Natáčení Ruské zavařeniny

Zatímco divadelní kritici o víkendu hodnotili inscenace Ost-ra-varu, v Komorní scéně Aréna probíhalo natáčení televizního záznamu inscenace Ruské zavařeniny. Jak vše probíhalo pro Vás zachytil náš fotograf Roman Polášek.

Ruská zavařenina jednou z událostí roku 2013

Inscenace hry Ludmily Ulické Ruská zavařenina v režii Ivana Rajmonta se stala, podle kritičky Práva Radmily Hrdinové, jednou z divadelních událostí roku 2013. Radmila Hrdinová vyzdvihuje i Gogolovy Hráče a není bez zajímavosti, že do pětice nejlepších inscenací roku 2013 se propracovalo také jevištní ztvárnění opery Gaetana Donizettiho Anna Bolena, kterou v NDM pohostinsky režíroval umělecký šéf Komorní scény Aréna Ivan Krejčí.

 

Ruská zavařenina zvítězila v Českém Těšíně

Inscenace hry Ludmily Ulické Ruská zavařenina v nastudování legendy české činoherní režie, Ivana Rajmonta, získala Hlavní cenu na Festivalu divadel Moravy a Slezska v Českém Těšíně.
Inscenaci Ruské zavařeniny odměnila porota cenou za nejlepší inscenaci festivalu nazvanou Těšíňanka, kterou přebral umělecký šéf KSA, Ivan Krejčí.
 

Porota festivalu bývá složena z českých a polských divadelních kritiků a publicistů, letos pracovala ve složení Marie Boková, Zuzana Jindrová, Jan Hyvnar, Kazimierz Kaszper, Jiří P. Kříž, Emil Orzechowski a Ladislav Slíva. Čestným předsedou byl Vít Slováček, starosta Českého Těšína.
Porota vybírala z deseti soutěžních jevištních děl, a u Ruské zavařeniny ocenila „dramaturgickou objevnost kvalitního textu a celkový přesvědčivý umělecký tvar opřený o velmi dobré herecké výkony.“
 

Ruská zavařenina byla napsána v roce 2003 a českou premiéru v Komorní scéně Aréna měla v červnu 2013. Ulické se podařilo napsat vtipnou parafrázi Višňového sadu, v níž rezonují také repliky z jiných Čechovových her. Autorka hru označila podtitulem „Afterchekhov“, aby tak dala najevo, že vědomě navazuje na svého velkého předchůdce. Její hrdinové jsou však spíše čechovovskými karikaturami.
 

Ruská zavařenina na těšínské přehlídce rovněž obdržela i Cenu studentské poroty.
 

Komorní scéna Aréna tak na Festivalu divadel Moravy a Slezska navazuje na úspěchy z předchozích let, kdy Hlavní cenu této přehlídky získala například v roce 2007 za Racka, v roce 2009 za Brenpartiju a loni za inscenaci S nadějí, i bez ní.

http://www.tdivadlo.cz/index_cz.php?set=cz


 

Ruská zavařenina na festivalu Hradci Králové

Vážení diváci,

inscenace Ruská zavařenina bude reprezentovat Komorní scénu Aréna na X. ročníku festivalu velkých malých divadel s názvem ČEKÁNÍ NA VÁCLAVA, který se každoročně koná v Hradci Králové.

Festival ČEKÁNÍ NA VÁCLAVA je především představením toho nejlepšího, co narodilo na českých studiových, alternativních a progresivních „malých“ scénách. Měsíční akce je orámována dvěma Dny české státnosti – 28.9. (Sv. Václav) a 28.10. (Den vzniku samostatného Čs. státu). Diváci tak mají příležitost vidět v řadě za sebou legendární divadelní soubory z Prahy, Brna, Ostravy a dalších měst, a porovnat jejich inscenace s domácí tvorbou hradeckého Klicperova divadla.

Zcela vyprodanou Ruskou zavařeninu v režii Ivana Rajmonta KSA odehraje ve středu 23. 10. 2013 v 19 hodin ve Studiu Beseda.

 

Ruská zavařenina je vtipně napsaná hra o rozpadu světa

Rozhovor s režisérem Ivanem Rajmontem

 

Jak jste se měl ty dva roky, od premiéry Procesu?
„Hrozně to uteklo, připadá mi, jako by to byl včera. I když jsem mezitím dělal v Národním divadle, v Jihlavě, v Brně, v Liberci…“

Ostatně do Liberce od příští sezóny nastupujete jako šéf činohry. To proto, že je to město vašeho dětství a mládí nebo vás liberecké divadlo zlákalo i něčím jiným?
„Jedno s druhým. Moje mise v Národním divadle skončila. Mám tam sice pořád půl úvazku, ale to divadlo kráčí dál a tak jsem si říkal, když jsem byl Libercem osloven, že je lepší někde začínat než někde končit. Druhá věc je, že to divadlo je dobré a moc mě tam teď bavilo zkoušení Tramvaje do stanice Touha. Má to i hezkou pointu, protože jsem tam kdysi začínal jako kulisák. A také mám v Liberci maminku, o kterou se starám, takže se to všechno propojilo.“

Vaši inscenaci Procesu jste nyní viděl znova z dlouhého odstupu…
„Všechno bezvadně funguje, herci drží téma, i ti noví, kteří v Procesu nebyli od počátku. A zvlášť druhá půlka mě nyní hodně oslovila a uvědomil jsem si, že na to koukám ne jako na svou inscenaci, ale jako skutečný divák, vnímal jsem to jako něco nového. Byl jsem velmi potěšen. Před těmi dvěma lety byla Aréna divadlo plné energie, teď získala, díky cenám a nominacím, i sebevědomí.“

Znal jste před tím, než jste kývl na nabídku dělat Ruskou zavařeninu, dílo Ludmily Ulické?
„Ne, a byla to první věc, kterou jsem od ní vůbec četl. Věděl jsem jen, že napsala román Daniel Stein, překladatel, ale nevěděl jsem, že psala i hry. A teprve po přečtení Ruské zavařeniny jsem užasl, jak je to vtipné a zajímavé. Pak jsem se o Ulickou začal zajímat, a zjistil, že je to pozoruhodná žena.“

Ruská zavařenina je označována jako tzv. after-čechovovská dramatika. Máte s hrami tohoto typu nějaké zkušenosti?
„Já myslím, že žádná after-čechovovská dramatika neexistuje, je to Ulické pracovní název pro tuto hru. A zřejmě ho použila proto, že se v ní sama vyrovnává s tím, jak Čechovovy hry nejprve neměla ráda, a až později pochopila, jak jsou úžasné. Ulická odlišnou dramatickou stavbou, jiným způsobem, zpracovala nejsilnější téma Višňového sadu. Jeden svět skončil a druhý ještě pořádně nezačal. Hodina mezi psem a vlkem. Což je pocit, který tady máme i my. Ale přestože tam jsou Čechovovské figury a citace z jeho her, není to Čechov. Je to Čechovem inspirovaný pohled na současnost.“

Vy jste, kromě Ivanova, inscenoval všechny velké Čechovovy hry, před lety dokonce v ruské Jaroslavli Platonova – neměl jste trochu obavu dělat Čechova v Rusku?
„Já jsem se na to těšil. A dělat Čechova byl můj nápad, chtěl jsem si zkusit, jaké to je, dělat ho v originále. Platonov je hra, u jejíhož inscenování nelze nemluvit o všech ostatních Čechovových hrách. A ty jsem už před tím skoro všechny dělal. A tak jsem ruským hercům vyprávěl o svých inscenacích, přičemž oni na mě koukali jak z jara, co že tam všechno je, co jsem tam všechno našel. Pro ně je Čechov klasika, zatímco my máme k dispozici moderní překlady, do nichž Leoš Suchařípa vnesl názor, který pro byl pro Rusy překvapivý. A tak vidění Čechova mýma resp. Leošovýma očima bylo pro ně nečekané, moderní.“

Přestože jste říkal, že nerad děláte dvakrát stejný titul, je nějaká Čechovova hra, kterou byste případně chtěl udělat znovu?
„Opravdu nevím, jestli budu ještě někdy něco dělat, asi bych se opakoval. Každá generace režisérů k Čechovovi přinesla něco nového. A pak těžce zkousávala to, co přinesla ta další. Kdysi byly hrozně revoluční Tři sestry v režii Otomara Krejči. Když jsem já přišel se svýma Třema sestrama, tak přestože se staly inscenací desetiletí, tak ti, kteří měli rádi Krejčovu inscenaci, tu moji těžko přijímali a považovali ji za „kabaret“. A když jsem já viděl Morávkovy Tři sestry v Hradci Králové, tak jsem považoval za kabaret ty Morávkovy a nebyl schopen je přijmout. Dnes už to zase ovládli další noví režiséři, kteří na to mají opět jiný, mnohdy dost drsný pohled. Ale pokud se ještě někdy k něčemu vrátím, tak k Višňovému sadu… nebo možná k Rackovi.“

Co tedy mohou diváci, kteří Čechova znají, očekávat od Ruské zavařeniny a co naopak čekat nemají?
„Myslím, že by neměli očekávat Čechova nebo nějakého nového Čechova. Ať čekají Ulickou, tedy vtipnou hru o tom, jak se nám rozpadá svět, vrhají se na něj dravci, ať už starého, komunistického ražení nebo ti noví, kapitalističtí a trhají nám život na kusy. Je to hra napsaná s inteligentním židovským humorem, s nesentimentálním odstupem, s průzračným viděním a vtipnými postřehy. A ti, kteří si v Aréně pamatují inscenace Racka nebo Višňového sadu, tak budou vědět, že tahle hra s tímto divadlem určitě souvisí.“


 

Překládám jen pro radost

Rozhovor s překladatelkou Ruské zavařeniny Naděždou Krejčovou


Pro Arénu jste přeložila už druhou hru, vedle Ruské zavařeniny i Amiga. Má to nějakou souvislost s tím, že váš manžel je v Aréně uměleckým šéfem?
„Protože jsem překládala hry, tak jsem se seznámila s manželem. Ale vážně – původně s tím Aréna neměla nic společného. Měla jsem takové „koljadovské“ období, přečetla jsem spoustu jeho her, zhlédla inscenace, jako autor mě hrozně bavil. Řekla jsem si, že Koljady je u nás málo. Přeložila jsem tedy Amiga a Ivan po přečtení řekl, že by to chtěl dělat. Bála jsem se, že se bude říkat, že je to nějaká protekce, uvažovali jsme i o pseudonymu. Nakonec ale Ivan do divadla omylem poslal text s mým jménem, prozradilo se to a už to tak zůstalo. Před premiérou Amiga jsem byla hrozně nervózní, a přestože po zhlédnutí inscenace vidím ve svém překladu chyby a vím, že žádný překlad nebude nikdy dokonalý, jsem s ním spokojená.“

Jaké další ruské hry jste přeložila?
„Kromě Amiga a Ruské zavařeniny jsem přeložila ještě několik her, ale než dám překlad někomu přečíst, tak si jím musím být úplně jistá. Překládání jedné hry mi zabere zhruba rok. Na uživení to není, beru to jako zábavu, něco, co mě těší. Základ mé překladatelské práce tvoří technické dokumenty. U her to je jiné. Nejprve dlouho hledám text, který pak nejméně půl roku jen čtu, přemýšlím o něm a hledám veškerou literaturu, která s ním, byť jen okrajově, souvisí. Takže když je ve hře zmínka o Faustovi, tak si ho celého také přečtu. Možná to dělám zbytečně, ale mě to takhle baví.“

Která z těchto dvou her, které lze nyní v Aréně vidět, je vám osobně bližší?
„Jednoznačně Ulická. Přestože Amigo byla má první realizovaná hra a s Koljadou jsem i v občasném písemném kontaktu, jde o hodně sentimentální, drásavý text, zatímco Ruská zavařenina je větší legrace.“

Píšete si s Nikolajem Koljadou – jaký je?
„Milý, skromný člověk, kterému sláva nestoupla do hlavy. Několikrát jsem se ho dotazovala na detaily z jeho her, na výklady určitých věcí a vždy mi vše vysvětlil, ač je to slavný autor. To Ulická je velice zaneprázdněná, cestuje po celém světě. Koljada žije sám s asi sedmi kočkami v Jekatěrinburgu a snaží se vést aktivní veřejný život a dělat něco pro své město. Je zapálený pro divadlo, píše hry, režíruje, sám si navrhuje kostýmy, obětoval divadlu svůj osobní život. Mrzí mě, že na premiéru Amiga nakonec nemohl přijet.“

Proč jste si vybrala právě studium ruštiny?
„Moje maminka je Ruska, otec byl Čech. Já jsem narozená v Moskvě, ale záhy jsme se přestěhovali sem a doma jsme nikdy rusky nemluvili. Otec to nechtěl a trval na tom, že se maminka musí naučit česky. Dlouho mě vůbec nenapadlo, že bych s ruštinou mohla mít něco společného profesně. Přestože jako malá jsem pořád někde recitovala ruské básničky, účastnila se Puškinových památníků a podobných akcí. Ale později jsem pracovala jako manažerka v neziskové organizaci a dostala jeden projekt na Ukrajině. Tam jsem běžně překládala, ale nic profesionálního, takové ty každodenní věci. Ale protože už jsem byla ze stávající práce unavená, navíc jsem pociťovala jakýsi dluh k ruštině, tak jsem se ji v 25 letech rozhodla začít studovat. Původně jsem myslela, že se budu věnovat tlumočení, pak jsem ale na nástěnce ve škole našla nabídku agentury Dilia na jakousi překladatelskou dílnu. A protože mě divadlo vždycky hrozně bavilo, bylo záhy rozhodnuto.“

Váš manžel, Ivan Krejčí, se hodně věnuje ruské dramatice – a vy už jste naznačila, že to snad byla ona, kdo vás svedl dohromady…
„Před šesti lety jsem přišla do Arény na premiéru ruské hry Hrát oběť. Když jsem byla na odchodu, oslovil mě nějaký muž, byl to Ivan. Pozval mě na panáka, já pozvání přijala a od té doby jsme spolu.“

Ludmilu Ulickou a Ruskou zavařeninu jste pro Arénu objevila také vy?
„Stalo se to náhodou. V Moskvě jsem šla do divadla na tuhle hru, hrozně se mi líbila, tak jsem si sehnala text a rozhodla se, že ji přeložím a zároveň o ní napíšu svou diplomku. Znala jsem už Ulické prozaická díla, a protože u nás v té době nebylo ještě nic přeloženo, byla jsem úplně první, kdo něco od ní přeložil do češtiny. Ivan opět, když si překlad přečetl, chtěl hru režírovat, ale nakonec to dopadlo jinak a já jsem moc zvědavá na inscenaci Ivana Rajmonta, na jiný pohled.“

Ludmila Ulická se v této hře silně inspirovala A. P. Čechovem, jak už v základním dějovém rámci, tak co se týče postav, citací či parafrází – jak obtížné bylo hru přeložit pro českého diváka? Byla jste obložena Čechovovými hrami?
„Především jsem byla obložena svými poznámkami, papíry se jmény postav a šipkami kdo s kým a jak, taková schémata vztahů mezi hrdiny. Používala jsem, samozřejmě, Čechovovy originály, ale přečetla i všechny jeho české překlady, abych přesně věděla, jak jeho postavy mluví v češtině. Některé repliky ve hře jsou à la Čechov, některé jsou přesnými citacemi – a pro ty jsem použila překladů Leoše Suchařípy, které jsou u nás nejznámější.“

Sice jste právě čerstvou maminkou dvouměsíčního chlapečka Jáchyma, nicméně překládáte už něco dalšího?
„Tentokrát to bude přímo pro Arénu, původně to mělo být pro manžela, ale možná nakonec bude všechno jinak a hru Julie a Nataša bude na konci příští sezóny dělat někdo jiný.“