Herectví je nepohodlné, v tom má Divadelník pravdu

Když jsme spolu mluvili před dvěma lety, bylo po udílení Cen divadelní kritiky. Tehdy jsem se ptala, zda se ta cena nějak projevila v rámci nabídky mimodivadelní práce, a ty jsi tvrdil, že nic. Ovšem v poslední době jsem tě viděla v řadě televizních projektů…

„Ale tak, zas toho tolik není… Všiml si mě Jan Hřebejk, se kterým jsem zatím dělal tři věci. Nejdřív to byla malilinkatá rolička v seriálu Zahradnictví, potom mi zavolali, že by mě chtěl do seriálu Rédl, který teď běžel a ta poslední věc, detektivka Živé terče, se točila o prázdninách. A do toho jsem ještě dělal dětský pořad České a Slovenské televize Kriminálka 5. C, kde hraju zmateného, barvoslepého učitele. A v ostravském dětském soutěžním pořadu s názvem Už tam budem? čtu komentáře, tedy voiceovery, jak se dnes říká, a do toho mi tam ještě přibyla role Kapitána Tečky, což je hologram.“

 

A pak, že nejsou nabídky…

„Tak jo, jsou, ale čas není.“

 

Vedle televize tě ale diváci mohou nyní vidět i na jiném ostravském jevišti, a to v Divadle Antonína Dvořáka…

„Když jsme s Januszem Klimszou zkoušeli Chachariji, tak se mě tak na půl úst zeptal, jestli bych asi u něj nechtěl zahostovat. A tak jsem se po šestadvaceti letech zase podíval do Národního divadla moravskoslezského, kde jsem byl kdysi dávno jako elév. Znovu jsem se setkal se bývalými kolegy, s Honzou Fišarem, s paní Cónovou, s Maruškou Logojdovou, ale také s novými lidmi. Bylo to krásné…“

 

Jaké to bylo, vstoupit po tak dlouhé době zase na velké jeviště? Měl jsi trému?

„Trému jsem neměl, naopak, docela jsem se těšil, jak to na mě všechno bude působit. Jaké to bude, znovu vstoupit na jeviště, na kterém jsem poprvé zkusil ´ta prkna´. Práce to byla nádherná a hodně mě to bavilo.“

 

Neimplantovalo ti to, alespoň na chvíli, myšlenku, že kdyby přišla nějaká nabídka odjinud, že bys o ní uvažoval?

„To je zákeřná otázka, ale v tuto chvíli, teď, dnes, musím říct, že bych o ní uvažoval. A dalšímu hostování se také nebráním, ale nic není v dohledu. Naše třída se nám s Vláďou Georgievem přihodila v podstatě proto, že v NDM chyběli lidi, protože byli všichni ve velkém obsazení Roku na vsi.“

 

Jaký teď prožíváš čas, co je aktuálním tématem tvého života?

„Aktuálně se tak trošku zabývám dalším působením tady v divadle. Ne, neuvažuju o nějakém odchodu, ale spíš přemýšlím, co mě tady ještě čeká, co bude dál, jestli to moje působení tady jen tak nevyvane. Jestli třeba nezačnu být nepotřebný…“

 

Někdo ti dává najevo, že jsi nepotřebný? Proto ti zřejmě dali Divadelníka, že?

„Tak to bylo za trošku jiných okolností. Po nějaké zkoušce jsem řekl dramaturgovi Tomáši Vůjtkovi, že budu v Aréně pětadvacet let, a že mám takovou prosbu nebo přání, jestli bych k tomu výročí nemohl dostat nějakou větší věc. A Tomáš řekl – tak Divadelník! Uznávám, že ty moje úvahy o potřebnosti a nepotřebnosti jsou takové moje stihomamské myšky. Ale někdy se mi zdá, že mám práce málo, a že si o ni musím říkat. Já bych totiž nejradši pořád jen zkoušel a hrál. Asi přišla nějaká krize středního věku, kdy chci najednou všechno stihnout, co nejvíc toho udělat. A když nezkouším dvě věci za sebou, tak se pak strašně nudím a myslím na kraviny…“

 

Co bys v tuto chvíli aktuálně ve svém životě změnil?

„V tuto chvíli asi nic.“

 

A chtěl jsi někdy změnit to, že jsi herec?

„Teď, poslední dobou, si občas říkám, jaké by to bylo, kdybych byl třeba řidič trolejbusu a jezdil s trolejbusem číslo 105. Ale to by se mi líbilo asi jen chvilku. A třeba by mi dali i nějakou jinou trasu, nebo kdybych párkrát naboural, tak by mě dali třeba na dispečink… Ale opravdu mě to občas napadne, jaké by to bylo nebýt v divadle…“

 

A já ti odcituji pasáž z Divadelníka: „…doživotní divadelní žalář a přece žádná dezerce / Káznice v podobě divadla / Desetitisíce chovanců bez nejmenší naděje na milost…“ Jinými slovy – divadlu nelze uniknout. Nelze?

„Tak to je, no… nejde uniknout a jinak to asi nebude… A ty myšlenky na trolejbus – opravdu mě napadne, že by to bylo krásné, řídil bych ten trolejbus, byla by pohoda a nemusel bych nic řešit, jenom jestli blikne zelená a jestli správně zastavím na zastávce… Samozřejmě, jsou to chvilkové úlety, které mám ve chvíli, kdy se mi nechce zkoušet, kdy jsem třeba ráno blbě vstal, nebo když mám stres z představení… Já to pořád všechno beru dost zodpovědně a nedokážu divadlo dělat levou zadní. Naopak, cítím čím dál tím víc zodpovědnosti, pořád mě provází tréma a nervozita, a to je někdy už trošku ubíjející.“

 

„Herectví je nepohodlné / co s ním souvisí / samá potíž,“ říká tvá postava v Divadelníkovi. Takže je to tak?

„Herectví je nepohodlné, má pravdu. Nepohodlnost herectví je v tom, že tam musíme za jakýchkoliv okolností. Když ráno vstanu a bolí mě hlava, tak nezavolám do práce, že dneska nepřijdu, že si beru volno. Člověk tam musí přijít a musí tu práci odvést, a když nepřijde, tak už je opravdu zle. Nepohodlné je to taky v tom, že člověk dva měsíce zkouší inscenaci a potom přijde nějaký chytrý člověk a napíše, že to stálo úplně za nic, škrtem pera to odsoudí a třeba ovlivní spoustu dalších lidí v jejich názoru. Což mě někdy dost frustruje.“

 

Divadelníka jsi dostal k pětadvaceti letům v Aréně – napadlo by tě na začátku, že tady budeš čtvrt století?

„Je to strašně dlouho… ale ne, nepřemýšlel jsem, jak dlouho tady zůstanu… Bylo to strašně rychlé a je to najednou pryč… Ale nejsem nostalgický…“

 

Které momenty spojené s Arénou ti na první dobrou vyvstanou v hlavě, když se ohlédneš zpátky?

„První dvě inscenace, Bleděmodrý Petr pro děti a pro dospělé Jakub a jeho pán, iniciační věci. Starý prostor, stará Aréna, přespávání na zkušebně, pařby. Průběžná O(s)trava krve, Prorok Ilja… a z té novější… Vůjtkův dějepis (smích) S nadějí, i bez ní a Slyšení, pak Hráči, Goldbergovské variace, Jubileum… je toho hodně… Fakt hodně.“

 

Budeš teprve druhým českým Divadelníkem, prvním byl Martin Huba…

„No, ten byl slovenský (smích).“

 

Ale v Divadle Na zábradlí, takže českým… Je to role, kterou lze považovat za bilancující? Nebo tzv. za zásluhy, kdy k ní herec musí dozrát?

„My to máme zřejmě trošku jinak postaveno. Ale je fakt, že se to asi nedá hrát ve třiceti, nevím, jestli se to dá hrát ve čtyřiceti šesti, záleží na tom, jak se to udělá. Jeho věk tam není dán a on si myslí, že o divadle ví všechno. Ano, nějakou dobu to dělá, jak dlouho a jak dobře, to je otázka. Když tvrdí, že je herec státní scény a plive na zájezdovky, tak je otázka, do jaké míry v tom státním divadle fungoval, co tam hrál, jestli náhodou nebyl čtvrtý zbrojnoš vpravo. V originále se ta hra jmenuje Der Theatermacher, pro což v podstatě není český ekvivalent. Theatermacher je někdo, kdo si myslí, že divadlu naprosto rozumí, a že všechno, co dělá, je dobře. Takový ten Mistr v uvozovkách. Ne skutečný bard, který má za sebou oslnivou kariéru.“

 

Co se prostřednictvím této hry diváci o divadle vlastně dozví?

„Není to hra až tak o tom, jak to v divadle chodí, byť se celou hru nemluví o ničem jiném, ale spíš o tom konkrétním člověku a jeho charakteru. Divadelník Bruscon divadlu zasvětil celý život, všechno podřizuje, jak on sám říká, tomuto výsostnému umění a díky tomu terorizuje svou rodinu i všechny kolem. Navíc napsal hru, o které si myslí, že je nejlepší na světě a sebe považuje za toho nejlepšího herce na světě, takže všichni ostatní jsou idioti, co nic nechápou. Vlastně je to o tom, jak to v divadle chodí, docela dost (smích).“

 

Bruscon se tváří, že divadlo je něco víc, než běžný svět. Je?

„Není. Je to svět fantazie, magie a příběhů, ale ty příběhy vychází z běžného života lidí tam venku. Divadlo nemůže být nikdy víc než život.“

 

A je něco, v čem by ses s ním, za všechny roky strávené u divadla, dokázal ztotožnit?

„Asi ne, on je trošku úchylný. On je naprosto posedlý sám sebou a svou neomylností. Terorizuje okolí ve jménu umění. Zatím jsem nedospěl k tomu, že bych tam našel cokoliv podobného se mnou (smích). Je to opravdu šílenec.“

 

Divadelník je hra především o titulní postavě – je pro tebe náročnější než třeba Slyšení?

„Já to takto neporovnávám, ale Slyšení bylo náročné v tom, že tam byla fakta a data. Hodně faktů a dat, které jsem si buď zapamatoval, nebo škrtl (smích). Tady je to náročné v tom, že Bruscon má v textu řadu střihů, kdy úplně změní téma a ta témata na sebe průběžně navazují, takže mně občas dělá problém se zorientovat, která repetice to zrovna je. A taky je to docela fyzicky náročné, protože jsou tam akce trošku ve stylu Commedie dell arte nebo tragikomické grotesky. Režisér a i já jsme si je tam vymysleli, nejdřív z legrace, jenže teď to tam fakt musím dělat (smích). Zkoušení s Andrém je náročné, on chce vždycky zkoušku naplno, na 100%. Není to žádný kruťas, ale nešetří nás.“

 

Když jsi zmínil režiséra André Hübner – Ochodlo, který je napůl Němec a napůl Polák – myslíš, že se nějak projevuje, že dělá hru německy mluvícího autora právě Němec?

„Já nevím, jak by to dělal český režisér, ale určitě to vliv má. On se v Německu narodil a studoval tam režii, mimochodem třeba George Tabori byl jeho profesorem. Sám o sobě říká, že neumí dělat nic jiného, než expresivní německé divadlo a má trošku jinou metodu práce než na jakou jsme u nás zvyklí. Pojmenoval to jako formální divadlo, kdy nejdřív vytvoří formu, která se potom plní obsahem, přičemž my v Aréně pracujeme trošku jinak. Čímž nechci říct, že jde jen o tu formu, ve které se pohybujeme jako loutky, ale k výsledku docházíme jiným způsobem.

 

Vyhovuje ti to?

„Sedí mi všechny způsoby, když jsou dobré, když k něčemu vedou, když vím, o čem hraju a co hraju. Práce s Andrém mi sedí, poprvé jsme se setkali před osmi lety při Jubileu a hned si mě získal. Baví mě.“

 

Proč by měli diváci na Divadelníka přijít?

„Protože tam hraju (smích). Ale vážně, myslím, že se zasmějí a možná se jim přes Brusconův úporný fanatismus dostane hlubšího poznání i sebe sama.“

 

Ptala se Alice Taussiková

Divadlo je prostor pro striptýz duše

Po několika letech se opět vracíte do Ostravy – vracíte se sem rád?

„Mám rád Česko, mám rád Čechy, české herce a samozřejmě mám rád Arénu. Vždycky se sem rád vracím.“

 

Co vám při zkoušení v Aréně dělá největší problémy a co vám přináší největší potěšení?

„V Aréně žádné problémy nemám, Aréna je především fantastickým týmem, se kterým je radost pracovat.“

 

Čím je pro vás Aréna specifická a odlišná než jiná divadla?

„Pracuji hlavně ve svém vlastním divadle, případně dělám koprodukce na území Polska. Režijně hostuji jen v Česku, v posledních letech právě zde v Komorní scéně Aréna a je to vždy nová zkušenost a dobrodružství. Práce v Aréně je pro mě fascinující, ale i zavazující – vždyť je to několikanásobné Divadlo roku a to budí respekt.“

 

Proč jste si vybral hru Thomase Bernharda, Divadelník? Co vás na ní zajímá, vzrušuje, čím vás upoutala natolik, že ji věnujete ten dlouhý čas potřebný pro inscenování?

„Umělecký šéf Ivan Krejčí mi společně s dramaturgem Tomášem Vůjtkem tento titul nabídli. Svou režijní fantazií aktivuji takové citáty z Bernhardova textu jako:

 

      “ Doživotní divadelní žalář

      A přece žádná dezerce

      Káznice v podobě divadla

      Desetitisíce chovanců

      bez nejmenší naděje

      na milost“

či:  „Jen že si sami věříme

      vydržíme to

      překonáme vše na čem nemůžeme nic změnit

      protože věříme ve své umění

      Kdybychom neměli tuhle víru

      a byť by šlo jen o herectví

      byli bychom už dávno pod drnem“

 

Text hry je nepřerušovaný proud slov, bez interpunkce, strukturovaný jakoby do veršů. Jak takový „slovní průjem“ jevištně ztvárnit?

„Potřebujete talent a fantazii, což herci této inscenace mají a já se moc snažím, abych jim dodal křídla. Nakonec to uvidíte na premiéře 12. ledna. A doufám, že Vám dokážeme, že i tento ´slovní průjem´ lze ztvárnit zábavnou formou.“

 

Bernhard ve svém textu říká: „Divadlo je tisíce let stará perverzita“ V čem jeho perverzita, podle vás, spočívá?

„Já osobně bych divadlo nenazval perverzitou, ale drogou. Divadlo je prostě droga, na které je každý více či méně závislý a, samozřejmě, divadlo je také prostor pro striptýz duše.“

 

A Bernhard rovněž říká: „Talentovaný herec je tak vzácný jak v obličeji řiť“ Jak talentovaným shledáváte Marka Cisovského, který hraje titulní roli? Čím je ideálním představitelem pro postavu divadelníka Bruscona?

„Marek je ideálním hercem hodícím se do role Bruscona, v této chvíli, tady v tomto divadle. Je to rovněž důležitý mezník v jeho kariéře. Pro mne je ctí, že právě v Aréně s ním mohu uvést v život takto výjimečný text.“ 

 

Vy sám jste herec, hudebník, režisér – nakolik je hra Divadelník, podle vás, pravdivá v tom, jak se staví a vyjadřuje k divadlu? Protože se k němu zrovna moc lichotivě nestaví…

„Nepovažuji se za herce. Díky Bohu se herectví nevěnuji, jelikož herectví považuji za nejkrutější profesi na světě. A pokud byste tvrdila, že hra ukazuje svět divadla nikoli ´moc lichotivě´, ale naopak příliš ideálně, měla byste také pravdu.“

 

Potkal jste za svůj život u divadla hodně Brusconů?

„Ano, s několika jsem se setkal, ale ve většině případů to byly ženy ´divadelnice´.“

 

Budou hře rozumět i lidé mimo divadlo?

„Budou uneseni.“

 

Proč by měli diváci na Divadelníka přijít? Co mohou s touto hrou prožít?

„Mohu jen říci: Jestli má někdo rád divadlo, v tom případě je tato hra ´povinnou četbou´ (lekturą obowiazkową).“ 

 

Ptala se Alice Taussiková 

 

Divadelník poprvé v Ostravě!

Ostrava se prostřednictvím Komorní scény Aréna poprvé potká s legendárním titulem rakouského dramatika Thomase Bernharda s názvem Divadelník.

Jde o velmi chytře napsanou reflexi postavení umělce ve společnosti. Do malé rakouské vsi přijíždí tyranský a sebestředný principál Bruscon se svou kočující společností, kterou tvoří jeho manželka, syn a dcera. Hodlá uvést svou vlastní hru, nazvanou Kolo dějin, v níž má vystupovat Caesar, Napoleon, Metternich, lady Churchilová, paní Curieová a další historické postavy. Bruscon tyransky šikanuje členy své rodiny při přezkušování jejich úloh a lítostivě uvažuje nad svým prokletím, které mu přináší život u divadla. Deptá svou rodinu a vše podřizuje svému záměru sehrát svou divadelní hru, o které je přesvědčen, že je tím nejvýznamnějším mezníkem v dějinách dramatu. Ne nadarmo má proto inscenace Komorní scény Aréna podtitul, který je citací ze hry, ve znění: „Shakespeare, Voltaire a já…“

Hra z roku 1984, jejíž název v originále zní Theatermacher, byla další z provokativních textů autora, kterého v Rakousku nazývali „kálečem do vlastního hnízda“, v zahraničí byl ale vždy vysoce oceňován. „Zejména kritizoval, že se Rakušané nevyrovnali se svou nacistickou minulostí, vysmíval se však i sociálně demokratickým vládám, sociálnímu státu a žádný soucit neměl ani s katolickou církví,“ říká dramaturg Tomáš Vůjtek.

Své vnímání světa a života většinou vtělil do podoby osamělého monologu, což se týká jak jeho her, tak i prózy. Jeho hlavní hrdinové často velmi urážlivým způsobem vystupují proti, jak sám říkal, „národu pitomců“ a vůbec celému Rakousku. Odsuzuje tak nejen stát, který označuje za „katolicko-nacionálně-socialistický“, tak i významné instituce, jako třeba vídeňské divadlo Burgtheater i všeobecně uznávané rakouské umělce. „Jeho dílem prostupuje zápas s osamělostí a sebezničujícím nedosažitelným perfekcionismem, přičemž dosažení uspokojivého výsledku by znamenalo stagnaci a tudíž smrt.“ Wikipedia

Ostravská inscenace Divadelníka bude teprve jeho druhým uvedením v České republice, a to přesně po dvaceti letech. První českým Brusconem byl Martin Huba v inscenaci z roku 1999 v Divadle Na zábradlí v režii Jana Antonína Pitínského.

V Komorní scéně Aréna si roli divadelníka Bruscona zahraje zakládající člen divadla Marek Cisovský, který touto rolí oslaví 25 let v souboru.

„…je fakt, že se to asi nedá hrát ve třiceti, nevím, jestli se to dá hrát ve čtyřiceti šesti, záleží na tom, jak se to udělá. Jeho věk tam není dán a on si myslí, že o divadle ví všechno. Ano, nějakou dobu to dělá, jak dlouho a jak dobře, to je otázka. Když tvrdí, že je herec státní scény a plive na zájezdovky, tak je otázka, do jaké míry v tom státním divadle fungoval, co tam hrál, jestli náhodou nebyl čtvrtý zbrojnoš vpravo. V originále se ta hra jmenuje Der Theatermacher, pro což v podstatě není český ekvivalent. Theatermacher je někdo, kdo si myslí, že divadlu naprosto rozumí, a že všechno, co dělá, je dobře. Takový ten Mistr v uvozovkách. Ne skutečný bard, který má za sebou oslnivou kariéru,“ říká k roli Marek Cisovský.

„Marek je ideálním hercem hodícím se do role Bruscona, v této chvíli, tady v tomto divadle. Je to rovněž důležitý mezník v jeho kariéře. Pro mne je ctí, že právě v Aréně s ním mohu uvést v život takto výjimečný text,“  dodává režisér André Hübner-Ochodlo.

Inscenaci nazkoušel stálý polský spolupracovník Komorní scény Aréna André Hübner-Ochodlo, který byl v minulosti podepsán pod inscenacemi jako Beckettovy Šťastné dny, Taboriho Jubileum či Bílý muž a Rudá tvář. I na Divadelníkovi spolupracuje se svým osvědčeným česko-polským inscenačním týmem, který tvoří výtvarnice kostýmů Marta Roszkopfová a hudebník Adam Žuchowski, hraje se v překladu Vladimíra Tomeše.

Vedle Marka Cisovského se diváci mohou těšit na Danu Fialkovou, Vojtěcha Lipinu, Jana Chudého a hostující Annu Polcrovou. Premiéra se odehraje v soboru 12. ledna 2019.

 

Alice Taussiková, PR KSA