Repertoár

Lidská tragikomedie

Nemožno člověku přestat být tím, čím je.

Představení trvá 150 minut a má 2 přestávky.


Ladislav Klíma (22. 8. 1878 – 19. 4. 1928) se narodil a vyrůstal v Domažlicích v rodině advokátního úředníka. Již od studentských let projevoval hluboký zájem o filozofii, která se stala vlastní náplní jeho života. Od r. 1889 navštěvoval gymnázium v Domažlicích, ale v septimě (1895) byl vyloučen ze všech „cislajtanských“ rakouských škol pro urážku panující dynastie, které se dopustil ve školní kompozici. Jeho otec, který byl i vlivným regionálním politikem, zařídil, aby mohl pokračovat ve studiu na gymnáziu v Záhřebu. Klíma se ale po půl roce vrátil domů, „rozhodnut, že do žádné školy už nevkročí a žádnému povolání se nebude věnovat“. Po návratu ze Záhřebu bydlel tři roky s otcem v jeho usedlosti v Modřanech u Prahy a po dosažení plnoletosti, kdy mu byl vyplacen dědický podíl po zemřelé matce a sestře, se osamostatnil a žil z těchto peněz. Po několikaletém putování (Plzeň, Železná Ruda, Curych, tyrolský Landeck) se v roce 1904 vrátil do Prahy, usídlil se na Smíchově a tam napsal a v témže roce vlastním nákladem anonymně vydal svou první knihu Svět jako vědomí a nic. Výtisky zaslal redakcím časopisů a několika významným představitelům české vědy a kultury. Kniha zůstala bez povšimnutí. Až téměř po dvou letech ji s uznáním recenzoval sociolog E. Chalupný, kterého na ni upozornil básník O. Březina. Oba se pak stali Klímovými celoživotními příznivci a mecenáši. V r. 1906, kdy mu docházely zděděné peníze, přijímá otcovo pozvání a stěhuje se k němu do Modřan. Během několika let zde pro vlastní potěšení napsal většinu svého beletristického díla, do něhož promítal své filozofické ideje. (V posledních dvou letech vychrlil jsem pro svou zábavu a zotavení fůru „bel“letrie“, desetkrát realističtější a hnusnější, než je Zola, 10krát fantastičtější než Hoffmann, 10krát obscénnější než Casanova, 10 ₓ perversnější než Baudelaire, 10 ₓ cyničtější než Grabe, 10 ₓ paradoxnější než Wilde, 10 ₓ hrubší než Havlíček, 10 ₓ účinnější prostředek k zvracení než Labyr. světa a r. s., krátce non plus ultra nemravnosti, zlotřilosti a bláznovství.). Vznikly tak desítky novel, několik romanet a románů. Klíma v té době také rozepsal svůj „velký román“ o několika dílech s pracovním názvem Lidská tragédie a Boží komedie. Zároveň se odhodlává svou filozofii také žít. Klíma v ní tvořivě navázal na Nietzscheho a Schopenhauera a vytvořil tak vlastní variantu extrémního subjektivismu. Vyšel ze Schopenhauerovy úvahy o čtyřech kořenech věty o důvodu a dovedl ji k závěru o absurdnosti celé logiky. Z absurdní podstaty logiky vyplynulo, že neexistuje rozdíl mezi pravdou a fikcí, že všechno je absurdní a že jedinou jistotou je vědomá vůle, vůle jakožto vědomí. Tato vědomá vůle je souhrnem konečného množství jakýchsi atomů vědomí, které se neustále slučují a rozlučují. Každý takový atom se v průběhu „světového roku“ sloučí se všemi ostatními myšlenkovými atomy, „a stane se tak za dobu světového roku tím, čím je svět v každém momentu“. Každý atom má tedy podíl na věčnosti a nesmrtelnosti, stírá se podstatný rozdíl mezi bděním a snem, mezi životem a smrtí, vše se vzájemně ruší a lidstvo provozuje životní hru, v níž nemůže nic ztratit ani získat. Tento lhostejný svět pak utváří podle své vůle a vtiskuje mu svou podobu suverénní individuum, jež má k tomuto světu vztah jako všemocný bůh („Svět je absolutní hříčkou Mé absolutní Vůle… Svět je to, co v každý okamžik já z něho míti chci.“.). Klíma se snažil aplikovat své názory i na vlastní životní praxi. Uváděl se do extatických stavů, v nichž prožíval pocit božské suverenity vůči světu i vůči svému tělu. Tyto stavy označoval pojmem „deoesence“. Několik let se vážně zabýval suicidní myšlenkou, aby si dokázal, že není podstatný předěl mezi životem a smrtí. Nakonec se k tomuto kroku neodhodlal, ale neustále s ním experimentoval alespoň ve svých beletristických dílech, včetně tří dramat diktovaných přítelkyni z posledního nemocničního lůžka (Lidská tragikomedie, Dios, Edgar). Experimenty s „deoesencí“ však ztroskotávají a Klíma se rozhoduje „pro provizorní návrat k lidskému“. V roce 1909 umírá jeho otec a dědictví po něm, o které svou nepraktičností z velké části přišel, mu zajišťuje další několikaletou existenci. O šest let později se stěhuje „se zcela prázdnou kapsou“ do Vysočan, kde v periferním hotýlku Krása bydlí až do konce života, odkázán na podporu několika přátel. Jeho filozofická tvorba pokračuje po vydání první knihy převážně jen v dopisech přátelům, které byly dosud jen zčásti publikovány. Po r. 1918 začíná častěji přispívat do pražských časopisů (Tribuna, Tvorba, Ruch filosofický, České slovo, Právo lidu, Rozvoj aj.) různými úvahami, z nichž sestavuje a 1922 vydává svou druhou knihu Traktáty a diktáty. V témže roce má v Národním divadle premiéru satirická komedie Matěj Poctivý, kterou napsal společně s dramatikem Arnoštem Dvořákem a jejíž uvedení skončilo veřejným skandálem. Všeobecná korupce vládnoucí v nově vzniklém státu byla zesměšněna do té míry, že na nátlak oficiálních divadelních míst musela být hra stažena z repertoáru. Druhý soubor esejů Vteřina a věčnost publikuje v r. 1927. Dožívá se ještě druhého vydání Světa jako vědomí a nic a v r. 1928, kdy jeho organismus oslabený přemírou alkoholu podléhá tuberkulóze, vychází jediné beletristické dílo, jež sám připravil k tisku, „romanetto“ Utrpení knížete Sternenhocha.

 

Vlastní životopis
/úryvky/

Narozen 22. srpna 1878 v Domažlicích. Otec úředník; mírný „blahobyt“. Dva bratři, dvě sestry; zemřeli všichni v dětských létech. Protivili se mně všichni až k hnusu, – ne proto, že by byli hnusní, – proto, že stáli mně příliš blízko. Protivili se mně rodiče a nenáviděl jsem je skoro, ač nemohl jsem si na ně stěžovat, proto, že se opovážili být mně ještě blíž, – tak paradoxně infamně blízko- Nenáviděl jsem v dětství všechny lidi, každé pohladění nutilo mne až ke zvracení, zvláště roti všem mužským jsem měl velmi vyspělou idiosynkrasii. Basovala na vrozeném opovržení. Analysuju-li své vzpomínky, – již v prvních létech tohoto živůtku pociťoval jsem sebe a lidstvo jako dvě spolu válčící moci; a již v prvních létech podceňoval jsem instinktivně svého nepřítele, – považoval jej za nic. Již tenkrát byla mou základní, všude, ranně mlhavě probleskující a přitom mohutnou vlastností Vůle, stále sebe objímající a vše absolutně komandující. Těžko žít s ní dospělému, těžší dítěti… Myslím, že u mých sourozenců byla vyvinuta víc než u mne, – protože zemřeli…
 

Stádní idiotství, zvané škola, uloupilo mně přinejmenším třicet procent mé duševní síly, – ale s tím dlužno vždy počítat, – z člověka zbude vždy jen fragment jeho – Stydím se říci, že jsem studoval až ke konci vždy s vyznamenáním a že jsem měl z mravného chování vždy první známku.-
 

Neměl jsem ještě energii praštit tím školským svinstvem – osud udělal to za mne. Během osmi měsíců zemřela má matka, babička, teta a zbylá sestra; já systematicky jsem hanobil kříže v okolí města, dělal skandály v kostele, rozhazoval v nedostatku pum anarchistické letáky atd. – -, až jsem byl vyhozen v I. semestru septimy ze všech cislajtanských učelišť – proto, že jsem nazval ve školní úloze, v neznalosti historie Habsburky – myslím – prasečí dynastií. Zesnulý pan ředitel gymnasia, který to energicky prosadil, stal se tím jedním z největších dobrodinců v mém životě. Půl roku jsem byl volný, pak svolil jsem k tomu, abych hnil dál v lavicích záhřebského gymnasia. Nikdy jsem nebyl smrti blíž než tam. Po vysezení jednoho semestru odejel jsem rázem do Čech, rozhodnut, že do žádné školy už nevkročím a žádnému povolání se nebudu věnovat. Stačily dvě minuty hovoru s mým moudrým otcem a shodli jsme se na tom a nikdy později nebyla o tom mezi námi řeč

 

V zimě roku 1909 zemřel otec – právě když došly poslední pohledávky, které jsem měl u něho. – Zdědil jsem po něm jeho baráky. Byly na nich dluhy, ale při prodeji mohl jsem odnést deset až dvanáct tisíc zlatých čistých, kdybych se byl o to aspoň trochu staral. Ale právě tohoto roku a následujícího dostoupil jsem vrcholu svého dosavadního života: našel a parcielně přisvojil si Deoesenci. Kdo myslí, že v tomto stavu možno věnovat denně jen pět minut praktické prasečině, nemá ponětí, co je vyšší duševní život. Anaxagoras – jenž tohoto stavu nedošel – zanedbával naprosto svůj statek. Když mu radili, aby aspoň trochu svého času věnoval praktickému, nechce-li přijít na mizinu, řekl: jak bych to mohl udělat já, jemuž kapka moudrosti je milejší než kádě zlata! – Měl jsem z prodeje asi tři tisíce pět set zlatých. Na podzim 10 přestěhování do Vršovic. Předsevzetí: absolutním ovládnutím intelektu docílit plně Nejvyššího… Dvě léta neslýchaného znásilňování myslecích procedur – mnohé hodiny ležel jsem například zkřehlý na sněhu v křečích. – Cíl tak zdánlivě blízký, jen po něm sáhnout – stál za risiko každé katastrofy. Nedosažen; zato sestoupil jsem tenkrát, hlavně fysicky, nejhloub v dosavadním životě. Zachránil mne alkohol, rum a nerozředěný líh; až dodneška zůstal jsem záchrancům věren.
 

Dobrý byla zdatnost mého těla za posledních deset let, – kvůli spořivosti: od roku 15 spím jen v nevytápěných místnostech, – jak jsem oblečen, zdravotnicky a esteticky, je mně fuk, a 4 Kč na stravu stačí každému člověku: jísti jenom syrové věci: to slouží stejně zdraví jako kapse. Vařit znamená: promarňovat čas, zbavovat potraviny důležitých „vitaminosních“ součástek, činit je méně chutnými a platit za ně dvakrát až dvacetkrát víc. – Delší doby jedl jsem pouze: syrovou mouku (eventuelně namočenou pšenici nebo hrách), syrové maso, syrové vejce, mléko, citrony a syrovou zeleninu; a byl jsem přitom ideálně zdráv – a žádný milionářský gurmán neblil s takovou rozkoší při svých ústřicích a podobných lejnech, jako já jsem trhával zuby své kilo syrového koňského masa… Něco si ošklivit – neznámo. Ukrad jsem jednou kočce zakousnutou myš a sežral ji, jak byla, s chlupy a kostmi – jako bych jedl knedlík. – Urazil jsem během 21 hodin v Tyrolsku 98 km a byl bych mohl zbývající (do jednoho dne) tři hodiny bez odpočinku jít… Atd. – Dlouho o tom mluveno – je to povinné díkuvzdání mému tělu, které dělalo vždy divy oběti pro nezdárného ducha. Za poslední rok, při příšerném konsumu alkoholu, nepocítil jsem vůbec tělesné bolesti – až na tlačení bot.
 

Má základní rozumnost zesílena šestnáctiletým nepřetržitým praktikováním filosofie. Naučila mne lépe snášet a jednat účelněji, bez předsudků a afektů a skrupulí; považuju za lhostejné vše, co v praktickém životě dělám, a mám-li hypertrofickou sociální hrdost, mám ještě větší sílu přivádět ji k mlčení. Všechno v praxi je bezectné. – Moje zuřivě vášnivé praktikování filosofie nebylo marné. – Říkal jsem si sice až do čtyřicátého roku, že jsem zde ztroskotal – nedosáhnuv na dosah ruky ležícího Cíle cílů: věčné, klidné, nezranitelné Radosti a Záře – nedosáhnuv vše, myslil jsem, že jsem nedosáhnul nic. Ale třeba ne vše, přece jen mnoho. mám právo nazývat se filosofem aspoň takové jako Xenokrates, Diogenes, Epiktet – A žiju v nepřirovnatelně horších podmínkách – 

dále
zabalit

Video