Rozhovor se Šimonem Krupou 2

S hercem Šimonem Krupou jsme si v březnu povídali o tom, co dělá mimo divadlo, nebo jaké je to mezi ním a Komorní scénou Aréna. Navazujeme na rozhovor o Šimonově roli Porfirije Petroviče v připravované inscenaci Zločin a trest, který si můžete přečíst zde.

 

Co tvé další projekty Šimone, na čem děláš?

Tak třeba spolupracuju s Českým rozhlasem, to je disciplína, která mě moc baví. Myslím, že je dost důležité použít k vyjádření jen hlas. A zároveň je to i lekce češtiny a artikulace. Mikrofon neodpouští. Do toho se snažím spolupracovat i s dalšími subjekty. 

V A studiu Rubín jsme minulou sezónu udělali adaptaci, nebo lépe „naši verzi“ knihy Heinricha Bölla Klaunovy názory. Pro mě je to výzva tím, že to představení hraju sám. Je založené i na přímé komunikaci s publikem, takže je to pokaždé trochu jiné setkání. Záměrně se vyhýbám pojmenování monodrama, protože „drama“ tak trochu vzniká dramatickou situací na kterou jsou třeba dva, tak jaképak drama, že? Je to sólíčko. Pro nás byla taková forma tím nejlepším způsobem, jak text pro naše potřeby interpretovat. Temný stand up. No a z dalších aktivit… 

Třeba (a to taky není žádná novinka) chodím na chůdách s partou, která si říká Long Vehicle Cirkus. Kluci už fungují snad deset let, já jsem s nimi tak sedm. Je to parta kluků z DAMU a VOŠKy, kteří na metrových chůdách buď animují veřejný prostor, nebo připravují vlastní taneční a akrobatická čísla.

Jinak bych řekl, že jsem stále členem Chemického divadla, které jsme před lety založili se scénografkou Janou Hauskrechtovou (která shodou okolností v Komorní scéně Aréna dělala kostýmy nejen pro Zlatého osla), s dramaturgem Vojtěchem Bártou a herečkou Danou Markovou. Idea byla divadlo poesie. Imaginární tvary, které se na scéně tvoří, se točí kolem osobité interpretace životních osudů literátů a básníků nebo jejich díla. A vzhledem k tomu, že je Vojta i ekologický aktivista, tak se to mnohokrát (a to myslím v dobrém) motá okolo přírodní lyriky nebo zelených témat. Ono to jde dohromady. V inscenaci Na slepičím zámku jsme zpracovali například osud básnířky Suzanne Renaud, manželky Bohuslava Reynka. Bylo to takové její portfolio. Tak takovýmhle činnostem se věnuju nebo jsem se věnoval, protože mi sluší víc pracovat než pracovat míň. Protože když mám moc volna, tak vymýšlím kraviny.

 

Je pro tebe divadlo více náročné fyzicky nebo psychicky?

Myslím, že mnohem víc psychicky než fyzicky. Jsou věci, na které si člověk musí zvyknout i ve fyzické rovině. Třeba na to, jak si šetřit fyzické síly při výkonu, když hrajete náročnou věc, nebo na to, že potřebujete i fyzickou hygienu, ale vlastně mnohem víc tu psychickou, protože tam kde je nejvíc tlaku je mozek. Fokus na výkon, ale vlastně i to, že stojíte před lidmi a něco vysíláte. Je to taková dohoda, kterou se sebou člověk musí udělat vždycky, než jde na jeviště.

 

Ty a Komorní scéna Aréna. Jaký je to vztah?

No, velmi radostný. Proto jsem taky do Arény šel. Líbí se mi, jaký repertoár se zde dělá, jakým způsobem se uvažuje o herci, jakým způsobem se uvažuje o situacích, jakým způsobem se inscenace režijně vedou. Je to jedna z cest, kterou mě baví mapovat. Jde samozřejmě i o setkání s různými estetickými klíči, protože každý režisér pracuje jinak, ale ten společný tah souboru na branku je něco, co mi přijde poměrně ojedinělé. V tom, jak tady lidi dokážou fungovat spolu. Ale možná jsem jen naivní.

 

Proč mají lidi chodit do divadla?

Ok. Teď budu dojemný. Protože je to jeden z pilířů každé vzdělané společnosti. Pilíř kultury. Protože divadlo se děje teď a tady, což jistě není nějaká zánovní myšlenka, ale myslím, že když si člověk pustí telku, tak je to něco jiného. Není to prezenční umění. Je na to vlastně sám. Jakoby vznikal pocit, že všechno co leze z rámu bedny je jen pro něj. Když přijde divák do divadla, tak samozřejmě může odejít rozezlen, může odejít potěšen, může odejít dojat i nedojat, ale jde o to, že sedí mezi dalšími lidmi v přítomném okamžiku. Je to setkání v určitém čase a místě. Živí herci, živí diváci. Najednou si můžu poměřit i to, jak reaguju. Proč se směju tady? Proč se tady nesměju a ostatní ano? Není to i trochu o mě? O tom co žiju? Řekové nebyli blbí, katharsis sem taky patří. I éleos, i fobos. Jen jsme bohužel v době, kdy se jde častěji jednodušší cestou – po instantním zážitku. Zalít vařící vodou, nechat vychladnout, hodit to do sebe a čus. Chceme se bavit, nechceme přemýšlet a pracovat jako diváci. Hrajete komedie? Je to veselé? Nikdo pomalu nechce tu špínu a zrcadlo. Ale ona tam je a bude a čeká. Co s divadlem, který by chtělo jen jít na ruku poptávce? Takhle může fungovat podnikatelský divadelní projekt, souhlasím. Ale ne místo, kde se snažíte formovat repertoár. Má být divadlo jen odpočinek? Lid si to žádá?

Myslím, že je to o poměru sil dobra a zla. Jako v každé pořádné pohádce. Nějaká rovnováha tam musí být. Sranda i smutno v repertoáru. Ale přijde mi, že právě díky tomu, jak jsou v KSA temnější věci prezentované, s takovým drzým šklebem, možná, ale jenom možná si jde připomenout, že se může plakat a smát se zároveň. To mi přijde fér a bylo by skvělý, kdyby se to dařilo dál.

 

Zkusíme na závěr akční otázky a odpovědi?

Takový brainstorming, jo?

 

Jo, já řeknu roli a ty to první, co tě v souvislosti s ní napadne.

Tak pojď do toho.

 

Andrej. (Tři sestry)

Lenost.

 

Kalimach. (Mandragora)

Hovado.

 

Baláš. (Vyrozumění)

Nebezpečí.

 

Chris. (Zabiják Joe)

Tele.

 

Porfirij Petrovič. (Zločin a trest)

Mefisto.

 

Rozhovor se Šimonem Krupou

V inscenaci Zločin a trest zkoušíš postavu vyšetřovatele Porfirije Petroviče. Máš nějakého oblíbeného televizního nebo knižního detektiva, který by tě ohledně této postavy inspiroval?

To je hodně zajímavé, protože naopak notoricky známé charaktery, jako je třeba Hercule Poirot Agathy Christie, jsou postavou Petroviče inspirované. Dostojevskij napsal jako první archetyp detektiva, který ze sebe dělá tak trochu hloupého nebo šaška, aby si s podezřelým pohrával. Porfirij Petrovič je tak jedním z pilířů, na kterém postavy jako Columbo, Hercule Poirot a vlastně i Sherlock Holmes staví. 

Jaký je Porfirij Petrovič?

Stane se, že je někdo tak zvláštní, nebo má tak specifické povolání, nebo způsob uvažování, že mu to až znemožňuje komunikaci s běžným světem. Člověk osamělý. Porfirij Petrovič v jeden moment říká Raskolnikovovi „Kdo jsem já? Já jsem odepsaný člověk, nic víc. Sám můžete rozhodnout, do jaké míry jsem padouch a do jaké míry čestný člověk.“ Není tam dořečeno, co se vlastně stalo. Jenom cítíme, že to je s tajemstvím, že je člověkem mnoha zvláštních libůstek a zájmů, o kterých nikdo neví. Člověk, který takto uvažuje a jedná s lidmi, má také svůj specifický haptický slovník. Snažíme se proto zaměřovat na jistou lehkost a eleganci v jeho gestech. Padala i přirovnání jako Karl Lagerfeld.

Jsou si Porfirij Petrovič s Raskolnikovem něčím podobní?

To je veliké téma. Když to řeknu expresivně, jsou v té hře podle jednoho z výkladů prostě dva úchylové – Raskolnikov a Porfirij Petrovič. Takhle je pojmenoval dramaturg Tomáš Vůjtek. Dost se mi to líbí. Jsou to lidé, kteří jsou si intelektuálně rovni a kteří si spolu navzájem pohrávají. Každý má opačnou motivaci a každý je jinak perverzní. Nicméně není normální, jak uvažuje Raskolnikov a není úplně standardní, jak uvažuje Porfirij Petrovič. Z čehož vychází, že jediný čistý člověk je v té hře Soňa, ale ta je kurva a neví o tom.

Příběh se odehrává v Rusku, v Petrohradu, jak je to z inscenace cítit?

Myslím, že pro nás topologie nebo dobové umístění není tak důležité. Ale samozřejmě, je to v Petrohradu, který je odjakživa výkladní skříní Ruska. Toho dobrého i zlého. Je to centrum intelektuálů a umělců, ale také sociálních rozdílů, dekadentní prostředí s večírky i spodinou (mezi kterou se převážně pohybuje Raskolnikov). Dostojevskij je z tohoto prostředí a celý jeho život ovlivnily návyky, které si odtamtud odnesl – putyky, gamblerství, halucinogenní opar.

Inscenace Komorní scény Aréna bude mít velmi neobvyklou scénu. Na jevišti budou instalována různá zrcadla a stupínky. Jak to herecky využíváte?

Na scéně se bude pracovat s metaforou, expresí i jevištní zkratkou. Nepostavili jsme kulisy dobového Petrohradu. Ostatně děláme dramatizaci Andrzeje Wajdy, což je dost strmá textová úprava. S tím jde ruku v ruce i strmost scény a pojetí. Velkou estetickou roli budou mít například zrcadla. Já je chápu tak trochu jako Velkého bratra i výslechovou místnost, všudypřítomnost, to, co se odráží. Zatím jsme scénu viděli jen jako model, ale pracujeme s tím už teď a snažíme se na to myslet. Doufáme, že až se v té scéně octneme naživo, tak se nám principy, které jsme si na zkouškách naťukli, potvrdí jako správné. Třeba to, že spolu některé postavy mohou mluvit skrze zrcadlo. Nebo že jde nějakou postavu skrze zrcadlo sledovat přes celou místnost. Nebo že se možná dá zrcadlem pohlédnout hluboko do sebe.

Ptala se Michaela Davidová