Vypisujeme nové předplatné!
Rok naděje bez naděje…
My, lidé, jsme beznadějní optimisté. Ne, to není povzdechnutí, to je fakt. Když skončila druhá světová válka, byli jsme plní nadějí, že prožité hrůzy se už nikdy nebudou opakovat. Ale ony se opakují. Gerorge Tabori to věděl, a proto napsal svou hřbitovní grotesku o holokaustu, příznačně nazvanou Jubileum. Stejně tak už od nepaměti doufáme, že se lidé polepší a přestanou se vzájemně okrádat a podvádět. O tom, jak lichá je tato naděje, vypovídá Smrt Tarelkinova, groteska, kterou už před sto padesáti lety napsal Alexandr Suchovo-Kobylin a která je, bohužel, stále aktuální. Zdá se, že nám není pomoci, zvláště když ani vyšší moc nám není zrovna nakloněna, jak o tom vypráví jablunkovská „fantasy“ hra Michala Langa Dávníkové. Nadějně se ale vyvíjí náš vztah k sexualitě. To, co bylo dříve tabuizováno, je dnes pyšně vystavováno na odiv. Nejen o tom pojednává „skandální“ hra Bílé manželství, jejímž autorem je polský básník Tadeusz Różewicz. Marné naděje Josefa K., který naivně doufal, že mu bude v průběhu soudního procesu sděleno obvinění, se staly mrazivou metaforou moderního světa. Je svědecky doloženo, že Franz Kafka se pobaveně smál, když přátelům předčítal úryvky ze svého Procesu, a my proto doufáme, že Vás bude bavit i dramatizace tohoto románu z pera Evalda Schorma.
Dum spiro spero, říkával prý Cicero. Dokud dýchám, doufám. Moudrý filosof měl samozřejmě pravdu. Patrně věděl, že naděje umírá poslední.
zpět
