Chci, aby Lidumor lidi nejen zasáhl, ale i bavil

Rozhovor s herečkou Annou Cónovou

V Komorní scéně Aréna hostuješ poprvé – jak se ti tady líbí?
„Jsem moc ráda, že jsem se konečně zase dostala k malému divadlu. Pokud si dobře pamatuji, tak u nás v NDM jsem dělala naposledy ve studiovém prostoru, tedy na zkušebně, inscenaci Nejstarší řemeslo, a to je už dost dávno. A vzhledem k mému životnímu paradoxu, že jsem odjakživa toužila hrát v malém divadle, ale šla od jednoho velkého přes druhé až do největšího, tak jsem ráda, že se hostování v Aréně naskytlo. Je to pro mě potěšení a cítím se tu jako mezi svými, úplně přirozeně.“

Nezačalo v tobě opět hlodat, že by ses přesunula do nějakého menšího divadla, než je činohra NDM?
„Tyhle úvahy mi to sice připomnělo, ale jak říká moje postava v Lidumoru – Už je ale příliš pozdě. Možná ještě v rámci Ostravy, ale už bych se kvůli tomu nestěhovala. I když Ostravu zrovna nemusím.“

Ale působíš tady už 24 let…
„Když jsem byla naposledy na preventivní prohlídce u všeobecné lékařky, tak se ptala, jestli mě divadlo v Ostravě pořád ještě baví. Já jsem automaticky vyhrkla, že ano. Pak jsem nad tím přemýšlela celou cestu zpátky domů… A došlo mi, že jak která práce. Už nejsem ráda za všechno, co přijde, něco si člověk odedře a jen něco si užije. Takže doufám, že Lidumora si užiju, protože zatím je to boj.“

Působila jsi hned v několika divadlech – které angažmá bylo pro tebe zásadní?
„Nejzásadnější byl Hradec Králové, éra počátků Divadla Beseda, divadla, které mně nesmírně vyhovovalo. Hráli jsme sice i na velkém jevišti, ale to nebylo zas až tak velké, což bylo ideální. A tenhle ideální stav jsem už později nikdy nezažila.“

A co jsi dělala v Naivním divadle v Liberci?
„Byl to zase únik do malého divadla. Tehdy odešla z Liberce Ypsilonka a místo ní měl vzniknout nový studiový soubor. Nastoupili jsme tam po různých peripetiích s mým kolegou z Hradce, ale žádné divadlo se nakonec nekonalo. Takže jsme se tam půl roku flákali, já chodila na loutková představení a nakonec jsem dostala nabídku, zda nechci v loutkovém Naivním divadle zůstat. Naučila jsem se vodit javajky, hrála jsem v několika inscenacích. Ale když se po roce ozval Jan Grossman, zda nechci zpět do Hradce, kam zrovna nastoupil, tak tomu jsem neodolala.“

Proč jsi tedy z tohoto pro tebe ideálního Hradce znova odešla?
„Grossmanova éra po pěti letech skončila, s dramaturgem Klímou a Mirkem Krobotem odešli zpět do Prahy. Já tam zůstala ještě další dva roky, ale kvůli soukromým věcem jsem už tam dál nechtěla být. Tehdy přišla nabídka z Olomouce, měla jsme malé děti, chtěla jsem blíž k rodičům, tedy k Uherskému Hradišti, byla možnost odejít tam společně i s mým partnerem Mirkem Ratajem, tak jsme šli. Byť jsme zrovna po Olomouci nijak zvlášť netoužili.“

Nepokusila ses dostat rovnou do Slováckého divadla v Uherském Hradišti?
„Když jsem z Hradce odcházela, měla jsem nabídku do Hadivadla, do Olomouce a právě do Hradiště. Do Hadivadla jsem chtěla hrozně, ale musela jsem se ho vzdát kvůli dětem, protože soubor tehdy hodně jezdil na dlouhodobé zájezdy. A to Hradiště… přetrvával u mě pocit, že se z toho kraje musím vyvléct, že musím pryč.“

Pocházíš z Ostrožské Nové Vsi – můžeš tohle místo přiblížit?
„Je to vesnice na půli cesty mezi Uherským Hradištěm a Veselí nad Moravou, blízko slovenským hranicím, jsou tam malé sirnaté lázně a štěrková jezera. Nejsme ale v horách, tam u nás je to docela placka, jediný kopeček, který tam je, tak na tom bydlíme my, a ten ironicky nazývám podhůří Bílých Karpat. Kousek od nás je Ostrožská Lhota, poutní místo s kostelem sv. Antoníčka. A musím říct, že jak jsem se vždycky odtamtud chtěla vyvléct, tak teď se tam ráda zpátky ´navlékám´.“

No a také je tam poblíž Blatnice pod sv. Antoníčkem, což je vyhlášená vinařská oblast….
„My ale nejsme vinařská vesnice, my jsme slivovicová.“

Jsi tedy vinařka nebo pivařka?
„Pivařka jsem nebyla nikdy, pivo si dám jen výjimečně, tvrdý alkohol od jisté doby piju málo, jsem čistá vinařka. Ale kdysi jsem si i tu slivovici dala, když jsme seděli, hráli s otcem karty, tak flaška za večer klidně padla.“

Ptám se v souvislosti s rolí, kterou zkoušíš v Lidumoru… Kdo je vlastně paní Vočistcová?
„Tak ta není vinařka ani pivařka, ta je ´tvrdařka´, ´koňakařka´. Ale kdo ona je, to zatím pořádně nevím, zatím se spolu tak přetahujeme. Já to na ni zkouším a ona na mě (smích). Je to alkoholička, čistička. Vyčistí dům a nakonec i sebe… čistí společnost od lidí, kteří ji nekonvenují. Když jí druzí lidé nic nedávají, tak se rozhodne je prostě zlikvidovat.“

Proč tolik pije, proč nakonec zjišťuje, že její „játra byla beze smyslu“?
„Paní Vočistcová říká, že když se nenaplní vize a utopie, které člověk má, tak pak zbývá jen alkoholismus nebo náboženství. A že inteligentní člověk pije, zatímco debil se zahlení do teologie. Neboli jak vyřešit srážku s realitou (smích).“

Jak jsi řešila ty své „srážky s realitou“ a následné krize?
„Naštěstí jsem to neřešila jako Vočistcová, i když k tomu pití bych asi měla nejblíž – tedy vedle vražd a náboženství (smích). Když jsem měla největší životní krize, děti byly malé, a to byl důvod, proč se vždy zmátořit. A že to bylo občas tvrdé – rodiče byli daleko, fungování tatínků dcer bylo právě ta vize a utopie (smích)… A ani nedokážu říct, zda jsem to vše vyřešila dobře nebo špatně… a děti to kolikrát pak připomenou… dělala jsem tak, jak jsem nejlépe uměla.“

Hry W. Schwaba jsou založeny na slovech, na lavinách slov – jak náročné pro herce jsou jeho texty?
„Pro mě teda dost. Myslela jsem si, že zatím nejtěžší text byla Tylova Drahomíra, ale tohle mi přijde mnohem horší. Drahomíra byla částečně ve verších, které herce táhnou. Ale jakmile člověk u té Schwabovy strašně květnaté a nabobtnalé věty změní slovo nebo předložku, tak už ho to zavede někam jinam. To byla taky první věc, která mě napadla, když jsem si ten text přečetla. Že to za pět týdnů nemůžu zvládnout.“

Můžeš říct, o čem je ta hra?
„Je to groteskně naturalistický pohled na to, jak funguje naše společnost.“

Jak vnímáš vulgarismy a jisté nechutnosti ve hře? Máš s nimi třeba jako herečka problém?
„Pokud tomu věřím a vím, že je to opodstatněné, tak s tím problém nemám. I když bych se určitě na jevišti třeba nevykálela, i kdyby to tam, nevím jak, patřilo.“

Jaké očekáváš reakce publika na Lidumora?
„Jsem zvědavá. Protože když pozoruji, jak zkoušení pokračuje, tak já jako divák bych se u tohoto textu hrozně bavila a zároveň by mě mrazilo. Ale nedokážu si představit, že bych na Lidumor pozvala někoho z ´běžných´ diváků, třeba případného tchána s tchyní (smích). Já bych moc chtěla, aby to lidi zasáhlo a přitom je to bavilo a uvědomovali si tu směšnost. Aby je to očistilo…“

 

Werner Schwab poprvé v Aréně, podruhé v Ostravě

Letošní sezóna v Komorní scéně Aréna nazvaná Rok neslýchaných zpovědí stojí před svou poslední premiérou, než nastanou zasloužené divadelní prázdniny.
Podle původního dramaturgického plánu měla letošní sezónu uzavřít hra Thomase Bernharda Divadelník. Z personálních důvodů byl ale tento titul nahrazen hrou jiného rakouského dramatika, a na repertoár se tak dostala groteska Wernera Schwaba s názvem Lidumor aneb Má játra beze smyslu.
Její děj autor umístil do rodného Štýrského Hradce (Grazu) a velmi osobitě a nesmlouvavě se v ní vyrovnává s charakterem a myšlením maloměšťácké středostavovské společnosti. Dějištěm hry je činžovní dům, v němž žije hned několik partají, samé životem zdeptané a pokřivené charaktery. Paní Červová nadává svému synovi Hermanovi do smradlavých mrzáků, jejich soused pan Kovačič znalecky osahává své dvě prostoduché dcery a majitelka domu paní Vočistcová pije, a sní o tom, že své sousedy jednoho dne zabije.
Sám Schwab hru pojmenoval radikální komedie a věnoval ji sobě samému, kolosálnímu lháři, jak se v jejím úvodu nazval. Radikálně se v ní vyrovnává nejen se společností, ale i se svým vlastním životem. Hermana Červa lze tedy pokládat za jakési alter ego samotného autora, který prožil dětství s bigotní matkou v nuzném jednopokojovém bytě.
Werner Schwab se v devadesátých letech minulého století proslavil jako „enfant terrible“ německy mluvící divadelní scény vzbuzující vášnivé kladné i záporné emoce. Byl nazýván škodnou divadla, rozhněvaným mužem, bouřlivým alkoholikem i bestií. Ve svých provokativních a provokujících textech si nebral servítky před ničím a před nikým a naopak jej bavilo své publikum vydráždit až k nepříčetnosti. „Do silné krusty je třeba bouchnout kladivem. Podobným způsobem Schwab atakuje ta divákova místa, kde lze očekávat až hysterickou reakci,“ říká k tomu režisér inscenace Janusz Klimsza.
Schwab byl původní profesí sochař, který se k psaní dostal mnohem později, přičemž na své rostoucí popularitě si nijak nezakládal a dokonce měl pochybnosti, zda může být vůbec považován na spisovatele. Začínal jako prozaik, jeho dramatické období trvalo jen několik let, než je přetrhla předčasná smrt v nedožitých 36 letech. Přesto se stal jedním z nejhranějších moderních německy píšících dramatiků. Byl oceněn řadou německých prestižních cen – např. v roce 1991 byl německou kritikou vyhlášen talentem roku, v roce 1992 pak získal ocenění časopisu Theater heute jako nejlepší dramatik roku společně s Georgem Taborim.
V jeho hrách, které on sám poněkud dehonestujícím způsobem označoval jako fekální dramata, se grotesknost projevuje především košatým a velmi invenčním jazykem, v němž není nouze o vulgarismy, ale také o neologismy, která z jazyka sochař Schwab doslova vytesával. Jeho texty se tak stávají těžkými oříšky pro herecké představitele jeho postav. „Myslela jsem si, že zatím nejtěžší text byla Tylova Drahomíra, ale tohle mi přijde mnohem horší. Drahomíra byla částečně ve verších, které herce táhnou. Ale jakmile člověk u té Schwabovy strašně květnaté a nabobtnalé věty změní slovo nebo předložku, tak už ho to zavede někam jinam,“ ozřejmuje potýkání se s textem hry představitelka paní Vočistcové Anna Cónová.
Hra Lidumor aneb Má játra beze smyslu měla svou premiéru v listopadu 1991 ve slavné mnichovské Kammerspiele a dodnes patří k jeho nejhranějším textům.
Ostravské publikum se s prací rakouského provokatéra Schwaba mohlo setkat zatím pouze jednou, a to před třinácti lety. Tehdy inscenoval jeho text Prezidentky právě Janusz Klimsza v Divadle Petra Bezruče. Nyní se kmenový režisér činohry NDM Klimsza ke Schwabovi vrací, s plným vědomím všech nástrah, které na inscenátory jeho her číhají. „Prezidentky se dělaly před více než deseti lety, byl jsem mladší a nedocházela mi jistá úskalí… Teď už mi docházejí (smích). Ale pořád si myslím, že je nám (´námi´ myslím ten segment obyvatel, který chodí do alternativních divadel) Schwab v tom vzdoru proti majoritě, a nejde zde o etnické záležitosti, ale o majoritu mentální, blízký. Mám pocit, že naše mentality jsou si stále ještě podobné a tím je to obrázek i o naší povaze, provincionalismu, pokrytectví. Proto dělat Schwaba není jen výkřik do tmy, věřím, že bude mít odezvu. I díky humoru, který je nám také společný. A jeho prazvláštní forma – to je úkol.“
A jak se s tímto úkolem inscenační tým v Komorní scéně Aréna vyrovnal, se publikum nejprve přesvědčí na premiéře, která se odehraje v sobotu 13. června 2015 v 18:30 hodin.
Diváci se mohou těšit na Alenu Sasínovou-Polarczyk a Petra Panzenbergera jako paní Červovou a Hermana Červa, Vladislava Georgieva a Petru Kocmanovou coby manžele Kovačičovi, Terezu Cisovskou a Zuzanu Truplovou v rolích jejich dcer a na hostující Annu Cónovou jako paní Vočistcovou.
Do konce sezóny se inscenace bude hrát ještě dvakrát, a to v pátek 19. června a ve čtvrtek 25. června 2015.

Alice Taussiková, PR KSA

Schwabovy hry jsou vzdorem proti mentální majoritě

Rozhovor s režisérem Januszem Klimszou

V Aréně jsi pracoval naposledy před třemi lety. Během té doby přišly divadelní úspěchy – třeba Richard Krajčo dostal Cenu Thálie za roli ve tvé inscenaci Deštivé dny, Hana Fialová tutéž cenu za roli Edith ve tvé režii – ale i méně příznivě hodnocené inscenace. Bereš si ještě k srdci vzestupy či prohry? Nebo už jsi proti tomu imunní?
„Imunní nejsem, ale pochopitelně člověk časem otrne. Navíc, co jsou ony prohry a co ony vzestupy? Byly inscenace, za které jsem dostával divadelní ceny, a ony se stahovaly z repertoáru, neboť divák je jaksi odmítal vzít na vědomí, což je zvláštní paradox a disproporce mezi tím, co si myslí kritik a tím, co divák. Co by mě ale mrzelo, by bylo, kdyby se ty inscenace úplně minuly právě s diváky. Pakliže existuje divákova akceptace, má práce smysl.“

A je tedy něco, čím se v rámci divadla trápíš nebo stresuješ?
„Když člověk investuje a nevrací se to. A nemluvím teď o výsledku, ale o procesu zkoušení, protože se to děje i u inscenací, které nakonec dopadnou tzv. dobře. Ale jsou etapy, kdy je ´hlucho´ z obou stran a ten pocit je špatný pocit.“

Jak to řešíš?

„Byla období, kdy jsem to těžce nesl, teď beru divadlo jako zaměstnání a jsem dalek toho, abych vyrukoval s něčím jako poslání a podobně. To jsem pociťoval tak do čtyřicítky. Jinak to bere ten, kdo má za sebou deset režií a ten, který má za sebou sto deset režií, což je můj případ. Ale divadlo se může stát posláním – když je míněno jako profese a diváci ho v poslání promění. Když inscenace rezonuje s publikem. Když vznikne vzájemná empatie.“

Když jsem před premiérou Baala hovořila s Davidem Šiktancem, tak ten se jasně vymezil jako milovník německé dramatiky. Jaké dramatiky jsi milovník ty – tvůj záběr je hodně široký. Ale třeba si nevybavuji žádného tvého Čechova…
„Kdysi jsem měl tendence zavést sem, ve smyslu i přeložit, méně známé polské texty. Teď jsem provozní režisér, nikdo mě sice nenutí dělat hry, které nechci, ale musím být jaksi širokospektrální. I když v šuplíčku mám pořád nějakých pět textů, které bych rád jednou inscenoval… A Čechova jsem nikdy nedělal a už asi nebudu. Stejně jako bych už ´nepokoušel´ Shakespeara. To jsou věci, před kterými mám jistý ostych a taky jsem už ve věku, kdy nepodléhám imperativům, čili že ho vyložím nějak ´jinak´, což je, zdá se, premisa dnešní doby. “

A je nějaká dramatika, která ti vyloženě nesedí? Nebo řešíš vždy jen tu jednu konkrétní hru?
„Zrovna v moderní německé dramatice by se takové věci našly. Já ono dnešní horování pro vše německé vnímám jako módu a mám dojem, že vůbec hodně podléháme vlivům a módám, už od časů Kvapila, když uviděl MCHAT. A někdo jiný zase Maxe Reinhardta nebo někdo zase někoho a obrátil se na víru pravou. Nastala situace, jako když se vykopne balón a všichni za ním běží. Ale mě nebaví za ním běžet, protože je tam tlačenice. Dekonstrukce, dekompozice textu mě nezajímá. Zajímá mě struktura, která byla napsána pro divadlo profesionálním dramatikem, jenž ovládá své řemeslo. A tím jsem stará konzerva a nestydím se za to! (smích)“

 

Původně jsi měl v Aréně dělat Divadelníka T. Bernharda – proč padla náhradní volba právě na W. Schwaba?
„Hledali jsme titul, který by nebyl úplně mimo linii letošní sezóny, tedy hru z německojazyčné oblasti. Po různých peripetiích jsme dospěli právě k Schwabovi, který je jistým způsobem Bernhardovi blízký. I když je z jiné generace a z jiné várky rakouských flagelantů.“

Ptám se i proto, že Wernera Schwaba jsi před lety do Ostravy přivedl právě ty prostřednictvím inscenace Prezidentky v DPB…
„Prezidentky se dělaly před více než deseti lety, byl jsem mladší a nedocházela mi jistá úskalí… Teď už mi docházejí (smích). Ale pořád si myslím, že je nám (´námi´ myslím ten segment obyvatel, který chodí do alternativních divadel) Schwab v tom vzdoru proti majoritě, a nejde zde o etnické záležitosti, ale o majoritu mentální, blízký. Mám pocit, že naše mentality jsou si stále ještě podobné a tím je to obrázek i o naší povaze, provincionalismu, pokrytectví. Proto dělat Schwaba není jen výkřik do tmy, věřím, že bude mít odezvu. I díky humoru, který je nám také společný. A jeho prazvláštní forma – to je úkol.“

No právě – W. Schwab je dosti specifický autor, můžeš ho pro ty, kteří třeba zatím netuší, co je čeká, přiblížit? Proč vzbuzoval tak silné protichůdné reakce, kdy dostával ceny a přitom byl nazýván škodnou divadla, monstrem, ničitel dobrého vkusu…?
„Já bych to – vzdáleně – srovnal s českým undergroundem 70. – 80. let, s tím rozdílem, že naše androše za normalizace ceny jaksi míjely. Do silné krusty je třeba bouchnout kladivem. Podobným způsobem Schwab atakuje ta divákova místa, kde lze očekávat až hysterickou reakci. Protože jeho hry nejsou jen provokační hrátky fekálního typu, jak on sám své dramatické texty nazval, ale koncizní pohled na společenský vzestup a konzumní boom ve střední Evropě a reakcí na ně – je zde možnost připustit, že má pravdu, i když je to hodně eklhaft. Což je ideální stav pro divadlo, neboť generuje očekávání a napětí. Nevím, zda Schwab toužil po tom být uznáván, akceptován, myslím si, že ta provokace byla pro něj primární a byl to jeho cíl. Na druhou stranu to není bohapustá provokace, je to hlubinná záležitost. Byl sebedestruktivní, ale i velice citlivý, což se nevylučuje, i když se to zřejmě automaticky nepodmiňuje. Šel tam, kam bychom sami nelezli, jaksi v našem zastoupení, podobně jako třeba Genet nebo právě Bernhard.“

V téhle souvislosti – jak tehdy diváci přijímali Prezidentky?
„Já už si to nepamatuju, ale Alena Sasínová-Polarczyk, která hrála jednu z nich, mi říkala, že tehdy byly připraveny na totální odmítnutí a nikdy se s ničím takovým nesetkaly.“

Co znamená podtitul Lidumoru „radikální komedie“?
„Je to komedie napsaná radikálem, také ji věnuje sám sobě, což je asi ironický škleb, neboť vzápětí dodává, že permanentně lže. Dovádí situace ad absurdum, tzv. se s tím nes..e, a nebojí se věci i na nějakou dobu zamlžit, mást, aby diváka nakonec dorazil. Není to realita, je to velmi umělá květina. Ale tu realitu pojmenovává po svém přesně. Herci by díky tomu mohli předvést trochu jiný rejstřík, protože ta hra vyžaduje stylizaci. A nefungovalo by to, kdybychom ji hráli civilně. To už jsme si už ověřili. Ale možná se pletu (smích).“

Můžeš nějak objasnit název hry – tedy Lidumor aneb Má játra beze smyslu?
„Má játra beze smyslu je citát přímo ze hry a je to pointa jedné z postav, protože se tam mj. řeší vědomý a cílevědomý alkoholismus, jako alternativa života – alkoholismus jako životní program v mistrovské podobě. A Lidumor je holt lidumor.“

Jak se zkouší Lidumor aneb Má játra beze smyslu

 

Přípravy poslední inscenace této sezóny jsou v plném proudu a režisér Janusz Klimsza společně s herci každý den zkouší text rakouského dramatika Wernera Schwaba Lidumor aneb Má játra beze smyslu. Ten nahradil původně plánovanou hru Thomase Bernharda Divadelník.

Fotograf Roman Polášek se postupně vypravil na jednu z čtených zkoušek, na zkoušku aranžovací a nechyběl ani u zkoušení kostýmů dámské části obsazení za přítomnosti paní výtvarnice Marcely Lysáčkové.