Aréna je kolektiv, který baví pracovat

 

Jak se stalo, že nyní zkoušíte v Ostravě v Aréně, v Mandragoře?

„Stalo se to tak, že jsem uměleckého šéfa Ivana Krejčího pozval na své absolventské představení. Přišel, zeptal se mě, jakou bych měl představu, a že se do měsíce ozve. To se skutečně stalo a tak tady teď zkouším a za chvíli nás čeká premiéra. Ale je fakt, že to furt ještě rozdýchávám.“

 

Jak vás napadlo oslovit právě Arénu?

„Aréna má opravdu silnou pověst, i v Praze, vlastně všude, kam jsem přišel. No, a když přišla nabídka právě z tohoto divadla, tak jsem moc neváhal.“

 

Vyrůstal jste v Olomouci, studoval v Praze a teď Ostrava. Občas tady příchozí zažívají šok…

„Já úplně ne, jsem zvyklý na Olomouc a Ostrava mi nepřijde tak extrémně odlišná. Větší šok byla kdysi Praha. Potom, co jsem se jakž takž adaptoval na pražské prostředí, jsem si říkal, že už dám v téhle zemi cokoli. V Ostravě jsem zatím měsíc, ale strašně se mi tady líbí, jsem tu v daleko větším klidu než v Praze, kde je všechno moc hektické. Ostrava je specifická, jak tím industriálem, tak bohatým kulturním životem. Pomalu se do něj snažím začínat pronikat a jsem tady zatím hodně spokojený. Slyšel jsem, že jsou tady super lidi, že to tady žije, a že tady všichni mají velmi kladný vztah k alkoholu (smích).“

 

Já se vždycky začínajících herců, především kluků ptám, co je vedlo k tomu, že šli k divadlu?

„Já jsem odmalička věděl, co chci dělat. Jako malému mi totiž pouštěli nahrávky her Divadla Járy Cimrmana a mě bavilo, jak na ty vtipy, kterým jsem ještě ani nemohl rozumět, lidi reagují, jak se smějí. Začal jsem pak psát i vlastní scénáře, pro rodiče jsem hrál představení. Pak i ve škole jsem měl chuť pořád někoho bavit, byl jsem neukázněný. Později jsem tenhle přebytek předváděcí energie usměrnil recitováním nebo účastí v debatních ligách nebo rétorických soutěžích. Takže jsem nepochyboval, že si po gymplu podám přihlášku na JAMU i na DAMU. Ale s čím jsem vůbec nepočítal, bylo, že se na jednu z těch škol dostanu.“

 

Na JAMU vás nevzali, na DAMU ano. Takže v Brně vám řekli, že nemáte talent a v Praze ano?

„Oni přímo neřekli, že bych neměl talent, byli velice korektní. Ročník otvírala Oxana Smilková, kterou, když jsem se představil, zaujalo, že pocházím z Olomouce, protože tam teď bydlí její manžel. A zeptala se, jakou operu jsem naposledy v Olomouci viděl, jaká se mi líbila výstava… Dost jsem tápal, což ji úplně neoslnilo. Potom jsem měl hrát nějakou scénku a už jsem viděl, jak si všichni křížkujou do poznámek… A pak ještě někdo z poroty řekl, ať zazpívám Já do lesa nepojedu, ale mně už bylo jasné, že je rozhodnuto. Tak jsem to ještě zkusil v Praze.“

 

Nebyl jste tam stresovaný tímto prvotním zážitkem?

„Byl, dost. Když jsem v Praze u prvního monologu vztyčil ruku, celá se klepala. Navíc došlo na monolog, který jsem nechtěl dělat. Měl jsem dva docela dobře připravené monology, na které jsem se těšil a furt jsem nemohl najít třetí. Tak jsem si říkal, dám tam Romea a myslel jsem, že ho komise určitě nebude chtít, že je to profláklé. Ale ta se hned zatetelila: Ale, Romea nám ještě dnes nikdo neukázal… Ven jsem pak vyšel zelenej a říkal si – dobrý, tak to zkusím zase za rok. A pak mi přišla zpráva, že jdu do dalšího kola. Byla to taková zvláštnost našeho ročníku, že vlastně všichni, kteří pohořeli na JAMU, se dostali na DAMU a ty, kteří prošli i druhým kolem v Praze, zase vzali na JAMU. Takže jsme se tím pádem všichni znali.“

 

Ve svém životopise uvádíte, že kdysi neuspěl název vaší divadelní skupiny ve znění Adama Langer a komparz. Jste sólista?

„To byla recese, doufám, že to všichni pochopí. Ale je fér říct, že jsem v době svého působení v různých souborech vždycky chtěl stát vepředu. Samozřejmě až časem jsem se naučil tohle usměrňovat a zlepšovat svou práci v kolektivu.“

 

Takže vám už došlo, že divadlo není záležitost jednoho člověka?

„Určitě. Myslím, že asi nejvíc jsem to pochopil na DAMU, kdy jsem se přestal profilovat jako sólista a začal jsem dělat daleko víc pro kolektiv, pro společnou práci. Divadlo je emočně velmi specifické prostředí a jeho kolektiv bývá často uzavřený. A na DAMU nám všem trochu spadl hřebínek. Pocházeli jsme z kolektivů, kde jsme byli třeba vůdčí osobnosti a najednou se tyhle osobnosti musely se sebou poprat a naučit se spolupracovat. A na individuality bylo najednou daleko méně místa. Individualita byla oprávněná, pokud ten projev byl pravdivý, pokud ten výkon za to skutečně stál. Věřím, že jsem se v tomto ohledu spoustu věcí naučil. A učím se dál, samozřejmě.“

 

Nyní, víceméně poprvé, pracujete v profesionálním divadle. Jaký to je rozdíl proti „chráněné dílně“ Disku?

„Zkušeností mám zatím pomálu, ale o to víc mám možnost srovnávat. V Disku jsem v týmu, který čtyři roky velmi intimně znám, a máme pocit, že rozdíly mezi námi se postupně srovnaly, že jsme všichni na stejné úrovni. Tady v Aréně se furt učím, furt jsem trochu ostražitý, na těch lidech je vidět, že mají tzv. nalítané hodiny. A kolikrát mě napadne, co já tady dělám? Zase si ale říkám, že nesmím být na sebe tak přísný… Chce to prostě čas. I naše kmenová režisérka v Disku nám říkala, že už jsme ve fázi, kdy musíme čerpat zkušenosti od starších kolegů. Tak čerpám.“

 

S čím vlastně vstupujete do Arény, do svého profesionálního života? Jaké je teď vaše aktuální nastavení, přání, touhy? Nebo jenom čekáte, co bude přicházet?

„Já jsem si přál, abych od někoho dostal prostor smysluplně pracovat a zároveň načerpat zkušenosti. Takže teď žiju to, co jsem si vysnil.“

 

A máte nějaké vize do budoucna?

„Mám velké sny a plány, ale zároveň mě život učí, že je fajn si občas přiznat, že vždycky bude někdo lepší, talentovanější nebo stejně dobrý, ale třeba s větším štěstím. U divadla se člověk podvědomě porovnává s ostatníma, zvlášť já bych o tom mohl mluvit. Je ale fajn se na věci podívat s odstupem a vnímat především tu cestu, kterou mám za sebou já jako člověk, jako individualita.“

 

Když vás tak poslouchám, tak vidím, že máte věci na svůj věk dost srovnané. Nakolik toto „racionálno“ kloubíte s „emocionálnem“, které je pro to herectví tak důležité?

„Snažím se to skloubit a zatím to jde. A paradoxně mi to vnitřní napětí mezi racionálnem a emocemi pomáhá, tenhle vnitřní konflikt, je něco, co mě strašně dráždí a vlastně nabíjí. Chtěl bych ke všemu přistupovat racionálně a tudíž si neublížit, ale pak to je na houby život… Člověk nikdy nemůže být úplně racionální a emoce jde ovládnout jen do určité míry. Je to něco, na čem lze celý život pracovat a bít se s tím.“

 

A co ve vás aktuálně vítězí? Adam racionální nebo emoční?

„Snažím se je oba držet v rovnováze.“

 

Takže je to 0:0? Plichta?

„Někdy je to 10:10. Občas z té rovnováhy vybočím, bývá to právě v období největšího vypětí, třeba před premiérou, a pak paradoxně dokážu makat asi úplně nejlíp. Kolikrát mě tahle nerovnováha, stres nebo pnutí vybičuje k lepším výkonům.“

 

Člověk ve chvíli, kdy je unavený a pustí ven emoční věci z hlubin, tak se většinou nejvíc sám o sobě dozví.

„Právě v tom mě taky divadlo strašně oslovuje. Ono je někdy to ´sebe studium´ strašně bolestivé. Člověk se o sobě dozví strašně moc třeba ve chvíli, když sleze z jeviště. Tam představuje postavu, kterou v tu chvíli vypne, a když se ´vrací do sebe´, tak často pozná, kým vlastně je. To je taky jedna z věcí, se kterou se člověk musí vyrovnat. Podle mě je dobrý, když k tomu dojde v raném životě, protože pak už to bolí o to víc. Je strašně jednoduché vidět sám sebe jako hrdinu svého příběhu, svého filmu, ale podívat se na to najednou z druhé stránky a vidět třeba sám sebe jako záporáka, to je docela kopačka.“

 

Jak těžké je udržet krok s herci Arény? Je to přeci jen dost sehraná parta.

„Jsou skutečně ohromně sehraní, v každém představení, co jsem tady viděl, jsou strašně přesní, má to tempo, a i když se něco třeba o půl vteřiny nevyvede, tak já to zaregistruju právě proto, že to ostatní strašně šlape. Je vidět, že ty lidi spolu hrají dlouho, mají za tu dobu vybudovanou energii, takže je jasný, že za nějaký měsíc se nemám šanci do toho dostat. A lidsky na mě působí všichni strašně vstřícně. Vlastně mě překvapilo, že se tady cítím tak domácky oproti Praze a kolektivu ve škole. A jsem rád, že moje role je menší a mám tak čas chytit dech a zorientovat se, naskočit na vlak, který je už dost rozjetý. Ale snažím se pracovat, jak nejlíp umím a zatím to vždycky stačilo. Tak snad to bude stačit i tentokrát.“

 

Jak byste charakterizoval herectví Arény?

„Cítím rady velkou lehkost, svěžest. Žádné to představení není unylé. Vždycky mě to zcela vtáhlo, je to divadlo, které má komentář. Které má potenciál lidem nastavovat tvář, promlouvat k nim, což je přesně to, co jsem chtěl dělat. Strašně mě teď oslovilo Smíření, protože to je moje milovaná tematika, historie pohraničí, to jsem úplně slintal. Cítím v Aréně apel a už se těším, až budu stát na té straně, která apeluje.“

 

Jaké nejčastější připomínky vám režisér dává?

„Že zbytečně maluju slovy, že obehrávám repliky. Že mám být přesnější, být v situaci, a na nějakém prvotním postoji odehrát celou scénu. Já s textem pracuju velmi rád, takže mám sklony k tomu, abych věci vymluvil hlasem.“

 

Už jste měl při zkoušení nějakou krizi?

„Ne, zatím dobrý. Jsou teď před námi generálky, a je vidět, že všichni v souboru se už na to těší. Mám pocit, že je to kolektiv, který těší pracovat. A to je něco, co mě strašně nabíjí. Takže zatím vlastně k žádné krizi nedošlo. Ale uvidíme třeba za pár měsíců…“

 

Koho vlastně v Mandragoře hrajete?

„Hraju sluhu hlavní postavy, jsem mu pravou i levou rukou, který si ale o něm myslí svoje. Takový ten sluha, který je chytřejší než jeho pán. A o co tam jde? Je to taková fraštička o tom, že všichni jsou nepoctiví a všichni jsou do všeho namočení a nikdo není morálně na koni. Jenom někdo v tom umí chodit líp a někdo hůř.“

 

Baví vás Mandragora?

„Jo, baví, protože s klasickými texty mám zkušenosti už od střední školy, jedna z prvních studentských her, ve který jsem hrál, byla Romeo a Julie, na DAMU jsme dělali třeba Cida. Když jsem si Mandragoru četl, tak jazyk hry ke mně na první dobrou nepromlouval. Ale už na čtených jsem si říkal, že ten jazyk nám vlastně pomáhá. Je to kód a kolikrát třeba to, jak Josef Kaluža řekne ´setsaprlote´, vyzní tisíckrát vtipněji, než kdyby řekl třeba ´kurva´.“

 

Proč by měli diváci Mandragoru vidět?

„Protože to bude dobrý. Teďka se mě někdo na Arénu ptal, a říkal – tam je všechno takový strašně těžký. Tak jsem mu řekl, přijď na Mandragoru, bude to sranda. A bude to chytrá sranda.“

 

Ptala se Alice Taussiková

 

 

 

 

 

 

 

 

Ještě jsem si nezahrál hajzlíka

Před pár dny jsem tě podruhé viděla ve Vyrozumění a byla jsem opět uchvácena silou tvé energie, kdy na jevišti řádíš coby učitel ptydepe Perina. Kde se v tom jinak nenápadném muži bere tolik energie?

„Na věci, které mě baví, mám energie dost. Na muziku, na hraní v kapele i na jevišti. Možná jsou to ty bulharské kořeny. Taťka má osmdesát pět a je pořád čilý, jezdí na koloběžce, tak to mám asi po něm. Když mě něco baví, tak do toho dávám úplně všechno, jedu naplno. A divadlo miluju.“

 

A co tě dokáže takhle rozvášnit v reálném životě?

„Myslím, že to tak mám i ve vztazích s lidmi, i třeba v manželství. Je to doma trošku Itálie, je to někdy divoké, ale je to super. A pak vášnivě rád dělám na svém domečku. Rekonstruuju starý německý statek, dávám ho do kupy už několik let a baví mě to čím dál víc.“

 

Jak zvládáš všechny ty řemeslnické profese?

„Když jsem byl mladší, tak jsem hodně pomáhal, třeba strejdovi, a pozoroval, jak co lidi dělají. A teď to aplikuju na své chalupě. Takže dělám to, co jsem nikdy předtím nedělal. Nikdy jsem třeba neomítal, ale omítl jsem si celý barák, i vnitřní omítky jsem si udělal. Měnil jsem trámy na střeše, podlahy, udělal jsem dřevěné stropy. Nikdo mě to předtím neučil, dělám to intuitivně a zatím nic nespadlo. Ale je fakt, že se vždycky nejdřív s někým, kdo se v tom vyzná, poradím. Nepouštím se do věcí po hlavě, protože barák není legrace.“

 

Jsi vášnivý stavař, hudebník, manžel a samozřejmě herec. Je hezké, že ti to tak dlouho vydrželo, přece jenom jsi v divadle už nějakých 40 let…

„Divadlo je to činnost, kterou jsem kdysi objevil, a pořád mě táhne, pořád mě zajímá. Pořád jsem zvědavý, co dalšího budeme zkoušet a jak to budeme dělat… Když přijde nějaký mně neznámý režisér, tak jsem zvědavý, co nového přinese, jak s námi bude pracovat…“

 

Jak je těžké najít znova tu vášeň a energii na další zkoušení, na to neustálé začínání zase od začátku?

„Pro mě to těžké není, jen někdy řeším fyzickou únavu. Ale pořád jsem nastartovaný a jdu do nových věcí po hlavě a naplno. Byly sezóny, kdy jsem hrál ve všech inscenacích, a to už pak bylo hodně náročné. Energii musíš někde dobíjet, a právě proto jezdím na chalupu, kde pracuju hlavně rukama, kopu na zahradě, stříhám stromky anebo sbírám ovoce. Tím si úplně vyčistím hlavu a pak zase v pondělí nastoupím a v pohodě zkouším.“

 

Stalo se ti někdy, že se ti nechtělo jít do nové inscenace, že se ti nechtěla zkoušet?

„Tohle se mi to stalo asi dvakrát za celou dobu, co jsem u divadla. Postavy, které jsem měl tehdy hrát, mi neseděly, kroutil jsem se u toho jak habešská tanečnice a nemohl najít tu správnou cestu. A myslím, že to pak bylo na těch inscenacích i trošku vidět. Což samozřejmě není dobré, protože můj výkon je součástí práce dalších lidí, takže v tu chvíli tomu celku, bohužel, škodíš.“

 

Jaké příběhy tě baví na jevišti vyprávět?

„Já miluju extrémy. Buď úplné komedie, nebo úplně drsné věci. Něco mezi, ty, i v dobrém slova smyslu, obyčejné věci, ty mě nelákají. Baví mě role, které jsou jasně vyhraněné ať už jakýkoliv směrem. Třeba ve Smíření scény se Štěpánem Kozubem, ty extrémně vyhrocené situace, v níž lidi stojí proti sobě a jde tam o život, to je moje.“

 

A co tě baví jako diváka, na co rád chodíš do divadla?

„Pravda je, že nemám tolik času, ale moje žena chodí na všechny premiéry, ona to miluje. Takže občas musím s ní. Třeba včera jsme byli na derniéře inscenace Oskar a růžová paní v Divadle loutek. Já jsem viděl premiéru a teď derniéru. A viděl jsem ten obrovský posun, který představitel Oskara, Robin Ferro, který to nazkoušel ještě jako student, udělal. Prožil jsem si to celé znova, jako kdyby to viděl poprvé, poplakal jsem si. Já se rád nechám dojímat, u filmů, v divadle. Vždycky si říkám – to není možné, chlap, padesát šest let a brečíš jak malé děcko. Ale taky se rád zasměju, třeba naši inscenaci Obraz jsem viděl snad třikrát a neskutečně mě baví, jak si kluci s tím hrají. Řežu se smíchy a vůbec mi nevadí, že to jsou mí kolegové, pokaždé se dostanu do příběhu a prožívám to jako každý jiný divák, který to vidí poprvé.“

 

V tuhle chvíli jsi v Aréně druhým nejstarším hercem souboru – cítíš se nějak státotvorně?

„Ne, vůbec. Nic takového neřeším. Znám celý vývoj toho divadla, hodně jsem tady zažil, ale přesto se nechám neustále překvapovat věcmi tak, jako úplně na začátku, když jsem do divadla přišel. A snažím se si v sobě uchovat pocit, aby to bylo pořád jako poprvé.“

 

Ale to je dost těžké, uchovat si stále tuhle čerstvost či nadšení po všech těch letech…

„Je, ale já jsem herectví nevystudoval a pořád ho beru tak, že je to dar, který jsem dostal a užívám si ho.“

 

Takže ty jsi vlastně tak trošku pořád v kroužku keramiky…

„(Smích, dlouhý smích) Tak to jsi mě teď dostala, ale jo, jsem pořád v kroužku… (smích) Už nejsem na první lekci, už mám zkušenosti, ale přesto se pořád rád nechám usměrnit. Když mi někdo něco říká, tak nad tím přemýšlím, tedy snažím se, protože někdy ta chlapská ješitnost vystrčí růžky, ale i s tím člověk musí bojovat. Pár let zpátky, někdy kolem padesátky, nastala chvíle, kdy jsem věci, které jsem do té doby neustále dokola řešil, trápil se jimi, tak jsem je ukončil. Pustil jsem to a strašně se mi ulevilo a teď jdu tou cestou trošku svobodněji.“

 

Snažíš se být stále svěží, ale přeci jen, máš kolem sebe samé mladší kolegy, teď zkoušíš se studentem DAMU – jak vnímáš rozdíl generací?

„I když jsem člověk, který si myslí, že má pořád energie dost, tak v nich je ta mladá energie, a to je rozdíl. Ta mladistvá energie je super, ten švih a jiskra, se kterými do věcí vstupují. Občas si z nich nenápadně cucnu (smích).“

 

A necháš se ovlivnit jejich názory nebo názory tvých nejmladších dětí, které se obě věnují uměleckým profesím? Říkají ti třeba připomínky, když se na tebe přijdou podívat?

„Jo a já se třeba syna Kuby (student herectví Janáčkovy konzervatoře, pozn.) po představení vždycky ptám, co se mu líbilo a nelíbilo, bavíme se o tom, rozebíráme. A nejen moje inscenace. Vždycky jsme si věci doma říkali otevřeně.“

 

A je to někdy „au“?

„Je to někdy au. Třeba nedávno jsem si o jedné roli myslel, jak to není dobré a on mi řekl, že vůbec nepochopil, proč to tak hraju. Já jsem pak nad tím dost přemýšlel, protože nebyl jediný. Nakonec jsem do toho znova vstoupil a změnil to.“

 

Máš pocit, že tě nějaká role minula?

„Ještě jsem si nezahrál úplného hajzlíka, takovou tu totální svini. A to by mě bavilo, to je výzva. Úplně mi to kroutí nohama, když o tom mluvím (smích). Víš, co je pro mě nejhorší? Když vidím některé herce, kteří hrají pořád stejně. Bojím se, aby se mi to nestalo, a proto vždycky přemýšlím, jak tu svoji roli něčím opepřit, ozvláštnit, dát tomu nějakou jiskru. Pořád hledám. A záporáka bych hledal rád.“

 

Tenhle proces hledání, to je to, co tě na divadle nejvíc baví? Nebo která fáze inscenace je tvou oblíbenou?

„Zkouším rád, ale nerad čtu, protože to je moje trošku slabá stránka. Já nejprve potřebuju text dostat do hlavy a až pak nabydu plné svobody v té roli a můžu na ní začít pracovat. Proto nemám rád čtení, ale na druhou stranu se tam člověk od režiséra dozví strašně moc věcí, na které pak, když už se zkouší na jevišti, není tolik času. A i samotné hraní před publikem beru, jako bych pořád dál zkoušel, i během repríz na tom dál dělám. Nenarušuju věci, které tam režisér chtěl, ale snažím se roli pořád někam posouvat, protože dva měsíce zkoušení není zas tak dlouhá doba, aby člověk tu postavu stoprocentně chytil.“

 

Byla nějaká role, kterou jsi takto dovedl k dokonalosti? Kterou jsi nerad pohřbíval?

„Byla spousta rolí a inscenací, které jsem nechtěl pohřbívat, ale pohřbít se musely. A že je někdy moc těžké, se s určitými postavami rozloučit.“

 

S kým ses nerad loučil?

„Já jsem miloval Chlív/Páternoster, ještě ve staré Aréně Jak jsem obsluhoval anglického krále, rád jsem hrál Proroka Ilju, Panočku, Sen noci svatojánské, bylo toho víc.“

 

Jak dlouho ti trvá, než se s odchodem svých oblíbených postav vyrovnáš?

„Třeba s panem Kovačičem z Lidumoru nejsem smířený dodnes. Derniéra téhle věci mi byla hodně líto. A repliky z Proroka Ilji si doteď říkáme v hospodě. Jako kdyby ty věci v nás nikdy neumřely, je to kus života, který zůstává navždy.“

 

Je něco, co bys na jevišti neudělal, co je pro tebe za hranou?

„S ničím takovým jsem se zatím nesetkal. Kdysi, ještě ve staré Aréně, jsme hráli Goldoniho a já jsem byl na jevišti úplně nahý, zakrýval mě jen cylindr. Někdy ta nahota na jevišti smysl má, ale když se díváš na nahého herce, tak začneš řešit jeho a odvede tě to od věci samotné. Asi bych to znova udělal, ale že bych se do toho hrnul, to teda ne.“

 

Nyní zkoušíš Mandragoru, v jaké fázi zkoušení jsi – v té, která tě baví?

„Teď mě baví, protože už jsme na jevišti. Hraju tam roli frátera, kněze, který ale není úplně čistý. Protože je dost na peníze, nechá se uplatit, ale přitom si uvědomuje, že to, co dělá, není úplně ideální. Ovšem peníze nad jeho svědomím zvítězí a ideály jdou stranou.“

 

O čem je Mandragora?

„Je to příběh o chlapíkovi, kterému se zalíbí cizí manželka, chce ji dostat do postele a udělá všechno proto, aby se mu to povedlo. S pomocí dalších postav oklame jejího manžela, který tím, že je trošku hloupý, nakonec participuje na svém vlastním podvedení. Je to komedie o věcech běžných i v dnešním světě, který je plný podobných vykuků, kteří kličkují a hledají různé cesty, jak oklamat druhé. Takový veselý příběh, na jehož konci jsou všichni, včetně podvedeného manžela, spokojení. Prostě komedie s dobrým koncem.“

 

Ptala se Alice Taussiková

Mandragora rozkvete v Aréně

Třetím titulem v Komorní scéně Aréna, který inspiroval i název sezóny 2018/2019, jenž zní Rok rozkvetlých mandragor, je výtečná italská renesanční komedie Mandragora Niccola Machiavelliho.

 

Příběh o hloupém manželovi, který si v podstatě říká o to, aby byl klamán, u nás proslavil především Jiří Menzel, který hru režíroval v Činoherním klubu v roce 1965. Soubor Arény je díky svým hereckým kvalitám s Činoherním klubem často srovnáván, proto se nabízelo, že dramaturgie sáhla po tomto legendárním titulu.

 

Mandragora je pětiaktovou komedií v próze a vypráví o podvedeném manželovi a o tom, jak se tento podvod nakonec vyplatil všem zúčastněným. Pan Mikula velmi touží po dědici. Po jeho ženě, krásné Lukrécii, zase touží jistý Kallimach a je připraven podstoupit cokoliv, aby se mu to povedlo. Využije služeb Ligura, vychytralého „šikuly“ a příživníka, který pro peníze udělá cokoliv, třeba zkonstruuje komplikovanou lest, díky které sám pan Mikula předá svou ženu Kallimachovi. Lukrécie je počestná žena, a proto je důležitá i spoluúčast její matky Sostraty a zpovědníka, frátera Timoteje. A svou důležitou úlohu v obelstění pana manžela sehraje i nápoj z tajemné rostliny mandragory.

 

Mandragorou se Machiavelli navždy zapsal do dějin světové literatury. „Na rozdíl od většiny soudobých veseloher, v nichž hrdinova směšná posedlost vlastními tužbami či sled nečekaných situací jenom dočasně narušují v závěru obnovenou harmonii vztahů, posměšný happyend v Mandragoře je založen na pouze zdánlivém zachování dobrých mravů. Komedie je podle Machiavelliho ´zrcadlem soukromého života´, autor v ní však reflektuje stejný svět jako ve svých politických traktátech (´Všichni lidé jsou špatní, dokud je nutnost nepřivede k tomu, aby byli dobří´). Machiavelli demonstruje, jak vratké jsou veškeré mravní zásady, pokud se střetnou s reálným, konkrétním zájmem, neboť bez ohledu na něj postupují lidé tak, aby dosáhli svého cíle. Motorem všeho lidského počínání jsou podle Machiavelliho právě tyto konkrétní zájmy. Tam, kde se střetávají s morálkou nebo náboženskými příkazy, musí se nakonec morálka i náboženství těmto zájmům přizpůsobit. Proto je Mandragora komedie velmi krutá a také dvojaká. Co je k smíchu, je také k pláči,“ míní dramaturg Tomáš Vůjtek.

 

O datu a okolnostech vzniku Mandragory byly vyslovovány různé hypotézy a jejich časové rozpětí je dost velké. Od roku 1504 (kdy se děj podle některých narážek odehrává) až do roku 1520, kam ji řadí první výslovná zpráva o jejím uvedení. Zřejmě byla poprvé uvedena o karnevalu nebo v červnu 1518 a napsána těsně předtím. V obou případech lze předpokládat, že její vznik souvisí se sňatkem Lorenza II. de‘ Medici, vévody urbinského, s Madeleine de la Tour d’Auvergne. Jestliže byla uvedena o karnevalu, hrála se před odjezdem ženicha do Francie, jestliže až v červnu, hrála se při oslavách příjezdu manželského páru. Druhá verze ovšem nevylučuje první, protože mohlo běžet i o reprízu.

 

Ohlas Mandragory byl veliký. V roce 1520 se patrně hrála v Římě v přítomnosti papeže Lva X., nejspíše v provedení florentských herců. V únoru 1522 se hrála v Benátkách a na repríze bylo tak nabito, že se poslední dějství nemohlo dohrát. O čtyři roky později se zde hrála znovu, tentokrát však pod titulem Komedie o Kallimachovi, což je i název prvního knižního vydání asi z roku 1518. O představení psal Machiavellimu G. Manetti, který při něm dělal nápovědu. Zdůrazňuje, že téhož dne před týmž publikem hrál jiný soubor Plautovy Menaechmy a „ač je to komedie antická a krásná a hráli ji velmi dobří herci, přesto ji ve srovnání s tou vaší všichni považovali za mrtvou věc.“

 

Veřejnost se proto těšila na další Machiavelliho hry, nicméně v té době se už ve Florencii hrála jeho druhá komedie Clizia, která se však Mandragoře ani zdaleka nemohla rovnat. Machiavelli tak prakticky zůstal autorem jen této jediné komedie, ale komedie natolik jedinečné, že se hraje dodnes.  

 

V překladu Jaroslava Pokorného a v režii uměleckého šéfa KSA Ivana Krejčího se můžete těšit na Šimona Krupu, hostujícího stále ještě studenta DAMU Adama Langera, Josefa Kalužu, Michala Čapku, Danu Fialkovou, Vladislava Georgieva a Pavlu Dostálovou. Scénu navrhl Milan David, autorkou kostýmů je Marta Roszkopfová.

 

Vyprodaná premiéra se odehraje v sobotu 16. března 2019 a i všechny březnové reprízy inscenace jsou již vyprodány. Nejbližší volný termín pro zhlédnutí Mandragory je tak v úterý 2. dubna 2019 v 18:30 hodin.

 

 

Alice Taussiková, PR KSA