Žánr thrilleru je na jevišti vzácností

Rozhovor s režisérem Grzegorzem Kempinskym

Po roce opět zkoušíš v Aréně – těšil ses do Ostravy? A kdybys měl srovnat pocity loni a letos?
„Už mám obhlédnutý terén, takže se cítím bezpečně. Rozdíl je, že tentokrát zkouším text, který dělám poprvé. Bál jsem se, jak bude probíhat komunikace, protože já nepracuji tak, že bych před herce předstupoval s hotovou inscenací v hlavě, ale mám základní představu, kterou dotvářím v úzké spolupráci s nimi na zkouškách. Proto je potřeba se dokázat dobře domluvit. Ale musím říci, že vše funguje perfektně, protože scénický jazyk je tak silný, že i když si třeba nerozumíme jednotlivým slovům, všichni dobře chápeme kontext.“

Bere tě soubor jinak?
„Myslím, že jo. Projevuje se to během pauz. Více rozumím, více se učím, a méně se ostýchám se zeptat na to, co mě zajímá nebo mi není úplně jasné. Jakmile člověk jednou projde nějakou cestou, může ji považovat za známou a lépe se mu po ní jde příště.“

Ostravu už přeci jen znáš také víc, užíváš si pobyt v ní? Kam rád chodíš?
„Jsem na knedlíkové dietě! Každý den musím mít knedlíky, protože jsem nejel do Česka kvůli tomu, abych jedl čínská nebo francouzská jídla. Užívám si tohle české jídlo, které je podle mě nejlepší na světě. Ale protože mám problémy s váhou, tak si dám jednou denně tenhle skvělý pokrm a pak hladovím. Takže hospody Rada nebo Křižánek, to jsou má oblíbená místa. Moc se mi líbily i prosincové vánoční trhy, můžu říct, že se tady v některých ohledech cítím lépe, než doma.“

Plešatá zpěvačka, kterou jsi zde režíroval v minulé sezóně, se stala jedním z hitů repertoáru – čekal jsi takový úspěch s absurdním dramatem?
„Myslel jsem si, už ze zkušenosti z Polska, kde jsem ji dělal, že by mohla být divácky úspěšná, ale že to bude taková bomba, to ne. Když jsem se byl podívat na představení, tak jsem se nestačil divit, co se tam děje. Vždyť ta inscenace se díky smíchům publika hraje už o patnáct minut déle, než byla její původní, premiérová stopáž. Ale myslím, že moje přítomnost čas od času není na škodu, aby ta věc nepřerostla do nevím jakých rozměrů a nestala se bulvární komedií. Tím ale nechci říct, že by se herci nedrželi původní režie, nicméně mnohdy překonat ty mohutné divácké reakce není jednoduché.“

Teď ale zkoušíš hru úplně jiného žánru – můžeš divákům přiblížit Krajní meze?
„Je to hra o násilí, speciálně o sexuálním násilí. Jde o tři dívky, které bydlí spolu, dvě jsou v práci, jedna sama doma. A tehdy se objeví chlapík, který se ji pokusí znásilnit. Jak ale vše doopravdy bylo, se diváci dozvídají postupně, protože ve chvíli, kdy se ty zbylé dvě vracejí domů, dotyčný chlápek sedí zavřený v krbu a je vězněm té, kterou chtěl původně napadnout. Původní text jsem zadaptoval tak, aby se celý příběh odhaloval postupně, tak, jak se ho dozvídají a vypovídají o něm postavy na scéně. Přijde mi totiž, že takto je to dramaticky a tudíž divácky mnohem silnější a napínavější, když divák neví víc, než ví postavy. Tak jako v detektivce.“

Proč sis vybral právě tuhle hru?
„Sexuální násilí je mezinárodně aktuálním problémem, přičemž žena je často brána jako ta, které se nevěří nebo je dokonce obviněna z toho, že si vše „zavinila“ sama. Krajní meze jsou hluboce psychologickou hrou, která se zaobírá s tím souvisejícími tématy sociálními, morálními – kdy a zda vůbec je etické, aby se oběť stala katem. Kdy je oprávněné se pomstít? A jak daleko lze zajít v sebeobraně?“

Mastrosimone údajně napsal Krajní meze inspirován příběhem ženy, která byla znásilněna, ale porota ji neuvěřila a identifikovaného zločince propustila. Ten ji pak vyděsil výhrůžkami tak, že raději volila přestěhování se na opačný konec USA. Mastrosimonovi řekla, že lituje okamžiku, kdy se mohla pomstít a neudělala to.
„Proto je to tak skvěle napsané, proto se to tolik zarývá pod kůži. A i když je násilník potrestán a zavřen do vězení, jednoho dne bude propuštěn, což si oběť moc dobře uvědomuje. A to je také silný dramatický moment.“

Krajní meze je hra, která jde velice drsně až na dřeň. Jak takovou hru inscenovat, aby diváky nešokovala nebo nepůsobila směšně?
„To je pro mě, jako režiséra, ten hlavní problém. V divadle sex a násilí vždy působí směšně. Hra je dost naturalistická a šokovat na jevišti naturalismem jde ztěžka. Ve filmu, to je jiné, tam se vyrobí speciální efekty, krev, plameny. V divadle divák ví, že má herce dva metry od sebe, a že když mu někdo něco dělá, nedělá mu to doopravdy. Myslím, že se nám podařilo najít divadelní formu, která se od toho naturalismu odklání.“

Hrají se Krajní meze i v Polsku, které je přeci jen konzervativnější, než ČR?
„V Polsku jsem viděl asi tři inscenace téhle hry. Já sám ji chci dělat už asi dvacet let, protože je pořád aktuální. Ale nikdy jsem nenašel správný soubor pro tenhle text. To, co jsem měl možnost vidět, byly inscenace plné nechutných efektů, u nichž jsem se musel smát. Proto jsme se snažili vybudovat něco, co je silnější a hlubší, než pouhá naturalistická ilustrace textu.“

Myslíš si, že tedy budou diváci šokováni, zaskočeni?
„Myslím, že ano. Ale ne ve smyslu vulgarity nebo násilí, ale díky scénické atmosféře, vytvářené světlem, hudbou, která je mnohem působivější, než jakákoliv rekvizita či speciální efekt. Když se byl podívat dramaturg na zkoušce, tak prohlásil, že už se ani nechce dívat dál. A přitom se tam dohromady nic moc strašného neděje… Ale mnohdy obraz, atmosféra je mnohem děsivější, než jakýkoliv konkrétní akt.“

Ve hře se z násilníka stává oběť a naopak. Ty sám ses někdy dostal do takové situace?
„Myslím, že do takové situace se dostal každý. Protože nemusí jít jen o fyzické násilí, ale i o násilí psychické, které je často mnohem zhoubnější. Následky jsou totiž doživotní, na rozdíl od ran, které se časem mohou zahojit. Většina lidí se v životě dostala do krajních situací, a v tu chvíli začínají fungovat archaické kódy, jak se zachovat, abychom přežili – uteč nebo bojuj. A o tom je ta hra – co v lidech tyto krajní meze vyvolávají, jak daleko jsme schopni a ochotni zajít a jaký je na to pohled společnosti.“

Co jsou pro tebe krajní meze, kam bys v životě nikdy nezašel?
„Na to nemám odpověď. Protože až krajní situace by teprve ukázala. Můžeme se o tom tady hypoteticky bavit, ale myslím si, že většina lidí by byla schopna udělat v krajní situaci cokoliv. A člověk se pak o sobě dozví víc, než věděl ještě před chvílí. Sám sebe jsem už několikrát překvapil, jak jsem se v určité extrémní situaci zachoval. Tehdy jsem přestal myslet, zapnul se mi autopilot, který konal za mě a udělal vše, co bylo potřeba.“

Ta hra je i o pomstě. Myslíš, že pomstít se přináší úlevu?
„Těžko říct obecně, protože každý jednotlivý případ má svou spirálu vývoje. Jestli někomu pomsta pomůže, to je otázka. Já sám zastáncem pomsty nejsem, podle mě je důležitější hledání spravedlnosti. To je třeba záležitost trestu smrti. Pomůže někomu biblické oko za oko, zub za zub? Vrátí život zabitému, když popraví jeho vraha?“

Proč by diváci měli Krajní meze vidět?
„Z mnoha důvodů. Zaprvé je to thriller, což je žánr, který je v divadle málokdy k vidění. Hra nabízí skvělé herecké výkony, a herci Arény, která na hereckých výkonech staví především, se tady dostávají do opravdových hereckých výšin. A i pro mě, když to beru z pozice diváka, je skvělé vidět tak fantastické herce. Krajní meze jsou hrou s obrovským diváckým potenciálem, přestože nejde o komedii. Naopak, téma hry je hluboce znepokojující.“

Krajní meze otevírají společensky nepohodlné téma

Rozhovor s Josefem Kalužou

Na webu máš u svého profilu uvedeno: „Nejsem nositelem žádných hereckých cen, ale i tak mě divadlo stále baví.“ Vážně?
„To prohlášení už je staršího data…to tam pořád visí? No tak teď už je blbé to dementovat… (smích). Ale ne, pořád to platí, někdy to člověk baví víc, někdy míň, někdy je to víc či míň vyčerpávající, ale v tom základním to zůstává. Baví mě interakce s lidmi, baví mě být na jevišti. A ani ne tak kvůli té exhibici, ale ukázat, na čem jsme pracovali a zjišťovat, jestli to funguje nebo ne. Jestli celý ten proces měl nějaký smysl. A druhá věc je, že mě to baví tady, v tomhle divadle.“

V čem je Aréna pro tebe to pravé?
„V dramaturgii a také v lidech, kteří k nám chodí. Máme své publikum a můžeme pro něj hrát i věci, které by třeba v jiném divadle nebylo možné nasadit.“

Ještě k tomu tvému prohlášení – jakou cenu bys chtěl? Která by pro tebe měla skutečnou hodnotu?
„Někdy nad tím uvažuju, protože vím, že je jich strašně moc – jsou ceny diváků, ceny kritiků, ceny profesní – a já vlastně nevím, která by mě uklidnila (smích). Určitě by mě potěšila každá, ale nevím, které bych si vážil víc. Takže beru vše! (smích)“

Cena může, ale také nemusí, být potvrzením toho, že člověk něco dělá dobře. Co je pro tebe tímto potvrzením?
„Dobrá kritika člověka povzbudí, ale možná už to neřeším tak jako kdysi. Nejvíc mě asi potěší, když potkám na ulici někoho, kdo nemá ostych, poděkuje a řekne, že se mu líbilo představení.“

V jaké jsi fázi svého hereckého života?
„To je strašně těžké, na to nedokážu odpovědět. Jsem spokojený v Aréně, ale jsou dvě tři divadla v Praze, která by mě zajímala. Nevím, zda přímo na angažmá, protože jsem strašně opatrný člověk, ale určitě třeba na hostování. Teď jsem si vzpomněl na to, co nám na škole říkala paní Gasnárková. Že jsou mladí herci, kteří jsou na škole strašně šikovní, talentovaní, ale stane se, že během pár let to, co na nich bylo krásného, zajímavého, zmizí. A někdo postupně rozkvétá – každý má ten vývoj jiný. Tak já doufám, že ještě pokvetu (smích)!“

Jak by ses v Aréně zařadil jako herec? Jsou role, u nichž už tušíš, že je budeš hrát ty?
„Myslím, že mě má Ivan prokouknutého, takže asi zhruba většinou tuším.“

Co bys rád hrál a zatím tě to minulo – nemyslím konkrétní roli, ale lidský typ, žánr?
„Tak to nevím, nechávám se překvapovat. Teď s Grzegorzem Kempinskym zkoušíme něco, co jsem asi ještě nikdy nedělal, divadelní tvar, se kterým jsem se ještě nepotkal. Thriller na jevišti je pro mě objevný.“

Začínal jsi v Opavě, další tvé zkušenosti jsou z malých divadel – chtěl by sis ještě zahrát na velkém jevišti?
„Nebráním se tomu. Když hostujeme na větším jevišti, tak cítím, že je to jiný vítr. Člověk se do toho může víc opřít, dělat větší gesta, dát všemu větší důraz, to mě baví. Ale asi bych nechtěl hrát na velkém pořád. Je to jiný divadelní svět, kde fungují jiná divadelní pravidla. V menším je to technicky trošku lehčí. Ale zase jakmile člověk není pravdivý, hned je to vidět, není tam žádná maskovací vzdálenost.“

V Hráčích jste jen samí chlapi, teď ale zkoušíš sám se třemi kolegyněmi. Co je ti příjemnější? Nebo co je horší?
„Už mě to několikrát během zkoušení napadalo, že je to zvláštní situace. Ale baví mě pozorovat ten ženský svět. Jak ten soukromý, tak ten postav ve hře. Přijde mi, že holky, když je potřeba něco vyřešit, tak si to prostě řeknou a jdou od toho, neřeší. Navíc – hraju poprvé větší vztah s Petrou Kocmanovou, a tím, že se herecky ještě tolik neznáme, pořád se ještě překvapujeme. Objevování dosud neznámého je vždycky profesní rajc.“

Jsi typ herce, který si k roli, tématu hry dohledává další informace nebo vycházíš jen z toho, co zazní na zkouškách?
„Zkoušení mě vždycky hodně pohltí, ale že bych byl ten typ, co se nechá kvůli roli blázna zavřít do psychiatrické léčebny, tak to zase ne. Spíš, a to nás také učila paní Gasnárková, se snažím mít pořád oči otevřené, pozorovat lidi. Pak člověk najde ten důležitý detail, který sympatizuje s rolí, kterou zkouší. „Cucnu si ho“ a dostanu vodítko, jak na to.“

Máš jako herec jasnou představu o roli a bojuješ za ni s režiséry?
„To se mi stalo u Tarelkina, kdy jsem si tu hru přečetl a měl jsem jasno. Pak Ivan Krejčí přišel se svou představou a pro mě bylo hrozně těžké osekat tu svou vizi a přijmout ten jeho výklad. Ale měl pravdu, můj pohled na Tarelkina byl mnohem naivnější.“

Ptám se kvůli tomu, jakou jsi měl představu o Raulovi? Režisér Grzegorz Kempinsky hru upravil, díky čemuž se diváci dozvídají informace stejně jako postavy na scéně a není tedy vše na první pohled jasné tak, jak bylo v původním textu…
„Já jsem si ten původní text přečetl jen informativně s tím, že jsem věděl, že ho Grzegorz bude hodně upravovat. A nebyl jsem si jistý, jestli by to dobře fungovalo. Proto jsem rád za tu úpravu, která dělá celou věc pro diváka mnohem přitažlivější.“

Raul je násilník, lhář, obratný manipulátor – poznáváš v něm něco ze sebe?
„Já se spíš bojím, aby Raul něco neimplantoval do mě (smích). Doufám, že Raul zůstane v divadle a ráno nebude doma! Herec musí nějak přijmout myšlení své postavy, nicméně jsem rád, že ho nebudu muset přijímat moc dlouho. Myslím si, že ve spoustě mužů – nevím, jak je to u žen – existují taková dvířka, a Raul je prostě otevřel. Nevím, čím je otevřel, ale otevřel, a to zlo šlo ven. A i já mám v sobě taková dvířka, ale asi ne tak velká. Když jsem byl mladší, tak se občas silné negativní emoce a agrese také dostávaly ven.“

Dnes už to tak nemáš?
„Časem jsem pochopil, že člověk je tady kvůli jiným věcem, než aby ze sebe pouštěl zlo a strašil ostatní lidi. Tím nechci říct, že Raulovi rozumím. A nemůžu říct, že je mi při tom zkoušení s ním dobře. Někdy mám i potřebu Raula litovat, asi proto, že to v sobě nedokázal ovládnout, že tomu podléhá. A že se s tím někdo musí narodit a musí s tím žít. To jsou krajní meze, krajní meze zla.“

Jaké jsou tvé krajní meze – kam bys nikdy nezašel?
„Třeba K2, tam bych asi nikdy nezašel (smích). Ale vážně – nikomu bych nechtěl vědomě, chladnokrevně ublížit.“

 


Sexuální násilí je problém, který je často zlehčován v neprospěch oběti. Proto mj. i Mastrosimone svou hru napsal – jako satisfakci své známé, která byla znásilněna, ale porota jí neuvěřila, násilníka propustila, a ten ji terorizoval tak, že se kvůli němu musela přestěhovat. Jak ty bys přistupoval k tomu, kdyby ti tvá přítelkyně řekla, že se jí něco takového stalo? Jak bys reagoval? Chtěl bys trest nebo pomstu?
„Mě tyhle věci často napadají, když sleduju nějaký film. Myslím, že jsem ten typ, který by volil cestu pomsty. I když nejsem pomstychtivý člověk. Ale v určitých situacích se mi pak reakce spínají instinktivně, a tohle by asi byla jedna z nich. Ale když tomu dáš určitý čas, pomstu nevykonáš, tak naběhne mozek a začne to řešit rozumově. Jenže mít ten čas, odstup…“

Krajní meze upravil režisér do podoby thrilleru? Jak ho dobře udělat na jevišti?
„To byla první věc, kterou Grzegorz říkal na zkouškách – nemáme prostředky, které má film. Přesto po nás chce, abychom hráli filmově-minimalisticky, autenticky, co nejméně divadelně. Ale forma celé inscenace je divadelní. Tím, že nemáme k dispozici detaily kamery, střih, tak vycházíme jen z divadelních prostředků.“

Proč by diváci měli vidět Krajní meze?
„Protože žijeme ve společnosti, která některé věci přehlíží. A Krajní meze otevírají témata, která jsou mnohdy pro společnost nepohodlná.“