Vypadá to, že lidi do divadla chtějí chodit, a to je hlavní

S uměleckým šéfem Komorní scény Aréna Ivanem Krejčím jsme si povídali o uplynulé sezóně, o tom, jak karanténa ovlivnila premiéry Dostojevského Zločinu a trestu a Beckettova Konce hry. Ptali jsme se, jaký bude Shakespearův Macbeth a co v Aréně v nové sezóně uvedeme ze současné ruské tvorby.

Začněme u novinek Roku rozmarných her v Aréně. První titul sezóny, Zlatého osla, provázela komplikovaná personální situace. Na poslední chvíli inscenaci převzal nový režisér. Jak často něco takového nastane?

Není to běžné, ale stává se to. Jsem rád, že jsme v případě Zlatého osla dosáhli šťastného řešení – s pomocí celého souboru a režiséra Pavla Gejguše, pro kterého to byla v Komorní scéně Aréna první režie.

Druhou premiérou sezóny byla Kočka v oreganu  v režii Petra Svojtky, i ten režíroval v Aréně poprvé? 

Petr Svojtka byl mým spolužákem na DAMU a je vlastně překvapivé, že jsme se ještě pracovně nepotkali. Je to hlavně proto, že byl dlouholetým uměleckým šéfem v Městských divadlech pražských, čímž byl dost vytížený. Teprve teď byla vhodná příležitost Petra oslovit. No a byla to bezvadná spolupráce. Jejím výsledkem je brilantně vystavěná herecká inscenace. Kočka v oreganu je velmi pevně režírovaná a zároveň v ní mají herci svobodu. Ideální spojení.

Co říkáte na zisk letošní Ceny Josefa Balvína pro Zimní slunovrat? V Aréně toto drama německého autora Rolanda Schimmeplfenniga inscenovala mladá režisérská dvojice. 

Ano, k Zimnímu slunovratu jsme pozvali inscenační tým Adama Svozila a Kristýny Jankovcové. V Komorní scéně Aréna podporujeme mladé talenty. Oba režiséry jsem poznal jako studenty na DAMU. Jejich absolventská inscenace Rituální vražda Gorge Mastromase získala Cenu Marka Ravehilla. Inscenace, které tento režisérský tandem tvoří, mají odlišný jazyk, než je pro Arénu běžný. A těší nás, že díky jejich spojení s naším souborem vznikl velmi zajímavý výsledek, který na Pražském divadelním festivalu německého jazyka ocenila porota složená z redaktorů Divadelních novin.

Co bylo v sezóně 2019/2020 vašim největším manažerským rozhodnutím?

Asi právě ta výměna režiséra na poslední chvíli. Víte, věci kolem divadla jsou křehké, v jisté fázi jsou to jenom představy, které teprve dostanou konkrétní podobu. A jen na základě těchto představ se musíte rozhodnout, jestli se věci odehrají nebo ne. S Jiřím Pokorným jsem kamarád. Nebylo to lehké rozhodování.

Tím bohužel nečekané zvraty neskončily. V březnu divadelní provoz přerušila pandemie. Teď, když můžete po karanténě rekapitulovat, udělal byste něco jinak?

Rozhodně jsme udělali správnou věc, když jsme v březnu vše zastavili. A bylo to jen pár dní před premiérou Zločinu a trestu. Tu inscenaci to mohlo pohřbít, ale podařilo se nám navázat a v červnu odehrát jak premiéru, tak i tři reprízy. Sezónu jsme prakticky zachránili, včetně Beckettova Konce hry, který jsme chtěli původně uvést v červnu. Nově bude zahajovat 5. září sezónu 2020/2021. 

Vypadá to, že lidi do divadla chtějí chodit, a to je hlavní. Divadlo je živé umění, je o setkávání a zasahuje přímo do srdce. Musí se hrát pro někoho; mnoho se toho totiž odehrává právě mezi hledištěm a jevištěm. Bez živých diváků je to pro divadlo fatální a musím říct, že ani omezený provoz nebyl ideální.

Odrazí se nějak zkušenost posledních měsíců přímo v divadelní tvorbě?

Nepochybně ano, ale nevím ještě jak, cesty jsou křivolaké. Alfréd Radok krásně říkával, že divadlo se má dělat o tom, co visí ve vzduchu, jinak to prakticky nemá cenu, protože pak děláte kulturu, a ne živé umění. Myslím, že by mě to pak ani nebavilo.

Už v sobotu 5. září uvedeme v premiéře Konec hry Samuela Becketta, který od května v Aréně připravujete. V jaké sestavě inscenaci zkoušíte?

Já mám Becketta rád odjakživa a na Konci hry jsem pracoval už v roce 1997 jako asistent v inscenačním týmu režiséra Josefa Janíka. Tenkrát hráli Nagga a Nell Michal Čapka a Ivana Uhlířová. V naší inscenaci tvoří tento krásný pár starých milenců Stanislav Šárský s Danou Fialkovou. Je to krásná groteska o konci světa, kterému ještě pořád vládne Hamm v podání Marka Cisovského a slouží mu Clov, kterého hraje Vojta Lipina.

Tuto sezónu jste v Komorní scéně Aréna režíroval pouze zmíněný Konec hry. Režíroval jste v jiných divadlech?

Je to tak, v Hradci Králové jsme připravovali Strýčka Váňu. Je tam výborný soubor a lidi, které znám. Skoro jako bych režíroval doma, ale má to zároveň pel novosti. Taky jsem tady v Národním divadle moravskoslezském režíroval hru Osm žen. Je to detektivka, vlastně takový lehčí žánr, ale o to víc se musí udělat pořádně. Má své zákonitosti, ale dá se s tím i pohrávat. A taky to byla práce se samými ženami, které tahle práce těšila, což jsou výborné podmínky.

Jak se vlastně liší režírovat venku a doma?

Doma se všichni známe a taky si nemusíme nic vysvětlovat. Co je situace, co je postava… Můžeme jít rychle k věci. Venku se se souborem musíme nejprve naladit na společné myšlení. Pak se můžete dostat rychleji k práci, ale ani to vám nezaručuje, že se potkáte. A dokonce ani to, že si rozumíte, nezaručuje, že to vyjde. Je to takové dobrodružství.

Naopak úskalím známého prostředí může být to, že zpohodlníte. Ale pokud máte vnitřní laťku a neustálou pochybnost o tom, co děláte, pak máte šanci vydržet. Tedy aspoň doufám.

V polovině sezóny budete v Aréně připravovat inscenaci Macbeth. Co vlastně u Shakespeara nejvíc funguje? Máte nějaký trik, jak na něj?

Na Shakespeara není žádný univerzální klíč. Ale co se mi osvědčilo, a v každé inscenaci to bylo jinak, je nechat mu vzduch. Shakespearovy texty nabízejí velkou svobodu pro použití divadelních prostředků. Původně se odehrávaly prakticky na prázdném jevišti. Postavy se v nich rychle přesouvají mezi časem i prostorem, hodně se pracuje s divákovou představivostí. Tím jsou vlastně jeho hry velmi moderní. Pro mě je vždy rozhodující téma, které celou hru rozstřelí a umožní ji nově přečíst s úctou k autorovi, ale současně.

V nové sezóně přibude v repertoáru Komorní scény Aréna současný ruský titul, satirická hra Viktora Šenderoviče Pan Ein a problém požární bezpečnosti. Jak zapadá do dlouhodobé dramaturgie divadla?

Současnou ruskou tvorbu máme v repertoáru pravidelně. Mluvíme tady o tématu, skrze které se formuluje to, o čem inscenaci děláte. Nejde pak ani o to, zda hra je ruská, německá či česká, ale zda právě nabízí téma, které se dotýká současnosti. Tedy přečíst i velmi starou hru nově současnýma očima, abychom hráli o tom, co nás trápí nebo těší. A Šenderovič stvořil fantastický bizarní svět hasičů, kteří skrze předpisy ovládnou svět.

Sezónu Rok ztrát a nálezů uzavřou Komáři britské autorky Lucy Kirkwoodové. Inscenaci bude režírovat Kateřina Dušková. Bude to vaše první spolupráce?

Kateřina Dušková působila v Horáckém divadle v Jihlavě a spolupracovali jsme spolu v Divadle Na Fidlovačce. Je to režisérka, která umí řemeslo a pozvali jsme ji, aby do toho našeho „machistického” světa vnesla ženský pohled. (smích)

Diváky Arény čeká v sezóně 2020/2021 novinka. Pod názvem „Foajéé!“ bude divadlo uvádět „alternativní“ tvorbu. Co k tomu Arénu vede?

Záměr je udělat něco pro radost nás i diváků. Vytvořit prostor, ve kterém bychom mohli uvádět chuťovky, které se nehodí pro „velkou scénu“. Bude to takový kabaret alternativy, místo pro experimentální formy. První hra, kterou pro Foajéé! nazkoušíme, bude Zápas o generála našeho dvorního autora Tomáše Vůjtka.

Zmínil jste diváky Arény, jací vlastně jsou?

Pro mě je náš divák každý, kdo přijde k nám do divadla a vstoupí s námi do dialogu. To, co vidí, se mu líbí a klidně taky někdy nelíbí, ale vrací se, protože si máme co říct. Je to divák poučený, který umí číst divadelní jazyk, tedy jazyk inscenace, a umí to i ocenit, protože na rozdíl od nepoučeného diváka, se mnohem více pobaví. Zjistili jsme, že náš humor není pro každého, protože často bolí. Řekl bych, že je to součást stylu.

V sezóně, která se jmenuje Rok Ztrát a nálezů se budeme probírat vlastní minulostí a tak trochu v ní hledat i svou budoucnost. Nabízí se proto otázka. Proč jste do Arény v roce 2005 přišel jako její umělecký šéf?

Nejdříve jsem zde hostoval a pak přišla nabídka od ředitelky Renáty Huserové, trochu překvapivě, ale zdá se nakonec, že ku prospěchu divadla. Bylo to navíc v době, kdy se Aréna stěhovala do nových prostor, a byl to vlastně nový začátek. To už byla hezká výzva, zkusit postavit divadlo podle vlastních představ.

Posunulo se nějak od té doby vnímání diváků?

To je spíše otázka na diváky, ale myslím, že ano. Myslím, že se naučili číst náš divadelní jazyk a sdílet náš pohled na svět. Myslím také, že i náš styl se v průběhu let vyčistil a stal se rozpoznatelným.

Co je pro divadlo úspěch a dá se měřit?

Úspěch má příliš mnoho způsobů, jak ho vnímat, a ještě se to mění v čase. Samozřejmě je na prvním místě náš divák. Když je plné divadlo, znamená to, že někoho zajímá, co děláte, a že to má nějaký smysl. To je úspěch, zvláště když si uvědomíte, jakou máme dramaturgii. Pak je samozřejmě odborná veřejnost, jejíž názor se nejviditelněji projevuje v udílení různých cen. Kdysi jsem si formuloval, že bych chtěl, aby Aréna byla divadlem roku, protože je to ocenění kontinuální práce všech zúčastněných. Povedlo se to čtyřikrát a domnívám se, že to je úspěch, který jsme ani my sami nedovedli docenit. Skoro mám pocit, že radost vždycky trvala den, než odezněla kocovina a řekli jsme si, jedeme dál.

Za čím by mělo divadlo jít?

Myslím, že je pořád na té samé cestě jako od začátku a ještě nevidím její konec. Pořád jde. Lehce se obměňuje, ale v zásadě je to pořád Aréna a její cynický humor, který pravda často bolí, protože se smějeme sami sobě, světu kolem nás a nic nám není svaté.

Do Národního divadla v Praze odchází výrazný herec Arény Šimon Krupa. Máte nějaký silný společný pracovní zážitek? A co přání nebo rada pro něj?

Šimon už nepotřebuje žádné rady, je to herec v plné síle a dospěle se rozhodl. Ačkoliv mi bude chybět, přeju mu v Národním divadle hodně štěstí. A nezapomenu na Pulcův smích v Lidské tragikomedii, ten smích nad naší ubohostí, který byl výrazem pochopení, o čem to vlastně hrajeme, to mám rád. Bylo to zásadní zkoušení.

zpět

Další aktuality

více aktualit