V Top Dogs se lidé budou smát drsným věcem z drsného světa

 

Rozhovor s herečkou Terezou Cisovskou

Naposledy jsme spolu hovořily před třemi lety, kdy ses právě vracela z druhé mateřské a byla plná nadšení do práce. Ještě stále tento stav trvá?
„Nooo, samozřejmě trvá, jsem ráda, že dělám tuhle práci, ale když je toho hodně, když se pořád zkouší a hraje jako teď, tak je to náročné. Ale že bych ztratila to nadšení, to ne.“

Nepřemýšlíš o třetím dítěti?
„Ne, to vůbec. Už tak to mastím, jak se dá. Jsem dost nervní člověk, takže se třetím dítětem by mě rovnou odvezli (smích).“

Jak relaxuješ?
„Učím se relaxovat s dětmi, protože to ani jinak nejde. Dělat něco, co baví mě a je do toho taky vtáhnout. Takže si třeba pustíme hudbu a tancujeme nebo zpíváme. A když je hezky, tak chodíme ven a tam se všechny tři vyblbneme. Moje děti milují průlezky a houpačky, takže tady známe každý dvorek.“

A kdybys mohla dělat něco zcela bez dětí, jen pro vlastní radost?
„Tak to bych byla kavárenský povaleč. Hrozně mě baví chodit sama do kavárny – ostatně vzniká jich tady čím dál tím víc, takže je co objevovat – a číst si knížku, užívat si tu atmosféru. A kdybych tady měla moře, tak chodím plavat. Proto v létě mířím ke všem rybníkům, jezerům, řekám, jsem prostě hroch. Ideálně bych to viděla na kavárnu u moře.“

Aréna za posledních několik let zaznamenala řadu významných úspěchů – vnímáš nějak, že jsi v ceněném divadle?
„Já jsem Arénu od začátku brala jako výborné divadlo a jsem ráda, že byla konečně i veřejně uznána jako kvalitní profesionální divadlo – ostatně má na to už věk. Ta změna je patrná třeba při hostování v Praze, kdy na nás přijde hodně lidí, a všichni se těší. Tehdy to člověk vnímá výrazněji, cítí, že nás lidé – i mimoostravští – sledují.“

Aktuálně se intenzivně hovoří o případném ocenění tvého muže Marka za roli Adolfa Eichmanna ve Slyšení. Nezávidíš mu takovou parádní roli?
„To mu tedy nezávidím ani náhodou! Naopak, mám za něj při každém představení hrozné nervy. Ale on je výborný a to i ve chvílích, kdy je na něj ten tlak ještě větší, třeba právě při hostování v Praze. Já to s ním prožívám, ale nezávidím. A je to jako s Arénou. On je ve věku, kdy se dá říci – ano, ta práce je kontinuálně skvělá už mnoho let a zaslouží si ocenění.“

Diplomatická odpověď…
„Každý herec touží po velké roli, ale myslím, že na to ještě úplně nemám, abych takovou roli měla. Anebo ji můžu dostat, ale nemusí se mi podařit. Ale třeba k tomu někdy dojdu (smích).“

Bylo těžké s ním vydržet, když Eichmanna zkoušel?
„Při velkých rolích se mu doma snažíme jít stranou, ať se může učit. A když má hodně špatnou náladu, tak si to aspoň vysvětlíme tak, že toho má moc (smích). Ale on, když je extrémně zabraný do práce, tak je relativně víc v pohodě. A má to tak i v divadle. Zaleze si do koutku, aby se mohl soustředit, a opravdu se kolem něj nemusí chodit po špičkách.“

Jak pečuješ o vaše manželství?
„Na to opravdu nemám žádný program! Možná to dělám úplně špatně, ale ještě jsme se nezabili, což je po patnácti letech úspěch! Řadu věcí jsem se už naučila – na většinu míst, kam ráda chodím, chodím sama. Tedy k vodě, do divadla nebo na koncerty. Nebo tam, kde je hodně lidí, jako třeba vánoční jarmark, tak tam s ním počítat nemůžu. Na druhou stranu on zůstane doma s dětma, takže já si to můžu v klidu užít.“

Top Dogs jsou tvá třetí inscenace pod vedením režiséra Grzegorze Kempinského – vnímáš ho jinak, než při prvním setkání u Plešaté zpěvačky?
„Tak už není jen milý, jako u Plešaté (a Poláci jsou opravdu velice zdvořilí k hercům), známe se už přece jenom víc, takže je někdy i jízlivý, ale prý vše z lásky, což nezapomene nikdy dodat!“

Grzegorz Kempinsky Top Dogs už dělal v Polsku – má tedy pro vás už hotová řešení situací nebo vás nechává vymýšlet své přístupy?
„Já jsem se tuhle informaci dozvěděla teprve nedávno a vlastně se mě to jako herečky ani moc netýká. Grzegorze spíš zajímá forma a očekává, že mi sami ji nějak naplníme – vede nás ke svému záměru, ale nedává hotová řešení. Navíc tato hra je poměrně komplikovaná v tom, že v ní nejde o klasické vztahy a situace. Jsou to jakési útržky, které nikde nezačínají a nekončí a my herci si sami musíme jednotlivé scény propojit.“

Tak to je spousta domácí přípravy…
„To je, hodně přemýšlení. Ta role chodí všude se mnou, pořád otravuje. Ale to neznamená, že pak na zkoušce vím co a jak.“

S režisérem ze zahraničí nezkoušíš poprvé – je práce s nimi v něčem jiná?
„Vznikají třeba nová slova, patvary, které se stávají běžnou součástí komunikace. Anebo situace, kdy režisér-cizinec řekne nějaké slovo, které ani pořádně nevím, co znamená, a vnímám ho tudíž pocitově. A pak se také pocitově snažím tuhle připomínku naplnit, ovšem bez těch schodů vysvětlení mezi tím. A pak je tady řada drobných rozdílů ve vnímání určitých věcí nebo v přístupu k nim. Třeba Polákům chybí náš cynismus nebo tolik racionálního přemýšlení nad věcmi. Jejich svět je o větších emocích, řadu věcí vnímají čistěji než my. Je potřeba najít míru, jak propojit oba tyto pohledy.“

Top Dogs je hrou velice specifickou, přinášející pohled do světa, který je málokomu skutečně znám – do světa vrcholných manažerů. Čím je přitažlivá pro diváka, kterému je tento svět čísel a cizích termínů zcela vzdálený?
„Zajímavé je to tím, že se vše řeší terapií, při níž se hrají role, které skrývají, ale také odkrývají pravdu. Ti lidé se uprostřed dosud úspěšného života ocitli na dlažbě a mají pocit, že selhali. Jsou jako děti v mateřské školce, které hrají hry a hledají znova své místo v životě. Prostředí top manažerů je vybráno záměrně, protože jde o lidi, kteří mají hodně vysoké platy, žijí na vysoké noze a najednou své rodiny nejsou schopni zajistit a třeba o ně i přijdou.“

Zažila jsi někdy situaci, kdy jsi přišla o práci?
„Zatím ještě ne, ale úplně mě to děsí. A myslím si, že je strašně těžké se z toho dostat. Nebrat si to osobně, sebrat se, najít sílu a jít dál. A nevšímat si toho, jak to vnímají ostatní, to poklesnutí v jejich očích. Nechtěla bych to zažít.“

Přijde ti svět Top Dogs lákavý a přitažlivý?
„Je to svět, kde chybí fantazie a poezie. Je to svět moci. Pokud někdo propadne moci, tak se mu tam může líbit. Obávám se, že je tam hodně lidí, kteří byli třeba doma ponižováni, kteří měli špatné vztahy s rodiči. Ti se tam mohou dobře ukrýt a najít zadostiučinění. Ten svět mi nic neříká, ale dobře zobecňuje hierarchii ve společnosti.“

Ve hře hrajete pod svými vlastními jmény – jak to berete?
„Ze začátku to bylo hodně divné, dost jsme se tomu smáli. Když se postava nějak jmenuje, můžeme se za ni schovat. Jsou to naše zkušenosti, naše emoce, ale pořád můžeme říkat, že to nejsme my, ale ta postava. Tady rolemi kryti nejsme a všechny nás zajímá, jak na to budou diváci reagovat.“

Nabírá taková role na autenticitě?
„Já mám právě spíš pocit, že kdybychom měli jiná jména, že bychom se nebáli ještě víc projevit. Že to spíš člověka nutí nedávat tam všechno, protože si každý řekne, že tohle jsem opravdu já. Nebo aby si diváci neřekli, že jsme si to i my vzali jako terapii (smích).“

Grzegorz Kempinsky v Aréně předvedl dost velký žánrový rozptyl, dělal absurdní drama, které se stalo třeskutou komedií, pak to byl psychothriller – jaký žánr budou Top Dogs?
„To taky netuším. Je to zamýšleno tak, aby se lidé bavili, ale zároveň jsou tam místa, která diváky „dostanou“. Ideálně by to měla být tragikomedie, kde se lidé budou smát drsným věcem z drsného světa.“

V TOP DOGS BY SE DIVÁCI MĚLI SMÁT SKRZE SLZY

 

Rozhovor s režisérem Grzegorzem Kempinskym

V Aréně už pracuješ potřetí – neláká tě poznat i jiné české divadlo?
„Bylo by to milé, protože já jsem do Česka zamilovaný. Do českého divadla, českých herců, českých her a do knedlíků. Ale Aréna je nejlepším divadlem v republice, takže si nemám na co stěžovat.“

Pořád tě to tady baví?
„Určitě. Pokaždé děláme úplně jiný žánr, což vyžaduje jiný přístup ode mě i od herců. Zkoušení v Aréně mi vždycky hrozně moc dá, učím se tady. Top Dogs jsem už dělal v Polsku, ale tady z toho vychází úplně jiná inscenace a já v tom textu díky hercům odkrývám nové věci. A tím, že už spolu děláme potřetí, tak se nám spolu lépe komunikuje, cesta ke konsenzu je kratší. Je to jako ve vztahu – vše už není nové, ale zase se postupuje někam výš. Zezačátku jsme se opečovávali jako páreček milenců, ale teď už je to jako dobré manželství, kde je láska, ale i přátelství.“

Přeci jen – tím, že jsi Top Dogs už inscenoval, netlačíš herce do nějaké hotové představy?
„Herci hrozně moc nabízejí, inscenace bude mnohem hlubší, lidštější a osudy postav se mě začínají bezprostředně dotýkat. Obsazení jsem dělal tak, aby bylo typově jiné, než jsem měl v Polsku. Aby ti lidé s sebou nesli jiná témata a překvapili mě. Ta inscenace je mnohem herečtější, zatímco ta polská byla formálnější. Herci tady mnohem více sami vytvářejí své role.“

O čem jsou Top Dogs? Můžeš tu hru přiblížit?
„Ta hra je o tom, co nás všechny čeká. Tedy svět velkých společností, ten horor ultra kapitalismu, který vytváří obludné prázdno v myslích a emocích lidí. Konkrétně jde o příběhy lidí, kteří byli propuštěni z práce, přičemž zastávali ty nejvyšší řídící funkce. Nyní se ocitají v agentuře, která jim má pomoci najít práci, v tzv. outplacementu. Ale i tato agentura je součástí firmy – má amortizovat šok, posílit psychiku, atd. atd. Kdyby ale opravdu šlo o skutečnou terapeutickou pomoc, ti lidé by po jejím skončení byli obohaceni a hledali v životě jiné cíle. Tohle je ale korporátní terapie, která má šroubek, který někde ze stroje vypadl, vyčistit a vsadit zpět, jen na jiném místě. Totální brainwashing. Z tohoto pohledu jsou Top Dogs velice sadomasochistickou hrou, kde se diváci smějí skrze slzy.“

Jaký je svět Top Dogs? A čím může být zajímavý svět manažerů pro člověka, který tomuhle světu čísel a cizích výrazů vůbec nerozumí?
„Už když zajdeme do McDonalda, tak máme co do činění s velkou korporací, při sledování komerční televize jsme konfrontováni s velkou společností, na každém rohu je nějaká banka. A jejich mechanizmy fungují na stejných principech – jak vytáhnout z obyvatel co nejvíc peněz, ať už se to děje pod různými nálepkami nebo pod rouškami nadací apod. Máme co do činění s globálním marketingem, kterého jsme, ač chceme či ne, součástí. Velké korporace čím dál víc požírají malé obchody, drobné podnikatele. Tato monstra útočí na obyčejného, malého obyvatele na každém kroku, a tak stejně jejich management požírá a vyplivuje i své top manažery. Stejná kola, která ti přinesou něco příjemného nebo tě vynesou na vrchol, tě i stáhnou dolů.“

Zrovna v Ostravě je spousta nezaměstnaných, kteří ovšem nikdy neměli pohádkové platy jako postavy ve hře – nebude to působit jako provokace?
„Inscenace by neměla působit jako červený hadr na býka, spíš jako výstražný praporek. Abychom si vše výše řečené uvědomovali – i proto, že s těmito korporacemi budeme mít co do činění stále více. Aby diváci viděli, jak to v takové společnosti opravdu vypadá.“

Ty jsi někdy byl v pozici „vyhozeného“ z práce?
„Byl jsem vyhozený z vysoké školy, kde jsem učil. Nejprve to byl šok, nicméně pak se ukázalo, že to byla spása. Byl jsem nevolníkem daného systému, sice ne korporátního, ale akademického, který mi neumožňoval věnovat se tvorbě. A loni mě propustili z divadla, kde jsem působil přes deset let. Přišel nový ředitel, který se cítil ohrožený tím, že mě považoval za lepšího režiséra než je sám. Přičemž on je herec, který si myslí, že je režisér. Ale já jsem tušil, že mě bude chtít vyhodit, takže jsem vše zařídil tak, že mě vyhodil na základě mých vlastních podmínek. A znovu to bylo znovuzrození a uvolnění. A nikdy jsem nebyl tak zaměstnaný, jak po propuštění z práce. Důležité v obou případech pro mě bylo vědomí, že osoby, které se o mé propuštění postaraly, mají problém se sebou, ne se mnou.“

Jak fungují Top Dogs na diváky v Polsku?
„Dělal jsem je v malém divadle v malém městě Zabrze. Když jsme začínali zkoušet, herci se mě ptali, pro koho to budeme hrát, když tam žádné boháče nemají. A ukázalo se, že na tuhle komedii je pokaždé plný sál. Ty mechanismy fungují na každého, i na obyčejného diváka, který nemusí být top manažerem. A lidé se také rádi podívají na to, jak se někomu, kdo je nebo byl nahoře, zrovna moc dobře nedaří, to je lidské.“

Hercům jsou v textu ponechána jejich vlastní jména – proč? Máš pocit, že se to nějak projevilo na jejich práci, když se nemohou „schovat“ za postavu?
„Pro herce je skutečně těžké, hrát pod svým vlastním jménem. A protože jsem Top Dogs chtěl udělat jako co nejpravdivější terapeutické sezení, nehrají pod jmény postav. Ale samozřejmě to neznamená, že jsou stejní jako postavy, které pod svými jmény ztvárňují. Pro herce je tohle situace, která je paradoxně otevírá. Musí sáhnout hlouběji a vylovit třeba i jiné části své osobnosti, můžeme je vidět i jinak, než jsme běžně zvyklí.“

Ta hra není příliš o vztazích, spíš jde o úryvky příběhů, které jednotlivé postavy vyprávějí – jak inscenovat takový text – aby nepůsobil jako sled jednotlivých „čísel“.
„Je to zvláštní druh materiálu, kde tah vyprávění není lineární. Navíc já jsem ještě scény z původního textu popřehazoval tak, aby nešlo o dokumentární divadlo. Vidíme tak jen úryvky z dějů, a herec si musí sám v sobě doplnit tu cestu, kterou postava projde. To na něj klade velké nároky a vyžaduje hodně vlastního vkladu. A jako klíč, který to vše sjednocuje, je právě ta forma psychoterapie. Hodně také pomáhá hudba, kterou napsal kolega, který není hudební skladatel, ale pracuje v divadle jako informatik.“

Jaké pocity by měli Top Dogs v divácích vyvolat?
„Chtěl bych, aby se diváci smáli a jakmile vyjdou z divadla, aby se pozastavili nad tím, čemu se vlastně smáli.“

Top Dogs – z top managementu do outplacementu

Pokud nadpisu této tiskové zprávy příliš nerozumíte, nic si z toho nedělejte. Druhou premiérou letošní sezóny totiž vstoupí Komorní scéna Aréna na divadelně nepříliš probádané území – do světa vrcholných manažerů. Lépe řečeno vrcholných manažerů v krizi. Hra švýcarského dramatika a spisovatele Urse Widmera Top Dogs dává nahlédnout do životů top manažerů, kteří však řízením osudu přišli o svá lukrativní místa a octili se na dlažbě, respektive v jakémsi „kurzu přežití“, tzv. outplacementu. Neboli v procesu účinné pomoci lidem v obtížné životní situaci jako je ztráta zaměstnání.
Urs Widmer (1938-2014) je znám především jako autor románů, povídek a esejů, v nichž rád propojoval fikci s realitou do komických hyperbol. Jeho svébytného humoru nezůstaly ušetřeny ani divadelní hry, z nichž nejznámější je právě černá komedie Top Dogs. Tento text byl poprvé inscenován ve Švýcarsku v roce 1997.
Hra vypráví o nezaměstnaných, kteří před tím, než byli propuštěni z práce, zaujímali vysoké pozice ve firmách a podnicích. Vlna propouštění ale zasáhla i šéfy, tedy tzv. „top dogs“, což je slangový výraz ze světa bojových psů označující vítěze. Ještě včera si tihle „top dogs“ připadali nedotknutelní. Dnes jsou bez místa, protože jejich firma zkrachovala nebo prošla restrukturalizací, jejímž důsledkem je omezení počtu pracovních pozic. Tito lidé, kteří právě spadli z výsluní až na dno, procházejí speciálním kurzem, který jim má pomoci vyrovnat se s nastálou situací, opět se zapojit do běžného života a najít si novou práci. Výchozím materiálem pro hru byly Widmerovi osobní setkání jak s vyhozenými manažery, tak s jejich kouči.
„Podkladem pro text byly rozhovory, které jsme vedli s postiženými i s poradci. Dá se dokonce říci, že ho psali spolu s námi, i když se ve hře neobjevuje žádné interview ve své původní podobě. Zhuštěná a poeticky obměněná forma toho, co nám lidé vyprávěli, však stále ještě obsahuje mnoho reálných, nevyfabulovaných skutečností a informací – realita je někdy, jak známo, vynalézavější než fantazie,“ vysvětluje Urs Widmer.
Inscenaci nazkoušel polský režisér Grzegorz Kempinsky, který v KSA pracuje již potřetí. Předchozími inscenacemi, které se souborem inscenoval, bylo absurdní drama Plešatá zpěvačka (2012), které se stalo diváckým hitem a psychothriller Krajní meze (2014).
„Ta hra je o tom, co nás všechny čeká. Tedy svět velkých společností, ten horor ultra kapitalismu, který vytváří obludné prázdno v myslích a emocích lidí. Konkrétně jde o příběhy lidí, kteří byli propuštěni z práce, přičemž zastávali ty nejvyšší řídící funkce. Nyní se ocitají v agentuře, která jim má pomoci najít práci, v tzv. outplacementu. Ale i tato agentura je součástí firmy – má amortizovat šok, posílit psychiku, atd. atd. Kdyby ale opravdu šlo o skutečnou terapeutickou pomoc, ti lidé by po jejím skončení byli obohaceni a hledali v životě jiné cíle. Tohle je ale korporátní terapie, která má šroubek, který někde ze stroje vypadl, vyčistit a vsadit zpět, jen na jiném místě. Totální brainwashing,“ říká režisér..
Top Dogs inscenuje jako psychoterapeutický kurz, kdy jsou všechny postavy stále na scéně a v monologických úryvcích či řízeném rozhovoru s dalším účastníkem kurzu dávají nahlédnout do svého soukromí.
„Je to zvláštní druh materiálu, kde tah vyprávění není lineární. Navíc já jsem ještě scény z původního textu popřehazoval tak, aby nešlo o dokumentární divadlo. Vidíme tak jen úryvky z dějů, a herec si musí sám v sobě doplnit tu cestu, kterou postava projde. To na něj klade velké nároky a vyžaduje hodně vlastního vkladu. A jako klíč, který to vše sjednocuje, je právě ta forma psychoterapie,“ přibližuje inscenaci Kempinsky.
Zajímavostí je, že tentokrát se diváci ve hře nesetkají s fiktivními jmény postav, ale s tím, že herci ztvárňují role pod svými vlastními jmény. Tak, jak to předepsal autor v původní švýcarské verzi pro curyšské divadlo.
„Pro herce je skutečně těžké, hrát pod svým vlastním jménem. A protože jsem Top Dogs chtěl udělat jako co nejpravdivější terapeutické sezení, nehrají pod jmény postav. Ale samozřejmě to neznamená, že jsou stejní jako postavy, které pod svými jmény ztvárňují. Pro herce je tohle situace, která je paradoxně otevírá. Musí sáhnout hlouběji a vylovit třeba i jiné části své osobnosti, můžeme je vidět i jinak, než jsme běžně zvyklí,“ říká Grzegorz Kempinsky.
„Ze začátku to bylo hodně divné, dost jsme se tomu smáli. Když se postava nějak jmenuje, můžeme se za ni schovat. Jsou to naše zkušenosti, naše emoce, ale pořád můžeme říkat, že to nejsme my, ale ta postava. Tady rolemi kryti nejsme a všechny nás zajímá, jak na to budou diváci reagovat,“ prozrazuje herečka Tereza Cisovská.
V inscenaci se tak diváci setkají se zvláštní situací, kdy před ně předstoupí postavy jménem Tereza Cisovská, Zuzana Truplová, Vladislav Georgiev, Albert Čuba, Petr Panzenberger, Marek Cisovský, Josef Kaluža a Štěpán Kozub.
Scéna a kostýmy jsou dílem stále spolupracovnice Grzegorze Kempinského Barbary Wołosiuk, hudbu složil režisérův kolega z divadla, který jinak pracuje jako informatik, Marcin Müller.
Premiéra Top Dogs je naplánována na sobotu 9. ledna 2016 v 18:30 hodin v Komorní scéně Aréna.

Alice Taussiková, PR KSA