Repertoár

Zlatý osel

Nikdy bych si nemyslel, že ze mě bude takový osel.

Zlatý osel je divadelní adaptací stejnojmenného starověkého románu, který je pro svou otevřenou sexualitu často označován za starověký Dekameron. Líčí neuvěřitelné příhody zámožného mladíka Lucia, který se díky své snaze proniknout do tajů čarodějnického umění proměnil v osla. Autorem románu je platónský filozof Lucius Apuleius, který dává příběhu hlubší, symbolický rozměr. Luciovo oslí putování je tak alegorickou cestou ke znovuzrození a nesmrtelnosti.

režisér inscenace Pavel Gejguš: „Zlatý osel je erotický, hororový, opulentní i mystický a směje se lidské malosti.“

Nevhodné pro děti a mládež do 15 let.

Dobrodružný román Lucia Apuleia Proměny (Metamorfosy) vznikl v 2. století n. l., tedy za vlády císaře Marka Aurelia (161–180). Apuleius (asi 125–180) se narodil v africké Madauře (dnešní M’Daourouch v Alžírsku), která tehdy byla významným kulturním centrem. Pocházel ze vznešené a zámožné rodiny, a proto mohl studovat na univerzitě v Kartágu a vzdělání si dále doplnit studiem v cizině. V Athénách, kde studoval filosofii, se také naučil dokonale řecky (v té době byla řečtina jazykem vzdělanců). Doba, v níž žil, přála mystice, okultismu a nejrozmanitějším pověrám. Především z Orientu přicházely stále nové a nové kulty. Již koncem 3. století př. n. l. byl státem uznán orgiastický kult bohyně Kybély, a i když se nové kulty nevyhnuly státním zákazům, postupně se v Římě vyznávaly všechny kulty tehdejšího světa. Jejich vlivům podléhala i řecká filosofie, takže i Platónovo učení se prolínalo s mystikou a stále silněji připomínalo náboženství, které mohlo konkurovat i křesťanství. Víra v zázraky, věštby a kouzla byla všeobecně rozšířená.

 

Apuleius se jako filosof k Platónovi hlásil, dokonce ke svému jménu připojoval přídomek Platonicus. Nešlo však o původní Platónovu filosofii, ale právě o onu mysticko-náboženskou variantu jeho učení. Svědčí o tom dva jeho zachované spisy O Platónovi a jeho učení a O Bohu Sókratově. Na svých cestách po Řecku a Malé Asii, které podnikl po ukončení studií v Athénách, se snažil poznat všechny tajemné náboženské kulty. Je zřejmé, že na konci svých Proměn se jako autor ztotožňuje se svým hrdinou, když podrobně líčí své trojí zasvěcení do Isidiných a Osiridových mystérií, které musel znát z vlastní zkušenosti. Zajímal se také o magii a astrologii. Na svých cestách přišel také do Itálie a nějaký čas strávil v Římě. Nákladný životní styl ho téměř připravil o jmění, a tak si musel po určitý čas vydělávat na živobytí jako soudní obhájce. Jeho rétorické schopnosti (bez nich by se v tehdejší době žádný advokát prosadit nemohl) mu pomohly získat vlivné přátele, a tak opět nabyl značného jmění. Krátce po své třicítce se vrátil do Afriky jako úspěšný a slavný muž. V Kartágu a v Oei mu postavili ještě za jeho života sochu jako uznání jeho zásluh a významu. Posléze byl v Kartágu jmenován hlavním knězem provincie, pečoval o císařský kult a předsedal provinciálnímu sněmu.

 

Své Proměny patrně napsal ještě v Římě a vydal je nejspíš anonymně. Apuleius nebyl nijak skromný (což v té době nebyl téměř nikdo) a vyjížděl ze svého rodiště na přednášková turné, na nichž dokazoval svou všestrannost, když se chlubil, že píše stejně dobře latinsky jako řecky (dokonce se nám zachoval výtah z těchto přednášek). Víme, že psal milostné básně, hymny, romány i pojednání o římských dějinách, pojednání o rybách, o stromech, o rolnictví, o lékařství, o hvězdářství, o aritmetice, o hudbě, a bůh ví o čem ještě, neboť tyto spisy se nám nezachovaly.

 

Z těch zachovaných spisů výjimečné místo zaujímá jeho soudní řeč zvaná Apologie neboli Vlastní obhajoba proti nařčení z čarodějnictví, která mu zachránila život. Využívá v ní svých rozsáhlých znalostí i svého rétorického umění a vyvrací obžalobu bod po bodu, počínaje obviněním z čištění zubů až po pitvání ryb, což všechno prý prováděl za magickými účely. Ve své psané formě byla autorem upravena pro publikaci a je jedinou dochovanou latinskou soudní apologií z císařské doby. Týká se význačné události z jeho života. Když kdysi cestoval do egyptské Alexandrie, onemocněl v Oei (snad dnešní Tripolis) a pobyl tam delší čas. Potkal se tam se svým spolužákem z Athén Siciniem Pontianem, jehož matka byla již třináct roků vdovou (poměrně bohatou). Pontianus se bál, aby se neprovdala za někoho, kdo by jeho a jeho mladšího bratra připravil o matčino jmění. A tak ho napadlo provdat svou matku za Apuleia, kterého dobře znal a o jehož morálních kvalitách nepochyboval. Apuleius tímto nápadem nebyl zrovna nadšen, ale vřelé přijetí občanů, kteří ho po jeho přednášce prosili, aby se v Oei usadil, stejně jako přátelství s Pontianem jej nakonec přimělo nabídku přijmout. Za tímto rozhodnutím v žádném případě nestála zištnost, neboť nabídek k sňatku měl víc, a také finančně lákavějších. Věno Pontianovy matky nebylo zas až tak závratné a většina byla stejně určena synům, což Apuleius respektoval. Pontianus, povzbuzován svým tchánem, se z majetkových důvodů dostal s Apuleiem do konfliktu. Brzy však prohlédl a s Apuleiem se smířil, avšak naneštěstí krátce na to zemřel. Příbuzenstvo tehdy rozšířilo o Apuleiovi fámu, že svého nevlastního syna zabil. Přesvědčili o tom i Pontianova mladšího bratra, který Apuleia zažaloval, že očaroval jeho matku, aby ji tak přiměl k sňatku. Žaloba to byla velmi nebezpečná, protože odsouzenému hrozil trest smrti, ale Apuleius díky svému rétorickému nadání všechna obvinění hravě vyvrátil. Ale i když byl osvobozen a jako vážený občan se vrátil zpátky do Kartága, podezření z provozování černé magie na něm ulpělo po zbytek života.

 

Román Proměny není v žádném případě původní dílo. Od řeckého satirika Lúkiána, který byl Apuleiovým současníkem, se nám dochovala stručnější verze téhož příběhu. To nás vede k závěru, že obě literární díla vycházejí ze starší řecké předlohy, která se však nedochovala. Apuleiovo zpracování je však naprosto odlišné, jeho próza zpracovává mnoho příběhů, které byly tehdejším čtenářům nejspíš dobře známé a díky Apuleiovi se zachovaly i do našich časů. Především to platí o bájném příběhu o Amorovi a Psýché. Autentický je závěr románu, v němž Apuleius překvapivě po všech bizarních příhodách svého hrdiny změní tón vyprávění, a čtenáři se tak stávají svědky oslavy tajného kultu bohyně Isis (matky všech bohů). Autor se zde náhle přiznává, že hrdinou románu je on sám.

 

Apuleiův věhlas se šířil i po jeho smrti. Jeho mysticko-náboženská filosofie, v níž uznával démony jako prostředníky mezi bohy a lidmi, jeho znalost tajemných kultů, okultismu i magie, stejně jako obžaloba vznesená proti němu pro čarodějnictví, a samozřejmě i jeho Proměny, v nichž se v závěrečném popisu mystérií ztotožnil se svým hrdinou, přispěly ke vzniku legendy, která ho líčila jako mocného kouzelníka a čaroděje. Dokonce byla využívána i ke zmenšování významu samotného Ježíše Krista (Apuleius byl prý dokonce větším divotvůrcem).

 

Apuleiovy Proměny byly ve své době, řečeno dnešním jazykem, bestsellerem. Díky tomu si získaly svůj druhý název Zlatý osel, pod kterým je známe i dnes (zlatý ve významu skvělý, nejlepší, zkrátka literární klenot). Motivy z Apuleiova románu zřetelně rezonují v Boccacciově Dekameronu a dodnes jsou nesmrtelné. Nejspíš proto, že společnost, kterou ve svém románu zobrazil tak kriticky, se od té naší v ničem podstatném neliší. Z tohoto poznání vychází i naše dramatizace, byť je nutno zdůraznit, že jde o dramatizaci velmi volnou. V postavě Marka Oratoria (kterou bychom v románu hledali vskutku marně) se sarkasticky ztělesňuje naše přesvědčení, že lidstvo je nepoučitelné, a proto se stále motá v bludném kruhu svých pošetilých přání a tužeb.

 

dále
zabalit

Tvůrčí tým

AutorLucius ApuleiusRežiePavel GejgušDramatizaceTomáš Vůjtek, Jiří PokornýKostýmyJana HauskrechtováHudbaIvan AcherInspicePetr PěnkavaText sledujeKamila Holaňová

Obsazení

Marcus OratoriusMarek CisovskýLuciusAdam LangerFotis, dívka, bednářkaViktória PejkováMilón, mladší syn, kuchařJan ChudýPythias, Amor, Zachránce, ThiasosŠimon Krupa j.h.Manžel, Filebos, pekař, pánVladislav GeorgievByrrena, Venuše, pekařka (+ Mladší plačka)Tereza CisovskáPamfila, stařena, dáma (+Starší plačka)Alena Sasínová-PolarczykMoritorius, kněz, synMilan CimerákSalutantus, kněz, bednářJosef KalužaCaesarion, kněz, cukrář, PsychéMichal ČapkaGardista, pastýř, lékař, milenecVojtěch Lipina

Video

Galerie