Šimon Krupa v nejužší nominaci na Cenu Thálie

 

Vážení diváci,

je nám ctí oznámit, že člen našeho hereckého souboru Šimon Krupa se dostal do nejužší nominace na Cenu Thálie. Nominován je za roli Jaroslava Pulce v inscenaci Lidská tragikomedie, která měla premiéru v červnu 2016.

Komise odůvodnila své rozhodnutí o nominaci takto:
„Šimon Krupa dává postavě Pulce mnohotvárný lidský rozměr s autentickým ztvárněním všech tří věkových rovin, v nichž se postava pohybuje. Pulec-maturant je v jeho podání živelný, arogantní a sympaticky nespoutaný, ve střední části herec proměňuje svou postavu v outsidera, který pouhým zabarvením smíchu drze a nesmírně výstižně glosuje okolní dění, a v poslední části vybavil postavu Pulce uvěřitelnou pokorou a empatií. Jeho herecký výkon působí přirozeně a je naplněn jistotou jak v mluveném, tak v pohybovém projevu.“

Ceny Thálie vyhlašuje a pořádá od roku 1994 Herecká asociace, nezávislá profesní odborová organizace výkonných umělců s působností na území České republiky.

Ceny Thálie se udělují v pěti kategoriích – v činohře, opeře, baletu a muzikálu a operetě. Prezidium Herecké asociace rovněž může udělit Cenu Thálie činoherci či činoherečce do 33 let a také ve všech oborech cenu za celoživotní mistrovství.

Ceny Thálie 2016 jsou 24. ročníkem akce, která si klade za cíl prezentovat, popularizovat a odměňovat divadelní umělce za mimořádné jevištní výkony a současně s tím zvyšovat společenskou prestiž českého divadla.

Letošní Ceny Thálie se budou udělovat v přímém přenosu České televize v sobotu 25. března 2017 od 20 hodin na jevišti historické budovy pražského Národního divadla, večerem provedou Taťána Medvecká a Jan Cina.

Celkem bude předáno 15 různobarevných skleněných cen, které tradičně vyrobila a Herecké asociaci věnovala sklárna Ajeto ze severočeské Lindavy.

Ladislav Klíma podruhé v Aréně

Rok něčím tragikomický v Komorní scéně Aréna pomalu končí. Pomyslně jej uzavře premiéra Lidské tragikomedie českého spisovatele a filozofa Ladislava Klímy.
Klíma hru napsal na sklonku svého života a lze ji považovat za jakési shrnutí jeho myšlenek, životních postojů a filozofického ubírání. To vše ale v Lidské tragikomedii činí nesmírně zábavnou formou a dílo je tak prodchnuto ironií, sarkasmem a černým humorem.
Hlavními hrdiny je pět spolužáků z gymnázia, kteří v prvním dějství hry právě složili maturitu a scházejí se v místní hospodě. Sdělují si navzájem své velkolepé plány pro další život a slíbí si, že se na stejném místě znovu sejdou za dvacet let. To se sice stane, ovšem máloco z toho, co si mladíci vytýčili pro svůj budoucí život, skutečně došlo naplnění. Klíma prezentuje uboze legrační existence, alkoholismus, obelhávání sebe sama, poukazujíc tak na marnost a nesmyslnost lidského konání, aby ve třetím dějství, kdy se dotyční sejdou ještě jednou, tentokrát po pětatřiceti letech, bez milosti ukázal, jak lehko lze život promarnit. Rozpor mezi ideály, se kterými člověk vstupuje do života, a jejich tristní realizací, kterou ovlivnily skutečné životní události, míří až ke krajním úvahám o smyslu lidského života
Klíma v Lidské tragikomedii prakticky prezentuje základní principy své filozofie mj. i díky mísení reálného a nadreálného, přičemž některé z postav nesou autobiografické prvky. Setkáváme se tak s literátem a alkoholikem i člověkem-bohem, jenž byl Klímovým ideálem.
Inscenaci Lidské tragikomedie nazkoušel umělecký šéf souboru Ivan Krejčí. Zajímavostí je, že právě tento text byl kdysi jeho první prací v Komorní scéně Aréna. Vrátil se k němu po třinácti letech:
„V původní Aréně to byla inscenace, kterou jsem měl moc rád a přiznám, že mě i napadalo, že bych se k ní někdy vrátil. Z toho je dobře vidět, že cesty osudu jsou nevyzpytatelné. … Klímu vnímám jako někoho, jehož díla se hluboce dotýkají života a tvorby, někoho, kdo dokázal věci pojmenovat. Klíma mluví o maximách v alkoholovém deliriu a je to nádhera. Zde nejde o teorie, ale o dennodenní praxi, jak se vysmeknout z malých poměrů. A právě ten radikalismus a schopnost podívat se na svět tvrdě a nemilosrdně, je mi strašně sympatický, protože v Čechách to není úplně obvyklý postoj. Víc Klímy by to chtělo.“
Rovněž obsazení některých postav zůstalo stejné jako před lety, takže postavu Shoře hraje opět Michal Čapka, jeho ženu Brigitu Tereza Cisovská (tehdy ještě Maňáková) a postavu Aloise Kantorky znovu Marek Cisovský.
„Tehdy dvě zásadní postavy hráli nejstarší členové souboru, Dušan Škubal a Vláďa Georgiev, přičemž Dušan už na nás dnes kouká skutečně odjinud… A dnes Pulce a Odjinuda hrají nejmladší kolegové Šimon Krupa a Štěpán Kozub,“ vzpomíná Marek Cisovský.
Lidská tragikomedie pracuje s časovým posunem, díky němuž diváci mohou sledovat zásadní proměny jednotlivých postav. Životním vývojem prošli i ti, kteří se na Lidské tragikomedii podíleli již před lety, tehdy ještě v původním sídle divadla na Masarykově náměstí.
„Vybavují se mi některé obrazy z tehdejší inscenace, ale moc si to nepamatuji, protože tehdy jsem ještě pil. Tehdy jsem šel spíš po povrchu, spoustu věcí jsem totiž nechápal. Teď cítím, že bych se mohl dostat i jinam, než jen k řešení formy té role. … Změnily se mi životní hodnoty, ale to všechno souvisí s tím mým (ne)pitím. Tehdy to byly pomíjivé věci včetně třeba slávy, dnes je pro mě nejvíc rodina a děti. Divadlo je až za nimi. Dnes se snažím věci nepodělat, protože už jsem toho kdysi podělal dost. Včetně toho, že už jsem tady nemusel být…“ srovnává Marek Cisovský.
Ladislav Klíma nabízí ústy postav Lidské tragikomedie nejen filozofické zamyšlení, ale také drsný a sarkastický náhled i nadhled nad lidskou existencí a mnohdy zcela marným člověčím konáním.
„Je to především úžasná zábava a velkolepý oblouk, kdy vidíme celý jeden lidský životní běh. Mladické bláznění v prvním dějství, gogolovské druhé dějství se vším tím klaněním se modlám a s nenaplněnými sny, až po tragigroteskní dějství stáří. Klíma nedává laciné naděje, ví, že život je krutý, a že často končíme v bolestech a sami,“ shrnuje Ivan Krejčí.
Inscenaci Lidské tragikomedie připravil tradiční tým režiséra Ivana Krejčího, tedy scénograf Milan David, výtvarnice kostýmů Marta Roszkopfová a dramaturg Tomáš Vůjtek. Autorem hudby je tentokrát Ondřej Švandrlík.
Premiéra se odehraje v sobotu 18. června 2016 v 18:30 hodin.

Alice Taussiková, PR KSA

Osoby a obsazení:
Odjinud Štěpán Kozub
Jaroslav Pulec Šimon Krupa
Alois Kantorka Marek Cisovský
Vladimír Shoř Michal Čapka
Emil Obnos Josef Kaluža
Jan Hubácius, hospodský Petr Panzenberger
Václav Hubácius, jeho syn Petr Panzenberger
Beránková, teta Pulcova Alena Sasínová-Polarczyk
Brigita, žena Shořova Tereza Cisovská
Doubravka, dcera Kantorky Pavla Dostálová
Dva důstojníci, Dva strážníci,
Neznámý muž Martin Huser j.h., Michael Kolář j.h.

Člověk má do budoucna šanci, ale rozhoduje se o ní už teď

Rozhovor s režisérem Ivanem Krejčím

Ten letošní rok sis někde objednal? V nějaké agentuře na splněná přání?
„Trošku jsem měl pocit, že to tak je – oslavil jsem životní jubileum, divadlo získalo řadu cen,… Jeví se to jako zlomový rok, ale jak už jsem říkal při oslavě padesátky – hlavně se z toho nepo…t.“

Která z těch letošních událostí se tě „vzala“ nejvíc?
„Nejde to srovnávat, důležité je, že je to součást životního příběhu a je to takový zázrak, jak se všechno sešlo. Až jsem se lekl, jestli tohle není vrchol, a jestli už nebude následovat jen pád (smích).

Ale víš, že koho chce bůh potrestat, splní mu veškerá přání? Zbylo ti ještě nějaké?
„To je sice pravda, ale spíše jsou to pro mě nečekaná překvapení. Navíc nejsem úplně ten typ, co si projektuje, čeho musí dosáhnout. Já se těším tím, co žiju. Nejde o minulost ani o tu budoucí projekci, ale o to, co je teď.“

Pokud se ti daří žít jen přítomností, tak jsi šťastný člověk…
„Snažím se. Je to jako s inscenací. Na začátku má člověk nějaký plán, koncepci, ale pak začne zkoušet a schválně na to všechno zapomene, protože jen tak ho ta věc může znovu překvapit a je šance, že se uchová její živost.“

Je ještě v rámci úspěšnosti divadla kam jít dál? Není čas třeba začít budovat nové divadlo někde jinde? Nebo už by se ti do risku nechtělo?
„Kdykoliv hostuji, tak si vždy znovu uvědomím, že v něčem je Aréna jedinečná. Je to v té „smluvenosti“, víme o sobě, rádi si spolu hrajeme a zkoušíme. Těch deset let soustavné práce se zhmotnilo skoro do zázraku. A uvědomuji si, jak je těžké toho dosáhnout, a že nestačí jen práce, ale také musíte mít štěstí, čas, lidi, diváky. Reflektoval jsem na jednu výzvu na případný přechod jinam, to byl konkurz na šéfa činohry pražského Národního divadla, ale vlastně jsem šťastný, že to dopadlo, jak to dopadlo. Ale výzva to byla krásná a děkuji za ni, protože mě přiměla přemýšlet o jiném. Tohle mám zatím pro sebe vyřešeno – nechystám se jinam, ale nikdy nevíte, jaké výzvy přijdou.“

Pociťuješ po získání cen ze strany kolegů z jiných divadel zvýšený zájem o KSA nebo spíš závist?
„Přirozeně to s sebou nese obojí. Ale já věřím, že lidé jsou v podstatě dobří a přející a tak si myslím, že nám spíše fandí a že to může být pro ně inspirací.“

Jaké to je, mít padesát let? Bilancuješ? Cítíš se na nějakém životním předělu?
„Je to jenom číslovka. Když jdu ráno na zkoušku je mi sto, pak se během zkoušky začnou dít věci a je mi třicet a mám pocit, že jsem pořád na začátku.“

Jak sis ve dvaceti myslel, že bude vypadat tvůj život v těch padesáti?
„Nijak, přišlo mi, že v tom věku už je člověk mrtvý.“

Ptám se v souvislosti s Lidskou tragikomedií, kde v prvním dějství je postavám dvacet let, ve druhém padesát a ve třetím pětasedmdesát…
„Člověk se lekne, spatří-li po létech lidi, kteří v jinošství vzbuzovali největší naděje. Cituje ve hře Klíma Schopenhauera. To je věta ze hry a vystihuje téma, které mám rád. Objevuje se i v řadě dalších děl, třeba Čechov se tématem zmarněného života hodně zabývá. Klíma vytvořil velkolepou tragigrotesku, kdy vidíme maturanty, kteří si vytyčují své sny, ty maximy, jak změní svět. Pak je vidíme po třiceti letech, kdy z ideálů už moc nezbylo a je to jen jakési pinožení a pak vidíme ty pětasedmdesátileté trosky, které ledva žijí, ale pořád se hádají, jsou malicherní a nikam se neposunuli. Což je hrozně smutné, ale zároveň hrozně zábavné – alespoň my se to snažíme dělat jako komedii. Tenhle oblouk jasně ukazuje, jak život rychle uteče a jak se jednoduše dá zmarnit a propást.“

Proto jsem se ptala, jak sis ve dvaceti představoval svůj život…
„Já jsem už tehdy chtěl dělat divadlo, to jsem věděl jistě jako máloco, ale kam se dostanu, to jsem netušil. Dělal jsem ho v té době amatérsky, šel jsem pracovat na dráhu, abych měl dny volna, pak jsem se třikrát hlásil na DAMU, než mě vzali, i jsem kvůli tomu absolvoval vojnu… Hlavně jsem si ale nepředstavoval, že budu v Ostravě, chtěl jsem kamkoliv jinam. Dnes jsou tu podmínky pro divadlo skvělé, takže se mi podařilo to, o čem jsem ani nesnil.“

Jak Lidská tragikomedie souvisí s tím, čemu se KSA tematicky věnuje?
„Tragikomedie je náš nejoblíbenější žánr, často se pokoušíme najít humor ve věcech, kde se obvykle nečeká. A také je tahle hra obrovskou příležitostí pro herce, kteří se musí vyrovnat s časovými posuny postav v průběhu padesáti pěti let. Takže je tam všechno, co potřebujeme.“

L. Klíma byl především filozof s tezemi, které jsou někdy nahlíženy až jako amorální. Zbožštění sama sebe, kdy sám subjekt určuje, co je a co není pravda – to vidíme ve společnosti často i dnes. Jak ty z tohohle pohledu vnímáš Klímu?
„Má to i téměř každý režisér:) Můj nejoblíbenější Klímův citát je – Po všem usilování o božské, volím provizorní návrat k lidskému. Klímu vnímám jako někoho, jehož díla se hluboce dotýkají života a tvorby, někoho, kdo dokázal věci pojmenovat. Klíma mluví o maximách v alkoholovém deliriu a je to nádhera. Zde nejde o teorie, ale o dennodenní praxi, jak se vysmeknout z malých poměrů. A právě ten radikalismus a schopnost podívat se na svět tvrdě a nemilosrdně, je mi strašně sympatický, protože v Čechách to není úplně obvyklý postoj. Víc Klímy by to chtělo.“

Lidskou tragikomedii jsi dělal před 13 lety jako svou první inscenaci v Aréně. Proč ji děláš znovu?
„Přišel s tím Tomáš Vůjtek, který sice nemá rád, když se opakujeme, ale naznal, že možná nazrála doba se k Lidské tragikomedii vrátit. V původní Aréně to byla inscenace, kterou jsem měl moc rád a přiznám, že mě i napadalo, že bych se k ní někdy vrátil. Z toho je dobře vidět, že cesty osudu jsou nevyzpytatelné.“

Vidíš tu hry nyní jinak, než před lety?
„Ano i ne. Já už jsem tu původní inscenaci skoro zapomněl, ale třeba Michal Čapka, který v tom tehdy také hrál, mi říká – tohle jsme dělali úplně stejně. Mám pocit, jako bych se setkal s nějakým dávným známým, se kterým ale ihned navážu rozhovor tam, kde jsme před lety skončili. Takže mě to překvapuje a zároveň je to nějak známé a blízké.“

Proč někteří hrají stejné role jako před 13 lety?
„Kluci to tenkrát hráli bezvadně, takže nebyl důvod obsazení některých rolí měnit. Ale myslím si, že to stejně bude jiné, protože všichni se v životě někam posunuli a mají tudíž možnost si ve stejných rolích najít něco nového.“

Jazyk hry není jednoduchý – není dnes už anachronismem uvádět takový text?
„Tak jak je vykloubená doba, tak je vykloubený i jazyk téhle hry, Klíma se zdá skoro současníkem.“

Jaký tedy bude Klíma dnes v Aréně?
„Je to především úžasná zábava a velkolepý oblouk, kdy vidíme celý jeden lidský životní běh. Mladické bláznění v prvním dějství, gogolovské druhé dějství se vším tím klaněním se modlám a s nenaplněnými sny, až po tragigroteskní dějství stáří. Klíma nedává laciné naděje, ví, že život je krutý, a že často končíme v bolestech a sami.“

Ve dvaceti sis svých padesát let nijak nepředstavoval. Jak tedy díky téhle hře vidíš svých pětasedmdesát a výš?
„Musím se držet v kondici, co to nejdéle půjde. Pro mě byl velkým vzorem třeba pan režisér Janík. Nebo teď jsem v Praze zkoušel s Janem Kačerem, který má letos osmdesát. Pořád mu to úžasně myslí, v inscenaci nám hraje, zpívá, bubnuje. To je pro mě naděje, že to někdy vyjde. Člověk má šanci, ale rozhoduje se o ní už teď.“