Franz Kafka – PROCES

Komorní scéna Aréna ve své zářijové premiéře (ve skutečnosti tato premiéra spadá ještě do minulé sezony, neboť jsme z důvodu nemoci nemohli nastudovat titul v plánovaném termínu) uvede Kafkův Proces v dramatizaci Evalda Schorma . Tato adaptace Kafkova románu bude mít 17. září v 18 30 hodin v Aréně českou i světovou premiéru. Režisérem inscenace je dlouholetý umělecký šéf pražského Národního divadla Ivan Rajmont a v hlavní roli Josefa K.
se divákům představí Michal Čapka. Kafkův Proces měla na repertoáru Aréna i ve svých počátcích. V únoru 1991 měla premiéru inscenace Pavla Cisovského, která vycházela z dramatizace Jana Grossmanna. Kafka je tedy v Aréně jako doma a nové nastudování jeho románu je zároveň potvrzením umělecké kontinuity, na niž Aréna na své cestě za umělecky hodnotnými a divácky úspěšnými inscenacemi vědomě navazuje.

 

Rozhovor s režisérem Procesu Ivanem Rajmontem

Dramatizace režiséra Evalda Schorma, kterou inscenujete v Aréně, nebyla ještě nikdy uvedena, přestože vznikla před mnoha lety. Jaký byl vlastně její osud?

Dramatizaci mi dal v devadesátém roce, už po Evaldově smrti, Jan Kačer, jeho blízký spolupracovník a tuším, že je z roku 87 nebo 88. Já jsem ji, ještě jako šéf ND, chtěl nasadit v Kolowratu, nakonec ale k tomu z provozních důvodů nedošlo. Potom se zdálo, že Proces ztratil svou bezprostřední aktuálnost. Po letech se Proces zase objevil, v podobě úžasné inscenace v Divadle Komedie, kde režíroval Dušan Pařízek svou vlastní dramatizaci. No a když jsme přemýšleli, co bych tady v Aréně dělal, tak jsem se vrátil k té Evaldově dramatizaci a užasl jsem, jak je plná humoru, a že neskýtá jen banální možnost svést to všechno na nějakou tajemnou organizaci, která vás ničí, že to je proces lidského života a že za spoustu věcí si můžeme sami.

Jistě jste četl nebo viděl i jiné dramatizace tohoto románu – v čem je tato pro vás výjimečná?

Podívejte, v tom románu je jedna důležitá věta – hned na začátku, když přijdou zatknout pana K. a on jim říká: „Já jsem nic neudělal“, oni odpoví: „No právě.“ A to si myslím, že je iniciační moment pro tu Evaldovu dramatizaci, který sám k tomu říká, že nejde o to, jestli člověk něco udělal, ale že jde o to, že neudělal nic. A to je silný, elektrizující moment a také hnací motor mého usilování.

Narazil jste během zkoušení na něco, co bylo třeba přepsat, protože to na jevišti nefungovalo?

Na spoustu, spoustu věcí. Z té dramatizace je jasné, že si ji Evald vytvořil pro sebe. Má tedy na jedné straně stopy Evaldovy geniality a na druhé straně je v ní spousta momentů, jejichž vysvětlení znal jenom on, a kdyby si ji sám inscenoval, tak by je zřejmě nějak dotáhl. Já jsem se mohl některých místech jen dohadovat, co tím asi Evald myslel. A tam, kde jsem nebyl schopen se toho dobrat, tam jsem se vrátil k románu. Je to dramatizace románu, není to divadelní hra, čili nemá stabilní dramatický dialog. Takže mnohde cesty k replikám na jevišti jsou daleko složitější a potřebují jisté přebudování. To byl jeden z důvodů, proč mě to bavilo dělat, že je to živý organismus.

Čeho především se vaše úpravy týkaly?

Ve struktuře vyprávění, kterou Evald zvolil, jsou příliš cítit devadesátá léta. Za dvacet let se divadlo někam posunulo, dokáže být svobodnější, a v té dramatizaci jsou tak místa, která dnes působí trochu popisně. Člověku se to při čtení líbí, ale když začne zkoušet, najednou naráží na některé zbytečné informace, takže ty jdou pryč a přicházejí jiné. Je to živý tvar.

Co je na inscenování Kafky na jevišti nejtěžší?

Kafkova divadelnost je ohromná a ne náhodou je spousta pokusů o jeho inscenování. Nejen proto, že to jsou zajímavá témata, ale protože Kafkovo vidění situací je velice konkrétní, překvapivé a schopné spojovat nečekané významy, které působí dramaticky. Navíc pohled zdánlivě nezúčastněného autora, který popisuje všechny ty absurdity s chladnou logikou pozorovatele, o to víc zvyšuje zájem čtenáře. To jsou devízy, které čas od času vedou divadelníky k tomu, že se o jeho inscenování pokoušejí.

Jsou lidé, kteří Kafku opravdu čtou , jiní ho adorují ze snobismu a pak je mnoho těch, kteří mu nerozumějí a tím se ho třeba bojí. Jak udělat Kafku na jevišti tak, aby se ho lidé nebáli?

Divadlo by mělo být o něčem a lidi by mělo bavit se na něj koukat. A jestli se u toho smějí nebo bojí… Ale každopádně by je to mělo bavit. A o to se snažím. A jak toho dosáhnout? Musíme to udělat tak, jak to myslíme, a doufat, že tak, jak to myslíme my, to bude bavit i ty druhé. Ale takhle je to se vším u divadla. Nemůžete se trefovat do něčího vkusu. Ale jednu věc vám prozradím. Když se povede to, co bych chtěl, tak Kafka může být ohromně zábavný a vtipný. Ono se to špatně čte, takže to lidem třeba nepřijde. Ale když ho čtou v klidu a pozorně, tak u takového Procesu můžou až řvát smíchy. Sám Kafka, když jej předčítal, tak se jím velmi bavil a smál se. Proto to nečtěme jako existenciální katastrofu. Představme si, že najednou, z ničeho nic, s námi někdo vede proces. Nebo v Proměně, kde je to nejčistší, že se ráno probudíme a jsme broukem. To je docela zábavné, ne?

Jaká byla vlastně vaše cesta k divadlu?

Já jsem se narodil mladým rodičům, hned po válce. Táta sháněl práci a získal ji na dráze v Liberci, protože pohraničí bylo vylidněné. Tak jsem se dostal do Liberce, který považuji za své domovské město. Potom jsem šel na vysokou školu strojní a vůbec na divadlo nemyslel. Ale měl jsem takovou jednu úchylku, a teprve zpětně to může být možná jeden z motivů – já jsem strašně rád četl divadelní hry. Na gymplu jsem přečetl celého Shakespeara, to mě hrozně bavilo. V Liberci byla v té době ve svém prvním angažmá Iva Janžurová a já jsem se seznámil s partou lidí, která se na ni navázala. Zkoušeli divadlo, které ona režírovala a které se nakonec vůbec nehrálo, ale to už dnes není podstatné…(smích) A tak jsem se tenkrát vykašlal na strojařinu, přihlásil se na DAMU na herectví, tam mě nevzali, tak jsem šel na vojnu. A tam mi došlo, že mi ani tak nešlo o herectví, takže po vojně jsem to na DAMU zkusil znovu, tentokrát na režii.
Pak jsem dostudoval a odešel s partou lidí do Karlových Varů. Pak mě ale z Varů vyhodili. Tak jsem tady v Ostravě pohostinsky nazkoušel Milence z kiosku. A v té době mi nabídli šéfovat Činoherní studio v Ústí nad Labem, což byl zřejmě rozhodující moment. Já jsem navíc, na základě té ostravské inscenace Milenců z kiosku, dělal tutéž hru i v Národním divadle v Praze. Režíroval jsem v ND jako tehdy téměř nejmladší režisér v jeho historii a zároveň jsem šéfoval nejmenší divadlo v republice. A pak ty věci už šly ruku ruce. Činoherní studio se dostalo do kontextu studiových divadel v republice, což bylo velmi podstatné, a také se nám podařily některé inscenace. Třeba takový Jakub Fatalista, kterého jsem nazkoušel s Jiřím Bartoškou a Karlem Heřmánkem se hraje dodnes, jako asi nejdéle trvající inscenace u nás.

Pracoval jste v nejrůznějších typech divadel – od těch nejmenších až po naše největší divadelní domy. Vyhranil jste se nějak během těch let v tom smyslu, že víc inklinujete k určitému prostoru, že vás to zkrátka víc baví na „malém“ nebo na „velkém“?

Určitě ne, to je věc řemesla. Jiným způsobem pracujete ve velkém prostoru, třeba v historické budově ND a jiné prostředky používáte tady v Aréně. Ovšem roli hrají i další věci. Velké divadlo může mít svou atraktivitu, slavnou historii, ale zase je to vše spojeno s věcmi velkého kolosu, neosobních vztahů. Na rozdíl od malých divadel, kde, když se lidi podaří semknout, tak velmi často pak jejich výkon přesáhne umění těch jednotlivých lidí. Na rozdíl od velkých divadel, kde jsou třeba výborní kumštýři, ale vše to, co umí, se tak nějak jen sčítá, ale nepřesáhne dál. A to nejzajímavější na divadle a kumštu vůbec je právě ten přesah, kdy se ti lidé sami setkají s něčím nečekaným. A do Arény jsem se těšil, protože jsem teď dlouho zkoušel ve velkých divadlech a neměl jsem příležitost pracovat v malém prostoru. Takže jsem rád, že jsem tady. Myslím, že je to vzájemně velmi osvěžující (smích).

Změnil se nějak váš přístup k divadlu od časů, kdy jste začínal a nyní?

To je spíš otázka pro někoho z venku, já už jsem zapomněl, jak jsem režíroval tenkrát (smích). Tahle práce je zvláštní tím, že je vlastně nekonečná. Nefunguje to tak, že to nejdřív neumíte, pak se to naučíte a pak to začnete dělat. Pořád se dopouštíte stejných chyb jako na začátku, žádná praxe vás nevyvaruje chyb. Já dnes nanejvýš rozpoznám průšvih dřív (smích), ale o to víc je člověk zchromlý, když zjistí, že to nikam nevede. Já dnes můžu využít tu zkušenost a doufat, že snad ještě neztrácím kontakt s tím, co bych chtěl lidem povídat. I když prostředky, které člověk používá, nemůže pořád inovovat, to prostě nejde. Mám věci, které jsem měl dřív a doufám, že jsou ještě pořád schopné lidi oslovit. Když člověk začíná, tak potřebuje o sobě dávat hodně vědět, ale čím jsem starší, tím už jsem úspornější a úspornější, už mě moc nebaví velká divadelní gesta, zabývám se daleko intimnějšími věcmi. A i když si to třeba na začátku neřeknu, tak na konci stejně skončím tím, že mě zajímá ten intimnější rozhovor s publikem, než nějaké bombastické přesvědčování o talentu.

Filmový režisér natočí film, který tady zůstane napořád. Po divadelní inscenaci zůstanou vzpomínky, pár fotek a výjimečně třeba televizní záznam. Kde berete tu sílu pořád začínat znova, znova jít do té obrovské nejistoty?

Já už nic jiného neumím (smích). Ale na druhé straně, ono to má zase své kouzlo. Já jsem dělal také nějaké televizní inscenace, ale když se na ně dnes podívám, tak je to ptákovina, dvacet třicet let stará, co s tím. Ale na divadle je nejkrásnější, že v ten samý den se sejdou lidé, kteří šli po stejné ulici, se stejnýma nákupníma taškama, a pak večer jedni těm druhým vyprávějí nějaký příběh. A ten zážitek je ten večer a ten vám žádný biják nedá. Ten je úžasný a je to droga, která vás nutí znovu a znovu se o to pokoušet. A nejkrásnější momenty téhle práce jsou, když se dostane do nějakých souvislostí. Tedy, že člověk jako režisér není sám, má partu lidí, se kterou dělá určitou etapu toho konkrétního divadla. Ale čím je člověk starší, tím je v tom všem víc sám. Protože já nemůžu dnes vzít několik pětašedesátiletých kamarádů, že nazkoušíme divadlo (smích). A říct svým žákům, že s nimi udělám divadlo, tak oni odpoví, no, my si to raději uděláme sami. Když je člověk starší, teda starý, tak možnosti dostat se do těchto nových souvislostí jsou čím dál tím těžší. A to je trošku hořké… Zase na druhou stranu, když mě pozvali do Arény, tak snad ještě nejsem mrtvý (smích).

A řekl jste si někdy – a dost, s divadlem končím?

To ne, ale jak říkal Jan Grossmann, divadlo se nemá dělat vážně, ale pořádně. Protože když to začnete brát vážně, tak brzo zjistíte, že to není „povolání pro dospělé lidi“. A to je také příčina toho, proč i mnoho talentovaných režisérů zmizí kolem pětatřiceti, čtyřiceti let a buď už nedělají nic zajímavého, nebo jdou úplně od toho a dělají něco jiného. A jediná obrana, alespoň pro mě, je v tom, že to má nějaký katarzní účinek. Já pořád věřím tomu, že divadlo, pokud je o něčem, tak pro diváky má schopnost energetického přenosu, který se dál šíří nejen v den představení, ale i potom, prostřednictvím lidí, kteří následně s dalšími sdílejí ten zážitek. Tomu věřím. Že divadlo musí mít smysl.

Léta jste pedagogem na DAMU. Jací jsou dnešní studenti? Hodně odlišní od toho, jací jste byli vy?

Lidé jsou pořád stejní, jen ty okolnosti jsou trošku jiné. Takže možná motivaci mohl mít tehdy někdo jinou, protože za bolševika to povolání bylo atraktivní a jiných možností moc nebylo. Teď je spousta jiných, atraktivnějších věcí, kterým se lidé můžou věnovat. Já to ale nezkoumám, protože když ty studenty přijímáte, tak talent v podstatě nepoznáte. Poznáte „netalent“. Buď existuje nějaká vnitřní energie, kterou ten člověk má a která se potom vyvíjí, nebo ne. Divadlo trvá více než dva tisíce let a zřejmě nějaká dispozice jej dělat být musí. A ta se pořád opakuje.

Ještě k vašim studentům – jedním z nich je právě umělecký šéf KSA Ivan Krejčí, který vás nyní pozval k hostování. Je to pro vás satisfakce, když vidíte, že jsou vaši bývalí žáci úspěšní, že se věnují profesi? A sledujete dál jejich další osudy poté, co opustí DAMU?

To víte, že jo. Vím o nich, čas od času vidím nějaké jejich inscenace.

Takže jako pedagog jste spokojen, máte pocit, že to má smysl?

Smysl to má. Na druhou stranu musím přiznat, že těch lidí není tolik, aby člověk vychoval každých pět let pár lidí, kteří to dělají dobře. Ale mám několik, mezi nimiž je právě Ivan, kteří se tomu skutečně věnují, mají výsledky, a dokonce ovlivňují určité divadelní etapy.

Někteří režiséři se opakovaně vracejí k určitým textům nebo tématům, máte vy takový „svůj“ text nebo své životní téma?

Já, pokud dělám některé hry opakovaně, tak to většinou nedělám rád. A nemám vysněné hry. Ono je to dvojsečné. Na jedné straně bych klidně dělal do konce života Čechova, na druhé straně jsem se dostal dvakrát do situace, jestli bych nechtěl zopakovat Tři sestry, což bylo docela slavné představení v Činoherním studiu v Ústí. A ne, protože já jsem všechno řekl tenkrát a neuměl bych to říct dneska líp. To se mi stalo s Dobovými tanci, hrou Karla Steigerwalda, což byla velmi atraktivní, velmi vážená inscenace taky kdysi v Činoherním studiu. A nedávno mě přemluvil Ladislav Zeman, ředitel z divadla v Hradci Králové, že by se to teď hodilo. Tak jsem svolil. Chtěl jsem na to jít jinak, nakonec jsem na to šel stejným způsobem jako tenkrát, protože cokoliv jsem si vymyslel nového, bylo horší, než co jsem si vymyslel tenkrát před dvaceti lety. Ale těch dvacet let je už pryč. Takže nakonec jsem po hercích chtěl, ať to hrají jako ti herci tenkrát (L.Suchařípa, T. Töpfer, J. Hrušínský, J. Schmitzer), což nejde. Má to mnoho úskalí, někdy se to podaří, ale většinou, pokud člověk opakuje inscenace, ve kterých byl dobrý, tak už je to jen odvar.

Pořád vás divadlo baví?

Jo, to jo.

Současná divadelní kritika dnes oceňuje především to, že je inscenace nějak „jiná“, přestože její kvalita může být pochybná. Zato inscenace, která je tradiční, ale přesto velmi dobře udělaná, je tak pro kritiku vlastně nezajímavá.

Česká divadelní kritika je katastrofa, protože se neustále chytá jen něčeho nového, že právě to vše spasí, a když to zevšední, tak to odkopne. A nepřipouští bohatství výpovědi, která je pro divadlo velmi podstatná. Spíš by měla sledovat, jestli je to divadlo blbé nebo dobré, pořádné nebo nepořádné a dát to najevo, protože blbé to může být ať je to mladé nebo staré.

A není toto pro vás demotivující?

Demotivující je silné slovo, ale otráví to. To bych lhal, kdybych tvrdil, že mě to neštve. Štve mě to.

Nebyla chvíle, kdy vás divadlo nějak zradilo?

Jéžiš, to je hrozná děvka (smích), to ani nebudu říkat nahlas. To víte, že mě zradilo. Divadlo je nespravedlivé, stejně jako život, nesmíte od něj nic očekávat. Kdybych si chtěl dodávat sebevědomí, tak si vezmu slovník, ve kterém o mně píšou. Ale tváří v tvář divadlu je vám to k ničemu, protože co bylo, je pryč a musí se zase začínat znova. Ale to je asi dobře, protože aspoň člověk nechcípne (smích).

A řekl jste si někdy „nikdy více“, ať už nějakého divadla, herce, hry?

To si člověk řekne, ale za týden je to jinak. A abych řekl o nějakém herci, že už ho nechci ani vidět, tak takových bylo hejno (smích). Ale pokud bychom se opětovně potkali a on se na nějakou roli hodil, tak ho o tu práci požádám. A tak je to i s divadly. Jsou ale hry, které bych už nikdy dělat nechtěl, protože nemůžete umět všechno. Já mám docela velký žánrový rozptyl, ale občas narazíte na hru a nevíte, jak na ni. Nemáte na ni talent, hra vám utíká, neproniknete do jejího energetického středu a pak je to blbé jak „motorové vory“ (smích).

Je něco, bez čeho se při zkoušení nikdy neobejdete?

Teď jsem si ho zrovna nevzal, ale mám takový velký hrníček na čaj. Vždycky jsem pil kafe, a když jsem těch káv vypil během zkoušky asi deset, tak jsem na jejím konci zjistil, že je mi blbě (smích). A tak už mám léta velký cibulák, v němž mi čaj vydrží na celou dobu zkoušky. A ten s sebou vozím do ciziny, na hostování. Nejsem v tom důsledný, občas ho zapomenu a pak si říkám – bylo to blbé, protože sis nevzal ten hrníček (smích).

Vy jste v Ostravě režíroval zatím jen jednou, před mnoha lety…

No, to už je hodně dávno, to bylo v roce 1975… Já jsem milovník Ostravy nedám na ni dopustit. Protože vždycky mi přišlo, že je to hrozně živé město. Já jsem tehdy bydlel ve Vítkovicích a to mě bavilo, jak ta tramvaj jezdila skrz všechny ty různé železárny, mezi všemi těmi fungujícími pecemi… Mě se ta industriální Ostrava vždycky moc líbila, protože to bylo pro mě město, které je autentické. Ostrava mě něčím přitahuje a ne náhodou se tedy dělá špičkové divadlo.

A cítíte proměnu toho města?

Pamatuji si, jak tady chodili kluci s augenráfkama, nebyla pěší zóna… A teď, když jsem přijel zkoušet, skoro v létě, tak je tu jak na Riviéře. Je mi tady příjemně, možná je tady pro mě příjemné energetické pole.

Kdybyste měl charakterizovat Ostravu jedním slovem, jednou větou, co vás napadne?

To nevím, jestli dokážu… Mně se vždycky vybaví Vítkovice, to fascinující industriální prostředí. Pak radnice, divadlo. A napadne mě i hotel Atom, protože, když jsme sem jezdili, tak jsme vždycky bydleli v Atomu. Tam jsem například naposledy viděl živého Jiřího Schelingra.

A pocit?

Já mám tady vždycky pocit autentičnosti. Mně připadá, že jsem tady už někdy byl v minulém životě, je mi tady dobře a zdá se mi, že sem patřím.

Ivan Rajmont
*1945, v roce 1971 absolvoval studium režie na DAMU. Již během studia hostoval v Divadle V. Nezvala v Karlových Varech, kde posléze nastoupil do angažmá (1971–75). Následovala významná éra v Činoherním studiu v Ústí nad Labem (1975–86), kde působil nejen jako režisér, ale i umělecký šéf. Od roku 1986 do začátku prosince 1989 byl režisérem pražského Divadla Na zábradlí, odkud přešel do Národního divadla v Praze, kde až do roku 1997 zastával funkci šéfa činohry a nadále zde působí jako režisér. Pohostinsky režíroval v mnoha divadlech u nás i za hranicemi, např. v ruské Jaroslavli a je dlouholetým pedagogem pražské DAMU.



Rozhovor s Michalem Čapkou, představitelem Josefa K.


S Michalem Čapkou jsme se sešli v posledním červencovém týdnu, v čase divadelních prázdnin, kdy se Michal právě vrátil z natáčení pro brněnskou televizi…

Co děláte teď, v prázdninových dnech? Slyšela jsem, že jste se právě vrátil z natáčení?

Je to tak, jde o cyklus České televize, Záhady Toma Wizarda. A měsíc prázdnin už uběhl, to je šílené. Až teprve teď začínám mít pocit, že jsem si trochu odpočinul.

Před časem jste v inscenaci Kafkova brka hrál postavu samotného Franze Kafky, nyní ztvárňujete jednu z jeho nejslavnějších postav, Josefa K. Co je pro vás lákavější – být Kafkou nebo Josefem K.?

No rozhodně Josefem K. Kafkovo brko byla komedie, v níž šlo spíš o to pobavit, než se dotýkat nějakého závažnějšího tématu, tak, jak je tomu právě v Procesu.

Výchozí situace Procesu je, že jednoho dne se Josef K. probudí a přijdou ho zatknout. Představoval jste si, že by se něco takového stalo vám?

Ono jde o modelovou situaci, o jistou metaforu. Nejde konkrétně o to, že někdo přijde a zatkne vás, ale o to, že se vám v životě stane něco zcela nečekaného, co vám v hlavě může způsobit takové věci, že člověk na konci této události je někým absolutně jiným, než byl na začátku. A takové věci se mi stávají každý den.

To byla má další otázka…

To se mi děje každý den, třebaže v drobnostech. Každý den je člověk vyváděn z kontextu, něco plánuje, vytvoří si nějakou představu a pak je vše jinak. A pak je to jen o tom, zda to člověk zvládne. Jak říká Hamlet: „Být připraven, toť vše.“ A protože Josef K. nebyl připraven na svou situaci, tak ji začal řešit, aniž by vlastně musel. A tím se dovedl až ke smrti. A je to nakonec on, kdo svým soudcům podává nůž a dobrovolně se odevzdává smrti, přestože na začátku nechtěl přijmout ani myšlenku na nějaký proces.

A vy jste připraven?

(pousmání) Chtěl bych být, ale asi ne. Člověk se asi nevyhne tomu, aby nebyl překvapován, ale zaleží na tom, aby to pak vše zvládl.

Pro dramatizaci E. Schorma jsou mj. velmi podstatné dvě repliky. Když Josefa K. přijdou zatknout, říká: „Já jsem nic neudělal.“ A oni mu odpoví: „No právě.“ Souhlasíte s tím, že mnohdy lidé udělají mnohem víc zlého tím, že neudělají nic?

Jsou tady mraky lidí, kteří nevytvářejí vůbec nic pro druhé, žádné univerzální hodnoty, ale jen to, co slouží jim. Jsou to lidé, kteří jen druhé „používají“ pro svůj prospěch, a to je ta nečinnost. Žijí si svůj malý sobecký život, ale fakt, že svým způsobem života zodpovídáme i za jiné, je nezajímá.

Jak byste diváky pozval na Proces? Co můžou od Kafky v Aréně očekávat?

Já myslím, že je velký rozdíl Kafku číst a přijít na něj do divadla. Protože my už ho nějak interpretujeme naší inscenací a o to to divák bude mít v jistém smyslu jednodušší. Je pravda, že Kafku je těžké číst právě proto, že k němu člověk nedostane klíč. Ale ve chvíli, kdy ho najde, pak už je to nádherné čtení. A myslím, že náš Kafka by mohl být velmi srozumitelný a mohla by to být i sranda. Hořká sranda. Takže lidé se nemusí bát, že přijdou na temnou záležitost, kde se bude cizími slovy hovořit na metafyzické téma.

S Ivanem Rajmontem zkoušíte poprvé, jaký je jeho způsob práce?

Ivan Rajmont v Ostravě zkoušel jen jednou a bylo to s mým tátou, což je takové pěkné propojení… Ale zpět k otázce – já od čtvrťáku na konzervatoři dělám intenzivně s Ivanem Krejčím, byl jsem u něj dvakrát v angažmá, a můžu říct, že je mým, nechci říkat guru, ale divadelním učitelem. No a Ivana Krejčího zase na DAMU učil Ivan Rajmont. Takže já mám pocit, že jsem byl vychováván k tomu, abych jednou mohl dělat s Ivanem Rajmontem. Protože všechno to, co mi Ivan Krejčí patnáct let říkal, tak já najednou slyším ještě od někoho jiného a téměř stejnými slovy.

Franz Kafka si v souvislosti s vlastní tvorbou zapsal do deníku: „Psaní jako forma modlitby.“ Když to trochu pozměníme – čím je pro vás hraní?

Forma terapie.

Co si léčíte?

Všechny své mindráčky. (pousmání)

A úspěšně?

Myslím, že jo, některé už jsou pryč. (smích)

Na to, kolik je vám let, tak máte za sebou mnoho významných rolí, jste držitelem ceny Alfréda Radoka, ceny Thálie. Jak se vyrovnáváte s úspěchem?

Tak můj úspěch je asi na takovém pískovišti, jaké máme u nás ve Smilovicích na chalupě, oproti pískovišti, které má k dispozici třeba Robert de Niro. Ptát se v Ostravě na úspěch, není předmětem debaty (smích). Byl bych moc rád, kdyby to vše bylo jen mým talentem, ale myslím, že je to i velkou dávkou štěstí, které jsem v tom divadelním životě zatím měl. A co mi ty ceny daly? Asi to, že mám své místo v tom ostravsko-českém divadelním světě, a to, co už jsem dokázal, mi dodává sebevědomí a respekt kolegů, který když člověk necítí, tak je to na výkonu znát. To jsou věci, které mi na jevišti dovolují být svobodnější, volnější, neřešit, jestli jsem trapný a podobně. Jsem například menší trémista, než jsem býval.

Na derniéře Snu noci svatojánské na konci loňské sezony jsem zahlédla vaši ženu a dceru. Je to jiný pocit, když v publiku sedí vaši blízcí?

Když to sám ziniciuji a mám čas se připravit, tak to jde. Ale když je to nějak narychlo, tak mám mnohem větší trému. Ale jinak nikdy nikoho nezvu na premiéry, např. s Honzou Hájkem máme úmluvu, že na sebe nechodíme. Protože rodina a kamarádi do mě vidí tisíckrát víc než běžný divák. A ten, kdo mě zná, tak vidí i do procesu, jak na to jdu, vidí mi do myšlení. A mně to přijde jako podvod, když se jde má žena nebo mí nejbližší dívat na to, jak já něco hraju. Protože mi nikdy nemůžou uvěřit.

Ale odhlédnuto od této traumatizující okolnosti, vaše dcera po představení prohlásila, že tatínek byl nejlepší a nejvtipnější. To je přece krásné ocenění, ne?

Je, to největší. Já chci být nejlepší. Ne lepší než druzí, ale co nejlepší jak sám můžu být.