Baví mě režisér, kterému věřím

 

Rozhovor s hercem Šimonem Krupou

Já jsem vás snad nikdy neviděla se špatnou náladou, stále jste takhle plný energie?
„Jsem strašně rád, že to tak působí!“

Ptám se proto, že hrajete v osmi inscenacích v Praze, Budovatelé říše budou vaše osmá inscenace v Aréně – jak stíháte být pořád v pohodě?
„Řekl jsem si, že je třeba ohýbat proutek, dokud je mladý. Ale abych byl upřímný, začalo mi to tzv. dávat na zadek o něco dřív, než jsem si myslel. Chvíli trvá, než se člověk naučí propojit produkce různých divadel a tudíž si efektivně zorganizovat čas tak, aby ho to tolik nevyčerpávalo. A když člověk tráví ve vlaku opravdu spoustu času, je mu to pak líto a únava se podepisuje na výkyvech nálad a stresech.“

A aby toho nebylo málo, jste zaangažovaný i v ostravských projektech mimo Arénu…
„Nejnovější je to inscenace Hřeby v hlavě ve Staré Aréně, na duben plánujeme s pár kolegy další projekt, který je zatím polotajný (hlavně proto, že ještě nikdo neví, co to vlastně chceme dělat), a který se tudíž ještě musí dost promyslet, ale v plánu je zajímavé setkání zajímavých lidí. V absintovém klubu Les jsme měli scénické čtení Pestrých vrstev Ivana Landsmanna, které ještě možná bude mít nějaké reprízy. A před Velikonocemi v Lese proběhnou čtyři představení pašijové hry Tomáše Vůjtka O tom nejslavnějším zmrtvýchvstání, což je interostravský projekt, v němž účinkují herci z NDM, Bezručů, Arény – prostě takové fajne setkání.“

Není tedy čas zakotvit jen v jednom městě?
„V Praze jsem byl pět let a nejvíc se to tam začalo rozjíždět právě ve chvíli, kdy jsem získal angažmá v Aréně. Pro mě je důležité mít to vyvážené – v Aréně dělám řemeslné činoherní divadlo v tom nejlepším slova smyslu, zatímco jinde si blbnu. A z obojího mám velmi dobrý pocit.“

Vystudoval jste ostravskou konzervatoř, pak DAMU – jaký smysl má jít po jedné herecké škole na druhou?
„Tyto otázky jsem si kladl i v magisterské práci. První velký rozdíl je v tom, že když přijdete na konzervatoř, je vám 15 let, když jdete na vysokou je vám o čtyři či pět let víc. Na konzervatoři máte pocit, že vám svět leží u nohou, jste přece herec, a co je víc. A pak přijde někdo, v mém případě paní profesorka Gasnárková, kdo vám obrazně dá pár facek a začne vás učit pokoře a disciplíně. A věci, které mě naučila konzervatoř, nějaká herecká zkušenost, povědomí o řemesle, mi umožnily na DAMU lépe vnímat a přebírat, co nám bylo předkládáno zase tamějším ústavem. Vystudoval jsem katedru alternativního a loutkového divadla – tam se povědomí o základech herecké práce opravdu hodilo, protože musíte vědět, jaké hranice a hodnoty překračujete nebo si s nimi hrajete. Ale mám upřímný vztah k avantgardě a jsem přesvědčen, že kolik jevištních řečí herec pozná, tolikrát je hercem. A není řeč o nějakých cirkusových disciplínách, ale o způsobu uvažování, o schopnosti zorientovat se v určité poetice, mít prostě širší rejstřík v chápání jevištních řečí, založený na empirické zkušenosti“

Během konzervatoře jste hostoval v NDM, studovat jste šel katedru alternativního divadla, nyní hrajete v samých malých divadlech a produkcích – odradilo vás snad velké jeviště?
„Ne, to nemá tyhle kulisy (smích). Není to únik od něčeho k něčemu. Já jsem nevěděl, co se sebou, nechtěl jsem zůstávat další dva roky na konzervatoři, na konkurzu do NDM mi tehdejší šéf řekl, že potřebuje jiný typ, se zlínským divadlem jsme se nedomluvili organizačně, tak jsem se rozhodl, že půjdu dál. A myslím si, že se to všechno stalo tak nějak správně. A i když jsem začal na velkém jevišti, tak se v těch menších prostorech cítím bezpečněji – mám rád, když je publikum blíž. Ale klidně bych si zahrál i na velké scéně.“

Nechtěl jste po škole zůstat raději v Praze? Je stále Ostrava „vaším“ městem?
„Ostrava je nasáta s mateřským mlékem, s tím už nic neudělám. Celá tahle bizarní tvrdost a podivná bodrost. Vždycky, když potkám nějakého „stryca na Masarykaču“, který „valí po ostravsky“, tak se zastavím a zaposlouchám se. Jistě, tenhle specifický životní prostor má i své mouchy, ale zdá se, že proces zpětné aklimatizace se daří. A v Praze doteď hraju a už mi asi také zůstane poblíž.“

Co myslíte, že s vámi bude tak za 10 let? A co byste chtěl, aby bylo?
„Chvilku před čtyřicítkou? Chachá! Já už jsem to někde říkal – jsem k sobě natolik šetrný, že si to raději ani nechci představovat. Ale když už bych musel, tak bych si představoval nějakou chatičku pod horami, ovečky, károvanou deku a krb. A pokud budu dělat divadlo, tak se upínám k tomu, aby to pro mě mělo smysl a měl jsem z toho radost. Abych tomu, co dělám a jak to dělám, pořád věřil. Protože nejhorší je, když člověk rezignuje a stane se to pro něj jen rutinním zaměstnáním. Vím, že ve dvaceti šesti se to lehce říká, ale asi nejhorší je ztratit pružnost.“

V Praze pracujete s režiséry mladší a nejmladší generace, v KSA jste zkoušel především s Ivanem Krejčím – jaký typ režiséra vás baví?
„Baví mě režisér, kterému věřím, když cítím, že ví, jak chce hru či její téma udělat nebo má minimálně jasný názor a přesvědčí mě o něm. Což neznamená, že má vše dokonale připravené a přijde na první čtenou s detailně načrtnutou mizanscénou a plánem, jak budou postavena světla. A byť má herce vést, tak je pořád schopný hledat a třeba i přiznat, že se mýlil, což je sympatické. Režisér je slepec, který vede slepé – to není má myšlenka, to je Peter Brook. A to je ten moment, kdy začíná tvůrčí dialog, kdy se hledá a nachází a společně doplňuje. I když divadlo jak známo není tak úplně demokratické. Třeba Ivan Krejčí je zkušený režisér se zvládnutým řemeslem, který navíc nemá potřebu být chytřejší, než autor, nemá potřebu hry dělat jinak, než jak jsou napsané.“

Co Vojtěch Štěpánek?
„ Tím, že je sám herec se svébytnou zkušeností z jeviště, tak vždycky bude pracovat jinak, než režiséři-neherci. Jeho připomínky jsou směřovány k hereckým akcím, našimi figurami hýbe víc zevnitř. Ovšem není pravidlem, že někdo, kdo má hereckou zkušenost, rozumí hercům lépe. S Vojtou Štěpánkem se mi pracuje velmi dobře, je skvěle připravený a nebojí se hledat, nacházet, zahazovat nápady, a myslím, že mu jde o nás všechny na jevišti, abychom se v tom cítili dobře a všemu rozuměli.“

Udrží se a nepředehrává?
„Vojta to občas pochopitelně udělá, ale zase nikoho nenutí, aby ho kopíroval. Když mu dojdou slova, tak ukáže princip chování dané postavy a zahraje ji, jak to vidí on. Přičemž nikdy nezapomene dodat – ale tak bych to udělal já. A občas zvládne prostřídat všechny postavy, aby názorně ukázal, jak je vnímá, což je docela roztomilé.“

Vaše postava je docela oříšek… Co s ní?
„Je to náročné na trpělivost i nervy vzhledem k jejím omezením, co si budeme povídat. Já bych nerad říkal, co je ta má postava zač, protože je vlastně nepojmenovatelná. Je to možná symbol smrti, svědomí, něco, co odsouváme, co si nechceme připustit, čeho se bojíme. Ale je to neporazitelné a nezničitelné a hlavně stále s námi. Pro mě jde o obrovskou metaforu, která má kouzlo právě v tom nepojmenování. A byť ta postava nemá jedinou větu, já ji nepovažuji za méně hodnotnou, naopak, za o to těžší. Když herci vezmou řeč a hodí jej do rohu, musí se s tím vyrovnat jinými vyjadřovacími prostředky a ne začít panikařit. Často si chodím sednout do hlediště a sleduji situace zpovzdálí. Snažím se tak přijít na to, co by bezeslovný Schmürz mohl všechno dělat, jaká je esence postavy mimo tento svět.“

Jak byste pozval diváky na Budovatele říše?
„Přijďte se podívat na to, jak jsme všichni směšní, jak utíkáme sami před sebou a jak se pak všichni strašně divíme.“
 

Apokalyptičtí, přesto vtipní Budovatelé říše Borise Viana

Třetí titul letošního Roku něčím tragikomického přivádí na jeviště Komorní scény Aréna další z velkých jmen světové literatury. Tentokrát dramaturgie divadla představí apokalyptickou hru jedné z legend francouzského moderního umění, Borise Viana.
Život Borisi Vianovi (1920-1959) nevyměřil příliš času, nicméně ten, který měl k dispozici, využil opravdu intenzivně. Nejprve vystudoval techniku a stal se inženýrem hutnictví, aby následně tři roky (1943-46) strávil ve Francouzském normalizačním ústavu. Pobyt v této instituci ho jen utvrdil v jeho odporu k byrokracii a ve sklonech k anarchii. Přirozeně se tedy posléze obrátil ke světu hudby, recese, provokací a mystifikací a stal se jednou z výrazných postav intelektuální čtvrti Saint-Germain-des-Prés. Byl prozaikem, novinářem, jazzovým hudebníkem, dramatikem, písničkářem, hercem, malířem a scenáristou. Udržoval kontakty s filozofy a literáty od Sartra po Ionesca, nejblíže měl ale k Alfredu Jarrymu. Proto se od roku 1952 stal členem Patafyzického kolegia, což byla společnost, která v duchu díla A. Jarryho zesměšňovala měšťáckou omezenost a lidskou hloupost. Při obraně zdravého rozumu a upřímného citu používal nejen ironii, cynismus a lehkou dekadenci, ale i provokaci a mystifikaci. A Budovatelé říše (1957) jsou toho dokladem.
V Budovatelích říše Vian předstupuje před diváky s tragikomickou apokalypsou jedné středostavovské rodiny, reprezentující však celé lidstvo a jeho do sebe zahleděnou malost.
Spořádaná rodinka, ztělesňující metafyzický strach ze smrti, prchá před tajemným Hlukem do stále vyšších pater domu. Tam však nachází vždy o něco menší a stísněnější bytový prostor. Přesto rodiče ujišťují svou dceru, že i nadále žijí v blahobytu, přinejmenším ve srovnání s těmi druhými, kteří takovéto štěstí nemají. Minulost a vzpomínky na vše hezké se snaží vytěsnit z paměti, zato veškerou zlost a frustraci si vybíjejí na zvláštní postavičce jménem Schmürz, která jim slouží jako fackovací panák.
Postavy marní čas banálními rozhovory, z nichž v kontextu věčného, ale bezcílného lidského úniku před sebou samými, mrazí. Život bez duchovní perspektivy, onu ubohou existenci ze dne na den, přijímají jako svůj nevyhnutelný osud, přičemž považují za lepší raději zapomenout, než se duchovně povznést. A na tomto půdorysu se rozehrává působivé podobenství o konci naší „prosperující“ společnosti.
„Na jevišti je nepřetržitě přítomen důkaz nesmrtelnosti a současně postavy trpí fatální absencí Ducha. Jsou to lidé, kteří se potýkají jen s tím, co je teď a tady. Cokoliv bylo hezké, vytěsněme, protože když zapomeneme na hezké věci, tak nám nebude vadit, že dnes se nám žije zle. Jde o pouhou logickou analýzu současnosti, která tu současnost ani nepotřebuje. Hra končí střetem člověka s tím, co ho odjakživa přesahovalo, jen on si to nikdy nechtěl připustit. A tváří v tvář nesmrtelnosti zhodnotí, že život mohl být zcela jiný…“ říká režisér Vojtěch Štěpánek.
Přesto jsou Budovatelé říše hrou vtipnou a divácky atraktivní. To díky autorově ironii, bohaté obrazotvornosti a mistrovskému zacházením se slovy.
Budovatele říše napsal autor těsně před svou smrtí, a je v nich patrný vliv Eugène Ionesca, jednoho ze zakladatelů žánru absurdního dramatu.
„Je to Vianovo mistrovské dílo slov. Opět vytvořil svět, který až mrazivě zrcadlí ten náš. Vše zlé je v jádru tvořeno z pozitivních až ušlechtilých pohnutek. Když máme o někoho takový strach, že mu lžeme do očí, i když ho ta lež třeba zahubí. Pro ty, kteří mají Viana rádi, je to Vian, kterého ještě nikdo pořádně neviděl – neuvědomuji si totiž, že by tuhle hru u nás někdo dělal. Budovatelé říše jsou jednou z posledních věcí, kterou Vian před svou smrtí napsal. A vzhledem k tomu, že umřel mlád, můžeme se tedy domnívat, že jde o jeho vrcholné dílo,“ doplňuje režisér Vojtěch Štěpánek.
Režisérem inscenace je Vojtěch Štěpánek (1984), zcela nové jméno v rámci ostravského divadelního života. Tento mladý režisér v Aréně i v Ostravě pracuje poprvé, jeho domovskou scénou je pražské Divadlo Komedie, kde působí jako ředitel, režisér a herec.
V inscenaci se v roli Otce představí Vladislav Georgiev, jeho ženu hraje Alena Sasínová-Polarczyk a dceru Zuzana Truplová. Tajemnou postavu Schmürze ztvární Šimon Krupa, služku Tereza Cisovská a souseda Albert Čuba.
Na jevišti zazní překlad Jana Tomka, scéna a kostýmy jsou dílem stálého spolupracovníka KSA, scénografa Milana Davida.
Premiéra se odehraje v sobotu 19. března 2016 v 18:30 hodin.

Alice Taussiková, PR KSA
 

Budovatelé říše jsou mistrovské dílo slov

 

Rozhovor s režisérem Vojtěchem Štěpánkem

Původně jste vystudovaný herec – štvali vás snad jiní režiséři natolik, že jste se jím stal raději sám?
„To vůbec ne. Na základní škole jsem měl špatný prospěch a dost jsem natáčel, takže studovat herectví byl vlastně jediný způsob, jak jít v životě dál. Na konzervatoři jsem měl nepřetržitě nutkání psát hry a scénky pro své spolužáky, které jsem zároveň, nechci říct režíroval, ale tak nějak stavěl dohromady a pak jsem měl potřebu to celé někomu předkládat. Nakonec si pedagogové nižšího ročníku Petra Špalková a Ivan Řezáč všimli, jak tam pořád pobíhám a organizuji, a svěřili mi klauzury svého ročníku. Spolupracoval jsem s nimi na Čechovově Rackovi a nakonec mi nabídli, abych jim napsal a zrežíroval absolventské představení.“

Hodně jste točil?
„Nemám třeba pátou třídu, protože jsem natáčel seriál Bubu a Filip a pak ještě stonal. Což mi pak někteří učitelé dávali docela sežrat. Byl jsem takový ten třídní šašek… Už ve čtyřech letech jsem se naučil číst a ve školce, když byl odpolední klid a soudružka tetička šla na cigáro, tak jsem dětem četl pohádky. Pak jsem se naučil nazpaměť všechny desky s Hurvínkem, a v první a druhé třídě, když zbývalo posledních pět minut z hodiny, tak nastalo – Vojtíšku, pojď před tabuli a říkej zpaměti nějaké věci… Chodil jsem na housličky a máma, která vystudovala hru na varhany, mi prozradila, že vedle těch housliček je ještě jedna třída, dramaťák…! Jednou tam přišli lidi z televize, že hledají malého kluka. Tak jsem se posléze dostal do područí agentury, která mě obchodovala vesele dál. Nakonec jsem hrál i půl roku v Ordinaci v růžové zahradě a tam jsem si řekl Dost. Zavolal jsem do všech agentur a řekl, ať už mi nikdy nevolají a teď je to deset let, kdy jsem naposledy točil.“

A už nechcete?
„Rouhal bych se, kdybych říkal, že nechci, je to obživa a postupně odpadlo i to morální dilema, jestli by herci takové věci měli dělat. Navíc vedle těch nekonečných Ordinací vznikají i zajímavé autorské seriály.“

Pamatujete si na svou první režii, na ten moment kdy jste přešel tzv. „na druhý břeh?“
„První profesionální režii se všemi náležitostmi bych neviděl ani tak ve Strašnicích, kde jsem byl mezi přáteli, ale když jsem šel dělat do Liberce na velkou scénu Šaldova divadla.“


Bál jste se?
„Mně to přišlo vzrušující. Přišel jsem někam, kde mi začali říkat pane režisére, na což jsem si dodneška nezvykl. A tehdy to bylo poprvé, kdy mi došlo, že veškerá ta zodpovědnost – i třeba za peníze na scénografii – že jde za mnou. A ona je hrozně důležitá. Když ji člověk nepociťuje, tak to je špatně.“

Tak nebál jste se, ale nepřišly pocity typu – jsem tady správně?
„To si říkám každý den. Kdekoliv, kdykoliv něco dělám, tak si říkám, jestli jsem to já, kdo to má dělat. Když u nás v divadle Komedie nedávno zkoušel jeden polský režisér, tak chtěl, abych hlavní roli hrál já. A je tedy dost zvláštní, když hercům, kterým máte z pozice ředitele zprostředkovávat práci, říkáte, že to budete hrát vy. Podobně to cítím, když dostanu nabídku na režii, protože vím, že je řada vystudovaných režisérů…“

Jak těžké či lehké je být ředitelem v dost mladém věku v divadle, které není jen generační?
„Když došlo na to, že potřebujeme šéfa našeho sdružení a ředitele divadla, tak jsem byl ten jediný, který chtěl vzít někoho zvenku. Ale protože tu vnitřní logistiku a kombinatoriku řídících úkolů jsem už nějakou chvíli prováděl a zvládal, tak všem v divadle přišlo logické, že bych to měl dělat já. Asi i proto, že na lidi nekřičím a snažím se být diplomatický. A nikdo moc nebral ohled na to, co si myslím. Říkal jsem si – oni chtějí, abych tady rozhodoval, ale nedají mi žádnou možnost se rozhodnout… Vzal jsem to, protože jsem pochopil, že pro náš spolek to v danou chvíli bylo skutečně nejvhodnější řešení.

V Ostravě zkoušíte poprvé – překvapila či zklamala vás něčím? Nestýská se vám po Praze?
„To ne, protože tam pořád jezdím, kolikrát se mi stane, že jedu do Ostravy jen na otočku. Čtyři hodiny jedu na zkoušku, čtyři hodiny zkouším a čtyři jedu zase zpátky. Na Ostravě mě fascinuje, jak je v centru liduprázdno a chápu, že je to bolest. Je smůla, že vám tu postavili ten obchoďák, takže lidé už nejdou do obchodů a restaurací v centru, do toho „hezkého města“. Taky tady nejsou večerky, v Praze nenajdete blok domů, kde by nějaká nebyla. Jako byste je nepotřebovali, nebo co… Ale společenský život je tady výborný. Nějaký mladý chlapec ve Staré Aréně mi říkal, že by chtěl do Prahy, protože je tam víc lidí, klubů a divadel. A já jsem mu na to řekl – no jo, jenže ty tam přijedeš a najdeš si to, co máš v Ostravě. Protože to je tvoje krevní skupina. Najdeš si stejné kavárny, hodně podobné přátele, budeš vyhledávat stejnou kulturu. Takže jestli tam chceš jen kvůli tomu, tak to tam nejezdi, protože to už tady máš. Rád v Ostravě chodím po kavárnách, rád sedím ve „Stařeně“ nebo v Lese – tam mi přijde, že je svět v pořádku.“

Chodíte i do divadel? Která inscenace v Aréně vás zaujala?
„S nadějí, i bez ní jsem dokonce viděl třikrát, ovšem ani jednou v Ostravě – dvakrát u nás v Komedii a jednou v Divadle pod Palmovkou. Naděje a Slyšení, to jsou inscenace, které na mě doléhají nejvíc. A to je také důvod, proč jsme chtěli v Divadle Komedie uvést Smíření, ze kterého ale z finančních důvodů sešlo.“

Je něčím práce v Aréně jiná, než třeba v jiných divadlech?
„Je jiná tím komorním obsazením. Pracuju s úzkou skupinou lidí a je zajímavé sledovat, jak se znají, jak na sebe reagují, na jaké frekvence jsou sladění. A protože jsem sám herec a chápu, jak herci fungují, tak vidím ty postupy práce a velkou zkušenost. Pak je velkou výhodou, že se věci dají říkat stručně a jasně a odpadá seznamování se s tím, o jaké divadlo nám vlastně jde. Zkouší se mi tady velice dobře.“

Budovatelé říše jsou vaše dramaturgická volba. Co vás zajímá při výběru textu – téma, příběh, jazyk, humor?
„Když kombinace zmíněného vytvoří svět, v němž za větami postav cítím velký příběh. Když si řeknu, že hra, kterou dělám, je dvěma posledními hodinami dvacetiletého příběhu. A rozkrývám, co je nakumulováno za všemi těmi větami. Vian se zdá symbolický, obrazný, je to hra se slovy, ale když se člověk pídí po tom, proč ty postavy říkají, co říkají, zjistí, že něco skrývají. A když se začnete ptát, co skrývají, tak se dostanete do hrozně zajímavé spleti vztahů, lží, intrik a léta neřešených či nepojmenovaných problémů. A na to se analogicky nabalují další neřešitelné problémy, a celé to už žije svým vlastním životem. V Budovatelích říše se to celé navíc děje na hranici apokalypsy světa. Na jevišti je nepřetržitě přítomen důkaz nesmrtelnosti a současně postavy trpí fatální absencí Ducha. Jsou to lidé, kteří se potýkají jen s tím, co je teď a tady. Cokoliv bylo hezké, vytěsněme, protože když zapomeneme na hezké věci, tak nám nebude vadit, že dnes se nám žije zle. Jde o pouhou logickou analýzu současnosti, která tu současnost ani nepotřebuje. Hra končí střetem člověka s tím, co ho odjakživa přesahovalo, jen on si to nikdy nechtěl připustit. A tváří v tvář nesmrtelnosti zhodnotí, že život mohl být zcela jiný…“

Kdo je divná postava Schmürze, který po celou hru nepromluví, všechny postavy ho jen bijí, a který je jak z jiného světa?
„Byl bych rád, kdyby si lidi tuhle otázku pokládali. Myslím si, že nemá lidský původ a nedokáže fyzicky působit, jen tam je. Můžeme si ho vykládat jako naše špatné svědomí, protože cokoliv uděláme, tak nás přežije a nemáme nad tím žádnou kontrolu. Tvář naší nesmrtelnosti formují lidé, kteří si nás pamatují a činy, které nás zpětně reflektují. Tohle špatné svědomí vzbuzuje touhu ho umlátit, jenže ono nejde zabít, protože je to něco, co tady má být až všechno skončí, je to odraz našeho života.“

Není asi lehké hrát takovou roli…
„To teda jo. My jsme se Šimonem Krupou, který ho hraje, v úvodní fázi vymýšleli, co všechno Schmürz může dělat, a teď se vracíme k původní verzi, která je dost minimalistická. Nicméně závěr hry bude patřit jemu. Bude, stejně jako celá hra, vzbuzovat otázky, ale nebude dávat odpovědi.“

Vian je veřejnosti asi nejvíc znám jako autor Pěny dní – možná i díky nedávnému zfilmování tohoto románu. Jak moc podobní činepodobní jsou Pěně dní Budovatelé říše?
„Je to Vianovo mistrovské dílo slov. Opět vytvořil svět, který až mrazivě zrcadlí ten náš. Vše zlé je v jádru tvořeno z pozitivních až ušlechtilých pohnutek. Když máme o někoho takový strach, že mu lžeme do očí, i když ho ta lež třeba zahubí. Pro ty, kteří mají Viana rádi, je to Vian, kterého ještě nikdo pořádně neviděl – neuvědomuji si totiž, že by tuhle hru u nás někdo dělal. Budovatelé říše jsou jednou z posledních věcí, kterou Vian před svou smrtí napsal. A vzhledem k tomu, že umřel mlád, můžeme se tedy domnívat, že jde o jeho vrcholné dílo.“