UVÁDĚT BAALA JE ODVAHA

Rozhovor s režisérem Davidem Šiktancem

Vzhledem k vašemu příjmení se nemůžu nezeptat – jak těžké je s ním žít a nebýt třeba strojní inženýr?
„Já jsem to tak nikdy asi nevnímal. Dědu, mámu i tátu jsem bral jako rodinné příslušníky, a to, že jsou umělecky činní, jsem si uvědomoval až později…“

Co znamená později?
„Když jsem je začal vnímat v kontextu literárního, resp. divadelního světa. O dědovi jsem se potom učil na gymnáziu… Ale přesto jsem to, možná díky jisté sebestřednosti, vnímal především jako životní okolnost – necítil jsem to tak, že jsem další v řadě, že s nimi budu (nebo můžu být) srovnáván, že můžu být vnímaný svým způsobem protekčně. Právě to hrozilo na DAMU, kde máma učí, ale z těch pěti lidí v ročníku, jsme byli čtyři divadelní děti, nebyl jsem tedy žádnou výjimkou.“

Máma vás na DAMU učila?
„Neučila a byla vůči katedře velmi loajální – co jsem vědět neměl, to jsem nevěděl. Byl jsem vděčný, že jsme byli schopni udržovat ve škole od sebe jistý odstup.“

Divadlem jste žil od mala, co způsobilo, že vás to neodradilo?
„To se taky ptám! (smích) Dlouhou dobu jsem divadlo dělat nechtěl, i máma mě od toho odrazovala. Začal jsem studovat matematické gymnázium… Později jsem zvažoval filmovou vědu a až na poslední chvíli jsem se rozhodl podat přihlášku na DAMU. Svou roli ale ta determinace divadelním prostředím sehrála, fascinoval mě herecký svět, kostýmy, zákulisí. Nebýt toho, že jsem v divadle vyrůstal, tak by mě to asi nenapadlo.“

A pořád vás ta fascinace neopustila?
„Ono by to bez ní, myslím, ani nešlo.“

Jak těžké je být v týmu skoro nejmladší a přitom ho „šéfovat“?
„Zatím jsem se s problémy tohoto typu nesetkával, vždy jsem dělal s lidmi otevřenými společné práci, kteří se chtěli sytit generačně jiným pohledem. Pro mě je zkoušení hledání komunikace, ne direktivní určování věcí. A vlastně při něm sám sebe brzdím, protože v osobním životě jsem silný cholerik, což se ale snažím do práce nepřenášet a neustupovat do tvrdších poloh.“

Jste z Prahy, znal jste Ostravu a její scény?
„Znal, jednak proto, že jsme sem jezdili na Ost-ra-var a se spolužáky jsme ostravskou divadelní scénu hluboce obdivovali a chtěli tady pracovat. A znám ji i proto, že s Ostravou (a konkrétně Janáčkovou konzervatoří) je spjato mnoho mých přátel. Ostrava je pro mě úplně jiný svět. Nejen tím, jak vypadá, ale i způsobem komunikace, který je bližší, přímější, míň anonymní. Stačí zajít do hospody a objednat si – a člověk postřehne ten rozdíl.“

V jednom rozhovoru jste řekl, že nemáte rád psychologické herectví. S jakým typem herectví se setkáváte v KSA?
„Nutno zmínit, že slovo ‚psychologický‘ jsem tehdy použil v určitém kontextu a bylo skutečně míněno pejorativně, ve smyslu přílišného prožívání. Obecně se dá říct, že mě přitahuje zpochybnění, smazání hranic divadelní iluze. Nejde mi o totální zcizení, ale jsem rád, když je tam jistý odstup, nadsázka, grotesknost, když herci postavami vládnou, než že by se nechali jimi usmýkat. A Aréna je soubor, který je schopný reflektovat různé styly hraní a je schopný mezi nimi plynule přecházet.“

U režisérů lze vystopovat jisté směřování, oblíbený typ dramatiky nebo jejich téma…
„Myslím, že i u mě to jde poměrně snadno, větší polovina her, které jsem kdy inscenoval, jsou německých autorů. To proto, že často jde o díla, která jsou modelová, ale zároveň dávají velký prostor proniknout hluboko dovnitř. A němčina je jazykem poezie a filozofie. Už od školy mě zajímá téma osamělosti, které jsem si časem transformoval na téma jedinec kontra společnost. Opakovaným čtením her, které má člověk rád, zjistí, jak se sám mění. Protože vidí, jak ty hry vnímá z odstupu času jinak, je to druh sebereflexe.“

Jak jste se změnil?
„Hm… Změnil jsem se. I když nejsem schopen říct, zda dobrým či špatným směrem. Snadno se dostávám k cyničtějším polohám a musím vynakládat větší snahu se tomu bránit a úplně nerezignovat na to, jaký jsem byl, pořád se dál osvěžovat. Uvědomil jsem si větší nutnost postupné práce, sebevzdělávání, hledání, protože věci už nepřicházejí tak samozřejmě. Člověk také ztrácí v jistém smyslu tu drzost, ale přitom si ji musí zachovat. Nejde asi o radikální proměnu, jen je ve mně vše v jiných proporcích.“

Říkal jste, že máte blízký vztah k německému divadlu, máte ho i přímo k Brechtovi?
„Určitě. Třeba Baal byla moje zamilovaná hra už na DAMU, zvažoval jsem ji i jako absolventskou inscenaci, ale nakonec jsem dělal jiný jeho text. A když mě Ivan Krejčí oslovil, tak jsem si říkal, v jakém jiném divadle se najde taková odvaha uvádět Baala. Protože to je odvaha.“

Brecht na českých jevištích není častým hostem, snad i v souvislosti s minulým režimem…
„Ano, Brecht se dává do příliš silného ideologického rámce. Byl to v první řadě divadelník, ne ideolog. Často se setkáváme s termínem „brechtovský“, který je pro mě pozoruhodný. Protože jestli se někdo neustále vyvíjel a zpochybňoval sám sebe (několikrát přepisovaný Baal je toho důkazem), tak to byl právě Brecht a málokterého z evropských divadelníků je možno tak smrsknout do jednoho adjektiva vycházejícího z jeho jména. To mě popouzí.“

V čem je Baal jiný než třeba Brechtovy pozdější hry?
„Baal patří k jeho ranému, expresivnímu období, které se pak láme, a následují další texty, ke kterým mám třeba i averzi. Je to eruptivní hra mladého člověka, s obrovskou vášnivostí a dynamikou. Tím, že je to koláž, tak je zábavná, není tezovitá, ukazuje mnoho různých kamínků v mozaice, má v sobě velkou míru grotesknosti a zábavnosti. A tím láká k výraznému jevištnímu gestu, k výrazné interpretaci.“

Jak výraznou interpretaci jste zvolil vy? Jak bude Baal v Aréně vypadat?
Text si, myslím, přímo vynucuje výrazný interpretační zásah. Doufám, že náš Baal bude drzý, zábavný i krutý!

Jedna z postav hry říká Baalovi – ty člověk nejsi. Kdo tedy je Baal?
„A také se tam říká, že ten člověk vůbec nemá duši, že patří mezi dravce. Souvisí to i s otázkou, nakolik je Baal hrdinou či antihrdinou, nakolik je člověkem nebo jen jeho parafrází. Baal je asociální uvnitř asociální společnosti a provokativní element jako on je potřeba vždy. Baal je obdobou boha Dionýsa, jakousi metaforou všežravosti, neukázněného sápání se na věci a jejich konzumování bez ohledu na cokoliv, což dává jasně najevo, proč ho hrát i dnes.“

 

Baal je příběh o cestě do pekla

Rozhovor s představitelem titulní role Michalem Čapkou

Naposledy jsme spolu dělali rozhovor před premiérou Kafkova Procesu, na podzim roku 2011. Od té doby uplynulo hodně času, přišly další role…
„Je to tři a půl roku, to byla spousta další práce. Amigo, Plešatá zpěvačka, Hráči, Ruská zavařenina, Julie a Nataša…“

Za Hráče, byť jde o hereckou miniaturu, sklízíš velkou chválu. Těší tě úspěch v mini roličce stejně jako ve velké roli?
„Určitě, možná ještě víc. Protože když je toho prostoru málo a někdo si přesto člověka všimne, tak je to super. A Hráče si obzvlášť užívám, protože to představení nestojí na mně a není to tudíž takový stres.“

Ještě se chci vrátit k Metoději Filipoviči v Neuvěřitelných příhodách Julie a Nataši. Diváky necháváš až do konce inscenace v napětí, kdo ten člověk vlastně je…
„To je dobře, protože to byl záměr, aby odpověď nebyla jednoznačná. Tu roli jsme zkoušeli na několik způsobů, ze začátku jsme ho stavěli jako vyloženého Mefista, pak jsme ubírali a ubírali, a když jsme si vůbec nevěděli rady (smích), tak Ivan řekl, že by to mělo být, jako když Gary Oldman hraje vyšinuté postavy.“

Nedávno ti ještě přibyla role v jiném souboru, čímž narážím na tvé nedávné zkoušení v Činoherním klubu v Praze – oč vlastně šlo?
„Byli to Dostojevského Bratři Karamazovi, které režíroval Martin Čičvák. Sháněli herce pro roli Aljoši, já jsem zrovna byl u jedné z debat na toto téma, a tak se to nějak semlelo. Navíc já už dlouho chtěl s Martinem dělat a asi i on se mnou. Už kdysi mi nabídl roli, ale tehdy jsem byl obsazený tady v Aréně v Dávnících, tak to vyšlo až po letech.“

Jaké to bylo v legendárním Činoherním klubu?
„Měli jsme na zkoušení luxusní čas čtyř měsíců, nespěchali jsme. Sešla se tam výborná parta lidí, třeba můj kamarád Honza Hájek, spolužačka z konzervatoře Ivana Uhlířová, Matěj Dadák, který studoval s mým bráchou, takže jsem měl pocit, že jsem mezi známýma, nepřipadal jsem si, že tam nepatřím. A do toho Juraj Kukura jako starý Karamazov, který je velký hráč. Byla tam velice příjemná a tvůrčí atmosféra, ve které ze mě brzy spadla i ta počáteční nervozita.“

Tvá žena mi říkala, že pokaždé žije s postavou, kterou zrovna zkoušíš – skutečně tě tvé role tolik pohlcují?
„Vždycky říkám, že nejvíc člověk pracuje mimo zkoušku. Na zkoušce si vyzkouším, co si o té roli začínám myslet, plus samozřejmě to, na čem jsme se domluvili na zkoušce předešlé. Ale když jdu po ulici, když jsem doma, tak myslím na to, jak by třeba danou situaci řešila moje postava. Občas mě napadá – jak by teď šel na oběd takový Aljoša Karamazov… Ale to je výjimečně, já nemám pocit, že bych to tak prožíval – no, já ještě ženě natluču! (smích)“

Můžeš nám ze svého pohledu říct, kdo je vlastně Baal, co to je za člověka?
„Zatím jsme tři týdny před premiérou, tudíž bych tuhle otázku ještě nechtěl úplně uzavírat, i proto, že na některé věci máme zatím různé názory. Baal je asociál, který si poživačně a bez výčitek, bez ohledu na ostatní, bere, co zrovna chce. Ať už to jsou ženy, alkohol, cokoliv… Je to lyrik, básník, hospodský povaleč, milionář, milenec, herec, vrah… Je to grázl, kterého bych ale chtěl i obhájit. Protože každé zlo pramení z nějaké frustrace, a ta je dána výchovou, životními událostmi. Já si myslím, že se každé mimino rodí jako dobré, a až pak ho svět zkazí. A Baal svým chováním nastavuje zrcadlo tomu světu. Takový, jaký je svět, jsme i my.“

Jak moc jsi tedy nyní Baalem?
„Jsem jím jen na zkouškách. Protože já mám výčitky svědomí. (smích) Ale vše přichází do cesty z nějakého důvodu.“

Proč ti přišel do cesty Baal?
„Aby mě ztrestal.“

Za co?

Za všechno. Za moji pýchu.“


Byl jsi pyšný?
„Někdy člověk musí být. U divadla, aby člověk mohl vylézt na jeviště, tak musí mít nějaké sebevědomí a tak ho do sebe mnohdy pumpuje nepřirozeně. Kdybych nedělal tohle povolání, tak bych třeba nebyl takový č…k. (smích)“

Už jsi zmínil, že Baal je lyrik – psal jsi někdy verše?
„Psal jsem si básničky tak do dvaceti, občas jsem je někomu dal přečíst nebo je i četl na hodinách ve škole.“

Proč už nepíšeš?
„Protože hraju na bicí a na kytaru. Ale hlavně mám pocit, že v tom textovém vyjádření jsem nejslabší. A protože hobby nedělám s nějakou ambicí, je to jen má radost a odreagování, tak když to nešlo samo, tak jsem to nechtěl lámat.“

Kdyby se tě někdo ptal, co zrovna zkoušíš, jaký příběh, co bys mu řekl?
„Že je to příběh o cestě do pekla. Baal nekompromisně žije život podle své linky, a v jednu chvíli se rozhodne, že už ani tu linku nebude sledovat a vrhne se střemhlav vstříc smrti, nejen té fyzické. Dopustí se všech smrtelných hříchů a na konci je po zásluze potrestán.“

Já se na to ptám i v souvislosti s plakátem k téhle inscenaci, kde ležíš obklopen nahými ženskými těly – někdo by si mohl říct, co že se asi bude dít na jevišti, a že máš docela hezké zaměstnání…
„Z plakátu to tak může vypadat, ale já jsem se během toho focení snažil nevytvářet žádné napětí, takže jsem ta nahá těla pořádně viděl až na hotové fotce. Všechno bylo korektní, nemůžu říct, že bych si to nějak užil. Užívání vypadá ještě jinak.“

A jak?
„Kdybych nebyl zadaný a nemiloval svoji ženu, tak bych klidně s těmi čtyřmi dámami chtěl strávit noc. Jako Baal. (smích)“

 

Zkoušení Baala


Vážení diváci,

náš dvorní fotograf Roman Polášek na jedné ze zkoušek zaznamenal, jak vzniká předposlední inscenace této sezóny, Baal Bertolta Brechta. Pod vedením mladého režiséra Davida Šiktance si tentokrát zahraje celý soubor Komorní scény Aréna a v titulní roli se představí Michal Čapka.