z Moravské Ostravy 18. října 1939. Veřejnosti byla celá akce předkládána jako dobrovolná iniciativa židovské obce, které bylo velkoryse poskytnuto území v Polsku pro „přeškolení“. Vybraní muži z Ostravy a Frýdku se měli 17. října dostavit do ostravské Jízdárny, odkud byli odvezeni na nádraží Ostrava-Přívoz. 18. října vyjel z Ostravy první vlak s necelou tisícovkou mužů ve věku od 17 do 55 let. Po příjezdu proběhla selekce podle povolání. Ti, kteří se SS nehodili na práci, byli vyhnáni za demarkační linii se Sovětským svazem, kde byli většinou pochytáni a posláni do gulagů.
Podobně jako v S nadějí, i bez ní se Vůjtek nebojí ve hře použít mnohdy hodně černý humor, s nímž reflektuje nacistické kariéry, a který plyne z toho, že postavy hovoří o svých osudech autentickým slovníkem, který je v dramatickém a často sarkasticky vyostřeném kontrastu s hrůznou skutečností historických událostí. Sám autor k tomu říká: „Nedokážu si představit své psaní bez humoru, zvláště tahle velká témata jej potřebují. Jinak zde hrozí, že výpověď sklouzne k sentimentálnímu patosu. Můžeme se dojímat nad utrpením obětí, ale podle mě je mnohem přínosnější, když se dokážeme vysmát zlu, které je působí. Náš svět tím sice nespasíme, ale aspoň ho lépe poznáme. Tato poznávací funkce humoru je pro mě zásadní.“
Hlavní postavu jednoho z hlavních organizátorů holocaustu Adolfa Eichmanna hraje Marek Cisovský, pro nějž byla role přímo napsána. „Na Marka jsem si myslel od první chvíle. Je to herec, který dozrál k těm největším výzvám. Navíc má humor, který je mi blízký. Věděl jsem, že s Markem si s Eichmannem můžeme pohrát a že nás to bude bavit. Vznikl tak sebelítostivý narcis, který se snaží svým příběhem dojmout své okolí. Někdy mám i obavy, že se mu to povede,“ prozrazuje dramatik.
Režisérem inscenace je, stejně jako v případě příběhu Josefy Slánské v S nadějí, i bez ní umělecký šéf Arény Ivan Krejčí, který ji, podle slov autora textu Tomáše Vůjtka, pojímá jako „oratorium, které se v závěru zvrhne v jakési spílání publiku, možná je to, řečeno se Shakespearem, ´příběh vyprávěný blbcem´, možné je tady úplně všechno. Každopádně je to velké divadlo.“
Česká premiéra hry Slyšení se odehraje v sobotu 28. února 2015 v 18:30 hodin na scéně Milana Davida, v kostýmech Marty Roszkopfové a s hudbou Nikose Engonidise.

Alice Taussiková, PR KSA

Natáčení Ruské zavařeniny

Zatímco divadelní kritici o víkendu hodnotili inscenace Ost-ra-varu, v Komorní scéně Aréna probíhalo natáčení televizního záznamu inscenace Ruské zavařeniny. Jak vše probíhalo pro Vás zachytil náš fotograf Roman Polášek.

Hráči zvítězili na Festivalu divadel Moravy a Slezska

Inscenace hry N. V. Gogola Hráči v režii uměleckého šéfa KSA Ivana Krejčího zvítězila na 14. ročníku Festivalu divadel Moravy a Slezska, který se minulý týden konal v Českém Těšíně. Festival pořádá Těšínské divadlo a zve na něj jak divadla z Moravy a Slezska, tak ze Slovenska a Polska.

 

Po zhlédnutí dvanácti představení, která byla poprvé ve čtrnáctileté historii FDMS všechna soutěžní, odborná porota konstatovala, že úroveň většiny inscenací byla velmi vysoká a diváci měli možnost zhlédnout inscenace, které svou uměleckou kvalitou i významem přesahují hranice regionu.

 

Porota pracovala ve složení: Zuzana Jindrová, Jan Hyvnar, Kazimierz Kaszper, Jan Kerbr, Jiří P. Kříž, Emil Orzechowski, Ladislav Slíva, s čestným předsedou Vítem Slováčkem, starostou Českého Těšína.

 

Ta udělila hlavní cenu za nejlepší inscenaci festivalu, Těšíňanku, Gogolovým Hráčům za „kolektivní výkon a součinnost všech složek v suverénní režii Ivana Krejčího.“

 

Komorní scéna Aréna na tomto festivalu zvítězila už poněkolikáté, naposledy loni s inscenací Ruská zavařenina a předloni s inscenací hry Tomáše Vůjtka S nadějí, i bez ní.

 

http://www.ostravan.cz/17533/festival-v-ceskem-tesine-vyhrala-arena-bodovalo-i-divadlo-petra-bezruce/

 

 

Žánr thrilleru je na jevišti vzácností

Rozhovor s režisérem Grzegorzem Kempinskym

Po roce opět zkoušíš v Aréně – těšil ses do Ostravy? A kdybys měl srovnat pocity loni a letos?
„Už mám obhlédnutý terén, takže se cítím bezpečně. Rozdíl je, že tentokrát zkouším text, který dělám poprvé. Bál jsem se, jak bude probíhat komunikace, protože já nepracuji tak, že bych před herce předstupoval s hotovou inscenací v hlavě, ale mám základní představu, kterou dotvářím v úzké spolupráci s nimi na zkouškách. Proto je potřeba se dokázat dobře domluvit. Ale musím říci, že vše funguje perfektně, protože scénický jazyk je tak silný, že i když si třeba nerozumíme jednotlivým slovům, všichni dobře chápeme kontext.“

Bere tě soubor jinak?
„Myslím, že jo. Projevuje se to během pauz. Více rozumím, více se učím, a méně se ostýchám se zeptat na to, co mě zajímá nebo mi není úplně jasné. Jakmile člověk jednou projde nějakou cestou, může ji považovat za známou a lépe se mu po ní jde příště.“

Ostravu už přeci jen znáš také víc, užíváš si pobyt v ní? Kam rád chodíš?
„Jsem na knedlíkové dietě! Každý den musím mít knedlíky, protože jsem nejel do Česka kvůli tomu, abych jedl čínská nebo francouzská jídla. Užívám si tohle české jídlo, které je podle mě nejlepší na světě. Ale protože mám problémy s váhou, tak si dám jednou denně tenhle skvělý pokrm a pak hladovím. Takže hospody Rada nebo Křižánek, to jsou má oblíbená místa. Moc se mi líbily i prosincové vánoční trhy, můžu říct, že se tady v některých ohledech cítím lépe, než doma.“

Plešatá zpěvačka, kterou jsi zde režíroval v minulé sezóně, se stala jedním z hitů repertoáru – čekal jsi takový úspěch s absurdním dramatem?
„Myslel jsem si, už ze zkušenosti z Polska, kde jsem ji dělal, že by mohla být divácky úspěšná, ale že to bude taková bomba, to ne. Když jsem se byl podívat na představení, tak jsem se nestačil divit, co se tam děje. Vždyť ta inscenace se díky smíchům publika hraje už o patnáct minut déle, než byla její původní, premiérová stopáž. Ale myslím, že moje přítomnost čas od času není na škodu, aby ta věc nepřerostla do nevím jakých rozměrů a nestala se bulvární komedií. Tím ale nechci říct, že by se herci nedrželi původní režie, nicméně mnohdy překonat ty mohutné divácké reakce není jednoduché.“

Teď ale zkoušíš hru úplně jiného žánru – můžeš divákům přiblížit Krajní meze?
„Je to hra o násilí, speciálně o sexuálním násilí. Jde o tři dívky, které bydlí spolu, dvě jsou v práci, jedna sama doma. A tehdy se objeví chlapík, který se ji pokusí znásilnit. Jak ale vše doopravdy bylo, se diváci dozvídají postupně, protože ve chvíli, kdy se ty zbylé dvě vracejí domů, dotyčný chlápek sedí zavřený v krbu a je vězněm té, kterou chtěl původně napadnout. Původní text jsem zadaptoval tak, aby se celý příběh odhaloval postupně, tak, jak se ho dozvídají a vypovídají o něm postavy na scéně. Přijde mi totiž, že takto je to dramaticky a tudíž divácky mnohem silnější a napínavější, když divák neví víc, než ví postavy. Tak jako v detektivce.“

Proč sis vybral právě tuhle hru?
„Sexuální násilí je mezinárodně aktuálním problémem, přičemž žena je často brána jako ta, které se nevěří nebo je dokonce obviněna z toho, že si vše „zavinila“ sama. Krajní meze jsou hluboce psychologickou hrou, která se zaobírá s tím souvisejícími tématy sociálními, morálními – kdy a zda vůbec je etické, aby se oběť stala katem. Kdy je oprávněné se pomstít? A jak daleko lze zajít v sebeobraně?“

Mastrosimone údajně napsal Krajní meze inspirován příběhem ženy, která byla znásilněna, ale porota ji neuvěřila a identifikovaného zločince propustila. Ten ji pak vyděsil výhrůžkami tak, že raději volila přestěhování se na opačný konec USA. Mastrosimonovi řekla, že lituje okamžiku, kdy se mohla pomstít a neudělala to.
„Proto je to tak skvěle napsané, proto se to tolik zarývá pod kůži. A i když je násilník potrestán a zavřen do vězení, jednoho dne bude propuštěn, což si oběť moc dobře uvědomuje. A to je také silný dramatický moment.“

Krajní meze je hra, která jde velice drsně až na dřeň. Jak takovou hru inscenovat, aby diváky nešokovala nebo nepůsobila směšně?
„To je pro mě, jako režiséra, ten hlavní problém. V divadle sex a násilí vždy působí směšně. Hra je dost naturalistická a šokovat na jevišti naturalismem jde ztěžka. Ve filmu, to je jiné, tam se vyrobí speciální efekty, krev, plameny. V divadle divák ví, že má herce dva metry od sebe, a že když mu někdo něco dělá, nedělá mu to doopravdy. Myslím, že se nám podařilo najít divadelní formu, která se od toho naturalismu odklání.“

Hrají se Krajní meze i v Polsku, které je přeci jen konzervativnější, než ČR?
„V Polsku jsem viděl asi tři inscenace téhle hry. Já sám ji chci dělat už asi dvacet let, protože je pořád aktuální. Ale nikdy jsem nenašel správný soubor pro tenhle text. To, co jsem měl možnost vidět, byly inscenace plné nechutných efektů, u nichž jsem se musel smát. Proto jsme se snažili vybudovat něco, co je silnější a hlubší, než pouhá naturalistická ilustrace textu.“

Myslíš si, že tedy budou diváci šokováni, zaskočeni?
„Myslím, že ano. Ale ne ve smyslu vulgarity nebo násilí, ale díky scénické atmosféře, vytvářené světlem, hudbou, která je mnohem působivější, než jakákoliv rekvizita či speciální efekt. Když se byl podívat dramaturg na zkoušce, tak prohlásil, že už se ani nechce dívat dál. A přitom se tam dohromady nic moc strašného neděje… Ale mnohdy obraz, atmosféra je mnohem děsivější, než jakýkoliv konkrétní akt.“

Ve hře se z násilníka stává oběť a naopak. Ty sám ses někdy dostal do takové situace?
„Myslím, že do takové situace se dostal každý. Protože nemusí jít jen o fyzické násilí, ale i o násilí psychické, které je často mnohem zhoubnější. Následky jsou totiž doživotní, na rozdíl od ran, které se časem mohou zahojit. Většina lidí se v životě dostala do krajních situací, a v tu chvíli začínají fungovat archaické kódy, jak se zachovat, abychom přežili – uteč nebo bojuj. A o tom je ta hra – co v lidech tyto krajní meze vyvolávají, jak daleko jsme schopni a ochotni zajít a jaký je na to pohled společnosti.“

Co jsou pro tebe krajní meze, kam bys v životě nikdy nezašel?
„Na to nemám odpověď. Protože až krajní situace by teprve ukázala. Můžeme se o tom tady hypoteticky bavit, ale myslím si, že většina lidí by byla schopna udělat v krajní situaci cokoliv. A člověk se pak o sobě dozví víc, než věděl ještě před chvílí. Sám sebe jsem už několikrát překvapil, jak jsem se v určité extrémní situaci zachoval. Tehdy jsem přestal myslet, zapnul se mi autopilot, který konal za mě a udělal vše, co bylo potřeba.“

Ta hra je i o pomstě. Myslíš, že pomstít se přináší úlevu?
„Těžko říct obecně, protože každý jednotlivý případ má svou spirálu vývoje. Jestli někomu pomsta pomůže, to je otázka. Já sám zastáncem pomsty nejsem, podle mě je důležitější hledání spravedlnosti. To je třeba záležitost trestu smrti. Pomůže někomu biblické oko za oko, zub za zub? Vrátí život zabitému, když popraví jeho vraha?“

Proč by diváci měli Krajní meze vidět?
„Z mnoha důvodů. Zaprvé je to thriller, což je žánr, který je v divadle málokdy k vidění. Hra nabízí skvělé herecké výkony, a herci Arény, která na hereckých výkonech staví především, se tady dostávají do opravdových hereckých výšin. A i pro mě, když to beru z pozice diváka, je skvělé vidět tak fantastické herce. Krajní meze jsou hrou s obrovským diváckým potenciálem, přestože nejde o komedii. Naopak, téma hry je hluboce znepokojující.“

Krajní meze otevírají společensky nepohodlné téma

Rozhovor s Josefem Kalužou

Na webu máš u svého profilu uvedeno: „Nejsem nositelem žádných hereckých cen, ale i tak mě divadlo stále baví.“ Vážně?
„To prohlášení už je staršího data…to tam pořád visí? No tak teď už je blbé to dementovat… (smích). Ale ne, pořád to platí, někdy to člověk baví víc, někdy míň, někdy je to víc či míň vyčerpávající, ale v tom základním to zůstává. Baví mě interakce s lidmi, baví mě být na jevišti. A ani ne tak kvůli té exhibici, ale ukázat, na čem jsme pracovali a zjišťovat, jestli to funguje nebo ne. Jestli celý ten proces měl nějaký smysl. A druhá věc je, že mě to baví tady, v tomhle divadle.“

V čem je Aréna pro tebe to pravé?
„V dramaturgii a také v lidech, kteří k nám chodí. Máme své publikum a můžeme pro něj hrát i věci, které by třeba v jiném divadle nebylo možné nasadit.“

Ještě k tomu tvému prohlášení – jakou cenu bys chtěl? Která by pro tebe měla skutečnou hodnotu?
„Někdy nad tím uvažuju, protože vím, že je jich strašně moc – jsou ceny diváků, ceny kritiků, ceny profesní – a já vlastně nevím, která by mě uklidnila (smích). Určitě by mě potěšila každá, ale nevím, které bych si vážil víc. Takže beru vše! (smích)“

Cena může, ale také nemusí, být potvrzením toho, že člověk něco dělá dobře. Co je pro tebe tímto potvrzením?
„Dobrá kritika člověka povzbudí, ale možná už to neřeším tak jako kdysi. Nejvíc mě asi potěší, když potkám na ulici někoho, kdo nemá ostych, poděkuje a řekne, že se mu líbilo představení.“

V jaké jsi fázi svého hereckého života?
„To je strašně těžké, na to nedokážu odpovědět. Jsem spokojený v Aréně, ale jsou dvě tři divadla v Praze, která by mě zajímala. Nevím, zda přímo na angažmá, protože jsem strašně opatrný člověk, ale určitě třeba na hostování. Teď jsem si vzpomněl na to, co nám na škole říkala paní Gasnárková. Že jsou mladí herci, kteří jsou na škole strašně šikovní, talentovaní, ale stane se, že během pár let to, co na nich bylo krásného, zajímavého, zmizí. A někdo postupně rozkvétá – každý má ten vývoj jiný. Tak já doufám, že ještě pokvetu (smích)!“

Jak by ses v Aréně zařadil jako herec? Jsou role, u nichž už tušíš, že je budeš hrát ty?
„Myslím, že mě má Ivan prokouknutého, takže asi zhruba většinou tuším.“

Co bys rád hrál a zatím tě to minulo – nemyslím konkrétní roli, ale lidský typ, žánr?
„Tak to nevím, nechávám se překvapovat. Teď s Grzegorzem Kempinskym zkoušíme něco, co jsem asi ještě nikdy nedělal, divadelní tvar, se kterým jsem se ještě nepotkal. Thriller na jevišti je pro mě objevný.“

Začínal jsi v Opavě, další tvé zkušenosti jsou z malých divadel – chtěl by sis ještě zahrát na velkém jevišti?
„Nebráním se tomu. Když hostujeme na větším jevišti, tak cítím, že je to jiný vítr. Člověk se do toho může víc opřít, dělat větší gesta, dát všemu větší důraz, to mě baví. Ale asi bych nechtěl hrát na velkém pořád. Je to jiný divadelní svět, kde fungují jiná divadelní pravidla. V menším je to technicky trošku lehčí. Ale zase jakmile člověk není pravdivý, hned je to vidět, není tam žádná maskovací vzdálenost.“

V Hráčích jste jen samí chlapi, teď ale zkoušíš sám se třemi kolegyněmi. Co je ti příjemnější? Nebo co je horší?
„Už mě to několikrát během zkoušení napadalo, že je to zvláštní situace. Ale baví mě pozorovat ten ženský svět. Jak ten soukromý, tak ten postav ve hře. Přijde mi, že holky, když je potřeba něco vyřešit, tak si to prostě řeknou a jdou od toho, neřeší. Navíc – hraju poprvé větší vztah s Petrou Kocmanovou, a tím, že se herecky ještě tolik neznáme, pořád se ještě překvapujeme. Objevování dosud neznámého je vždycky profesní rajc.“

Jsi typ herce, který si k roli, tématu hry dohledává další informace nebo vycházíš jen z toho, co zazní na zkouškách?
„Zkoušení mě vždycky hodně pohltí, ale že bych byl ten typ, co se nechá kvůli roli blázna zavřít do psychiatrické léčebny, tak to zase ne. Spíš, a to nás také učila paní Gasnárková, se snažím mít pořád oči otevřené, pozorovat lidi. Pak člověk najde ten důležitý detail, který sympatizuje s rolí, kterou zkouší. „Cucnu si ho“ a dostanu vodítko, jak na to.“

Máš jako herec jasnou představu o roli a bojuješ za ni s režiséry?
„To se mi stalo u Tarelkina, kdy jsem si tu hru přečetl a měl jsem jasno. Pak Ivan Krejčí přišel se svou představou a pro mě bylo hrozně těžké osekat tu svou vizi a přijmout ten jeho výklad. Ale měl pravdu, můj pohled na Tarelkina byl mnohem naivnější.“

Ptám se kvůli tomu, jakou jsi měl představu o Raulovi? Režisér Grzegorz Kempinsky hru upravil, díky čemuž se diváci dozvídají informace stejně jako postavy na scéně a není tedy vše na první pohled jasné tak, jak bylo v původním textu…
„Já jsem si ten původní text přečetl jen informativně s tím, že jsem věděl, že ho Grzegorz bude hodně upravovat. A nebyl jsem si jistý, jestli by to dobře fungovalo. Proto jsem rád za tu úpravu, která dělá celou věc pro diváka mnohem přitažlivější.“

Raul je násilník, lhář, obratný manipulátor – poznáváš v něm něco ze sebe?
„Já se spíš bojím, aby Raul něco neimplantoval do mě (smích). Doufám, že Raul zůstane v divadle a ráno nebude doma! Herec musí nějak přijmout myšlení své postavy, nicméně jsem rád, že ho nebudu muset přijímat moc dlouho. Myslím si, že ve spoustě mužů – nevím, jak je to u žen – existují taková dvířka, a Raul je prostě otevřel. Nevím, čím je otevřel, ale otevřel, a to zlo šlo ven. A i já mám v sobě taková dvířka, ale asi ne tak velká. Když jsem byl mladší, tak se občas silné negativní emoce a agrese také dostávaly ven.“

Dnes už to tak nemáš?
„Časem jsem pochopil, že člověk je tady kvůli jiným věcem, než aby ze sebe pouštěl zlo a strašil ostatní lidi. Tím nechci říct, že Raulovi rozumím. A nemůžu říct, že je mi při tom zkoušení s ním dobře. Někdy mám i potřebu Raula litovat, asi proto, že to v sobě nedokázal ovládnout, že tomu podléhá. A že se s tím někdo musí narodit a musí s tím žít. To jsou krajní meze, krajní meze zla.“

Jaké jsou tvé krajní meze – kam bys nikdy nezašel?
„Třeba K2, tam bych asi nikdy nezašel (smích). Ale vážně – nikomu bych nechtěl vědomě, chladnokrevně ublížit.“

 


Sexuální násilí je problém, který je často zlehčován v neprospěch oběti. Proto mj. i Mastrosimone svou hru napsal – jako satisfakci své známé, která byla znásilněna, ale porota jí neuvěřila, násilníka propustila, a ten ji terorizoval tak, že se kvůli němu musela přestěhovat. Jak ty bys přistupoval k tomu, kdyby ti tvá přítelkyně řekla, že se jí něco takového stalo? Jak bys reagoval? Chtěl bys trest nebo pomstu?
„Mě tyhle věci často napadají, když sleduju nějaký film. Myslím, že jsem ten typ, který by volil cestu pomsty. I když nejsem pomstychtivý člověk. Ale v určitých situacích se mi pak reakce spínají instinktivně, a tohle by asi byla jedna z nich. Ale když tomu dáš určitý čas, pomstu nevykonáš, tak naběhne mozek a začne to řešit rozumově. Jenže mít ten čas, odstup…“

Krajní meze upravil režisér do podoby thrilleru? Jak ho dobře udělat na jevišti?
„To byla první věc, kterou Grzegorz říkal na zkouškách – nemáme prostředky, které má film. Přesto po nás chce, abychom hráli filmově-minimalisticky, autenticky, co nejméně divadelně. Ale forma celé inscenace je divadelní. Tím, že nemáme k dispozici detaily kamery, střih, tak vycházíme jen z divadelních prostředků.“

Proč by diváci měli vidět Krajní meze?
„Protože žijeme ve společnosti, která některé věci přehlíží. A Krajní meze otevírají témata, která jsou mnohdy pro společnost nepohodlná.“

Ruská zavařenina jednou z událostí roku 2013

Inscenace hry Ludmily Ulické Ruská zavařenina v režii Ivana Rajmonta se stala, podle kritičky Práva Radmily Hrdinové, jednou z divadelních událostí roku 2013. Radmila Hrdinová vyzdvihuje i Gogolovy Hráče a není bez zajímavosti, že do pětice nejlepších inscenací roku 2013 se propracovalo také jevištní ztvárnění opery Gaetana Donizettiho Anna Bolena, kterou v NDM pohostinsky režíroval umělecký šéf Komorní scény Aréna Ivan Krejčí.

 

S nadějí, i bez ní v televizi

Oceňovaná a úspěšná inscenace S nadějí, i bez ní v režii Ivana Krejčího se dočkala televizního záznamu.
 

Na počátku prosince se vše, tedy celá dekorace, herci, rekvizity, přesunulo do studia České televize v Radvanicích, aby tam během čtyř dní televizní štáb v čele s režisérkou Lenkou Wimmerovou natočil záznam, který se bude vysílat příští rok na programu ČT Art.
 

Na okamžiky během natáčení se můžete podívat prostřednictvím fotek Romana Poláška.