DIVOKÁ KACHNA JE TAKOVÁ HYMNA PSYCHOPATŮ

 

Rozhovor s hercem Josefem Kalužou

 

Naposledy jsme spolu mluvili před premiérou Krajních mezí, což jsou nějaké dva roky zpět. Tehdy jsi říkal, že jsi v Aréně spokojený, ale že jsou v Praze dvě, tři divadla, která by tě zajímala… Změnilo se v této souvislosti něco ve tvém životě?
„Jsem o dva roky starší a v Aréně jsem stále spokojený. Sice jsem si žádné hostování nevyzkoušel, abych mohl porovnávat, ale práce jinde by mě pořád zajímala. Nejsem ovšem aktivní typ, který by obvolával divadla a nabízel se, spíš čekám na podněty zvenčí. Hostování bych vnímal jako refreš, lehké odpočinutí si od lidí, které mám jinak samozřejmě rád. Je to stejné jako s rodiči, když se od nich odstěhujete, jste si potom vzájemně vzácnější.“
 

V Ostravě se objevuješ i v řadě divadelních projektů mimo Arénu – neuvažoval jsi, že bys skončil v angažmá a dělal jen věci, které tě baví?
„Pokud bych měl dělat jen to, co mě baví, tak bych se přestěhoval na Slezskou Hartu a chytal od rána do večera ryby. Ale to by mě možná taky přestalo po nějaké době bavit, byl bych přejedený ryb a měl prosezeniny na zadku. Angažmá občas svazuje a člověk nemůže vzít vše, co je mu nabízeno, ale naštěstí to zatím nikdy nebyly projekty, jejichž odmítnutí by mě potom mrzelo.“

 

Co kontroverzní Pečený sněhulák? Jak vnímáš s odstupem svou účast v něm?
„Pečený sněhulák byla největší věc, kterou jsem kdy pro televizi dělal. Protipól k náročnějšímu repertoáru, kterému se věnujeme v Aréně. Tohle byl relax na vyblbnutí. Ohlasy na to byly velice rozporuplné, myslím, že řada lidí podlehla mediální masáži, která se proti pořadu rozběhla. Ale vím o pár lidech, kteří s odstupem času svůj názor pozměnili a teď si jednotlivé díly sjíždějí na you tube. S tvůrci jsme chtěli pokračovat, ale Česká televize už další řadu neschválila. Pak byla v plánu divadelní verze téhle šílenosti v právě se tehdy rozjíždějící Heligonce, ale nakonec vše skončilo tím, že s kluky děláme krátká videa podobného typu pro youtube.“
 

Loni jsi oslavil čtyřicítku – řešíš věk?
„Neřeším, jen vnímám úbytek fyzických sil. Třeba Penzion pro svobodné pány hrajeme osmou sezonu. Gagy, které jsme si tam navymýšleli tenkrát, byly v pohodě zvladatelné a dělali jsme je hravě. Dneska zjišťuju, že po představení pak ještě půl hodiny funím a vydýchávám to.“
 

Jak se ti zkouší s mladými režiséry? Jsou pro tebe autoritou?
„Nastavil jsem si to tak, že pro mě režiséři autoritami jsou. V Aréně mám navíc to štěstí, že tu pracují jen takoví, kteří jimi jsou i přirozeně, třeba právě teď David Šiktanc. S režiséry problémy nemívám, spíš jsem je měl s výklady textu. Kdysi jsem si hry četl dopředu, udělal si nějakou představu, a když se lišila od režisérova výkladu, bylo pak těžké ho přijmout za svůj.“
 

Autoritou je každopádně dramatik Henrik Ibsen – jak se ti líbí v jeho Divoké kachně?
„Tak hlavně, aby se jemu líbilo, že jsem v jeho Divoké kachně já. V Ibsenovi zkouším poprvé, ale od těch, kteří v něm už dělali, vím, že dlouho hledali to správné vyjádření a uchopení postav. U Ibsena je krásné postupné odkrývání pravdy. To, oč v příběhu jde, není naservírováno napřímo. Postavy před sebou uhýbají, máloco řeknou otevřeně, občas nejsou schopny komunikovat vůbec, hodně mi to připomíná Čechova. Oproti jiným hrám je to jiné i košatým jazykem, takže se text těžce učí. Dramaturg Tomáš Vůjtek na čtené zkoušce řekl: „no, ona je to vlastně taková hymna psychopatů´“.
 

Můžeš říct, jakou hraješ postavu?
„Hjalmara Ekdala, člověka, který nemá vlastní názor, je schopný se přilepit na kohokoliv zdánlivě silnějšího ve svém okolí. Žije v domácnosti se svým otcem, ženou a dcerou. Rodinu v minulosti zasáhlo nepříjemné vyšetřování a tím pádem klesla ve společenském žebříčku o několik pater. To Ekdala poznamenalo a tak pracuje na nápravě. Po svém. Navíc se dozví důležité okolnosti týkající se jeho manželky a dcery, a místo toho, aby situaci čelil jako skutečný muž, tak o tom jen nedospěle mluví. Nakonec vše přetaví v nic neřešící nenávist ke svým nejbližším, dokonce i k té nejnevinnější, tedy k dceři.“
 

Co bys vzkázal těm, kteří by se třeba obávali na Ibsena jít?
„Pokud takoví jsou, tak jim rozumím, taky jsem si vždycky myslel,že jeho hry hry nebudu chápat,že jsou příliš zatěžkané a ponuré… Taky díky tomu, že člověk každou chvíli slyší na zkouškách jiných her připomínku – nehrejte to jako Ibsena (netrpte tak :)). Teď ale vlastně zjišťuji, že to byl docela veselý autor, jen si nebral servítky, a že příběh Divoké kachny je spíš tragikomický než tragický. To tragické na něm je, jak jeho postavy jednají hloupě a to komické na něm je, jak hloupě jeho postavy jednají! Tak snad se nám tu hymnu psychopatů podaří naplno rozeznít.“

Divoká kachna otevře sezonu nových premiér

Inscenace Divoké kachny, hry klasika moderního dramatu Henrika Ibsena, zahájí Rok divokých smíření v Komorní scéně Aréna. Premiéra tohoto dramatu se stane prvním novým titulem letošní sezony.
Divoká kachna tak bude teprve druhým Ibsenovým titulem v historii Komorní scény Aréna. Tím prvním byly Přízraky, které měly v režii šéfa činohry NDM Petera Gábora premiéru v březnu 2014.
K režii Divoké kachny byl přizván představitel mladé režisérské generace David Šiktanc (1987, vnuk básníka Karla Šiktance), který zde v předloňské sezóně inscenoval Brechtova Baala.
Divoká kachna je dnes mnohými považována za Ibsenovo nejlepší drama, ale nebylo tomu tak vždy. Ibsen si hru začal promýšlet v Římě mezi roky 1882-1883 a definitivní verzi dal do tisku v roce 1884. Premiéra se konala 9. ledna 1885 v Národním divadle v Bergenu a pak následovala „skandidávská“ uvedení v dalších městech. Obecenstvo bylo vesměs zmateno, nerozumělo směšnosti hrdinů hry a marně v nich hledalo životní vzor. Ani evropské premiéry nedopadly o mnoho lépe. Jedním z mála kritiků, kdo se hry zastal, byl G. B. Shaw, který ocenil kontrast mezi komickými situacemi a trapným ideovým tápáním postav, jež je rovněž zdrojem groteskně pojatého humoru. Většina kritiků ale shledávala hru truchlivou, misantropickou a přinášející beznaděj.
Pohled představitele dnešní mladé režisérské generace na Divokou kachnu je ale diametrálně odlišný:
„…já tu hru beru víc jako text před-expresionistický než realistický (…) provedli jsme razantní zkrácení, děje jsou tudíž rychlejší než u striktně realistického dramatu. A kdybychom hledali jen ten čistě realistický základ, tak se z toho stane tíživá tragédie, přičemž ta hra je napsána jako dost brilantní komedie. A to je také důvod, proč byla reakce diváků při prvních uvedeních tak problematická,“ říká režisér David Šiktanc.
A podobně text vidí i představitel jedné z hlavních rolí, herec Josef Kaluža:
„…zjišťuji, že to byl docela veselý autor, jen si nebral servítky, a že příběh Divoké kachny je spíš tragikomický než tragický. To tragické na něm je, jak jeho postavy jednají hloupě a to komické na něm je, jak hloupě jeho postavy jednají! Tak snad se nám tu hymnu psychopatů podaří naplno rozeznít,“ čímž naráží na poznámku, kterou na první čtené zkoušce hru charakterizoval dramaturg Tomáš Vůjtek.
Divoká kachna je příběhem rodiny Ekdalových, kteří si nesou jisté společenské poznamenání z minula. Navíc se otec rodiny Hjalmar Ekdal (Josef Kaluža), prostřednictvím přítele z mládí, dozví jisté skutečnosti, které otřesou jeho životními jistotami. A díky jeho neschopnosti postavit se životu zpříma, být autentický, nakonec dojde k tragické události. „Ta hra je o pátrání, co je životní pravda a co životní lež. Kdy ještě autenticky žijeme a kdy už se obklopujeme různými formami vycpávek a clon, které před sebe stavíme, a které jsou nám často obranou či výmluvou před skutečností. (…) A Divoká kachna nádherně mapuje, proč lidé utíkají od skutečnosti a jaké to může mít důsledky. Tématizuje ne zcela autentický vztah člověka k vlastnímu životu,“ objasňuje režisér David Šiktanc.
V inscenaci se vedle herců Komorní scény Aréna jako Josef Kaluža, Michal Čapka, Vladislav Georgiev, Tereza Cisovská, Zuzana Truplová, Alena Sasínová-Polarczyk, Petr Panzenberger a Šimon Krupa, objeví také hostující Kostas Zerdaloglu, člen činohry Slezského divadla v Opavě. Ten se na prknech KSA pohostinsky objevil již několikrát, naposledy před pěti lety v inscenaci hry Michala Langa Dávníkové.
Autorem scény je Nikola Tempír, kostýmy jsou dílem Juliány Kvíčalové, hudbu složil Ondřej Švandrlík.
Premiéra Divoké kachny bude tradičně v sobotu 22. října 2016 v 18:30 hodin.

Alice Taussiková, PR KSA

IBSENOVA DIVOKÁ KACHNA JE VLASTNĚ BRILANTNÍ KOMEDIE

 

Rozhovor s režisérem Davidem Šiktancem

 

Do Ostravy jste se vrátil po roce a půl – shledáváte nějaké změny?
„Ta doba odstupu je poměrně krátká. Vzhledem k tomu, že vnější rozdíly (ve složení souboru nebo jeho zázemí, ale i ve městě samotném) jsou minimální, je zajímavé pozorovat změny, které se udály ve mně a které tak můžu snáz postřehnout. Každopádně si už se souborem nemusíme pro sebe definovat, co po sobě navzájem chceme. Máme k sobě důvěru a leccos je tudíž snazší, od představy ke konkrétní realizaci je už mnohem kratší vzdálenost.“

Inspiruje vás Ostrava?
„Ve vztahu k Ostravě se to už stalo jistým klišé, ale klima tady je skutečně jiné, město v sobě nese téma. Nevím, zda bych byl schopen – jako host – přesně popsat, zda povstává ze specifické struktury města, povahy zdejších lidí (oné často proklamované rázovitosti…) nebo jiných aspektů. Můj vlastní vztah k Ostravě pro mě od jisté chvíle splývá se spoluprací s Arénou a jejím souborem. Zkoušení tu není omezené časem zkoušek, vše se pořád žije, diskutuje, hledá… A to není úplně obvyklé. Zkoušení Baala pro mě bylo zlomem. Měl jsem za sebou dost nepříjemnou profesní zkušenost, a kdyby ta práce nebyla tak intenzivní a radostná, věnoval bych se teď už možná něčemu úplně jinému.“

Vaše inscenace Baala zaznamenala kontroverzní reakce, třeba i na festivalu Ostravar. Té diskuzi jste byl přítomen. Jaký je to pro tvůrce pocit, když mu takhle naživo hodnotí inscenaci? A vy jste tehdy i vstoupil i do debaty…
„Já si to tedy pamatuji o něco méně, protože po dvou večerech s Petrem Panzenbergerem člověk zapomíná na ledacos… Ale mně se tam potvrdil nešťastný stav komunikace mezi kritikou a divadelníky obecně. Ať ty reakce (a nejen na Baala) byly pozitivní či negativní, tak až na naprosté výjimky, neotevíraly skutečný dialog a ta debata pro mě byla zklamáním. Kdybych tam měl být podroben nějaké zásadní, zevrubné kritice, tak by mi to samozřejmě bylo nepříjemné a asi bych to v sobě potřeboval přežít, ale byl jsem na to hrozně zvědavý. Ale všichni jen – navíc často nepřesně a vágně – líčili své dojmy. Z toho nic nepovstává. Pro mě byl nejzajímavější názor jedné z polských kritiček, která prohlásila, že podoba té inscenace byla něčím očekávatelná. S tím jsem souhlasil a vnímal jako deficit, že jsme ji nedostali ještě o trochu dál. Já jsem do té debaty nechtěl vůbec zasahovat, ale prohlášení, která tam padala, mě iritovala faktickou nouzí, ne, že bych se potřeboval obhajovat.“

Minule jste říkal, že vaší doménou je německá dramatika – jak jste se tedy dostal k Divoké kachně? A nechtěl byste raději dělat něco současného?
„Já se současné dramatice věnuji docela dost, třeba mým následujícím titulem bude česká premiéra poslední hry Mariuse von Mayenburga. Ale jedna z linií současného divadla je otevírat klasické texty a vstupovat do nich silně přítomným pohledem. Navíc u Divoké kachny je třeba zdůraznit její mimořádnou nadčasovost. I když zde se navíc trochu bolestně ukazuje, že jsme se jako společnost – v jistém smyslu slova – nikam neposunuli a stále opakujeme určitá schémata. To je také důvod, proč se v posledních letech na českých i evropských scénách začala masivně nasazovat jiná Ibsenova hra, Nepřítel lidu. Je pravda, že jsem se mnohé Ibsenovy texty pokoušel prosadit v různých divadlech od doby, co jsem opustil školu. (V jednu chvíli existovala možnost, že by jednou z prvních premiér Nového divadla v Plzni byl Stavitel Solness…) Často ale panoval – pro mě poněkud překvapivý – názor, že jejich uvedení by bylo příliš odvážné. Až když jsem zmínil Ibsenovo jméno tady v Aréně, tak se ihned začal generovat konkrétní text, přičemž Kachna se nakonec vyklubala i s ohledem na kontext celé sezóny. Divoká kachna je hra mimořádně kompozičně napsaná, způsob expozice postav a rozvíjení dramatického konfliktu je naprosto brilantní.“

Můžete přiblížit, o čem Divoká kachna je?
„O pátrání, co je životní pravda a co životní lež. Kdy ještě autenticky žijeme a kdy už se obklopujeme různými formami vycpávek a clon, které před sebe stavíme, a které jsou nám často obranou či výmluvou před skutečností. Mně se blíží třicet let věku a strašně vnímám tu změnu životního rytmu. Najednou je nutno se rozhodnout, co člověk myslí a nemyslí vážně, a sám vidím, jak mám v sobě nánosy a návyky, které mě od té skutečnosti odtlačují nebo ji alespoň ke mně nepouštějí tak čistě, jako to bylo kdysi. Myslím, že skvěle to v širším společenském měřítku reflektuje třeba film Kobry a užovky. Vyrůstal jsem v pocitu, že teď už můžeme všechno a najednou zjišťujeme, že se ten horizont ztenčil, že všechno nestihneme. A je třeba se rozhodnout, přičemž vidím, jak řadu věcí už prožívám neautenticky. A Divoká kachna nádherně mapuje, proč lidé utíkají od skutečnosti a jaké to může mít důsledky. Tématizuje ne zcela autentický vztah člověka k vlastnímu životu.“

Jaké jsou ty vaše clony stínící autentičnost života?
„Abych se vyhnul odpovědi, zmíním alespoň ono – v tomto směru povšechně proklamované – vnímání skrze display telefonu. Je to asi nejviditelnější symptom toho, že se privatizuje úplně všechno v lidském prostoru. A ve scénografii téhle inscenace si realizuji svůj strach a zároveň bezmocnou touhu po idealizovaném pokoji z IKEA, po tom naprosto srovnaném životě, kde všechno má svoji příhodně velkou poličku a krabičku, po pohodlí a měkkosti. Když procházím tímhle obchodním domem, tak po tom bezmezně toužím, ale zároveň vím, že to vlastně vůbec nechci, a že bych takhle život ani neudržel.“

Zažil jste někdy situaci, která je základem dramatického konfliktu ve hře? Tedy boj mezi neužitečností pravdy a užitečností lži?
„Ta hra dostatečně prokazuje, jak je pravda bezcenná ve chvíli, kdy není možnost, aby ten, komu se sděluje, ji pochopil a přijal. Pak je to jen hojení se jedné strany vlastní morálností. Já sám mluvím víc, než by bylo dobře a často se mi stane, že nejsem dobře pochopen, protože koneckonců není ničí povinností mě chápat. A pak je nutno nést zodpovědnost. Navíc neexistuje objektivní pravda, a když tvrdím, že mám pravdu, tak to znamená, že si jen arogantně nedokážu představit jinou perspektivu. A i o tom je Divoká kachna.“

Lžete?
„V každodenních situacích poměrně hodně, protože jsem nedochvilný a stále pro to hledám různé omluvy. Ale vždy to má reálný základ, protože dobrá lež vždycky vychází ze skutečnosti. Ale v zásadních věcech a blízkým lidem nelžu.“

Jde o hru, která balancuje na pomezí směrů a možná i žánrů – jak skloubit v jedné inscenaci tyto roviny? Třeba v případě scény jste naznačil jistou realistickou konkrétnost…
„Nám nešlo o to ukázat pokoj z IKEA, ale předváděcí pokoj z IKEA. Takže není jisté, zda to místo je pouhá instalace nebo skutečný životní prostor. A v tom je zásadní rozdíl. Čímž se i pojmenovává lehce groteskní styl té věci, protože já tu hru beru víc jako text před-expresionistický než realistický. Navíc jsme provedli razantní zkrácení, děje jsou tudíž rychlejší než u striktně realistického dramatu. A kdybychom hledali jen ten čistě realistický základ, tak se z toho stane tíživá tragédie, přičemž ta hra je napsána jako dost brilantní komedie. A to je také důvod, proč byla reakce diváků při prvních uvedeních tak problematická. Lidé se tehdy neorientovali, zda ji mají brát jako komediální nebo tragickou.“

Ibsen o svých hrách tvrdí, že nedávají odpovědi, pouze kladou otázky. Vy znáte alespoň některou z těch odpovědí?
„Určitě ne. Ty otázky jsou nezodpověditelné. A kdyby si snad člověk myslel, že tu odpověď zná, tak už to je důkazem, že ta odpověď není pravdivá nebo je jen dílčí. A to je to, co mě v té hře také zajímá – pátrat po důvodech, proč věci jsou, jak jsou, proč postavy volí ten ne zcela autentický způsob žití. Přičemž tohle je jen hra, v životě člověku chybí alespoň ta srozumitelnost pěti dějství.“

Co kdyby se někdo rozpakoval na Ibsena jít…
„Já bych chtěl, aby to byl intenzivní zážitek, přičemž teď nekladu důraz na slovo zážitek, ale na intenzivní. Aby to mělo intenzitu, grotesknost a přitom velkou lehkost.“

Hraniční zážitek?
„Hraniční je docela pěkné, když už musíme použít nějaké nepřesné adjektivum.“